Nabízíme další kapitolu z brožurky
Do akce jde Titus!, kterou napsal Jozef Luscoň a vydal tiskový apoštolát A.M.I.M.S........
26. Zápas o kříže a víru
Strašná válka skončila v květnu 1945, trápení ale pokračovalo.
Lidská srdce byla dlouhou dobu zatavená ve zlobě, ta se nedá jen tak
lehko z člověka vyhnat. Už jednání některých vojáků Rudé armády
dávalo tušit, že přichází nová kultura bohatá na násilí. Duchovenstvo,
podnikatelé, živnostníci, ale i běžní lidé cítili, že vítězové donesou svoje
móresy. Nemýlili se.
Měnily se politické větry a tehdy se vždycky najdou lidé, kteří je
využijí pro svůj prospěch. Bylo tomu tak i teď. Ti bezpáteřní se přesunuli
od fašistů ke komunistům a začali jim podlézat. Opět platila hluboká
pravda, která se vynořila z našich dějin: „Poturčenec horší Turka!“
Na Biskupském gymnázium v Trnavě se spustila divoká přeměna.
Na místo ředitele školy byl dosazený jeden natvrdlý komunista. První,
co mu nejvíc vadilo, byly kříže rozvěšené na stěnách tříd. Vydal příkaz:
„Kříže dolů!“
Našli se horlivci, kteří neváhali a kříže z tříd posbírali. Když se to
dozvěděl Titus, rázně vykřikl: „To teda ne!“ Vzkypěla v něm žluč, ale
ovládl se. Zjistil, kde jsou kříže odložené a v noci, za pomoci studenta
Viliama Schmidta a profesora Augustina Bakoše dal všechny kříže
znovu na jejich původní místo. Druhý den začalo na gymnáziu peklo.
„Kdo to byl? Kdo si dovolil dát kříže zpátky?“ sípal ředitel jako
šílený. „Kdo to byl?? Chci jeho jméno!“
Titus se nebál a s nezlomným pohledem řekl: „Já jsem to byl, proč?“
„S tím náboženským tmářstvím se musí skoncovat! Zavedeme vědecký
světonázor!“ křičel dál ředitel, jako by mu někdo přivřel palce do dveří.
„To je jaký ten vědecký, když všichni velcí vědci byli věřící? Který
vědátor ho vytvořil?“ zatvářil se Titus nechápavě.
„Jak se opovažujete protestovat! Ven! Máte výpověď.“
„Pane řediteli, křikem pravdu nikdy neumlčíte,“ odpověděl klidně
Titus a začal balit svoje věci.
„Proč vám na tom tak záleží?“ zuřil ředitel.
„Začíná zápas o pravdu. O to, zda bude možné veřejně vyznávat víru
v Ježíše Krista. A věřte, my nakonec zvítězíme!“
Potom don Titus ještě zašel za studenty, aby se s nimi rozloučil:
„Chlapci, nastávají těžké časy. Komunistické větry dují! Jde tu o víc,
než si myslíte! Kdybych ty kříže nedal zpátky, tak nač bych tady byl?
Pravda bude přehlasovaná, umlčovaná, týraná… Kvůli ní se bude trpět.
Ale vy se nedejte! Povím vám to, co mně řekl můj otec: ‚Nemusíte být
velcí lidé. Postačí, když budete správní chlapi!‘“
Nastalo hrobové ticho, ve kterém by člověk slyšel spadnout i vlas na
podlahu. Nakonec don Zeman ještě dodal: „Můžete za mnou kdykoliv
přijít. Vždycky mě to potěší.“
Chlapci tuto jeho upřímnou řeč odměnili velkým potleskem, který
bylo určitě slyšet i v ředitelně.
Zpráva o trnavském souboji o kříže se roznesla po celém Slovensku.
