Nabízíme další kapitolu z brožurky
Do akce jde Titus!, kterou napsal Jozef Luscoň a vydal tiskový apoštolát A.M.I.M.S........
43. Z vděčnosti k salesiánům
Odsouzené vedli zpět do cel a tady se odehrála nejtajemnější událost
těchto dní. Don Zeman byl přesvědčený, že ho odsoudí na smrt. Šeptali
si to i ostatní vězni a vyšetřovatelé mu to stále vtloukali do hlavy. Jako
refrén písničky: „Budete viset, budete viset,…“ Také teď cestou do cely
mu to vířilo v hlavě.
Jeho myšlenky přerušil mumraj. Zjistilo se, že brána na chodbu,
kde byly cely, je zamknutá a nikdo ze strážných nemá klíč. Don Zeman
využil zmatek, poodešel k donu Sandtnerovi a říká mu: „Vyzpovídej
mne!“
Po svaté zpovědi mu don Sandtner ještě zašeptal: „Zítra ti přinesu
svaté přijímání.“
„Co??? Ty máš Pána Ježíše?“ tiše reagoval Titus a údivem lapal po
dechu.
„Neptej se, důvěřuj!“ stačil ještě poznamenat spolubratr, protože už je
posouvali vpřed. Strážní našli klíč od brány a vězně rychle hnali do cel.
Donu Zemanovi se stále honilo hlavou: „Pán mě neopustil. Ví o mně.
Zítra ho přijmu. Jaká útěcha. I když mne odsoudí na smrt, bude se mnou,
v mém srdci.“
Druhý den se kněží na chodbě znovu potkali. Trvalo to jen chvilku,
ale don Sandtner stihl nenápadně podat Titovi papírek a v něm vícero
Eucharistií. Titus jednu přijal v ten den a ostatní si ukryl. Pro případ, že
půjde na šibenici. Aby měl u sebe přítele na cestu do věčnosti.
Jak to, že don Sandtner měl eucharistického Ježíše? Bylo to celé
tajemné. Už v říjnu, po jednom krutém vyšetřování v Justičním paláci
se otevřelo okénko u dveří cely a dozorce mu hodil jakýsi balíček. Pak
slyšel šepot: „Je to pro vás, schovejte si to!“
„Kam?“
„Do matrace!“
Okénko se rychle zavřelo a nikde nikdo. Jen balíček byl svědkem, že
se něco událo. Don Sandtner ho rychle otevřel a našel v něm flaštičku
vína a malé hostie.
„Je to možné?“ tlumeně vykřikl. Bleskově se však vzpamatoval
a pochopil, že tento poklad musí ukrýt. Matrace byla na dlažbě jen
v noci. Přes den byla ve svislé poloze přichycená ke stěně. Šel k ní,
odpáral nitku a balíček do ní zašil.
Texty mše svaté uměl zpaměti, kalichem mu byla vězeňská lžíce,
patenou dlaň. Od října do února už nebyl v cele sám. Byl s Ježíšem.
Dnes se podělil s Titem. Další den se soud zaobíral konkrétní obžalobou
každého z přítomných vězňů. U každého obviněného měli podrobné
zápisy z výslechů. Vyšetřovatelé za osm měsíců vytloukli z vězňů
mnoho, ale ne všechno. Proto následovaly i přímé konfrontace mezi
obžalovanými. Nic zásadního se však už nedozvěděli. Stejně bylo všem
jasné, že soudní konání se ubírá předem určeným směrem. Komunistická
strana Slovenska rozhodla: „Proces Zeman a spol. musí být velezrádný
a tresty musí být co nejpřísnější, aby odstrašily další zájemce od podobné
činnosti!“ To, co se zde odehrávalo, bylo jen divadelní představení.
Třetí den soudního líčení se soudní síň opět naplnila.
