Naše duše je jako studna. Aby byla zdrojem čisté vody, je nutné ji udržovat, řádně čistit od všeho, co ji zaneřádilo...
A i když se zdá, že pravidelnou svatou zpovědí a lítostí nad svými hříchy udržujeme studnu své duše čistou, můžeme přesto při hlubší sondě zjistiti, že je toho ještě tolik, čím je naše duše zaneřáděná! Ne že bychom se měli neustále vracet ke svým hříchům- vždyť Bůh otec pro Kristovy zásluhy se sebou smířil svět a nepřičítá nám naše poklesky, ačkoliv nutnost upřímné lítosti nad nimi z naší strany zůstává...Ale je třeba se podívat ve své duši také na to, co způsobuje, že se voda v ní zakalí a zhřešíme. To pak ovšem vyžaduje trpělivost a pokorné úsilí, abychom objevili- vedeni Duchem Svatým- jak se vypořádat s tím, co nás přivádí na cestu hříchu a je třeba i spouštěčem našeho selhání. Může to být nějaká naše vášeň, neřest, jakákoliv vnější či vnitřní dispozice, sklon- jakmile se od nich očistíme, můžeme započít nový duchovní život, plnější než dosud. To je naše obrácení, vyslyšení Pavlovy výzvy: "Smiřte se s Bohem!" Nebojme se námahy, prosme o pomoc Pannu Marii, naše svaté patrony...
Podobenství o dvou synech z Lukášova evangelia představuje kromě jiného nebeského Otce, který se nebojí hříchů člověka- jeho velikost daleko přesahuje naše hříchy- ale s otevřenou náručí čeká, až se jeho marnotratné dítě vrátí zpět do otcovského domu, ať už se nachází v sebe ubožejším stavu. Je zjevné, že trpí také sám Otec, a to nejen pro onu ubohost svého dítěte, ale také proto, že se dítě nevrací a může být nakonec tak vyhladovělé, že nebude mít k návratu sílu.
Dost možná, aniž bychom si to uvědomovali, se častěji nacházíme v pozici druhého syna. Ten sice žije v domě svého otce, avšak ve vší pýše nad tím, jak je dobrý, dokonalý, s vědomím, že jednou vše připadne jemu: on je přece spravedlivý! Ačkoliv má každý člověk jistotu možné spásy, je zřejmé- chování tohoto druhého syna je příznačné, že pýcha a s ní spojený sebeklam vedou k nechuti radovat se z bohatství a ze slávy svého Otce spolu s těmi, kdo se obrátili a našli cestu ke smíření se s Ním. Příběh dále nepokračuje: máme tedy otevřené pole k rozjímání, zda snad ve své pýše starší syn neodešel natruc z domu svého otce... nebo zda i on nakonec dokázal přijmout zpět svého bratra a radovat se s ostatními z jeho návratu...
Pro nás pak je důležité to, kde ve vztahu k nebeskému Otci v rámci Ježíšova podobenství stojíme my. A položme si otázku: Jak vyčistím studnu své duše, abych obnovil svůj vztah k Pánu Bohu, abych lépe chápal jeho lásku ke každému člověku- i ke mně- a abych měl i dost síly k případnému návratu do jeho domu, pokud jsem se od něho vzdálil?
Starší syn může být pro nás rovněž symbolem vnitřní osamocenosti. Často se to stává právě lidem "dokonalým", neboť v jejich srdci není ani tak láska- neodvažujme se však nikdy soudit, do duše vidí jen Pán Bůh!- jako spíše sebeláska. Svým způsobem zde můžeme hovořit o prožívaném pekle, pokud do této samoty již není schopné proniknout žádné proměňující slovo lásky.
Na konci toho všeho pak jako maják, vytoužený cíl stojí slova sv. Františka Saleského: "Nechci nikoho jiného nežli Boha za svůj podíl." Neboť ten, kdo má Trojjediného Boha za své dědictví, nebude mít nikdy důvod zarmoutit se nad návratem hříšníků do Božího království, a sám bude pociťovat vlastní nedostatečnost a nehodnost zdarma darované věčné spásy.
Proto nikdy nezapomeňme, že je nezbytné prosit Pána Boha v modlitbách nejen za sebe, ale i za druhé a jejich spásu, za obrácení hříšníků, zvláště těch zatvrzelých a nesoudit. Četná poutní místa, jejichž duchovní sílu naše země hojně dosvědčuje, nám to připomínají- a nejen ta: každý kříž, Bohu muka..., ale i to, co se děje ve světě, v němž žijeme...Otevřme svá srdce!
Světlo- Týdeník Matice Cyrilometodějské, č. 12/XXX., 27. března 2022, str. 2, autor: Daniel Dehner
