Nabízíme
k přečtení poslední dvě kapitoly z brožurky
Do akce jde Titus!, kterou napsal Jozef Luscoň a vydal tiskový apoštolát A.M.I.M.S........
51. Zařazený do života
Jednou z prvních věcí, které don Zeman udělal na svobodě, byla
návštěva Šaštína. Jedno sobotní ráno si vzal potřebné věci a tiše chtěl
vyjít z domu. Bratr Štefan i jeho žena už byli vzhůru.
„Kam tak brzy?“ pozdravili ho s úsměvem.
„Jdu do Šaštína.“
„Máme jít s tebou?“
„Ne, chci být sám. Potřebuji si znovu získat životní rovnováhu.“
„Máš stále ty závratě?“ starostlivě se ptala Štefanova manželka.
„Ne, švagřinko,“ usmál se Titus. „Za všechno chci poděkovat Pánu
Bohu a Panně Marii. Chci si na tom posvátném místě vyjasnit některé
věci.“
„Nedivíme se! Po tom, co jsi prožil,“ zamyslel se bratr.
„Tak šťastnou cestu,“ popřála švagrová a přibalila mu nějaké jídlo
na cestu.
Don Zeman klečel před oltářem Sedmibolestné. Chtěl ze sebe mnoho
věcí vyhodit a položit to Marii k nohám. Neptal se, proč se to stalo. Teď
měl spíš otázku, jak s tím žít?
Náhodní lidé, kteří ho pozorovali, se jeden druhého ptali: „Proč tam
ten chlap tak dlouho klečí?“
„Asi je to velký hříšník,“ odpovídali si někteří.
Don Zeman si nejdřív obnovil svoje řeholní sliby. V mysli se
mu promítali bratři, kteří přešli hranici, i tváře těch, které chytili.
Vybavovaly se mu i tváře utýraných spoluvězňů. Viděl je jako Ježíše
v lůně Sedmibolestné. Z hrudi mu vycházely tiché vzdechy a po tváři se
mu koulela velká slza. Plakal. Dlouho plakal.
Potom se mu před vnitřním zrakem objevili i ti, kteří ho mučili. I teď
si vzdychl. Znovu pohlédl na sochu a v tváři Sedmibolestné viděl bol,
ale i lásku a odpuštění. Nakonec Titus sklonil hlavu a tiše řekl: „Bože,
odpusť nám všem!“
Velkodušné odpuštění bylo pro něho řešením. Viděl to na Marii.
Její láska utišila všechnu bolest. Uvědomil si, že právě tuto lásku je
třeba teď žít. V tom spočívalo jeho vysvobození z minulosti. Znovu
pohlédl na sochu Sedmibolestné a řekl: „Děkuji ti, Maria, moje Matko.
Víš, že máme dohodu?“ usmál se a dodal, „vím, že víš! Pojď se mnou,
jdeme dál!“
Titus se pomalu zařazoval i do tajného salesiánského života. Salesiáni
nevymřeli. Byli velmi životaschopní. Navázal s nimi kontakty. Mnozí se
ho ptali. „Tite, jak jsi to všechno zvládl?“ Tehdy poznamenal: „Láska je
silnější než všechno jiné na světě. Snažil jsem se myslet na věčnost a být
nad tím vším.“
Ale i on byl zvědavý: „Jak to je s donem Macákem?“
„Má psychické problémy.“
„To je mi líto.“
Don Zeman a don Macák se už nikdy víc neviděli. Přestože
Vajnory a Vištuk jsou od sebe vzdálené jen několik kilometrů. Don
Macák hrál blázna a Titus nevěděl, že je to jen jako. Zároveň si
uvědomoval, že ho „tajní“ neustále sledují. Dával si pozor, protože
nechtěl nikoho dostat do nepříjemností. Kontaktu se spolubojovníky,
jako byl don Dermek, don Sandtner, don Srholec, které už také
propustili, se nemohl vzdát.