Každý
z obviněných měl před vynesením rozsudku poslední slovo. Titus neměl
strach. Klidně vypovídal v tomto duchu: „Obžalobě jsem porozuměl
a cítím se vinným jen z překročení hranice. Motivem mého konání byla
snaha zachránit kněžská povolání. O politiku jsem se nikdy nestaral
a ani mne nezajímala. Moje pohnutky byly čistě náboženské. Salesiáni
mne vychovali a dělal jsem to z vděčnosti k nim, aby se i jiní chudí stali
řeholníky.“
Po obhajobě posledního obžalovaného se senát odebral na poradu.
Netrvala dlouho, všechno bylo připravené. Z čeho byl Titus vlastně
obviněný? Z trestného činu velezrady a vyzvědačství. Soudní zápis
uvádí, že polehčující okolností bylo doznání obviněného. Naopak,
přitěžující okolností byla skutečnost, že spáchal různé trestné činy
a jako kněz měl vyšší vzdělání a širší politický rozhled.
Po návratu senátu do soudní síně předseda soudu vyzval: „Přítomní,
vstaňte!“ A pokračoval: „Jménem republiky se odsuzují: Titus Zeman.“
Nastala chvíle napjatého ticha a potom zaznělo: „Soud z příčin jemu
známých odhlíží od absolutního trestu smrti a odsuzuje se na 25 roků
trestu odnětí svobody.“ To byl trest hlavní. „Krom toho se zbavuje
i občanských práv na deset let.“
Po vynesení rozsudku to v síni jen zašumělo. Ozývaly se rozhořčené
výkřiky. Kdosi z davu řekl: „Bohu díky!“
Titus sklonil hlavu a také děkoval Bohu. Trest smrti nedostal. Měl 37
let, 20 let byl řeholníkem – salesiánem, 12 let knězem - přinášel na oltář
oběť Ježíše Krista. Teď ho čekalo 25 let vězeňského života, kdy bude
i on obětí. To bude dlouhá cesta, ale nezoufal si.
Pamatoval si na svůj slib, který dal v dětství Panně Marii: „Já budu
Tvým synem a Ty budeš mojí Matkou.“ Jen pro sebe polohlasně dodal:
„Vím, že se mnou půjdeš i do vězení. Amen!
44. Čest jejich památce!
Jednání na Krajském soudě v Bratislavě ještě neskončilo. Zatím se
rozhodlo jen o Titovi. Příbuzní vězňů byli stále v napětí, protože šlo
o jejich drahé a rozhodovalo se, jak dlouhý čas budou ještě trpět a jak
dlouho budou mimo rodinu…
Předseda soudu začal číst tresty pro ostatní vězně a po zveřejnění
výšky trestu se od jejich přátel ozývaly výkřiky překvapení a hrůzy.
„To je nespravedlivé!“
„Hanebnost!“
Další jen zatínali pěsti. Nějaká stará paní omdlela a museli ji křísit.
Její manžel zdvihl nad hlavu hůl a dral se dopředu. Asi chtěl zmlátit
samotného soudce. Okolo stojící ho hned utišovali: „Strejdo, nedělejte
hlouposti, ještě zavřou i vás!“
Utišit hněv lidí nebylo snadné: „Ticho, opakuji ticho!“ křičel soudce.
Ale ani on už to nezdržoval a chvatně opustil místnost. Za zády ochranky
ještě vykřikl: „Jednání je skončeno.“
„Nic neskončilo, ty darebáku! Já ti ukážu, jak to skončí…!!“
vykřikoval horkokrevný děda. Chtěl ještě cosi nelichotivého přidat,
ale justiční stráž začala vytlačovat dav ven. Soudní aparát byl na
nespokojené lidi připravený a zvýšený počet příslušníků situaci vyřešil.
Odsouzené odváděli a don Dermek ani tady neztratil veselou mysl.
Když uviděl Janka Brichtu, vtipně poznamenal: „Takže ty, můj žák, jsi
dostal víc než já? A kde je spravedlnost?“
Jeden vysokoškolák byl znovu na jednání a celou dobu si něco zapisoval.
