Nabízíme další kapitolu z brožurky
Do akce jde Titus!, kterou napsal Jozef Luscoň a vydal tiskový apoštolát A.M.I.M.S........
47. MUKL
Život v base utíkal „šíleně“ pomalým tempem. V roce 1955 se don
Zeman dostal na „přestupovou“ listinu a posunuli ho do Jáchymova
nedaleko hranic s Německem.
Nebyla to žádná výhra, nacházely se tady uranové doly. Šlo o velmi
cennou surovinu, která se používala hlavně na výrobu atomových
zbraní. Sovětský svaz potřeboval uran „víc než sůl“. Jeho těžba byla
spojena s rizikem radioaktivního ozáření a následné smrti.
Proto komunisté zřídili koncentrační tábory, soustředili do nich vězně
a využívali je jako levnou pracovní sílu. V různých boudách a barácích
tady bylo okolo 15 000 vězňů. Někteří pracovali v dole pod zemí, další
třídili vytěženou rudu. Kněží pracovali bez ochrany holýma rukama!
Byli to „Muži Určení K Likvidaci“. Ve zkratce: „MUKL“.
Režim v táboře byl přísný. V programu bylo brzké vstávání,
dlouhý pracovní čas… Všude dokola byl natažený ostnatý drát,
strážní byli vyzbrojeni samopaly a v rozích tábora byla umístěna
kulometná hnízda v plné zbroji. V létě se prostor hemžil kolonami
komárů, v zimě vládl nesnesitelný mráz. V barácích se už od sedmé
hodiny večer nesmělo topit! Kamna jako by byla na ozdobu. Jedno
ráno Srholec řekl donu Titovi: „Fuj, mrzne jako na Sibiři! Podívej,
zamrzla i voda ve sklenici.“
„Opravdu. I se zubní protézou!“ konstatoval Titus.
Kontroly byly běžné, nástupy a sčítání vězňů třikrát denně. Jídlo
někdy jednou za tři dny. Kdo neplnil normy, dostal jídla méně. Titus
pomáhal nejslabším tím, že pracoval usilovněji a připisoval to na účet
těmto nemocným a unaveným. Bylo překvapivé, že i navzdory všemu
týrání měl dost síly a myslel na druhé.
Také z vězeňského posudku to vyplývalo. Velitel strážných o něm
napsal: „Jeho postoj k práci byl velmi dobrý. Jeho pracovní výkony vždy
byly nad 100 procent. Jeho postoj k dnešnímu lidově demokratickému
zřízení je však úplně záporný a nijak se tím netají.“
Zdálo se, jako by si dozorci posílali o donu Titovi černé zprávy,
protože ho mnohdy bezdůvodně zmlátili. Jednou ukázal velitel prstem
na jednoho vězně a rozkázal mu: „Ty, vystup!“ Když udělal krok vpřed,
vrhli se na něj další dozorci a před všemi ho surově zbili. Pak velitel
znovu zavelel: „Zemane, zařaď se!“
„Já nejsem Zeman, já jsem Jozef Lyžica,“ bolestivě poznamenal
zbitý chlap.
„Aha,“ řekl překvapeně velitel. „No, co, došlo k omylu. Zůstalo to
doma!“
O nelidských podmínkách v koncentráku mluví i tato statistika:
v letech 1950 až 1960 bylo v táboře zaznamenáno okolo 30 000
pracovních úrazů. Z toho asi 450 bylo smrtelných! Přes 30 lidí zastřelili
na útěku.
Kolik lidí zemřelo hlady nebo na následky mučení? To už nikdo
neví.
Po čase STB usoudila, že pro Tita bude vhodné změnit místo pobytu.
Poslali ho do Bratislavy, aby přitížil na soudu inspektorovi salesiánů
donu Bokorovi. Jejich předpoklad se ale nenaplnil, a tak ho zase vrátili
zpět a nakonec zakotvil ve Valdicích.
Tady v bývalém klášteře umisťovali „VIP“ vězně: kněze, řeholní
představené a byli tam věznění i biskupové. Dokonce tady potkal
tajného biskupa Jana Chryzostoma Korce. Do tohoto starého vězení se
vešlo víc než tisíc odsouzenců. I donu Zemanovi se dostalo té „cti“, že
tu mohl pobýt.
Život tady plynul podobně jako v jiné base. Vždy při příchodu
nových vězňů strážní chtěli předvést, co všechno dokáží! Ani ne tak
slovem, jako obuškem.
U dona Zemana však platilo, že neklesl pod lidskou důstojnost
a každého měl rád. Měl to zapsané i v posudku z tohoto vězení: „Jeho
chování ve výkonu trestu a stejně i jeho vystupování vůči příslušníkům
MV a civilním osobám je dobré a slušné.“
Dobrý člověk zůstane dobrým, i když se změní okolnosti. I tehdy,
když jsou nepříznivé. To dělá člověka člověkem.
Dobře si pamatoval dávnou otcovu radu: „Synku, nemusíš být
velkým člověkem. Postačí, když budeš dobrým člověkem.“
48. Don Bokor a spol.
Jedni salesiáni trpěli ve věznicích a na nucených pracích. Ti, kteří
se už z vězení dostali nebo na ně ještě komunisté nepřišli, se nedali
zastrašit! Tajně začali vytvářet společenství, organizovali pro mladé
duchovní cvičení, duchovní obnovy, výlety, připravovali je ke svátostem,
rozmnožovali náboženskou literaturu. Zájem mladých byl velký. Jako
by se naplňovala slova církevních otců, že „krev mučedníků je semenem
nových křesťanů.“
Do formace k salesiánům se začali hlásit i mladí, kteří v jejich
ústavech a domech nikdy nebyli. Tato generace utéct do zahraničí
už ani nechtěla. Rozhodla se zůstat s mládeží i v časech totality.
