Ula se narodila 20. září 1997 a odešla z tohoto světa 18. září 2013. Byla plná radosti, vtipná, byla duší společenství. Ráda se pomazlila, říkala něžná slůvka, ale dokázala také projevovat emoce a vzteku a vzdoru.
Ve škole byla Ula výbornou žákyní, což dokládají její vysvědčení a diplomy. Společně se sestrou Magdou se účastnily společenství Světlo-Život v naší farnosti. Vlastně v něm dozrávaly ve víře a zažívaly lásku a přítomnost Boha. Kdysi bych tvrdila, že dcery jsem vychovávala já a moji nejbližší. Dnes vím, že naším skutečným a jediným Otcem je Bůh, kterému děkuji za výchovu a péči o nás.
O Ulině nemoci- lymfoblastické leukémii jsme se dozvěděli 21. ledna 2013. Prožili jsme období otázek. Ptali jsme se: "Proč? Přece jsme všichni Bohu tak blízko." To je nemožné! Objevila se vysvětlení. "Je to taková zkouška- zážitek, kterým musíme projít." Ula to snášela asi nejlíp. To ona sama nás uklidňovala, abychom Pánu Bohu důvěřovali. Říkala, že někdy musím zažívat utrpení, že se tehdy učíme pokoře a trpělivosti. Ula napsala ve svém svědectví, že samotná nemoc nebyla tak strašná, ale hrozné bylo její dlouhodobé, nebezpečné a obtížné léčení.
Pamatuji si, že prvním krokem v nemocniční izolační místnosti bylo odevzdání se Bohu. Rozhodli jsem se modlit Pompejskou novénu a zároveň jsme všichni prosili o modlitbu za Ulino uzdravení. Léčba steroidy způsobovala bolesti kostí, páteře. Viděla jsem utrpení v Uliných očích, ale neuronila jsem ani slzičku. Snášela to trpělivě. Jednou mě prosila, abych se u ní stále modlila Zdrávas Maria, to ji uklidňovalo a zmírňovalo bolest. Doufali jsme, že bude líp a že se Ula uzdraví, jen musí trpělivě vytrvat v léčbě. Všechny svátky se nám podařilo prožívat doma. To byly tehdy dvojnásobné svátky, poněvadž jsme se radovali z toho, že můžeme být všichni spolu. Žel, na oddělení dětské onkologie mohli s Ulou pobývat jenom nejbližší, a vždy jen jeden, kvůli její slabé imunitě.
Den po Božím Těle jsme se dozvěděli, že nemoc nepolevila: tehdy lékaři rozhodli o transplantaci kostní dřeně. Společně s Ulou jsme rozvažovali, co nám tím chce Bůh říci. Nepřestávali jsme v modlitbách. Ula se nevzdávala, ačkoliv trpěla. S velkým zájmem využívala spolupráce s učiteli a možnosti dál studovat, rozhodla se učit francouzsky. Zdokonalovala se ve hře na kytaru, zpívala, když byla doma, hrála na klávesách. Rozhodla se neztrácet čas, kterého během nemoci měla hodně, ale zároveň tak málo: někdy ji chemoterapie vzala i sílu k rozhovoru.
Ula nacházela ukonějšení v Bohu. Ráda si povídala s kněžími, žila ze svátostí- zpovědi a svatého přijímání. Toho roku přijali Ulini vrstevníci svátost biřmování. Ula se žel nemohla na této události podílet spolu s nimi. Kněz Marek, nemocniční kaplan, řekl, že ve výjimečných situacích je možné se souhlasem a povolením biskupa tuto svátost udělit v nemocnici. Ula to nechtěla odkládat na další roky. Řekla, že Ježíš přítomný v každé svátosti uzdravuje mocí své lásky. Duchovně všechny, kteří ho s vírou přijímají, a tělesně jenom ty, pro které to bude poslední etapa jejich dozrávání do nebe. Biřmování proběhlo za účasti nejbližší rodiny v nemocniční kapli. Ula přijala jméno svaté Veroniky. Během své nemoci třikrát obdržela svátost pomazání nemocných. Když jsem jednou začala modlitbu prosbou o Ulino uzdravení, moje dcera řekla: "Mami, pros Boha, abych byla uzdravená podle jeho vůle. Protože Bůh mě může uzdravit, ale to on naplánoval celý můj život a může mít pro mě jiný plán. Jestli odmítnu jeho vůli, budu jistě víc trpět, nebo se dostanu na špatnou cestu." Řekla, že Bůh ji zná nejlíp a ví, co pro ni bude dobré, a pokud ji bude chtít vzít k sobě, nic to nezmění a my mu musíme důvěřovat. Děkovali jsem za každý den jejího života na zemi. Jednoho dne byla Ula nějaká ztrápená. Zeptala jsem se: "Co se stalo?" Odpověděla, že nic, ale že by potřebovala svátost smíření. Řekla jsem jí tenkrát, že jak tu leží, na nemocničním lůžku, jistě nezhřešila. Odpověděla mi otázkou. "A ty snad maminko, když tě někdo nebo něco naštve, necítíš v srdci zlost?" A pochopila jsem, že z takových hříchů se zpovídám jenom při všeobecné zpovědi, ale zřídkakdy ve zpovědnici. Až do té doby jsem neuměla pochopit povahu nejmenšího hřích. Ula mě naučila přiblížit se k Bohu a učit se od něho lásce.