Po skončení procesu se před Krajským soudem potkal se skupinou přátel
a odtáhl je trochu stranou: „Takže si to shrňme,“ a začal z papírku číst:
„Titus Zeman dostal 25 let, Ferdinand Totka 22 let, Viliam Mitošinka
20, František Buzek 18, Štefan Sandtner 15, Janko Brichta 15, Leonard
Tikl 15, Andrej Dermek 14, Emil Šafár 14, František Minarovich 14, Jožko
Paulík 14, Anton Semeš 14, Margita Luptáková 14, Pavol Pobiecky 13,
Jozef Bazala 12, Tónko Kyselý 12, Justin Beňuška 12, Anton Srholec 12 let,
Ladislav Burian 2 roky. I Augustín Hercog dostal 14 let!“
„Kamarádi, to je zlé. Zavřeli nám salesiány. Načas musíme vydržet
bez nich.“
Pomalu kráčeli směrem k Miletičově, kde měli salesiáni ústav. Když
šli okolo, mládež nebyla nikde. Na průčelí domu už byl nápis: Ředitelství
pozemních staveb.
Jeden z přítomných se přežehnal a řekl. „Pán si najde řešení i na tento
marast. Zatím mu zůstaňme věrní.“
Salesiáni v tomto procesu dostali 259 let vězení, spolu s ostatními
odsouzenými to bylo 308 let. To ale nebylo všechno. Za několik měsíců
soud pokračoval s těmi, kteří jim v útěku pomáhali. Soudní proces
nazvali Alfonz Paulen a spol. Těm napařili dalších 100 let tvrdé basy.
Z důstojného pána Paulena, faráře ze Šenkvic, udělali vlastizrádce
a dostal dvanáct let vězení.
Salesián don Vagáč měl mimořádnou smůlu. Patnáct let byl v Brazílii
na misiích. V roce 1947 se vrátil na zasloužený odpočinek. Ještě měl
trochu sil, proto se stal duchovním v Bratislavské státní nemocnici. Ani
se nestihl dobře rozhlédnout a šup s ním do basy. I on stihl „zradit“ vlast,
přestože patnáct let šířil její dobré jméno v cizině. Výměr byl 18 let!
Státní vrchnost mu určila nové „misijní“ pole: věznici a její obyvatele.
Pan děkan Augustin Karmaš z Borského Mikuláše si za pár dní, co
skrýval přátele kněze, „zadělal“ na 12 let vězení.
Nezapomněli ani na jeho hospodyni Emmu Olbrichovou. Kuchařka
nekuchařka, vařila i „zločincům“, je vinna! A tak potom neměla vařit
dlouhých 9 let. Avšak na ní dokonce vyzkoušeli nevídané zvěrstvo.
Zavázali jí oči, svázali ji provazem a hodili do Dunaje. Simulovali její
utopení. A to opakovaně! Dělali to i s dalšími. Jenže ona z toho dostala
tuberkulózu. Neléčili ji a zemřela ve vězení.
Leonard Tikl byl ekonomem salesiánské společnosti. Komunisté si
mysleli, že ukryl jejich bohatství. Mlátili ho a mlátili, až z něho skoro
vymlátili duši. Co jen mohl skrývat, když salesiánům už v roce 1950
všechno sebrali?
Špatně dopadla i Marta Sandtnerová. Podle komunistů láska k lidově
demokratickému zřízení má být větší než láska k bratrovi knězi. Vyšlo
najevo, že ho chtěla osvobodit a dali jí deset let na přemýšlení, že se to
podle nového systému nesmí!
To byla jen druhá vlna násilí. Přišly ještě další a došlo i na další.
45. Vrah a kněz v jedné celé
Vězni z procesu Zeman a spol. byli po rozsudku odvedeni do cel
Krajského soudu, ale vědělo se, že tam dlouho nepobudou. Museli
uvolnit místo jiným, protože totalitní mašinerie fungovala úžasným
tempem a stále naplňovala vyšetřovací cely. Přesunuli je na stabilnější
místo. Titus se dostal nejdřív do Ilavy a pak do Mírova na Moravě.
