Nabízíme další kapitolu z brožurky
Do akce jde Titus!, kterou napsal Jozef Luscoň a vydal tiskový apoštolát A.M.I.M.S........
41. A co teď?
Don Ernest Macák se o tragédii na řece Moravě také záhy dozvěděl.
Velmi ho to trápilo. Měl pochybnosti, zda konal správně, když se rozhodl
organizovat útěky. „Bože, nejsem tím vším vinen já? Musím se o celé
záležitosti dozvědět víc. Kdo zůstal na svobodě?“
Oblečený za dělníka, maskovaný vousy a brýlemi se vydal do
Brodského, kde byl farářem spolubratr František Reves. Ale na faře ho
nenašel.
„Kde může být váš pan farář?“ informoval se u kostelníka.
„Víte, nemám o našem panu farářovi ani zdání. Už několik dní jsem
ho neviděl.“
Don Macák si domyslel, že nejvíc známých mají okolo Šaštína a šel tam.
Don Reves měl u spolubratrů přezdívku Sever. Šlo o vyslovení jeho
jména pozpátku. Byl to velmi dynamický, odvážný, nebojácný a statečný
spolubratr… Nestrpěl nespravedlnost a té se komunisté dopouštěli stále.
Měl rád salesiánskou společnost a její budoucnost: mladé salesiány,
proto se zapojil do spolupráce s Titem a do organizování útěků.
Když se dozvěděl, že poslední výprava skončila katastrofálně,
ihned pochopil, že z Brodského musí zmizet. Tajní si ho určitě přijdou
vyzvednout. Nechtěl se pomoci mladším bratrům vzdát: „Musím se
potkat s donem Macákem.“
Hledali se a našli se. Po srdečném uvítání začali analyzovat, proč se
výprava nevydařila.
„Ferko, zkusme odhalit, co bylo v poslední výpravě jinak než
předtím.“
„Chyběl zkušený vůdce a ve skupině byli i velmi unavení lidé.“
„Řeka byla mimořádně rozvodněná,“ konstatoval don Macák.
„Neměli promyšlenou variantu co dělat, když se řeka nedá přebrodit.“
Nastalo ticho, po kterém Ernest poznamenal: „Nám se to teď dobře
mluví, když je po boji.“
Opět nastalo ticho, které přerušil don Reves: „Erneste, a co teď?“
„Já budu stále duchovně provázet naše mladé spolubratry. Mnohé
převezli do Čech a budují vojenské letiště u Brna. Jiní jsou roztroušeni
po celé republice. Půjdu za nimi. A ty?“
„Myslíš, že po tom všem je potřeba pokračovat v organizování útěků?“
„Jsem přesvědčený, že ano. Jen se to musí dělat opatrněji. I ty si
musíš změnit identitu.“
„Jak?“
„Já jsem si opatřil nové dokumenty a šel jsem na to takto.“ Ernest
vysvětlil, jak si obstaral novou identitu, jak získal nový rodný list a další
potřebné papíry.
„Erneste, mám ještě jeden problém…“
„Jaký? Chceš o tom mluvit?“
„Někdy mám takový vnitřní nepokoj, proniká mne strach. Jak to ty
zvládáš?“
„No, i já to mívám. Ale snažím se ve svém nitru vytvořit Boží
království. Tiše se modlím a jsem v duši se svým Bohem. Přes všechno
se dá promodlit. Věř mi, dá se to. Dokonce zažívám velkou radost
z toho, co dělám.“
„Vážně?“
„Ano, protože jen plním Boží vůli. Myslím, že i don Titus to tak
vnitřně prožívá.“
Loučili se krátce, ale velmi srdečně. „Ať je Bůh s tebou.“
„Díky. A já tě dávám do ochrany Panny Marie. Když bude potřeba
trpět, jsem připravený.“
Rozešli se a don Reves začal konat. Nejdřív si změnil vzhled, obstaral
dokumenty, nasadil brýle a na kabát si připnul odznak Komunistické
strany Slovenska. Odplivl si sice před tím, ale co už. Přišla mu na mysl
krátká jadrná modlitba: „Pane, nepřičítej mi tento hřích.“ Vesele se
zasmál, jak mu to jen mohlo přijít na mysl. Když se podíval do zrcadla,
skoro od něj odskočil. Sám sebe nepoznal. S maskováním byl spokojený.