Na izolačce jsme spolu četly Písmo svaté. Jednoho dne v něm Ula začala podtrhávat určité úryvky. Zvedla jsem tehdy hlas: "Co to děláš? Umazalas Písmo svaté.!" Tu mi Ula s úsměvem na tváři odpověděla: "Můj Bůh a budu s ním mluvit, jak budu chtít." Měla pravdu. Bůh k nám často mluvil skrze živé slovo. Od té doby jsem sama začala v Písmu svatém označovat úryvky, které probouzely mé srdce.
Když se nový útok Uliny nemoci opakoval po každé chemoterapii, informovali nás lékaři o nemožnosti další léčby. Potvrzovali, že je to konec a že se blíží smrt. Poslední chemoterapie už mohla Ulu zabít- byla již oteklá z té nemoci. Nemohla polykat sliny. Po chemoterapii Ula začala polykat a pít vodu. Den po dni se cítila lépe. Všechno ukazovalo na to, že bude zdravá. Tehdy nám- celé rodině- dovolili pobývat s Ulou, být s ní ještě celý měsíc. Její přání zapsané v svědectví, že by dala všechno, aby mohla pobývat společně se svými nejbližšími, se splnilo. Bohužel, objevila se další věc, a sice, že zhoubné buňky ožily.
Bůh na naši rodinu vylil milost víry. Byli jsme přesvědčeni, že chce Ulu uzdravit ke své chvále. Když se Ula vracela domů, ptala se, zda by teď mohla jet do kostela v Sokólce a pomodlit se na místě, kde se v roce 2008 stal eucharistický zázrak. Část konsekrované Hostie se tehdy změnila v kousek lidského srdečního svalu, přičemž- jak potvrdili experti- srdce velmi trpí a je ve stavu blízkém mrtvici. Pán Ježíš ukázala toto zázračné znamení, aby nám objasnil, že on je skutečně přítomný v Eucharistii. Hned po Ulině návratu domů jsme podle jejího přání jeli do Sokólky. Tam nám oznámila, že jí Pán Ježíš řekla, že bude trpět už jenom trošku. A tak to bylo.
V sobotu jsme jeli do nemocnice, aby jí vyměnili krev, a večer jsme zašli k našemu otci proboštovi převzít karmelitánský škapulíř. V neděli Ulu navštívili dobrovolníci z nadace "Pomoz jim"- to bylo radosti při hře s kalambúry! Tehdy jsem ji naposledy viděla tak rozveselenou. V pondělí plná víry a úsměvu řekla, že ví, kdy ji Ježíš uzdraví- jak ona umře, tak On ji vzkřísí. Tolik v ní bylo víry...
V úterý 17. září 2013 ráno přijeli lékař, ošetřovatelky a kněz z hospice. Ul se ten den cítila velmi slabá a zůstala na lůžku. Večer měla silné bolesti hlavy. U domu se sešlo hodně lidí, modlili se růženec. My v domě jsme také bděli při modlitbě. Ula prosila, abychom se znovu modlili Zdrávas Maria- zdůrazňovala, že tato modlitba ztišuje její bolesti. Otec Kamil, který byl toho dne s námi, sloužil mši svatou u jejího lůžka. Tehdy naposledy přijala svaté přijímání a bolesti přestaly. K ránu, ve středu 18. září 2013, počal Ulin dech slábnout. Zavolali jsme kněze a sami setrvávali v modlitbách. Toho dne bděli u Uly čtyři kněží, ošetřovatelka, lékař a nejbližší. Modlili jsme se Pompejskou novénu a korunku k Božímu milosrdenství.
Tehdy se můj muž Krzyś- Ulin táta- začal modlit a vysvětlovat jí, že jí má hrozně rád a že je jenom jejím pozemským otcem, že jejím opravdovým Tátou je Bůh a že teď musí jít s Ním. Po té modlitbě odevzdání jsem zapálila hromniční svíci a kněz z hospice se začal modlit litanie ke všem svatým. Při poslední invokaci litanie Ulin dech ztichl- odešla se všemi svatými, kněz z hospice přečetl kapitolu z Písma svatého z 18. září 2013, z Knihy moudrosti 4,7- 15- paradox předčasné smrti. Vzal si ji zmrtvýchvstalý Pán. V ten den, kdy Ula odešla, byla památka svatého Stanislava Kostky- patrona dětí a mládeže. Tato fakta nám ujasnila, že Bůh byl, je a bude s námi po celý čas. Ula v to věřila nejvíc a nikdy nás nechtěla obtěžovat svou nemocí, utrpením.
Bůh nás obdaroval láskou ve chvíli smrti naší dcery. Ta láska v nás trvá dodnes a určitě částečně představuje splněné Ulino přání, je výsledkem její víry. Bůh nám vzal bolest, smutek ,trápení, daroval nám radost a zajistil, že i když Ula zemřela, žije v plnosti štěstí s Bohem. I když se nám po Ule stýská, setrváme pevně ve víře, že ji zanedlouho uvidíme. Dnes děkuji Bohu, že nám daroval tak skvělé a jemu oddané dítě.
Malhorzata, máma Uly, Z Milujcie sie! 2/2015, Světlo- Týdeník Matice Cyrilometodějské, čl 16/XXX., 24. dubna 2022