Tato věznice byla umístěna na středověkém hradě a považovali ji za
nejpřísnější v republice. Bylo tady i oddělení pro doživotně odsouzené
vrahy a nejnebezpečnější vězně v Československu. Tady umístili většinu
vězňů z procesu Zeman. Až tak se jich báli.
Při jejich nástupu svolal velitel vězení poradu. Držel v ruce průvodní
list a podřízeným řekl: „Poslali nám zásilku duchovních. Samý svatý
ksicht. Dáme jim ochutnat opravdový vězeňský chleba!“
„Co to znamená, soudruhu veliteli?“
„Rozdělíme je na cely mezi vrahy.“
Kněží a vrahové. To opravdu nejde dohromady. Kdo přežije? Ale
strážci po čase s hrůzou zjistili: „Vždyť ti kněží mají na vrahy dobrý vliv!“
Opět byla porada: „Soudruzi, je zle! Hrdlořezové se nám mění
a někteří se stali i věřícími. Raději dáme duchovní dohromady, do
společné cely.“
Tak se jednu dobu ocitli spolu don Zeman, don Sandtner a Alfonz
Paulen, farář ze Šenkvic. Ano, u něho byl don Zeman určitý čas
kaplanem. Konečně si mohli klidně popovídat. Narušovalo jim to
jen mučení, které bylo na Mírově běžné. Ani nemocným vězňům se
nevěnovala dostatečná pozornost a léky se jim často zamítaly. Zato
vězeňská práce byla náročná a trestalo se i za malé přestupky. A kněze
i za úplné maličkosti.
Nevěděl proč, ale vězeňská stráž si začala víc všímat otce Paulena. Po
jakémsi malém provinění proti vězeňskému řádu ho šoupli do samotky.
Ubrali mu na stravě a nechali ho spát jen na tvrdé desce. Byla mu zima
a chytil silný zánět ledvin. Když omdlel, hodili ho zpět na celu. Jenže
s knězem bylo velice zle.
„Soudruhu veliteli,“ bouchal Titus na dveře.
„Co je!“ ozval se zlostně strážce.
„Vězeň Paulen má záchvat! Potřebuje rychlou pomoc.“
Vypadalo to velmi zle, proto strážce dovolil, aby ho don Zeman
v takovém zoufalém stavu odnesl do sanitky. Cestou pan farář prosil:
„Tite, prosím tě, vyzpovídej mne.“
Hned po zpovědi otec Alfonz Paulen projevil nezvyklé přání. Tiše
pošeptal Titovi: „Chtěl bych se stát salesiánem, je to problém?“
Titovi tekly slzy po tváři: „Ne, není to žádný problém. Velmi mne to těší.“
Jménem salesiánské společnosti přijal jeho řeholní sliby. Tak se
důstojný pán stal salesiánem. Don Titus ho položil do sanitky a rozloučil
se s ním už jako se spolubratrem.
Personál sanitky to bral na lehkou váhu a zastavil se v hospodě.
Potom se záchranka toulala ještě asi šest hodin po okolních dědinkách.
Když dojeli do nemocnice, donu Paulenovi už nebylo pomoci. Zemřel
v sanitce ve strašných mukách jako mučedník.
Všechno to bylo zoufalé, ale Zeman a spol. nějak vydrželi. Hlavní
posilou jim byly tajné mše svaté. Kněží si vyrobili víno z hrozinek. Mši
svatou sloužili mezi postelemi a ostatní to kryli. Vždy byl někdo na
stráži, protože na ně byli mnohdy nasazení provokatéři a zrádci.
I tady se pravidelně vyšetřovalo a mučitelé se ptali: „Kdo organizuje
váš duchovní život? Kdo ve vězení zpovídá? Kdo je mezi vámi tajný
kněz? Kdy jsou mše? Kdo plánuje útěk?“
Nejlepší odpovědi byly: „Nevím, neznám, neslyšel jsem, neviděl
jsem, nepamatuji si.“ To vyšetřovatelé neměli rádi a doslova zuřili.