Vyšel do ulic a šel za známými. Byl si jistý, že najde způsob, jak
pokračovat v přechodech přes hranice. Šancí byl Velký Jožo. Jenže po
něm zatím nebylo ani vidu, ani slechu.
42. Zeman a spol.
Bylo ráno 20. února 1952. V soudní síni Justičního paláce
v Bratislavě se nacházeli prokurátor, čtyři obhájci, čtyřčlenný senát,
zapisovatelka, policejní eskorta, rodinní příslušníci obžalovaných
i zvědavci.
První část jednání bylo pro veřejnost otevřená a v sále vládla tlumená
vřava. Jeden ze strážníků zakřičel na přítomné: „Povstaňte, přichází
zástupce státní moci!“
Vřava nepřestávala, ani když předseda soudu Pavol Korbuly zaujal
svoje místo. Přísně si prohlédl přítomné, autoritativně bouchl kladívkem
do stolu a vykřikl: „Žádám ticho! Jinak dám vyklidit soudní síň!“ Po
této výhrůžce všechno rázem ztichlo.
Do sálu vstoupilo dvacet obžalovaných. Na jejích tvářích bylo vidět
únavu. Jedna žena zvolala: „Och, ti ale vypadají.“
Někteří z obžalovaných se chtěli na své příbuzné usmát, ale podařila
se jen jakási bolestná grimasa. Někdo se dokázal usmát, ale místo zubů
měl jen tmavé otvory. Jeho otec si toho všiml a překvapeně vykřikl.
„Kde má můj syn zuby?“
Výkřik to byl alarmující, ale odpovědi se nedočkal. Obvinění vypadali
velmi zuboženě, přestože je vyšetřovatelé už několik dní vykrmovali
a nechali na pokoji. Aby aspoň trochu vypadali před veřejností.
Předseda soudu zjistil totožnost obžalovaných a rutině se zeptal:
„Měli jste dostatek času k přípravě na soud?“ Obvinění odpověděli:
„Ano.“ Skutečně, tato část soudního procesu zněla dost ironicky. Přes
osm měsíců je týrali a teď se ptají, zda měli dost času? Znělo to jako
černý humor, ale realita byla hrozivá.
Slova se ujal prokurátor, který začal číst obžalobu. „Po různých
pokusech reakční části vysoké církevní hierarchie o zvrat politického
vývoje u nás, Vatikán ve službách anglo-amerických imperialistických
sil chtěl rozvrátit naše lidově demokratické zřízení, ale pracující lid
odhalil tyto iniciátory a tak Vatikán utrpěl jednu z nejtěžších porážek ve
své historii.“
Přítomní diváci už od začátku prokurátorovy řeči kouleli očima,
svrašťovali čelo a překvapeně třeštili oči. Tety, které těmto slovům vůbec
nerozuměly, sáhly po růženci. Když prokurátor zmínil, že Vatikán utrpěl
nejtěžší porážku ve své historii, někdo z davu se neudržel a vybuchl
smíchy. Prokurátor zvedl výhružně hlavu a justiční stráž se hned
vzbudila. Předseda soudu bouchl kladívkem do stolu a vykřikl: „Ticho!“
Prokurátor si narovnal brýle a pokračoval: „Vatikán ale hrstce
reakčních kněží vydal rozkaz, aby převedli reakční klér na Západ, aby ho
tam zapojili do služeb anglo-amerických rozněcovatelů války. Tento úkol
vykonával placený agent CIC, to je Co… Counte… Counterintelligence
Corps…“
Prokurátor se chtěl vytáhnout a přečíst název zpravodajské služby
anglicky, ale nešlo mu to. Schytal za to od přítomných jen tlumený
smích. Mávl proto rukou a pokračoval: „Tento úkol vykonával placený
agent Vatikánu Titus Zeman a Ferdinand Totka.“
V hale to znovu zašumělo. Vysokoškoláci mezi sebou prohodili pár
slov: „Člověče, to vypadá na provaz.“
„Ten je obžaluje, že rozpoutali třetí světovou válku.“
„Ticho! Ticho, prosím! Jinak dám vyklidit sál!“ znovu vyhrožoval
předseda soudu.