Znovu se osvědčila platnost staré zkušenosti: „Když se Boží lid
ocitne v těžkostech, Bůh pošle lidi, kteří jejich problémy začnou
řešit!“
Jedni salesiáni trpěli ve vězení a druzí konali na „svobodě“. Ale nikdo
nepřestal s tím, co je pro salesiány takové svaté a typické: „Pracovat na
spáse duší!“ Ti první utrpením, ti druzí činností.
Komunisti měli s oživením náboženského života problém a definovali
ho do otázky: „Jak posuzovat tyto aktivity věřících? Podle čeho soudit
náboženské aktivisty?“
Dumali, dumali a vydumali ďábelskou sérii trestních zákonů,
z nichž jeden, č. 86/1950 Sb. považuje za zločin už i „maření dozoru
nad církvemi“. Tedy lidově řečeno: Když jsi něco udělal v oblasti
náboženství, o čem neví stát, mohl jsi jít do vězení. Obvyklá dávka byla
dva roky a ještě se ti mohlo něčeho dostat i z jiného zákona.
Ale může říct „ministerstvo sněhuláků“, aby byly v létě mrazy? Co
mohli komunisté zakázat, když Bůh to chtěl jinak?
V zastrašování a tyranii byli odborníci, proto spustili další proces.
Měl název Bokor a spol. Soudili v něm provinciála dona Jozefa Bokora,
Františka Valábka, Ľudovíta Žilku, Jána Mikesa, Alojza Masného, Jána
Beňa, Jozefa Štamca a další.
V dubnu 1956 přivedli k výslechu i dona Tita Zemana. Svojí výpovědí
měl přitížit spolubratřím. Opět se ocitl v Justičním paláci na místě
hrozných muk. Kolik zlých vzpomínek se mu vrátilo. A nebyly to jen
vzpomínky. Vyšetřovatelé ho opět mučili a potom přímo konfrontovali
s obžalovanými. Když se spolubratři poprvé potkali pohledy, bylo jim
do pláče. Don Bokor tiše zašeptal: Tite, Tite… Co jen s tebou udělali.“
Byl zbitý a plný krvavých podlitin.
Titovi se zdálo, že má povzbudit své bratry. Vždyť v jejich očích viděl
tolik zmatku. Proto při krátkém setkání na chodbě zacitoval z Písma:
„A brány pekelné ji nepřemohou!“ Myslel tím na Církev i na přítomné,
kteří do ní patří.
Když se vyšetřovatelé od vězně číslo „703“, dona Zemana, nic
nového nedozvěděli, jeho krátká dovolená v jiném vězeňském zařízení
rychle skončila. Znovu ho poslali do Jáchymova.
Na obviněné z procesu Bokor a spol. vytáhli kromě zmiňovaného
zákona o maření dozoru i velezradu a odsoudili je na „pěkné“ pobyty za
mřížemi. Byl tady však jeden malý háček…
Psal se rok 1956 a v Maďarsku začala revoluce proti komunistům. I našim
soudruhům „se roztřásla kolena“, protože nevěděli, jak to dopadne. Když
se odsouzení proti rozsudku odvolali, osvobodili je. Po potlačení revoluce
v Maďarsku se komunistům sebevědomí vrátilo a tresty jim znovu uložili
a vězni se vydali po stopách Tita: Ilava, Leopoldov, Mírov…
Osud mnohých z této skupiny byl tragický: Dona Ludovíta Žilku
tak fyzicky i psychicky ztýrali, že když nechtěli, aby zemřel ve vězení,
donesli ho v bezvědomí do Státní nemocnice na Mickiewiczově ulici
v Bratislavě. Stalo se to asi dvě hodiny před jeho smrtí.
Zato salesiánům, kteří se dostali do Itálie, se dařilo výborně. Mnozí
dokončili studia, byli svěceni na kněze, začali svobodně pracovat
s mládeží. Někteří z nich se stali odborníky na katechezi, hudbu,
mediální komunikaci… Samozřejmě, že zprávy o nich přicházely i na
Slovensko. Proto i mnozí další slovenští salesiánští bohoslovci toužili
po takovém stylu života. Ale jak to udělat, když organizátoři útěků byli
už mimo hru? Navíc tady byl další problém: po celé délce západních
Československých hranic vznikla železná opona. Tedy strážní systém,
který upozornil i na utíkající srnku nebo divoké prase.
I za této situace se našli odvážlivci, kteří vzali svůj osud do vlastních
rukou a vyrazili na Západ. Několik jednotlivců to i dokázalo. Dělali
to na vlastní pěst a po různých cestách – necestách. Využívali k tomu
i dovolené, zájezdy, pobyty nebo služební cesty do zahraničí. Ven se
dostal vynikající fotbalový hráč Spartaku Trnava salesián Juraj Kadlec,
tajný kněz Anton Baník, později Daniel Pravda, Jožko Kutarňa, Ferko
Polák, Jožko Komloš, Michal Tatarka. Svobodo, svobodo, drahá
svobodo, jaká jsi vzácná a silná v touze.
Brožurku je možno si objednat za doporučený příspěvek na tisk 25 Kč + poštovné na adrese:
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S.
Náměstí 20,
Vranov nad Dyjí 671 03,
tel. 515 296 384, email: apostolat@fatym.com