Don Štefan Timko, salesián, který si také odseděl šest let ve vězení,
se před smrtí vyjádřil takto: „Věřím, že mi ty roky utrpení pomůžou tam
nahoře, při posledním soudu.“
Ano, Kristus dal smysl obětem těchto lidí. Dá se na ně vztahovat jeho
příslib: „… radujte se, neboť vaše jména jsou zapsaná v nebi.“
46. Salesiáni Macák a Reves
Don Macák to mezi tím nevzdával a stále vyhledával spolubratry, aby
jim dodával odvahy. Kvůli němu byla porada několika bezpečnostních
složek Československé republiky. Předsedající začal: „Soudruzi,
někdo nám tady škaredě kalí vodu! Tajně navštěvuje mladé řeholníky
a balamutí je. Dává jim naději a co je nejhorší, brání jejich rozvoji!“
„Víme, o koho jde?“
„Ano, je to salesián Ernest Macák.“
„Zase ti salesiáni…! Vydejme na něj zatykač!“
„Už se stalo!“
„A?“
„Ukrývá se, maskuje se a má svoji zpravodajskou síť. Toho nepřítele
našeho lidu musíme bezpodmínečně eliminovat. Jakýmkoliv způsobem!“
Všechno, co věděl o Ernestovi Macákovi, vysypal přítomným. Ti se až
zhrozili, že socialistická vlast hostí takového zločince.
„Stůj co stůj musíme odhalit jeho novou identitu!“
Don Ernest si ji právě změnil. Teď měl krycí jméno „Arno“. Vdlouhém
kabátě s bradkou a brýlemi dělal bratrům duchovní doprovázení. Když
vycítil, že je některý z nich připravený na odchod za hranice, nabídl mu
to. Titův úkol dotáhnout věci do konce převzal don Reves.
Zdálo se, že všechno je připravené na další akci, ale čekalo se na
Velkého Joža. Přijde? Nepřijde? Najednou se objevil. Byl více šedivý
a mnohem hubenější. Pustili ho z rakouského vězení na kauci. Avšechno
se spustilo nanovo.
Nejbližší výprava se konala v říjnu 1951, půl roku po té neúspěšné.
Bratři se poučili a všechno se dělalo mnohem promyšleněji. Ale i Státní
bezpečnost věci více promýšlela: „Macák se objeví tam, kde jsou
salesiáni! Tam musíme nasadit naše lidi!“ A měli pravdu.
Počet tajných okolo pracovních táborů se zvýšil, ale Ernest jim stále
unikal mezi prsty. Dokonce začal organizovat pro mladé spolubratry
tajné duchovní cvičení. Samozřejmě, že ne ve vězení, ale na horách.
Říjnová výprava se podařila a pak přišla další a další a salesiáni stále
unikali za hranice. Okolnosti naznačovaly, že don Reves je v obrovském
nebezpečí. Potkal se s donem Macákem a vykládal mu novinky:
„Pohraniční stáž zajala několik utečenců a zdá se, že při výsleších
začali zpívat. Zatýkají lidi, kteří mne znají. Prý o mně padlo i slovo.“
„Fíha, to je vážné. Teď jde o čas.“
„Asi nastal můj čas a musím si vybrat. Odejít za hranice, nebo jít do
basy!“
„Víš,“ podíval se mu do očí Ernest, „já ti doporučuji jít do ciziny.“
Bylo mu to trochu líto, protože don Reves se projevil jako
mimořádně statečný a odvážný chlap. Křižoval republiku, neváhal
riskovat a přesouvat se po vlasti i v uniformě veřejné bezpečnosti! STB
mu byla často v patách. Při jedné kontrole dokumentů byl ve vlaku
odhalen. Musel z něho vyskočit za jízdy. Jindy ho esenbáci už skoro
měli. Postřelili ho do nohy a přece jim i zraněný utekl.