Don Zeman dostal od lidí mnoho děkovných listů a pohlednic. K tomu
jen skromně poznamenal: „Někdo se musí vzepřít proti totalitě. Kdo by
to měl udělat, když ne kněz?!“
Dona Zemana od té doby začala sledovat Státní bezpečnost, ale on
o tom nevěděl.
Ze školy ho vyhodili, ale práce měl dost. Stále byl v kontaktu
s mladými lidmi a to ho těšilo. Patřil do salesiánské komunity na Hollého
ulici a působil jako katecheta na sousedním gymnáziu. Zašel také do
druhého salesiánského domu na Kopánku.
Do této části Trnavy se stahovali lidé z Horní Oravy, protože se
tam stavěla přehrada. Přistěhovalcům místní komunita pomáhala a ti jí
byli velmi vděční. Chod domu řídil don Hlubík, který svým jemným
chováním získával srdce lidí. Nazývali ho slovenský Don Bosco.
Komunisti ho proto neměli rádi, dokonce na něj měl jeden chlápek
spáchat atentát. Jenže před akcí nešťastník zabočil do hospody. Chtěl se
posilnit, něco popil a k salesiánům stěží došel. Všechno jim prozradil.
Po vystřízlivění se prý i vyzpovídal.
Když v roce 1948 komunisté provedli státní převrat, don Titus správně
odhadl, že totalitní mašinerie všechno převálcuje a nejnebezpečnější pro
ně budou hlavně ti, kteří smýšlejí jinak a nebojí se jich. A měl pravdu.
Salesiánům zavřeli školu i internát v Michalovcích. V květnu 1949
naběhly ozbrojené jednotky Státní bezpečnosti do ústavu, jako by
salesiáni zahájili vojenský konflikt. Velitel jako důvod uvedl: „Do ústavu
jste pašovali legitimace pro anglické legie! Kde jsou ti Angličané?!“
Když to slyšel direktor domu don Štefan Fabera, vyskočil jako by ho
štípla zmije: „Cooo? Jaké legie? Nemáme ani zdání, o čem mluvíte!“
Estébák mu zakřičel přímo do tváře: „Tak se podívejte, co jsme našli
na poště!“ Otevřel balík, na kterém byla adresa ústavu a vytáhl z něho
průkazy s nápisem Legio Angelica: „Je jich tady pro celou armádu!“
Don Anton Václav, který byl toho svědkem se začal smát: „No toto…“
Hrozivý výraz velitele policistů ho rázem uzemnil: „Smích, smích?
On vás přejde!“
„Pane veliteli,“ chtěl vše vysvětlit don Fabera.
„Jaký já jsem ‚pán‘?! Soudruh, prosím, soudruh!“ přerušil ho zlostně
tajný.
„Tak soudruhu. To jsou přece průkazy pro malé chlapce, ministranty,
kteří mají svoje hnutí a jmenuje se Legio Angelika! To znamená
Andělská legie.“
„No, vždyť!“ snažil se zakrýt svou nevědomost velitel. „Žádné legie
tady v okrese nestrpím!“
Když nezabralo budování Anglické armády v Michalovcích, důvod
na likvidaci salesiánů se našel jiný a opravdu ústav zavřeli. Plazivý jed
smrti se šířil dál.
27. „Komanči“ útočí
V roce 1949 už komunistická vláda spouštěla jednu likvidační akci
za druhou. Likvidovala s nimi Církev i svobodu na Slovensku. Bolševici
to tu chtěli mít jako někde v africkém kmenu Hungo-Bungo. Mnoho
očekávali od akčního plánu, kterým chtěli rozdělit Církev. Jak to mělo
probíhat?
Několik kněží se přidalo ke komunistům a založili komunismem
zavánějící „Katolickou akci“. Šlo o organizaci, která pod zbožným
názvem měla odtrhnout věřící od jejich představených. Biskupové
vycítili, že v kalných vodách se komunistům může dobře lovit, proto na
to zareagovali pastýřským listem. Měl se číst 19. června místo kázání.
