Nabízíme další kapitolu z brožurky
Do akce jde Titus!, kterou napsal Jozef Luscoň a vydal tiskový apoštolát A.M.I.M.S........
31. Tite, jdeš!
„Věc je zařízena,“ řekl Ernest po návratu spolubratrům.
„Co je zařízené?“ byli všichni zvědaví.
„Bratři, lepší je víc nevědět,“ odpověděl tajemně Ernest a položil si
prst na ústa. Znamenalo to, aby mlčeli.
Hm, věc je zařízena. Znělo to jednoduše, ale co se mezi tím stalo?
Ernest znal cestičku na svobodu a znal i člověka, který by uměl
skupinu spolubratrů zavést na Západ. Byl to ostřílený pašerák Jozef
Macek, zvaný Velký Jožo. Pocházel z Borského Mikuláše. Byl to asi
čtyřicetiletý muž pevných nervů, dobrodruh, jakých už bylo málo. Šlo
o „jakýsi pozůstatek“ středověku…
Don Ernest ho potřeboval spojit s člověkem, který zase zná salesiány
a ještě není v base. Ernest měl jeden tip: Titus Zeman. On měl všechny
předpoklady k této nebezpečné aktivitě. Byl mladý, plný sil, dynamický,
houževnatý, fyzicky zdatný, rozvážný i odvážný, se smyslem pro
dobrodružství, uměl mlčet… A vůli měl jako z ocele!
Don Macák si vzpomněl, jak se Titus vyhnul narukování do armády.
Tehdy řekl: „Já na frontu nepůjdu. Nechci zabíjet lidi! Mě do této války
nevtáhnou a k vojsku neodvedou!“ Šel na to velmi chytře. Po dobu
celého školního roku si nasadil dietu. Dělal to promyšleně. Každý den
si trochu ubral z jídla. K tomu přidal cviky, takže postupně hubl a hubl.
Když ho povolali před vojenskou odvodovou komisi, důstojníci se jen
divili: „Člověče, takového kostlivce jsme tady ještě neměli. Ani jsme
to v životě neviděli… Kde jste byl zavřený?“ Ani nečekali odpověď
a hlavní důstojník zavelel: „Běžte pryč! Nejste schopný nastoupit
k vojenské službě. Odfoukl by vás první vánek!“
Titus na vojnu nešel, ale hned se ani nezačal nacpávat. Měl důvod:
aby nezačal hned přibírat a aby tak neodhalili jeho záměr. Opět si
postupně přidával jídla. I to mluvilo o tom, kdo je Titus.
Ano, měl vůli i nervy jako z ocele! A co bylo nejdůležitější: měl rád
salesiánskou společnost i Církev a uměl se obětovat! Ale podstoupí to
obrovské riziko?
Setkání dona Macáka s donem Zemanem se odehrálo na faře
v Šenkvicích. Macák mu všechno povyprávěl a don Titus se vším
souhlasil: „Vidím, jakou škodu na duších páchají komunisté. To se přece
nesmí dopustit! Vždyť pro kněze je tolik práce.“
Podíval se do dálky a myšlenky mu běhaly hlavou. Itálii znal dobře
a dokázal si představit, možnosti, které by mohli chlapci rozvinout a oni
by potom pomohli dalším. Najednou si uvědomil, že kontempluje heslo
Dona Bosca „Da mihi animas – Dej mi duše.“ Nahlas řekl druhou část:
„Cetera tolle – ostatní si vezmi!“ To byla askeze Dona Bosca. Ano, Titus
byl připravený za záchranu bratrů platit. Vším, i životem.
Když se na něj Ernest trochu nechápavě podíval, Titus s úsměvem
poznamenal: „Všechno je v pořádku, Erneste. Jdu do toho! V Turíně
jsou kvalitní kněží, vynikající teologové… Chci pro naše bratry to
nejlepší! Opravdu pro ně musíme něco udělat. Kdyby se aspoň jeden
z bohoslovců dostal na Západ a byl vysvěcený, i tak by se to vyplatilo.“
Teď bylo důležité, aby Ernest spojil Tita s převaděčem Velkým Jožou.
