Nabízíme další kapitolu z brožurky
Do akce jde Titus!, kterou napsal Jozef Luscoň a vydal tiskový apoštolát A.M.I.M.S........
49. Svobodný jako pták
Když dona Tita dovezli z Bratislavy do Jáchymova, staří dobří přátelé
ho srdečně přivítali: „No vítej, turisto. Už nám bylo bez tebe smutno. Co
jsi nám donesl?“
„Sebe,“ usmál se na ně Titus, ale v jeho ústech to bylo jakési zvláštní.
„Máš novou protézu nebo ti chybí zuby?“
„Víš, že ani nevím? Vytřískal mně je tam jeden valibuk. Zdá se mi,
že komunisté verbovali za vyšetřovatele dřevorubce.“
„A jsi nějaký fialovočervený.“
„Aha, no, potom mi dali ještě pěstní masáž. Ale co už. Zvykli jsme
si. No, bolí mne celá ústa…“
„Co se děje tam venku? Povídej!“
Don Titus se nedal do řeči dlouho pobízet: „Pozitivní je, že to naši
nevzdali a pokračují v apoštolátu a v práci s mládeží. Slyšel jsem, že se
rozbíhají tajná svěcení, mnozí bratři se dávají dohromady a vytvářejí
tajné komunity.“
„Chvála Bohu. Hledají, jak zůstat věrní Donu Boscovi,“ poznamenal
Tóno Srholec.
„Negativní je zase to, že komunistický teror nepřestává a některé
naše chytili a odsoudili.“
„Možná, že přijdou k nám do komunity,“ zavtipkoval don Dermek.
Ještě dlouho rozebírali vyhlídky svoje i spolubratří. Nevypadalo to
dobře, ale informace, že to bratři nevzdávají, byla dobrá zpráva.
Znovu přišly všední dni a práce ve Věži smrti. Tak nazývali místo,
kde se uranová ruda třídila holýma rukama. Titovi začali léčit i sluch.
Zdálo se mu však, že mu do léků něco přimíchávali, protože po každé
„léčbě“ se cítil jakýsi otupený!
Dona Zemana po krátkém čase přemístili do Leopoldova a nakonec
opět skončil ve Valdicích. Tady pracoval jako brusič skla. Jemný, řezavý
skelný prach mu velmi ublížil na zdraví, ale koho to zajímalo, když
vězně považovali za bezcenný kus nábytku?
Navzdory brutalitě, které byl don Titus podrobený, jeho životní jiskra
nevyhasla. Stále nesl v sobě naději a hluboko v duši byl ten chlapec,
který radostně běhával po vajnorských loukách. Tento stav mu dodával
důvěrný vztah s Bohem. Tam bylo ukryté tajemství jeho síly. Někdy
sice zesmutněl a trvalo to dlouho, než se se smutkem vyrovnal. Přítel
spoluvězeň to viděl a přímo se ho ptal: „Tite, co ti je?“
„Přemýšlím nad životem.“
„Moc se v něm nehrab!“
„Víš, trápí mě to, že jsem mnohým způsobil strašnou bolest.“
„Ty? Ale vždyť to jsi nebyl ty. Ty jsi chtěl jen dobro. Vyzpovídal ses
ze všeho?“
„Vyzpovídal. A kolikrát.“
„Tak to všechno nech na Božím milosrdenství.“
Rada to byla dobrá. Slova „Boží milosrdenství“ mu vždy zlepšila
náladu. Titus si vytvořil v duši takové malé Boží království, do kterého se
utíkal vždy, když mu bylo nejhůř. Byl v něm Bůh Otec, přítel Ježíš, tichá
láska – Duch Svatý i Matka, Panna Maria. A svým chováním tam zval i jiné.
Don Titus Zeman mnohokrát žádal státní moc o amnestii, o odpuštění
zbytku svého trestu. Stát už udělil vězňům několik amnestií, ale ne
Titovi. Svobodu dostali vrazi, zloději, lupiči… Titus ale ne!
„Ty jsi je musel pořádně naštvat, když si tě tady nechávají…,“
dobírali si ho přátelé.
„Možná je to jinak. Mají tě tak rádi, že neumí žít bez tebe,“ dodal se
smíchem jiný.
Po třinácti letech trestu, tedy po odsedění poloviny, se ledy pohnuly.
Jednoho dne byl don Titus předvolán před velitele věznice: „No, tak,
soudruhu Zemane, víte, proč jsem si vás předvolal?“
„Ne, netuším.“
„Věřím, že jste se u nás mnohému naučil.“
„No,“ začal Titus a pořádně se nadechl. Ale když velitel zdvihl obočí,
raději zmlkl.
„Na vaši žádost o propuštění odpovědělo naše lidově demokratické
zřízení kladně. Podepište protokol o mlčenlivosti a můžete odejít!“
Titus nechtěl těmto slovům věřit… Rychle se mu roztlouklo srdce, až
se musel chytit za hruď. Roztřesenou rukou podepsal tiskopis a vyrazil
pryč. Ještě slyšel, jak na něj velitel křičel: „Máte podmínku na sedm let.
Takže neudělejte nějakou hloupost, abychom se tu opět nesešli.“
Psal se 10. březen 1964 a don Zeman stál před vězeňskou bránou.
Po třinácti letech si mohl vychutnat svobodu. Cítil se volný jako pták.
Ze srdce mu vytrysklo. „Ó, dobrý Bože, díky ti, že jsem vydržel. Jdu
si s tebou vychutnat krásy života, které jsi nám dal. Dej mi tě vidět
v přírodě i lidech.