Na ten den připadla slavnost Božího Těla. Estébáci se to dozvěděli a po
Slovensku začala hra na honěnou, kdo s koho. Tedy, kdo přečte list, běda
mu!
Salesián don Ernest Macák se nebál a list přečetl v Hodech při
Galantě. A už po něm šli. Ale don Ernest jim utekl a vypařil se přes
kukuřičné pole do bezpečí. Nicméně jako kněz nemohl zůstat celou dobu
v kukuřici. Popřemýšlel nad svojí situací a dospěl k závěru: „Musím
alespoň na čas zmizet, nebo mne zavřou.“
Sedl v sousední vesnici na vlak a vydal se do Bratislavy za donem
Bokorem.
„Pane provinciále, přečetl jsem pastýřský list…“
„Dobře jsi udělal.“
„No, to ano. Ale esenbáci mne chtějí zavřít. Co mám dělat?“
Nastala chvíle ticha, po které don Bokor řekl: „Ve Vysoké na Moravě
zemřel pan farář. Děkan nás požádal o zastupování. Běž tam! Nikdo tě
tam nezná a v Hodech se to mezitím utiší.“
Don Macák poslechl a od té chvíle se odstartoval jeho dobrodružný
život. Ve Vysoké na Moravě zjistil, že Rakousko i svoboda jsou tak
blízko. Viděl to jasně: „Stačí přeplavat řeku Moravu, dojít do Vídně
a pak přes Alpy do Turína ke svým a jsem v bezpečí! No, co já. Máme
i okolo sto padesáti bohoslovců. Komunisti udělají všechno proto, aby
nedostudovali. Možná tady nejsem náhodou. Možná budeme potřebovat
tuto cestičku na západ,“ zakončil svoji úvahu don Macák.
Protože esenbáci měli i jinou práci, zjistil, že na něj jaksi zapomněli. Po
čase se vrátil ke svým spolubratrům. Na cestičku ke svobodě ale nezapomněl
a dobře udělal, protože komunistický teror se stupňoval. Po neúspěchu
s Katolickou akcí „komanči“ zaútočili v duchu hesla, které vyčetli v Písmu,
ale přizpůsobili si ho pro své potřeby: „Udeřme pastýře, ovce se rozprchnou!“
V roce 1950 pozavírali vyšší církevní představené. Ve vězení se
najednou ocitli biskupové Vojtašák, Gojdič, Hopko, Buzalka a jiní…
Slovy jako velezrada se to na soudech jen hemžilo! Soudy chtěly soudit
a biskupové to za krátko schytali na dlouhou dobu, ba do konce života,
tedy na doživotí.
Bylo to tragické, až krutě směšné. Lidé si říkali: „Tak nebo tak tě
můžou dostat. Dají ti otázku: ‚Máš rád komunisty?‘ Když odpovíš ano,
máš tři body. Když odpovíš ne, máš tři roky basy.“
Někde si lidé začali kněze bránit. Lidově demokratické zřízení si
s nimi i díky nasazeným bodákům a plným zásobníkům do samopalů
poradilo. Strach zalehl slovenská městečka a dědiny jako hustá mlha.
To nejhorší mělo ještě přijít. A přišlo. Některé z těch, kteří se jim
postavili na rázný odpor, popravili. Exemplárně. Aby národ viděl, jak
rázně budou bránit nové hodnoty. Jaké hodnoty? Skoro nikdo nevěděl.
Rodily se v hospodě u piva. Mnoho řečí, žádný užitek a velká spoušť.
Nastala tma. Hrozná tma. Duchovní tma národa. Jako v Getsemanské zahradě.