Také jich se ptal: „Bratři, nehněváte se, že to tak skončilo?“
Členové neúspěšné výpravy ho ujišťovali: „Tite, buď klidný. Ty nejsi
na vině. Nevíme proč, ale nebylo nám dáno, abychom přes řeku přešli.
Možná jsme tu měli kvůli něčemu zůstat.“
Jednou se don Zeman v Bratislavě náhodně potkal s donem Srholcem.
Oba je to velmi potěšilo.
„Pojď na kávičku,“ pozval Tono spolubratra.
„Velmi rád!“
Po družné debatě najednou don Titus pronesl: „Tonko, musím se tě
na něco zeptat.“
„Mluv, poslouchám tě.“
„Nemůžu najít pokoj po tom, co se stalo. Nezlobíš se, že nám to
tenkrát na Moravě nevyšlo?“
„Tite, spolubratře drahý. Vůbec se nezlobím. Naopak jsem hrdý, že
mi to bylo dopřáno. Jsem vděčný za zajímavou cestu životem.“
„O, kdybys věděl, jak se mi ulevilo. Děkuji ti za přátelství.“
Ve volném čase se Titus velmi rád modlíval růženec na místech,
kde kdysi chytal raky, kde si hrál s přáteli… Poseděl si i u rybníku
a plnými doušky nasával život. No, někdy jako by mu přes mysl
přešel temný mrak a chytal ho strach: Nevrátí se to? Minulost mu
připadala jako strašný sen. Nevěděl, jestli už je skutečně po všem.
Stále se mu vracely i výčitky, zda tehdy konal správně. Když si na to
všechno pomyslel, hned ho pobolívalo u srdce. Trápení zažíval i po
propuštění.
Ještěže jeho rodina byla taková rozvětvená a stále se něco oslavovalo.
Kde je mnoho dětí, je i mnoho radosti. Když Titus oslavoval svoje
narozeniny, scházeli se k němu všichni příbuzní.
Jednou se však stalo cosi mimořádného. U jejich domu zastavilo velké
černé vládní auto a vystoupil z něho Gustáv Husák, pozdější prezident
republiky. Byl to velký komunista, který se však jednou také dostal do
nemilosti a byl ve vězení. Tam se potkal s Titem. Teď se dozvěděl, že
je na svobodě a přišel za ním. Bratr Štefan, celý bledý, doběhl k Titovi
a vzrušeně mu říkal: „Je tu Gustáv Husák!“
„Opravdu? A co chce?“
„Mluvit s tebou.“
„Ať vejde!“
Ale Husák si přál mluvit s Titem o samotě. O čem si ti dva povídali,
to se nikdo nikdy nedozvěděl. Ale Husák asi po pěti minutách odešel
a prudce bouchl dveřmi.
„Tite, o co šlo?“ dychtivě se ptal Štefan.
„Lepší o tom nevědět,“ poznamenal Titus a víc na toto téma nechtěl
mluvit.
Sourozenci dlouho spekulovali, co se mohlo mezi nimi za zavřenými
dveřmi odehrát. Nakonec se shodli, že mu ten komunista asi nabídl
spolupráci se Státní bezpečností. Pokud by ji Titus, přijal, měl by se
dobře. Ten však nesouhlasil a tak Husák odešel rozhněvaný. Titus si
zachoval čistý štít!
52. Splněný sen
Časem se situace ve společnosti měnila. Jako kdyby se zdravý
rozum hlásil o slovo i v myslích některých komunistů. Politický tlak na
společnost trochu slábl. Ozývaly se kritické hlasy vůči tomu, co se dělo.
Hovořilo se, že je třeba budovat „socialismus s lidskou tváří.“
Titus využil toto politické „tání“ a v roce 1967 požádal o možnost
sloužit mše svaté v kostele. K velkému překvapení s tím okresní církevní
tajemník souhlasil. Pod podmínkou, že to budou tiché mše svaté a bez
účasti lidu.
