Nabízíme další kapitolu z brožurky
Do akce jde Titus!, kterou napsal Jozef Luscoň a vydal tiskový apoštolát A.M.I.M.S........
36. Když na člověka dýchá smrtka
Přechod hranice byl naplánovaný z neděle na pondělí, tedy z 22. na
23. října. Zdálo se, že je všechno připravené, přesto se už od začátku
vyvíjel útěk velmi dramaticky. Uprchlíků bylo o mnoho víc, voda v řece
Moravě byla vysoká, plavců ve skupině bylo velmi málo a byl říjen.
Zima začínala, byla půlnoc, noc byla velmi jasná.
Velký Jožo si vzal na pomoc skupinu, kterou představil takto: „Toto
je Malý Jožo!“ ukázal na asi padesátiletého chlapa. „Tento fešák je
Ferdinand Totka. Sbírá turistické zkušenosti. A na toto dobrodružství se
nechala přemluvit i moje milá Anička.“ Všichni udělali mírnou úklonu.
K překvapení všech Jožo vyzval přítomné: „Pomodlíme se Otče náš, za
náš příjemný pobyt v zahraničí.“
Východiskem byl Moravský Svatý Ján. Výprava se pohnula a Ferdo
pravidelně kontroloval dalekohledem terén. Ze začátku se nic nedělo,
najednou Ferdo vzrušeně oznámil. „Je tam chlap! K zemi!“
Všichni se vrhli do bláta. Velký Jožo neztratil hlavu: „Ukaž!“ Vzal
dalekohled z Ferdových rukou a díval se do tmy: „To je strašák, ty
chumlo!“
Chlapi si vydechli. Velký Jožo zopakoval pokyny a skupina se vydala
k řece. Tady je čekalo nemilé překvapení. Koryto řeky bylo plné vody.
Řeka byla rozvodněná, široká, druhý břeh se ztrácel kdesi ve tmě.
„Musíme použít gumový člun. Rychle ho nafoukejte!“ rozhodl
vůdce. „Kdo půjde do vody první?“
„Já to zkusím…“ Celé riziko na sebe vzal Titus. Ponořil se do
chladné vody a radši by z ní vyskočil, jak byla studená. Ale nebylo cesty
zpět! Ostatní se po chvíli přidali. Zavazadla dali do gumového člunu,
který byl přivázaný provazem. Jeden konec přenesl Titus na druhý břeh
a přitahoval věci ke břehu. Vyprázdnil člun, potom ho dopravil do středu
řeky a akce se opět opakovala. Bylo to velmi namáhavé, chlapi se při
tahání lana střídali. Slabší plavci se člunu i drželi, protože zem pod
nohama už necítili a proud řeky byl velmi dravý. Voda někde dosahovala
výšky tří metrů, nebezpečí utopení bylo velmi vysoké. Při třetím obratu
se náhle konec provazu uvolnil a všechno, co bylo ve člunu, spadlo do
vody.
„Mám to zapotřebí? Vzalo mi to kalhoty i slaninu!“ zlobil se jakýsi hlas.
„Nenadávej! Zatni zuby do jazyka! Nezapomeň, že studuješ na
kněze!“ uklidňoval nespokojence jiný hlas.
Jeden ztratil rovnováhu a začal křičet. „Pomóóóc!“
„Budeš ticho!“ zlostně zasípal Velký Jožo. „To chceš přivolat na
pomoc policajty i celou armádu?“
Naštěstí tady byli Rafael Černý a Ferko Tuna, ti byli ze skupinky
nejlepší plavci a obětavě se vrhli do vln studené řeky. Nešťastníka
chytili za pačesy a přivlekli na břeh. Rafko šel znovu do vody a donesl
provaz na druhý břeh. I další se ocitli v nebezpečí života, a když je
člověk v takovém stavu, začne křičet a dělat paniku.
Titus odhadl nebezpečnost situace a zapojil se do záchrany. Obětavě
se vrhl do bouřlivé vody a pomáhal těm, kteří se ocitli v krizi. Lano mezi
tím přivázali ke kmeni stromu, takže sloužilo jako jakýsi záchranný pás
a někteří po něm ručkovali. Přechod trval přes dvě hodiny a na konci
akce Titus omdlel. Byl úplně vyčerpaný, podchlazený a bez známek
života.
„Chlapi, on nám umírá! Masírujme ho, ať se mu rozproudí krev.“
„Já tady mám slivovici, dejte mu doušek na rty.“ Láhev šla z nějaké
ruky směrem k Titovi a někdo si cestou i dal hlt. Nebylo se co divit.