50. Po letech doma
Bratr Štefan byl o propuštění Tita informován a čekal ho na stanici
v Jičíně. Objali se a dlouho se dívali do očí. Titus udělal rukama pokorné
gesto, které se dalo rozluštit jako: „Tady jsem, přijmi mne,“ a slza se mu
kutálela po tváři. Štefan mu vzal kufřík a řekl „Pojď, můj bratře, pojď
domů. Už je načase být s rodinou.“
Cesta jim uběhla rychle a opravdu si měli co povídat.
Železniční stanice ve Vajnorech byla trochu stranou od obce. Vlak
zastavil a vystoupilo z něho několik lidí. Mezi nimi byl i Titus s bratrem.
Vydali se směrem k rodnému domu nedaleko kostela, každým krokem
se mu vybavovaly staré vzpomínky.
Cestou potkávali Vajnorčany, ale ti mladí ho nepoznali. Jen několik
tetek ho pozdravilo: „Pochválen buď Ježíš Kristus,“ a pak si začaly něco
šuškat. Slyšel, jak vzrušeně komentují: „Vždyť to je Titus Zeman.“
„Ten, co byl ve vězení?“
„Představ si, pustili ho.“
„Ó, chuděrka jeho matka. Ta se toho nedožila…“
Titus si vzpomněl, jak moc prosil Pána Boha, když byla jeho maminka
nemocná: „Pane, vem si z mých let, kolik chceš a přidej je mamince…,“
usmál se a poznamenal: „a opravdu jsi mne, Pane, vyslyšel a maminka
se uzdravila.“ Ale teď už byla dávno v hrobě. I otec mu zemřel, ani mu
nemohl jít na pohřeb.
Čím víc se blížili k rodnému domu, tím víc se mu třásla kolena.
Zaklepal na dveře a za nimi ho čekala velká rozvětvená rodina. Zpráva,
že se Titus vrátil, se roznesla mezi všechny příbuzné. Dohodli si setkání
a teď nastal ten čas. Devět sourozenců s manžely a manželkami, jejich
děti, tety. To bylo uvítání.
„Vítej doma, Titusku,“ vykřikla sestra a vrhla se mu do náruče.
I ostatní se k Titovi přitulili a podávali mu ruce. A on se cítil šťastný,
nesmírně šťastný. Po tolika rocích ho mělo naráz tolik lidí upřímně rádo.
Když se všichni uklidnili, vytáhl z kabátu balíček bonbonů, které koupil
na stanici v Bratislavě a nesměle poznamenal: „Promiňte, donesl jsem
jen toto.“
„Netrap se, Tite. Ty jsi přišel k nám… Představíme ti, kdo je kdo.
Vždyť mnoho z nás ani nepoznáš.“ Když to skončilo, bratr Štefan ho
vyzval: „Teď nám řekni, jak tam bylo?“
„Och,… raději to nechme,“ mávl Titus rukou.
„Odpustil jsi jim?“
„Odpustil.“
„A co, kdybys některého z těch ničemů potkal?“
„No, ať si to on sám dá ve svědomí do pořádku, Bůh nám dal i na toto
recept. Uvědomil jsem si, že moc je jako droga. Když ji má jen obyčejný
člověk a neví, co s ní, rodí se šílené věci.“ Nastalo ticho. Pak Titus řekl:
„Nechme to být, radujme se, že jsme znovu rodina.“
Když se všichni rozcházeli, Titus zašel k sestře a řekl jí: „Máš ještě
ten růženeček?“
„Který myslíš?“
„Ten, co jsem ti jednou při tvé návštěvě ve vězení dal. Říkal jsem ti,
abys dobře prohlédla moje šaty… byl tam zašitý. Našla jsi ho?“
„Samozřejmě, ale má nějak moc zrníček.“
„Ano, je jich 58. Jsou užmoulané z chleba. Víš, každé zrnko jsem
udělal po mimořádném výslechu a mučení. Už se k tomu nikdy nechci
vracet. Pomoz to zamluvit, když s tímto tématem zase někdo začne.“
„Dobře, ty víš, co děláš,“ odpověděla sestra a pohladila ho po tváři.
Tety, které ho viděly přicházet do vesnice, zapracovaly a zpráva
o návratu Tita z vězení se rychle roznesla po vesnici. I Vendo ho
přišel pozdravit. Byl upřímně rád, že přítel z dětských let je doma.
Zavzpomínali na dávné časy a nakonec mu Titus pověděl: „Vendo,
musím si najít práci. Nevíš, o něčem?“
„Nebudeš sloužit jako kněz?“
„Veřejně ne, mám to zakázané.“
„Kdo ti to zakázal?“
„Státní moc.“
„Má na to právo?“
„Nemá, ale udělala si ho.“
Přítel se zamyslel a potom se klepl do čela: „Myslím, že Karol říkal,
že v práci potřebují skladníka. Zeptám se ho.“
Volné pracovní místo v textilních skladech měli, ale ředitel ho nechtěl
přijmout. Dozvěděl se, o koho jde a bál se o svůj „profil“. Po prosbách
Karola, sester a dalších Vajnorčanů místo dostal. Titus se práce nebál
a být skladovým dělníkem mu i vyhovovalo. Pro jeho přátelskou povahu
byl brzy oblíbený.
Bratr Štefan mu nabídl pokojík na bydlení a tady sloužíval i mše
svaté. Často k němu na mše svaté tajně přicházeli i další lidé. Museli
to dělat velmi opatrně, protože všichni věděli, že je sledovaný. Kdyby
ho obvinili z „maření dozoru nad církvemi“, brzy by znovu seděl ve
vězení.
Brožurku je možno si objednat za doporučený příspěvek na tisk 25 Kč + poštovné na adrese:
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S.
Náměstí 20,
Vranov nad Dyjí 671 03,
tel. 515 296 384, email: apostolat@fatym.com