Navštívili jeho dům v Borském Svatém Mikuláši, ale nenašli ho. Ještě
se nevrátil z pašeráckého tažení do Rakouska. Šli tedy za jeho tchánem.
Ernest a tento pán se už znali a věřili si.
Po krátkém uvítání se don Macák ujal slova: „Toto je kněz, salesián.
Ví o všem. Připraví lidi a za každého zaplatí dle dohody. Až se váš Jožo
vrátí, dejte mu vědět. Pošlete pohlednici s pozdravem na adresu: Jozef
Cibulka, Poste restante, Šenkvice. Ano?“
„Dobře, platí!“
„Dobře, dobře… i platit se bude,“ zavtipkoval Ernest.
Titus na sebe převzal obrovskou zodpovědnost. Byly mu svěřeny
osudy mladých salesiánů. Proč do toho šel? Odpověď je jednoduchá:
protože velmi miloval mladé lidi a spolubratry. Sám by se na to
nedal, ale důvěřoval Ježíši a Panně Marii. S tou se radil od dětství
o tom, co je správné a co ne. I teď měl jistotu, že Maria s ním do
toho půjde.
Velký Jožo se v druhé polovině srpna vrátil a pohlednicí dal Titovi
signál, že už je doma. Ten mezitím navštívil bratry, kteří by byli podle
něho ochotni do ciziny utéct. Šlo o velký risk, ale klerici Blatnický,
Heriban, Kmotorka, Martinec, Štěpanovský a Havlíček návrh přijali.
„Nikomu o tom ani muk!“ přikázal jim Titus. „Sejdeme se před
půlnocí 31. srpna v lese u obce Závod na Záhorí. Znáte to tam?“ Když
mu přikývli, dal ještě další pokyny. „S sebou si neberte žádné zbytečné
věci! Postačí trochu jídla, nějaké spodní prádlo a rezervní obuv. A velká
důvěra v Boha.“
Řeka Morava se táhne od severu na jih a přetíná krásnou moravskou
krajinu. Na dolním toku se mírně točí na jihovýchod a vytváří přirozenou
hranici s Rakouskem. Prochází přes rovinu, aby se potom u Děvína vlila
do Dunaje. Šířka a hloubka řeky značně závisí na ročním období a na
množství dešťů. Pokud byly vydatné, řeka nabrala na síle a její šířka
dosahovala přes sto metrů. Výška hladiny se zvedla z běžného jeden
a půl metru až na pět metrů. Tehdy brala vše, co jí přišlo do cesty.
Na řece bylo i několik brodů, ale ty v čase dešťů mizely. Situace pět
let po válce byla na hranicích mezi Rakouskem a Československem
velmi komplikovaná. Vojenské stráže hlídkovaly skoro na celém úseku
a postupně se vytvářela železná opona. Pořád však ještě byla místa, kde
se dalo přejít na druhou stranu. Jen se o těchto místech a způsobech, jak
na to, muselo vědět!
Přejít přes Moravu neznamenalo, že je vyhráno. Rakousko bylo po
válce rozdělené na americkou, francouzskou, anglickou a ruskou zónu.
Právě ta ruská byla u řeky Moravy. Kdo utíkal za svobodou, musel
počítat s tím, že ho můžou zajmout bratři Rusové. O tom, že takového
nešťastníka vrátí a pošlou rovnou do basy, nebylo pochyb.
Blížil se čas, kdy se teorie útěku měla prověřit. Vyjde to nebo
nevyjde? K přechodu byl připravený Velký Jožo, jeho kumpán Ferdo
Totka, sedm salesiánů a dva civilové, po kterých šla policie. Jožo je vzal,
aby si přivydělal. Jak říkal: „Džob je džob, hodí se každá koruna!“
32. Přechod přes Rudé moře?
Byla noc a všude byla hustá tma. Velký Jožo vypadal jako malý
generál, nebo ještě spíš jako pytlák. O tom, že byl ozbrojený, nebylo
pochyb. Rozloučit se se zbraní, to mu nikdo nemohl vymluvit. Teď tiše
kráčel vepředu a jeho černá větrovka skoro splývala s tmavým lesem.