Všem byla taková zima, že se chtěl každý alespoň trochu ohřát. Tita ani
slivovice neprobrala k životu. Zvedli ho a na kabátu měl přimrzlý štěrk,
taková byla zima!
„Chlapi, musíme ho nést, protože stále ještě nejsme mimo nebezpečí,“
zavelel Velký Jožo, „ranní vlak nemáme šanci stihnout. Musíme se
dostat tam do toho lesíka!“
Opatrně se vydali naznačeným směrem, když tu zazněla otázka:
„Jsme všichni?“
„Ne, don Strnisko, Malý Jožo a část skupiny se někde ztratila.“
„To opravdu není dobré! To není dobré!“ hudroval Velký Jožo,
„musíme přečkat celý den v houštinách.“
Rozednívalo se a chlapi se zahřívali, jak mohli. Titus byl stále
v bezvědomí. Někteří bratři ho masírovali, aby se mu rozproudila krev
v žilách.
„Chlapi, nepřestávejte! Běžte hlouběji do lesa a udělejte malý
ohníček, aby se Titus ohřál. Já se Šándorem jdeme hledat ztracenou
skupinu. A nerozcházejte se!“
Velký Jožo a Andrej Šándor šli do nejbližší vesnice. Koupili něco na
zub, ale ztracenou část výpravy nenašli.
Pak se vrátili a měli velkou radost, když zjistili, že už se Titus probral
k životu.
„Konečně, člověče, byl jsi mimo. Smrtka na tebe dýchala.“
„Jsme všichni?“ byla první Titova slova.
„Skoro…“ Vysvětlili mu, že část skupinky někam zmizela.
„No, předpokládám, že si poradí! Věřme v Boží pomoc!“
Když se naše skupinka dostala ranním vlakem do Vídně a pak
k salesiánům, našli tam dona Strniska i ostatní kamarády. Titus Zeman
měl připravenou trochu ostřejší řeč na téma, že je třeba držet pohromadě,
ale radost ze záchrany byla větší. „No, nechme tak. Musíme se posunout
dopředu!“
Zbytek cesty do Turína proběhl podle předcházejícího scénáře
a všechno dobře dopadlo. A když chtěl Velký Jožo vidět Řím, Titus šel
s převaděči až tam. Pak naplánovali návrat na Slovensko a na čas se
rozešli.
37. Smyčka se stahuje
Když Titus přišel za pár týdnů do Lince, don Fabera mu zvěstoval
nemilou zprávu: „Velkého Joža zatkla rakouská policie. Je v base!“
„Cooo? Proč? Co udělal?“ divil se Titus.
„Jeden z těch, které kdysi převáděl do Rakouska, ho obvinil, že mu
ukradl cennosti.“
„Jak?“
„No, prý mu je dal, když přecházeli přes řeku. Když byli na druhé
straně, kufřík s cennostmi zmizel. Jožo tvrdí, že ho vzala voda. Továrník
tvrdí něco jiného. Kdo ví, kde je pravda, ale kufřík je pryč. A Jožo se
musí ze šlamastiky vysekat!“
„Zkusím pár týdnů počkat, třeba ho rakouská policie propustí,“
rozhodl se Titus.
Využil čas a navázal kontakt s mnoha utečenci. Mezi nimi byli i tací,
kteří se s komunistickým režimem v Československu nesmířili. Založili
hnutí odporu, které nazvali Bílá legie. Měli i svůj vysílač. Ti Titovi
nabídli: „Nechcete mít v sobotu a v neděli pro věřící mši svatou a kázat
lidem tady i ve vlasti? Nabízíme vám prostor v rádiu.“
Titus si uvědomil, že je to šance hlásat Boží slovo a bez dlouhého
uvažování přikývl: „Aspoň dobře využiji čas.“
Jenže tehdy všechno mělo uši. Jeho jméno najednou velmi silně
zaznělo mezi nepřáteli a ti ho dali na svoji černou listinu.
Čas ubíhal, zima pomalu míjela a Velkého Joža stále z basy nepustili.
Titus zašel za donem Faberou a oznámil mu: „Štefko, já už nemůžu déle
čekat. U nás jsou ještě bratři, kteří chtějí jít ven.“
„Tite, teď je to velmi nebezpečné. Nech to být!“
„Nedá se nic dělat. Musím to zkusit,“ nedal si to vymluvit a začal
konat.