Don Zeman začal sloužit ve vajnorském kostele mše svaté. Vždy po
práci, v civilních šatech, u bočního oltáře, bez účasti a zpěvu věřících.
Vesničané ale začali na jeho mše svaté chodit tajně. Státní bezpečnost
nezasáhla, ale situaci monitorovala. Čekala, jak se bude vyvíjet politická
situace.
Společenská situace se nadále uvolňovala. Začátkem roku 1968 don
Titus požádal okres o možnost sloužit mše svaté i veřejně. Odpověď byla
znovu pozitivní! Když Titus četl tuto zprávu, radostí volal na Štefana:
„Bratříčku, můžu sloužit mše svaté! Dokonce i kázat a zpovídat! Mám
státní souhlas!“
„Výborně, Tite! Gratulujeme!“ radovali se s ním jeho domácí.
„Končíš i s prací ve skladu?“
„Ne, to mi nedovolili. Ale i tak se nesmírně těším!“
Jeho kněžské srdce začalo tlouct novým rytmem. Titovy myšlenky
byly jasné, plné naděje a horlivosti. Lidé velmi rádi poslouchali jeho
kázání a rádi se u něj zpovídali.
Titus rozběhl široký apoštolát. Ujal se dětí, které se připravovaly na
první svaté přijímání, začal formaci ministrantů, připravoval jim soutěže
a různé aktivity, s mládeží chodil na poutě. Jako by chtěl dohnat všechny
ty zameškané kněžské roky. A lidé se z toho radovali.
Ale Sovětský svaz přece nemohl dovolit, aby se mu socialistický
tábor rozsypal. Naši „pravověrní“ komunisté vládu nechtěli pustit
z rukou. V srpnu 1968 pozvali do vlasti okupační vojska a represálie
a teror se vrátil. Titus Zeman věděl, co to znamená: Bájná Hydra ožila,
její dračí hlavy zase otevřely tlamy!
Režim znovu přitvrdil. Strach se znovu vrátil. To už srdce Tita
Zemana nezvládalo. Na podzim dostal první infarkt. A bolesti v hrudi
neodcházely.
„Tite, co ti je?“ ptal se ho laskavě bratr.
„Srdce mne neposlouchá. Nějak přeskakuje.“
„Cítíš i nějakou bolest?“
„Ano, v hrudi.“
„Musíš s tím jít k lékaři!“
Šel, ale mnoho se mu neulevilo. Přišel i druhý infarkt. Doktoři
se navzdory tomu shodli, že nejde o nic vážného. Vyzkoušeli na
něm nové léčebné metody a nakonec mu doporučili, že je to potřeba
„rozchodit“.
Sedmého ledna měl znovu záchvat. Převezli ho do nemocnice na
Partyzánské ulici v Bratislavě. Páter Vojtěch, kapucín, který byl ve
vězení, ho následující den přišel navštívit. S donem Titem už bylo velmi
zle. Rychle ho zaopatřil svátostmi. Ještě během jeho návštěvy odevzdal
Titus do Božích rukou svoji šlechetnou duši. Bylo to 8. ledna 1969.
Když zemřel, bylo mu 54 let. Ve stejném věku zemřela i jeho
matka. A smrt měl podobnou jako jeho otec. I on dostal infarkt, a to
při zvonění. Zatáhl za provaz a mrtvý padl k zemi. Svatý život, svatá
smrt.