Šel zkontrolovat situaci. Zdálo se, že je všechno v pořádku, protože do
prostoru vydal dohodnutý signál: ptačí trylek.
Z lopuchů se vynořili chlapi a Titus, který šel také s výpravou, jim
tiše řekl: „Pojďte!“ Ne, on neměl v úmyslu utéct do zahraničí. Byl muž
činu a na vlastní kůži si chtěl vyzkoušet, jestli je přechod bezpečný
a co všechno při útěku hrozí. Také se chtěl v Turíně poradit s hlavními
představenými, co a jak dál.
Utečenci šli za vůdcem. Někteří s sebou měli malý kufřík. V něm
nesli celý svůj majetek. Velký Jožo se nadechl a šeptem začal dávat
poslední pokyny: „Chlapi, tady musí být absolutní ticho! Musíte mne na
slovo poslouchat! Vůdce jsem já! První půjdu já, Ferdo Totka poslední.
Ostatní skrčení za mnou! Jak uslyšíte neznámý zvuk, bleskově zalehněte
a nehýbejte se. Plížit se umíte?“
Chlapi přikývli: „Umíme.“
„No… ty s tím břichem budeš mít problém. Tobě by se lépe plížilo
po zádech!“ zasmál se Velký Jožo jednomu salesiánu, takže ten hned
zatáhl břicho.
I Titus cítil, že je třeba něco říct: „Bratři, kdyby se začalo střílet,
rychle k zemi. Pohraničníci jsou jen lidé a také se bojí. V tom stresu
můžou jedna dvě udělat nějakou hloupost. Nezapomeňte litovat hříchů
a svěřit se pod ochranu Panny Marie.“
Nastala chvíle ticha, ve které bylo slyšet, jak někdo těžce polyká.
Udělal takový ječivý zvuk, že Joža to úplně narovnalo. „Tak tohle
ne! Chlape, jestli budeš pouštět takovéto poplašné signály, daleko
nedojdeme,“ usměrňoval nešťastníka a pokračoval: „Dávejte si pozor,
abyste nespadli do vody a neodplavali do náruče pohraničníků. Rozuměli
jste všemu?“
„Rozuměli, rozuměli,“ drkotali zuby mladíci, protože bylo dost
chladno, „jen už pojďme.“
„Tak kupředu!“
Vydali se po lesní pěšince, ale asi po sto metrech najednou v lese
něco silně zarachotilo. „Ticho!“ šeptem zavelel Velký Jožo a rukou
mimovolně sáhl na kapsu, kde měl revolver. Všichni ztichli… Napětí by
se dalo krájet. Zůstali tak asi dvě minuty. Potom se kdosi nesměle ozval:
„To jsem já odhodil kámen. Padl mi do boty a strašně mě tlačil,“ dodal
ten stejný hlas.
„Chlapi, nedělejte hlouposti!“ důrazně zašeptal Velký Jožo. Znovu
se pohnuli a za chvíli dorazili k řece. Naštěstí vody nebylo mnoho.
Pašeráci to měli připravené. Převaděč šel dopředu a za ním se pustili
ostatní. Voda byla dost studená. Jednou rukou drželi zavazadla nad
hlavou a druhou vyrovnávali rovnováhu těla. Stačilo zakopnout
o kámen nebo si nechat podrazit nohy a byl by velký problém.
Říční proud by toho nešťastníka unášel dolů po řece. Vznikl by
hluk, a pokud by byla hlídka na blízku, určitě by je zajala. Nebo by
spustila střelbu. Jeden za druhým se přebrodili a nic zlého se nestalo.
Byli v Rakousku.