Ferdo Totka se rozhodl, že se na Slovensko už nevrátí. Spokojeně si
užíval život v Linci. Dokonce se už i oženil s nějakou Češkou. Titus ho
navštívil a přímo mu řekl: „Poslechni, situace se změnila. Velký Jožo je
v base, kdo bude převádět další salesiány? Potřebuji tě, pomoz nám!“
„No, já cestičky znám, ale na Joža nemám. On je král převaděčů, já
jen princ!“
Nakonec se na Slovensko s donem Titem přece jen vrátil. Hned
bylo ale poznat, že mnoho zkušeností s přechodem přes hranice nemá.
Už cestou zpět 23. března 1951 měli problémy. Nejdřív je na hranici
překvapila hlídka, ale podařilo se jim utéci. Pro pohraničníky to bylo
velmi překvapivé: „Někdo nám tady přes hranice chodí tam a zpátky!
Kdo by jen chtěl utíkat ze Západu k nám do republiky?“ Závěr byl velmi
divoký: To jsou určitě špióni!
Titus s Ferdem se pod rouškou noci dostali do domu jednoho
sedláka v Závode. Měli s ním dohodnuto, že je o půlnoci převeze
do Borského Mikuláše. Jenže, jako naschvál, právě končila schůze
místních komunistů. Ti byli v tom revolučním mámení na všechno
zvědaví:
„Cože se tam svítí? Jestli tam nevyrábí pálenku?“ řekl jakýsi
rozkurážený soudruh.
„A proč zapřahá? Má jí celé sudy?“
Vešli se do dvora podívat, o co jde, a místo sudů viděli dva neznámé
muže. Hospodář se vylekal a začal něco blábolit. Lekli se i Totka se
Zemanem. Otočili se a zmizeli.
„Co to tady máte za spolky?“ vyzvídal předseda strany.
„Ale, nějací turisté,“ zmohl se na poznámku hospodář. Chlapi si
všimli dvou batohů.
„Šmelina, šmelina?“
„Nebo pašování?“
„A není v batozích pálenka?“ Každý z komunistů hádal to, po čem
toužil. Nevěděli, o co jde, a pravda se jim hledala těžko, protože byli
řádně napití. Jenže předsedu ráno přestala bolet hlava, vzpomněl si,
co se stalo, a jako statečný budovatel nové vlasti to oznámil Veřejné
bezpečnosti. Příslušníci začali hospodáře vyšetřovat: „Co se to tam
u vás v noci dělo? Kdo byli ti dva, kteří utekli? Kam jste se chystali jet?“
Hospodář se nějak vykroutil. „Ale, nějací turisté mi nabídli peníze,
když je dovezu do Borského Mikuláše. Já si řekl, proč ne. Kdo by si
nechtěl přivydělat. I vy byste je odvezli, kdyby vám zaplatili, nebo ne?“
Snažil se být přesvědčivý, ale podezření už padlo.
„Zatím vás necháme na pokoji, ale musíte nám slíbit, že když ti dva
zase přijdou, hned to oznámíte. Jinak jste v base!“
Smyčka okolo Tita se začala stahovat. Ten věděl, že je zle a že musí
od toho místa co nejdál. Rychle se dohodl s Ferdem, jak naváží kontakt,
a ztratil se v lesích Malých Karpat.
Vyhýbal se lidem, často se zahrabal do listí, březnové noci byly stále
ještě studené a navíc pršelo. Měl hlad, žízeň, byl vyčerpaný a začal
dostávat horečku. Mozek mu pracoval na plné obrátky: „Vědí, kdo jsem
nebo ne? Kde bych se mohl ukrýt?“ Vzpomněl si při tom na Ježíšova
slova: „Lišky mají svoje doupata, nebeští ptáci hnízda, ale Syn člověka
nemá, kde by hlavu složil.“
Jako na truc si o kmen v lese poranil nohu. Byl zničený a jediné, co ještě
mohl dělat, bylo prosit Boha o pomoc: „Pane, poraď mi, co mám dělat?“
Blížil se Velký pátek a on prožíval ten svůj. Když porovnal svoje
utrpení s Ježíšovým, zastyděl se. Tehdy mu přišlo na mysl: „Spolubratr
Štefko Šilhár pochází z Pezinka. Má tam rodiče, musím se k nim dostat.“
Z posledních sil se mu to podařilo. Když ho paní domácí spatřila, jen
lomila rukama: „Titusku, jsi to ty? Co se stalo?“
Don Zeman už neměl sil vyprávět svůj příběh. Svalil se uprostřed
pokoje a omdlel. Ještěže mu paní Šilhárová poskytla první pomoc. Titus
spal a spal a spal. Po dvou dnech se dal dohromady a vše jim vyprávěl.