O několik dní později byl ve Vajnorech pohřeb. Přišlo mnoho
salesiánů i věřících. Řečnili mnozí. Don Andrej Dermek, tajný provinciál
salesiánů, nejvíc vystihl jeho život. Nebál se truchlícím říci: „Dnes jsme
tady pochovali mučedníka. Na tomto místě odpočívá bojovník, který
dobojoval, kněz, který dosloužil svoji celoživotní mši svatou. Tite,
nezradil jsi svůj lid, i když si byl za to souzený a odsouzený. Neboj se,
drahý Tite, tvoje kněžství nekončí, ale pokračuje v kněžství těch, kterým
jsi ty umožnil stát se kněžími. Drahý Tite, neříkám ti, odpočívej, ale
pomáhej!“
Všichni byli přesvědčeni, že don Zeman zakončil svoji pozemskou
pouť radostným přechodem k nebeskému Otci a k nebeské Matce. Už
tehdy mnozí věřili, že don Zeman vedl svatý život.
Také agenti Státní bezpečnosti přišli na jeho pohřeb. Přestrojení do
smutečního. Nenechali si to ujít. Dokonce o Titově smrti podali zprávu
i tehdejšímu místopředsedovi československé vlády Gustávu Husákovi.
Po letech se o tom v archivu Státní bezpečnosti našel zápis včetně
seznamu účastníků a s podrobným záznamem toho, kdo co řekl.
Dnes si můžeme říci: Dobře, že tam byli! Aspoň se nám zachovala
vzácná fakta. Pán Bůh se i takto oslavil!
Doslov
Toto dílo je románovým zpracováním života dona Tita Zemana. Aby
se příjemně četlo i mladým lidem, dovolil jsem si některé části umělecky
dokreslit. Přidržoval jsem se podstatných faktů z jeho života a ze života
spolubratrů té doby. Čerpal jsem z dostupné literatury, ze vzpomínek
dona Ernesta Macáka, ze salesiánského archívu, z archivních materiálů
Ústavu paměti národa i přímo z vyprávění salesiánů a lidí, kteří s donem
Titem sdíleli stejný osud nebo se s ním potkali.
Velmi rád připomenu salesiány, které jsem osobně poznal a kteří byli
vězněni v komunistických vězeních: Ernest Macák, Štefan Sandtner,
Andrej Dermek, Anton Srholec, Jožko Paulík, Tónko Kyselý, Alojz
Masný, Jozef Bazala, Ján Beňo.
Měl jsem možnost mluvit i s Antonem Hlinkem, Františkem
Revesem, Andrejem Šándorem, Štefanem Timkem, Ludovítem
Sucháněm, Jožkou Heribanem, Klementem Poláčkem, Rudolfem
Blatnickým, Jankem Gazdíkem, Andrejem Paulínym, Augustínem
Nadáským, Jankem Brichtou, Antonem Semešem, Jožkou Macákovou,
Martou Sandtnerovou, Viliamem Mitošikem.
Cenným zdrojem informací byla pro mne díla synovce dona Zemana,
Michala Tita Radošínského. Don Jožko Slivoň, viceposlulátor v kauze
blahořečení dona Zemana, mi zase přiblížil, jak se dá „vstoupit“ do
Titovy duše.
A děkuji i neznámým lidem, kteří mě provázeli po Vajnorech
a přiblížili mi historii své obce, i poměry v době dona Tita Zemana.
Uvědomuji si, jaké velikány jsem poznal a kolik lásky k národu
a k mladým lidem jsem v nich objevil. Jakou úžasnou oběť přinesli, aby
ostatní mohli žít svůj sen. My z této jejich oběti žijeme. Často se stává,
že „nitky dějin“ se pospojují až po čase.
Věřím, že alespoň trochu přispěji k tomu, abychom si všimli
skutečných hrdinů a lidí, které jsme ještě nedocenili, a jsou téměř
zapomenuti.
Knihu věnuji jako poděkování této generaci salesiánů a jejich
přátelům, kteří udělali pro náš národ nesmírně mnoho! Aby se na ně
nikdy nezapomnělo!
Jozef Luscoň, autor
Brožurku je možno si objednat za doporučený příspěvek na tisk 25 Kč + poštovné na adrese:
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S.
Náměstí 20,
Vranov nad Dyjí 671 03,
tel. 515 296 384, email: apostolat@fatym.com