Prokurátor pokračoval: „Tito zarytí nepřátelé pokroku se rozhodli
ilegálně opustit republiku a dát se do služeb nepřátelských sil, které i za
cenu nové války chtějí zničit lidově demokratické zřízení.“
„No, neříkal jsem to, už je to tady,“ ozval se potichu ten samý
vysokoškolák.
V síni se ocitl i salesián don Viliam Vagáč. Soudili mu bratry, a proto
cítil s nimi. Přišel, aby je povzbudil svojí přítomností. Byl ticho a modlil
se za obviněné. V jedné chvíli se podíval stranou a uviděl tam mladého
zarostlého muže. Myslí mu přeběhlo: Odkud jen tu postavu znám? Lépe
se podíval a údivem ztuhl: „Vždyť to je don Reves! Ten má ale odvahu.
Kdyby ho odhalili, je po něm. Vždyť na něj líčí jako na zvěř.“
Don Vagáč se nenápadně přesunul k donu Revesovi a tiše mu řekl:
„Člověče, co tady děláte! Nepokoušejte Boží milosrdenství a ihned zmizte!“
Don Reves se mírně otočil, usmál se a mrkl na něj. Pak šeptem
poznamenal: „Teď určitě nebudu utíkat,“ a zůstal až do konce.
Prokurátor ještě neskončil. Jeho slova metala blesky a jen se to
hemžilo obviněními typu: „Přinášeli zprávy imperialistům o našich
výrobních závodech na Záhoří, hromadně pašovali duchovní, vytvořili
skupinu vlastizrádců, byli agenty cizích zpravodajských služeb, vyzradili
státní tajemství.“
„Jedině takové, kde se dobře pěstují brambory a kde rostou houby!“
oponoval kdosi potichu v plénu. Prokurátor přidával další lži: „Spáchali
čin velezrady, a to v čase zostřené mezinárodní situace, což jsou pro ně
obzvlášť přitěžující okolnosti.“
Po přečtení obžaloby předseda soudu řekl: „Dnešní soudní jednání
pro veřejnost končí. Zítra to bude bez její přítomnosti, aby nebylo
vyzrazeno nějaké státní tajemství. Veřejnost může přijít v den vynesení
rozsudku, 22. února.“
Lidé se pomalu rozcházeli a byli doslova v šoku z takového vývoje
situace. V Justičním paláci ještě mlčeli, protože i stěny měly uši. Venku
se vytvořily hloučky lidí, ve kterých si otevírali srdce: „To nemyslí vážně.
Slyšel jsi už někdy takové sprostoty? Obžaloba je jako z jiného světa.“
„To už odteď bude všechno tak? Všechno bude ideologicky zasazené
do komunistického vidění světa?“
Ostatní odpovědi neznali. Jen krčili rameny. Stalo se podobně jako
v Písmu. „A nastala noc.“ Pravda byla zrazena!
Brožurku je možno si objednat za doporučený příspěvek na tisk 25 Kč + poštovné na adrese:
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S.
Náměstí 20,
Vranov nad Dyjí 671 03,
tel. 515 296 384, email: apostolat@fatym.com