Pak řekl: „Musím od vás vyrazit, protože mám dokončit ještě nějaké
věci.“ Paní Šilhárová něco namítala, ale Titus byl neoblomný. Rozloučil
se a odešel.
Ano, don Zeman byl nezmar. Ani hrozící nebezpečí při prvních
dvou ilegálních cestách do Turína, ani špatná zkušenost při návratu
domů ho neodradily od přípravy další cesty. Po zotavení začal chystat
třetí výpravu. Některé spolubratry na útěk připravil don Macák. Do
celé riskantní hry vstoupil i nebojácný salesián František Reves, který
byl také zašitý před komunisty na faře v Brodském. Titus kontaktoval
několik spolubratrů a spojku mu dělal horlivý salesiánský bohoslovec
Janko Brichta.
Komunisti stupňovali represálie, proto zájem o útěk projevilo
i několik diecézních kněží. Na některé z nich byl vydán zatykač, pokud
by se nedostali včas za hranice, seděli by ve vězení mnoho let. Don
Zeman proto kontaktoval Ferdu Totku a útěk domluvil na začátek dubna
roku 1951.
38. Ecce homo – hle, člověk!
Už 8. dubna se na dvou místech na Záhoří tajně potkali salesiáni,
preláti, profesoři teologie i církevní hodnostáři, dohromady přes dvacet
lidí. Salesiáni se soustředili uHercogů vŠaštíně a diecézní kněží vMalých
Levárech. Byli to starší duchovní, na které byly vydány zatykače.
Doposud sloužili Církvi i národu v různých církevních funkcích a teď
toto. Nebyli to žádní sportovci ani dobrodruzi. Většinou šlo o unavené,
trochu ustrašené lidi, kteří neměli na výběr. Mnozí z jejich přátel už byli
ve vězení a teď je řada na nich.
Když je viděl Ferdo Totka, potichu poznamenal: „Mám pochybnosti,
jestli to zvládnou.“
Velebný pán Mitošinka to slyšel a řekl: „Nemáme co ztratit. Tak či
tak nám hrozí vězení.“
Monsignor Botek dodal. „Teď jde o mnoho, ale ne o všechno.“
Don Titus udělal u Hercogů jakousi prezenci salesiánů: „Přečtu jméno
a dotyčný ať zvedne ruku. Andrej Dermek, Anton Srholec, Janko Brichta,
Klement Poláček, Jožko Pavlík, Tónko Kyselý, Augustín Lovíšek, Pavol
Pobiecky, Alojz Pestún, Leonard Tikl, Štefan Sandtner…“
„Ten leží v nemocnici, má něco se srdcem.“
„Aha.“
„Tónko Hlinka?“
„Tady.“
„Vždyť ty jsi na vojně, nebo ne?“
„Ano, ale mám dovolenku.“
Všem to hned seplo. Když ho chytí, bude považován za vojenského
zběha, to zákon trestá velmi tvrdě.
„To je teda risk,“ utrousil Srholec.
Po přečtení jmen Titus řekl. „Bratři, zítra odcházíme.“
„Ale Morava je rozvodněná. Sníh taje a pršelo,“ oponoval kdosi.
„Musíme jít. Mezi lidmi se už moc mluví o tom, že nějací kněží se
chystají jít přes hranice.“
Následující večer se obě skupiny spojily a vyrazily vpřed. K řece
museli muži překonat několik kilometrů. Jen co sešli z cesty, zjistili, že
to nebude lehké. Drama začalo.
Řeka se vylila a roznesla po okolí různá dřeva a smetí. Všude bylo
mokro a nesmírně mnoho bláta. Zatopené byly cesty, louky i lesy. Když
přebrodili jeden úsek, znovu se před nimi objevil nějaký močál nebo
jezero. To všechno bylo třeba obejít nebo přebrodit. Nohy se jim namočily
a na boty se lepilo i několik kil blata. K tomu se přidala velká zima.
Po hodině chůze byli mnozí z přítomných na smrt unaveni. Tikl
omdlel a stejně i otec Mitošinka. Nějak je vzkřísili, ale byli na pokraji
zhroucení.
„Och, co bych za to dal, kdybych se mohl vyspat, najíst a být v teple,“
povzdychl někdo.