„Spočítejte se,“ ozval se Titus. Když nedostal odpověď, ještě jednou
se zeptal. „Jsme všichni?“
„Všichni,“ odpověděl kdosi.
„Pokračujeme dál od hranic!“ Had vytvořený z postav se ubíral dál.
V botách to čvachtalo a z oděvu tekly pramínky vody. Ale museli vydržet.
Asi za dvacet minut zazněl další povel od Velkého Joža. „Odpočiňte si
a převlečte se!“ Chlapcům už bylo veseleji. První překážka byla za nimi.
„Celá akce mi připomíná přechod Izraelitů do zaslíbené země přes
Rudé moře,“ zafilozofoval Rudko Blatnický.
„Možná, ale ne úplně. Izraelité šli z cizího do svého, my naopak,“
poznamenal Titus a měl pravdu. Bylo kolem třetí hodiny v noci a vlak
jim jel z nejbližší vesnice o půl šesté. Měli tedy trochu času na zdřímnutí
a odpočinek. Ale ne mnoho. Ráno se potřebovali včas dostat na železniční
stanici, zamíchat se mezi pracující a ranním vlakem se dostat do Vídně.
Odtud do Lince, pak přes Alpy do Itálie.
Velký Jožo se v terénu vyznal. Před pátou dal povel: „Jdeme na
nejbližší stanici v Drösingu. Už je to nedaleko. Každý si koupí lístek do
Vídně. Rozdělíme se, abychom nebyli nápadní.“
Don Titus ještě kontroloval důležité maličkosti: „Peníze má každý?“
„Ano, to máme, ale jak se německy řekne: Prosím lístek do Vídně?“
„Bitte, eine Fahrkarte nach Wien. A když to zapomeneš, nepanikař.
Stačí říct. Nach Wien.“
Někdo doplnil Tita: „Možná zabere i záhorácké: Nach to bude do Vídně.“
Titus se pousmál, ale reagoval rozvážně: „Možná… S řečí opatrně,
ještě nemáme vyhráno! Můžou odhalit váš přízvuk!“
Velký Jožo mu přikývl: „Pamatujte, že jsme v ruské okupační zóně.
Někdy jsou ve vlacích ruské hlídky. Neseďte pohromadě. Dobré by bylo
dělat i hluchoněmého. No, vy na to nemáte.“
„Tak ať nám Bůh pomáhá! Jdeme!“
Všichni v tichosti vyrazili vpřed. Ranní vlak odjížděl přesně a stihli
ho. Před osmou byli ve Vídni. Taxíky se dostali k místním salesiánům.
Konečně si oddechli, odpočinuli, osprchovali a najedli se.
Mši svatou, kterou jim odsloužil don Titus, už dávno neprožívali tak
vroucně jako nyní. A že měli za co děkovat. Ale to ještě nebyl konec cesty.
33. Směr Turín!
Světové mocnosti osvobodily Rakousko od fašistů a pak si ho
rozdělily na zóny. Nevědělo se, jak se celá tato politická záležitost
uspořádá, ale jisté bylo, že zóny vlaky nemohly objíždět. Jely tak, jak
vedly kolejnice. Křížem přes pole, roviny, kopce, doliny i zóny…
Největším nebezpečím pro uprchlíky bylo přecházení přes ruskou zónu.
Českoslovenští komunisté věděli, že po nastolení jejich režimu v roce
1948 mnoho lidí utíká na Západ a chtěli tomu zabránit. Některé chytali už
na hranici a jiné v ruské zóně. Dokonce se českoslovenští tajní policisté
pohybovali i v ostatních zónách. Byl to takový hon na lidi. Stalo se, že kdo
„vystrčil uši ze zelí“, tedy kdo se nějak zviditelnil v odporu proti soudruhům
komunistům, přestože už byl na západě, unesli ho do Československa.