Don Reves tedy odešel pryč koncem dubna 1952 a víc se nevrátil.
Jeho úlohu převzal don Macák, protože práce bylo mnoho a vhodných
lidí méně. O možnosti utéct za hranice se dozvěděli i čeští spolubratři
a prosili dona Ernesta, aby jim v tom pomohl. Potkal se s nimi v Ostravě
a spolu vypracovali plán.
Šestého září 1952 se vracel vlakem na Slovensko. Věděl, že v Přerově
bylo ještě mnoho mladých spolubratrů, kteří stavěli letiště pro sovětská
vojska. Někteří bratři mu už dříve oznámili: „Vyprší nám řeholní sliby,
rádi bychom je obnovili. Přijď!“
Šlo o svatou věc, a proto přerušil cestu a šel za nimi. Když byli
v parku, překvapili je esenbáci: „Ruce nad hlavu! Jménem zákona vás
zatýkáme. Už vás máme!“
Odpor byl marný. Don Macák se dostal do vězení a celá bolestná
procedura s ním se spustila. Byl bitý, mučený, týraný. Vymysleli si, že
měl u sebe i zbraň. Dokonce nějakou i nafotili a přiložili do vyšetřovacích
spisů. Ne revolver, ale jeho foto. Hrozil mu trest smrti!
Aby neprozradil tajemství a neohrozil přátele, začal hrát blázna.
Dělal to tak dokonale, že mu uvěřili i psychiatři. Ernest totiž studoval
psychologii a získané finty uměl použít i na své žalářníky. Dokázal se
tak soustředit na některé místo v hlavě, že si vyvolal pláč, kdykoli chtěl.
Slzy velké jako hrách mu stékaly po obou tvářích.
I vězeňští psychiatři měli „kvalitní“ komunistické školy. Uměli
zacházet s elektrickými šoky a darovali mu jich 36. Mistři tohoto krvavého
umění říkali: „Musíme vám je dát, aby vám pomohly dostat se do reality!“
Vydržel i to a po třech letech basy a zkoumání jeho stavu ho
propustili s poznámkou: „Další ztracený život!“ Také to byla past, jestli
se neušklíbne nebo neprojeví nějaké emoce. To by ho odhalilo… Ale
don Macák i toto zvládl. Dokonce i doma, v rodném Vištuku, hrál ještě
14 let blázna. Jen dva lidé věděli, že je zdravý.
Estébáci se mstili alespoň na jeho drahých. Vzpomněli na jeho
dávnou „konspirační“ spolupráci s rodnou sestrou Jožkou a naložili jí
sedm let tvrdé basy. Její vina? Nebyla dostatečně uvědomělá. Měla mít
víc ráda rodnou stranu než rodného bratra! Měla ho už dávno udat na
policii jako pro socialismus nebezpečného člověka.
V roce 1953 se na hranicích vytvořila železná opona a utéct na
Západ přes Moravu už bylo velmi těžké. Velký a Malý Jožo se ještě
svého „řemesla“ ale nevzdali. Dokázali si poradit i s elektrickými ploty,
světlicemi a jinými bariérami. Ale i na ně došlo. Malý Jožo byl při
jednom útěku postřelený, těžce zraněný a za pár dní zemřel.
Velký Jožo propašoval na západ svého syna. Ten se ale po čase na
Slovensko pro něco vrátil. Jeden udavač ho poznal a oznámil na policii.
Chytili ho a byl odsouzen na osmnáct let. Jeho otec Velký Jožo ho chtěl
osvobodit. Vrátil se z Rakouska pro něho, ale v rodné obci ho někdo
zradil. Byl odsouzen na 20 let vězení. V žaláři onemocněl rakovinou
a roku 1962 zemřel. Čest jejich památce.
Brožurku je možno si objednat za doporučený příspěvek na tisk 25 Kč + poštovné na adrese:
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S.
Náměstí 20,
Vranov nad Dyjí 671 03,
tel. 515 296 384, email: apostolat@fatym.com