„Neprovokuj, buď ticho!“ okřikl ho ze tmy nějaký hlas.
Když se podle hukotu vody zdálo, že řeka už musí být nablízku,
Totka šel na výzvědy. Zdržel se asi půl hodiny a pak přišel se zprávou.
„Pánové, řeka se pořádně rozlila, k hlavnímu toku je asi tři sta metrů, ale
ty jsou pod vodou! Ta je asi do výšky pasu… Musíme se brodit!“
„Cooo? Jen to ne…,“ ozývalo se z úst přítomných. Potom nastalo
ticho, které přerušila otázka: „Co uděláme? Jdeme?“
„Jdeme!“ rozhodl Titus.
Hlinka nesl gumový člun, ale také už mlel z posledního. Po několika
desítkách metrů zůstali stát před masou vody.
„Vždyť je to doslova jezero! Co teď?“ vzdychl Srholec.
„Jdeme?“ znovu se ptal Hlinka.
„Zkusme to!“ dodával odvahu Titus. Po prvních krocích však začali
vysílením omdlévat. Přejít přes takovou masu vody v jejich stavu bylo
nemožné. Jen několik z nich umělo plavat, dokonce i Totka byl neplavec.
„Musíme se vrátit! Každý ať se ukryje, kde může! Dávejte pozor, aby
vás nechytili.“
Trasa zpět vedla opět přes bahno, močály, křoviny… Všude byla
voda, voda, voda… Muka pokračovala. Utečenci se cítili na smrt
unavení, promrzlí, hladoví, mokří, vystrašení. Neměli sil. Skupina se
roztrhala a situace připomínala návrat poraženého vojska po boji. Bylo
nad ránem, skoro se začalo rozednívat. Když je objeví, bude zle! Někteří
dorazili do Malých Levár. Jeden komunista si všiml cizích podezřele
vypadajících lidí a oznámil to policii.
Začal lov na lidi. Naběhla celá jednotka pohraniční stráže i oddíly
armády. Zuřiví psi čuchali stopy a postupně chytali jednoho za druhým.
Někteří přece jen unikli. Několik šťastlivců naskočilo na dělnický vlak
v čase, kdy se policejní akce teprve rozbíhala, a tak se jim podařilo ujet.
Mezi nimi byli Hlinka, Brichta, Pestún, Botek, Lovíšek, Poláček. Ostatní
pochytali a shromáždili v Malých Levárech na velitelství pohraniční stráže.
„Kdo je váš vůdce?“ zařval surově strážný. Nastalo ticho.
„No, my vám rozvážeme jazyk!“
Nějak to vyšlo najevo a Tita tady poprvé zmlátili. Křížová cesta
začala. Naložili je do náklaďáků a vezli na bratislavský hrad. Někteří
to ještě nevzdali. Janko Brichta se v jednom okamžiku vytrhl stráži,
vyskočil z auta a skočil do křoví. Velitel neváhal a křičel: „Pal!“
Ozvala se palba z několika samopalů a kulky jen tak hvízdaly
okolo nešťastníka. Jednu schytal do nohy, ale dokázal utéct. O pár dní
později volal sestře, aby mu pomohla: „Prosím tě, přijď na bratislavskou
železniční stanici.“
Přišla, ale s ní nepozorovaně i dva tajní, kteří ho chytili a dali do basy!
Ocitl se u svých kamarádů ve vězení. Když je viděl, hrůzou vykřikl: „Co
vám to udělali? Tite, kde máš zuby?“ Všichni byli nesmírně zbití.
Titus si uvědomil, jak se i na nich naplňuje to Pilátovo zvolání po
zbití Ježíše: ‚Ecce homo – hle člověk!‘
39. Jako psi utržení ze řetězu
Výslechy zatčených byly velmi tvrdé a trvaly víc než osm měsíců.
Už je mlátili v Malých Levárech, pokračovali na hradě v Bratislavě
a teď se ocitli v Leopoldově. Vyšetřovatelé hned od začátku přistupovali
ke kněžím jako k vlastizrádcům.
Při tomto obvinění šlo o „krk“ a používané vyšetřovací metody byly
„obohaceny“ o mučení a týrání. Slova jako „lidská důstojnost“ byla pro
zástupce „vlády lidu“ neznámá. Jako by jim dokonce násilí dělalo dobře
a chtěli si na vězních vybít i svoje osobní zranění. Dali v sobě prostor
zlu a to se surově tlačilo ven.