A tam už věděli, co s ním. Mučili ho a přiznal i to, co nevěděl…
Proto výprava musela vědět, kde je jaká zóna. Aby se vyhnuli
nebezpečí, museli přesuny kombinovat vlaky, autobusy, taxíky a někdy
šli i pěšky. Velmi jim pomohli slovenští salesiáni, kteří utekli hned po
nastolení totality. V Rakousku to byl především don Štefan Fabera,
bývalý direktor salesiánského domu v Michalovcích. Na Slovensku byl
na něj vydán zatykač a proto, aby se vyhnul „vězeňské“ stravě, zmizel
mezi prvními. Teď působil v uprchlickém táboře v Linci mezi emigranty
z Československa a velmi jim pomáhal.
Věděl, že se blíží jeho bratři, a když se před ním objevili, srdečně je
přivítal: „Páni bratři, vítejte ve svobodném světě. Tak se vám to podařilo.
Díky Bohu, došli jste. Všichni jste zdraví?“
„Všichni.“
„Směr Turín?“
„Turín!“
Bratři jeden přes druhého vysvětlovali, jaké dobrodružství na útěku
prožili a jazyk jim běhal jako švihadlo. Bylo to krásné. To bylo to, co dělá
komunitu komunitou: pokoj, pohoda, přátelství, radost ze společného
života… Jožko Heriban dal najednou přítomným otázku: „Víte, co je
absolutní opatrnost?“
„Ne. Co?“
„Je to stav člověka, který, když chce utéct na Západ, začne se plazit
už od Žiliny.“
Přítomní vybuchli smíchy. A Jožko pokračoval: „A víte, co je
absolutní zklamání?“
„Ne, co?“
„Je to stav člověka, který, když se tak plazí, zvedne hlavu, aby zjistil,
kde je, a zpozoruje, že se nachází v Rusku.“
Don Zeman se obrátil na dona Faberu: „Poraď, jak dál? Ještě nejsme
v Turíně. Máme požádat rakouské úřady o politický azyl?“
„To by trvalo velmi dlouho. Je to tu přeplněné cizinci. No, něco
jsem vymyslel,“ tajemně se usmál don Fabera. Tato poznámka upoutala
i ostatní, takže rázem ztichli.
„Navázal jsem spolupráci s místním duchovenstvem. Ti zase znají
spolehlivé lidi, kteří jsou ochotní předávat si vaši skupinu jako štafetový
kolík.“
„Jak to myslíš?“
„Tite, jednou jste už hranice tajně přešli, přejdete je i podruhé. Do
Itálie vás převedou Rakušané přes hory.“
Mladíci zůstali překvapení: „Hmm… Dobře, ale co to bude stát?“
„Bude to gratis, bratříčkové, gratis. Plus nějaká vatikánská měna,
tedy modlitba. Trasa k Donu Boscovi je jasná: Salzburg, Innsbruck,
Brennerský průsmyk a Turín. Berete?“
„To je geniální.“
„Na rakousko – italských hranicích si zahrajete na turisty. Kdyby
něco, tak jste zabloudili.“
Titus i jeho společníci souhlasili. Zůstali v Linci ještě několik dní
a potom vyrazili na své další putování. Panna Maria je chránila, protože
obešli všechny kontroly.
Asi tři kilometry před Brennerským průsmykem vystoupila skupina
lidí z autobusu a turistickým krokem zamířili mezi štíty. Vedl je
tyrolský mládenec ve velkém klobouku a krátkých kalhotách. Některým
z výpravy takové klobouky i dal. Dole viděli pohraniční stráže a ti je
možná také. Ale kdo by se štval nahoru do kopců. Každý chtěl mít pokoj.
Když všichni v pořádku v Turíně ve Valdoccu vkročili do baziliky
Panny Marie Pomocnice křesťanů, vroucně jí děkovali za ochranu. Dva
dobrodružné týdny, které jim přinesly svobodu, zůstaly trvale v jejich
duších.
Brožurku je možno si objednat za doporučený příspěvek na tisk 25 Kč + poštovné na adrese:
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S.
Náměstí 20,
Vranov nad Dyjí 671 03,
tel. 515 296 384, email: apostolat@fatym.com