Speciálně školení vyšetřovatelé nakládali s člověkem jako s hadrem.
To, co dělali s vězni, se nedá popsat! Ve vyšetřovací místnosti jim lampou
svítili do očí a řvali na ně jako na vrahy. Pravidelně je píchali špendlíky,
škrtili, kopali, mlátili a takto zubožení vězni si nesměli v noci lehnout.
Pokud by přece jen usnuli, polívali je vědry studené vody. Ve vězeňských
celách bylo chladno, není divu, že mnozí prochladli a dostali horečku.
Děsivou atmosféru zesilovaly bolestné výkřiky z mučení. Ty se
rozléhaly po celém vězení amísily se sďábelským řehotem vyšetřovatelů.
Titus si uvědomil, že se nachází jakoby v předpeklí, na místě lidských
muk. Nechápal tu agresivitu a často se sám sebe ptal: „Jak to jen může
dělat člověk člověku?“
V červenci je přesunuli do krajské věznice v Bratislavě. I tady byli
experti na mučení, kteří k fyzickým trápením přidali ispeciální psychický
teror. Často prováděli simulované popravy. Po takovémto stresu vězně
umísťovali na samotky. Prý ať si to užijí. A nezapomněli přidat: „Zrádci,
je po vás! A vy Zemane, jste mrtvý muž!“
Na takové útoky Titus klidně odpovídal: „Popravte mě, dělejte se
mnou, co chcete, ale já nikdy nezradím spolubratry a kněžství.“
„No, uvidíme. Stejně skončíte na šibenici!“
Ta stála na nádvoří Justičního paláce a Titus ji měl přímo pod okny
své cely. Často slyšel zoufalé výkřiky odsouzených. Ještě i tady je
mučili. Modlil se a prosil: „Pane, prosím tě za tyto nešťastníky, ale i za
ty, kteří jim ubližují.“
Jednoho dne se na chodbě potkal s dobitým donem Andrejem
Dermekem. Strážci si vyměňovali nějaké materiály, a tak tito dva mohli
prohodit pár slov: „Andreji, žiješ? Nevíš, proč nás tak mučí?“
„Nevím. Připomíná mi to, jako když se divocí psi utrhnou ze řetězu
a zaútočí na člověka.“
Titus mu přikývl: „Ano, ďábel se utrhl. Našel si lidi, v kterých se
usadil, a vrhl se na Krista, který je v duších našich bratří.“
„A ty, Tite? Vydržíš?“ ptal se šeptem don Dermek přítele.
„Bijí mne, ale Bůh je se mnou. Cítím ho v srdci a jsem odevzdaný
do jeho Vůle.“
Vězeňští průvodci si všimli, že si povídají, proto je surově okřikli:
„Nechte toho! Do cely s nimi! Rychle!“
O několik dní se don Dermek a don Zeman potkali znovu. Už se
neptali: „Proč?“ V očích měli odpověď: „Pro Krista.“
Pomalu ubíhal mučednický den za dnem. Celkem jich bylo přes 250.
Vyšetřovatelé v zuřivosti neochabovali a na Tita stále řvali: „Kdo vás na
převádění najal? Jmenujte, koho jste převedl do zahraničí! S kým jste
spolupracoval? Chceme od vás jména! Komu jste nosil zprávy o lidově
demokratickém zřízení? Kdo vás financoval? Byl to Vatikán?“
Titus mlčel, jen rty se mu hýbaly. Modlil se. To nesmírně naštvalo
vyšetřovatele. Následovala série úderů a kopanců. Nakonec mu
vyšetřovatel vrazil tak silně za ucho, že kněz bezmocně klesl k zemi.
Zlomili mu klíční kost i nos. Rukou se chytil za hlavu. Bolelo ho to,
velmi ho to bolelo. A na jedno ucho neslyšel a za chvíli ho zalila krev.
Vyšetřovatel zavolal pomocníky: „Odveďte ho do cely. Chvíli si uděláme
přestávku. Odpočiňme si!“
Tato cynická poznámka potvrdila ďábelskost v jejich postupech. Oni
si chtěli odpočinout.
Když Tita hodili do cely, dlouho ležel bez hnutí. Pak si uvědomil,
že i Ježíšovi při výslechu dali za ucho. Řekl si sám pro sebe: „Ježíši,
istebou jednali podobně. Prosím tě, dej mi to vydržet.“ Pak si povzdechl:
„Kolik zloby musí být nahromaděné v těchto lidech. Pomoz a odpusť
jim, Pane. Já jim odpouštím.“
Vyšetřování znovu a znovu pokračovalo. Zástupci státní moci
se chtěli od Tita dozvědět všechno. Použili výsledky z vyšetřování
spoluvězňů a otázek přibývalo: „S kým jste se kontaktoval z Bílé legie?
Kolik vatikánských špionů působí na území Slovenska? Kde se nachází
Ernest Macák? Kdy jste se setkal s Františkem Revesem?“
Když začala vycházet na povrch jména, Titus si uvědomil, že ne
každý z mučených byl stejně odolný týrání a něco prozradil. V mysli se
mu vynořilo: „V ohrožení se nachází i jiní lidé. Jak mne jen bolí, že jsem
je dostal do této situace.“
To ho velmi trápilo. Proto všechno vzal na sebe. Přiznal i to, co nebylo
pravda, že byl agentem. To znovu rozzuřilo vyšetřovatele. „Celou dobu
jste nás vodil za nos? Dones ty hovna!“
Podřízený donesl vědro plné výkalů. Bez váhání přistoupil k donu
Zemanovi, chytil ho za hlavu a vtlačil mu tvář do výkalů. Don Titus se
smrady dusil. Když smrad naplnil vyšetřovací místnost, velitel dal další
rozkaz. „Odveď ho do cely. I s vědrem.“
Titus se z toho dlouho vzpamatovával. Ale opět a opět se to opakovalo.
Úplně zešedivěl, zhubl asi 20 kilo, ale mučení stále nekončilo. Použili
na něho i drogy a přinutili ho podepsat nějaké přiznání… Don Titus si na
to ani nepamatoval, ale od té doby už nechtěl nic podepsat. Když musel,
velmi si to ověřoval. Jen na výplatních páskách si byl jistý, že ví, o co
jde, a že jeho podpis nebude zneužit.
40. Zlo rozhazuje sítě
Salesián Štefan Sandtner ležel ve státní nemocnici. Do posledního
útěku byl také vtažený, ale udělalo se mu nevolno a museli ho
hospitalizovat. Jeho diagnóza zněla: zánět srdečního svalu. O neúspěchu
výpravy se brzy dozvěděl a s napětím očekával, jestli přijdou také na
jeho jméno. Zlo na sebe nedalo dlouho čekat, tajná policie se začala
zajímat i o něho.
Mezi zdravotnickým personálem se nacházely i řeholní sestry. Jedna
z nich, Zdenka Schelingová, byla členkou Kongregace milosrdných
sester Svatého Kříže. Tato statečná, hluboce věřící osoba, pocházela
z Krivé na Oravě. Už ze svého rodného kraje si přinesla obrovskou úctu
ke kněžím. Věděla, že dobrý kněz je nesmírným požehnáním pro celý
národ. Vnímala obrovskou cenu mše svaté, která se bez kněží nedala
sloužit, a proto jim pomáhala, kde se jen dalo.
Jaké bylo její překvapení, když se najednou mezi pacienty objevil
děkan ze Spišské Nové Vsi Štefan Koštial. Patřil mezi členy výpravy,
které chytili. Vyšetřovatelé ho tak zmlátili, že musel jít do nemocnice.
„Co vám to jen udělali,“ bědovala Zdenka a začala se o kněze
intenzívně starat. Ten se postupně zotavoval. Zdenku velmi rozrušovaly
poznámky strážníka, který byl ke Koštialovi přidělený: „Sestro, s tím
farářem si nedělejte až takové starosti… I tak skončí na šibenici.“
To nemohla dovolit. Začala připravovat jeho útěk. Zapojila do
toho dalšího pacienta, připravila si pomůcky a jeden večer to spustila.
Strážníkovi dala do čaje uspávací prášek. Jakmile usnul, dala knězi
signál: „Pojďte rychle, než se probudí!“
Kněz bleskově vstal z postele, obešel strážníka a už se chystal vyrazit.
Když v tom zůstal jako přikovaný: „Vždyť já nemám žádné boty. Jsem
jen v pantoflích!“
Nikoho nenapadlo, obstarat utečenci boty. Chvíli všichni zaraženě
stáli a důstojný pán zašeptal: „Musím se vrátit do postele.“
„Počkat, vyřešíme to!“ Zdence přeběhl po tváří šibalský úsměv.
Obrátila se a jedna dvě vyzula strážníkovi bagančata. „Jsou vám dobře?“
ptala se tiše pana děkana.
„Dobře, i když trochu smrdí.“
„Teď nečichejte a utíkejte! Jde o život!“ rázně zavelela Zdeňka.
„Dobře, dobře,“ oponoval duchovní, „ale co dáme strážníkovi?“
„Vaše papuče!“
Útěk se podařil a strážník ráno doslova zuřil. Otevřel oči, vězeň pryč,
boty pryč. Zůstal v děravých papučích, ze kterých mu trčel velký palec.
Kolegové se mu ještě dlouho smáli: „Cha-cha-cha… Byl jsi v plné
zbroji a i o boty jsi přišel.“
Nejen strážník byl pokořený, i celé policejní oddělení se tak cítilo.
„Někdo nám vypálil rybník! Jaká drzost! Běda mu!“
Státní bezpečnost tušila, že v tom měla prsty Zdenka. Proto se estébáci
rozhodli zneužít její dobrotu i odhodlání pomáhat kněžím. Začali
chystat akci na její zkompromitování. „Musíme jí dát lekci a chytit ji
přímo při činu!“ vyhlásil velitel akce a předestřel svým kumpánům
plán: „V nemocnici jsou kněží. Už dávno měli sedět v base. Dřív než
je zatkneme, rozhlásíme, že budou odvlečeni na Sibiř a že odtud už se
nevrátí. Uvidíme, jak na to zareaguje Schelingová.“
„Já bych navrhl,“ dodal další policajt, „abychom jí připravili past.“
„Jak to myslíš?“
„Nasaďme našeho člověka, který se bude tvářit, že za určitou sumu
peněz by se dalo těmto kněžím pomoct k útěku a převést je do zahraničí.“
„Výborný nápad. Uvidíme, kdo všechno se na nabídku namotá,“
dodal další estébák.
„Budeme je mít všechny vpasti! Snámi si nějaká řeholnice zahrávat nebude!
Dáme všem takovou lekci, že na ni budou pořádně dlouho vzpomínat!“
Akci podrobně připravili. Estébák si získal Zdenčinu důvěru
a postupně jí všechno podle plánu namluvil.
„Kolik je asi potřeba těch peněz?“ vyzvídala nesměle Zdenka.
„Okolo sto tisíc?“
„Oh, to je strašně moc.“
„Ano, ale jde o životy,“ spiklenecky se podíval napravo i nalevo
a dodal, „abyste, sestřičko, věděla, čas nás velmi tlačí. Mám informace,
že kněze už velmi brzy odvedou. Pak už jim nikdo nepomůže. Možná je
i zastřelí. Chcete si to vzít na svědomí?“
Zdenka informovala o situaci kněze, ale ti tolik peněz neměli. Don
Sandtner však našel řešení: „Má sestra může obejít známé a zkusit
peníze vypůjčit! Bydlí v Pezinku. Zkuste se s ní spojit.“
Sestra Zdenka a Marta, rodná sestra dona Štefana, horko těžko
nasbíraly určenou sumu peněz a odevzdaly ji zachránci. Pak vše vyšlo
najevo, ze zachránce se vyklubal provokatér a zloduch. Estébáci Zdenku,
Martu i kněze zajali. Pro všechny začala skutečná křížová cesta. Mučení,
ponižování, násilí…
Postup stejný jako u Tita a jeho přátel. Nic jiného jako by estébáci
ani neuměli dělat. Obvinění spáchali takový malý čin a nastala taková
obrovská nenávist vůči nevinným lidem. Proč? Lidským myšlením se
ani nedá vysvětlit, proč estébáci spustili takové hrozné ničení životů.
V duchovní rovině jde o boj dobra a zla! A zlo používá všechny
prostředky!
A smutné je i to, že vůbec nebrali ohled na to, že mají před sebou
nevinné, bezbranné ženy. Ba právě tato nevinnost je jako by dráždila.
Cosi v nich chtěli zabít. To, co oni neměli a možná jim to i záviděli:
pokoj, dobro, čistý život, přátelství s Bohem, svobodu Božího dítěte…
To nesmírně dráždilo ďábla. Proto je chtěl získat na svoji stranu. Po
dobrém tím, že jim nabídl spolupráci. Stačilo jen podepsat a mohly
se mít dobře. Když spolupráci odmítly, zkoušeli to po zlém. Násilím
a ničením!
Brožurku je možno si objednat za doporučený příspěvek na tisk 25 Kč + poštovné na adrese:
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S.
Náměstí 20,
Vranov nad Dyjí 671 03,
tel. 515 296 384, email: apostolat@fatym.com