28. Opékání slaniny na gotických sochách
Vize rovnosti, bratrství a svobody – ačkoliv jen pro některé – byla pro
obyčejné lidi lákavá. Mnozí se chtěli mít dobře, nejvíc po tom toužili ti
nepoctiví. Měnili politické pláště. Úřady obsazovali kariéristé a často ti
samí, kteří ještě nedávno byli na straně fašistů. Jak byli potřeba stateční
lidé, vychovatelé se správnými hodnotami, zasvěcení, kteří měli rádi
národ… Ale ti se novému režimu do jejich plánů nehodili. Chystal na
ně past. Nositelé nové moci na to šli rafinovaně. Ovládli tisk a psali do
něj bludy typu: „Záškodníci v sutanách“, „Zbraně ukryté v klášteře!“,
„Pozor na ně!“, „Řeholníci chtějí rozpoutat třetí světovou válku!“
Když to salesiáni v Trnavě četli, nevěděli, zda se mají smát, nebo
plakat. No, víc se smáli. Jeden z nich to shrnul do věty: „Novináři
jistojistě snědli jedovaté houby.“
Jiný, životem zkušený, dodal: „A zapili je kyselým mlékem.“
Také lidé si dělali z politiky legraci. Jeden věřící se ptal direktora:
„Víte, jaký je nejkratší názor na politické dění?“
„Samozřejmě, že nevím.“
„Takovýto!“ a řečník si odplivl na zem.
„Aha,“ zasmál se direktor a pokračoval, „a to jste slyšel?“
„Co?“
„Prý komunisté vtipy o sobě i sbírají.“
„Ano? Neříkejte.“
„No, ano. I s těmi, kteří je vyprávějí!“
Byl to humor přes slzy. Salesiáni se často radili jak dál, ale řešení
nenacházeli. Bylo těžké předvídat, čeho všeho jsou komunisté schopni.
Když se na něčem dohodli, situaci měnily další Jobovy zvěsti: „Policisté
obsadili seminář ve Spišském Podhradí. Udělali si ohníčky na nádvoří
a na gotických hlavách soch si opékali klobásy a slaninu. Strašné
barbarství!“ zvěstoval don Strečanský.
„A to jste už slyšeli?“ zareagoval salesián Andrej Šándor.
„Nevíme, co myslíš?“ ptal se asistent Šipkovský.
„U nás ve Svatém Kříži don Taliga sesbíral nádhernou kolekci knih.“
„No, vždyť jsem ji ještě nedávno obdivoval. Některé exempláře
pocházely, myslím, až z jedenáctého století,“ přidal svůj postřeh don
Zeman.
„Dona Taligu znám už dlouho,“ poznamenal don Valábek. „Je to
zkušený knihovník a archivář. Měl nádhernou sbírku historických knih.
A ty ozdobné vazby.“
„No právě. Esenbáci v honbě za nepřáteli lidu spálili tyto knihy, jako
by to byla polena nebo bulvární plátky,“ smutně pokračoval Andrej
Šándor.
„To není možné,“ odporoval don Titus.
„Ale je! Spálili všechno. Když to viděl don Taliga, zoufalstvím plakal.
Prý prosil na kolenou, aby to nepálili. Aby to odevzdali do nějakého
muzea. Má to úžasnou hodnotu. Prý to voní buržoazním stylem života
a pracující lid se bez toho obejde, odfrkl mu vůdce a naschvál hodil
středověký misál do ohně. Možná byl z cyrilometodějských dob,“
dokončil Šándor.
„No, nenahromadila by se ve vás zlost a zoufalství?“ zatnul pěsti
horkokrevný Šipkovský. Kněžím se zdálo, že jde o všechno. Bouraly se
hodnoty budované po staletí.
„Bratři, tady jde o budoucnost národa. Co jenom dělat?“ ptal se
nahlas don Zeman.
„To přeci nemůže trvat věčně. Národ musí přijít k rozumu. Jen pár let
bude trvat tato červená pohroma. Pojďme do práce,“ zakončil řeč don
Valábek. Už odcházel, když si na něco vzpomněl: „Ještě něco… Done
Tite, mám pro tebe zprávičku.“
„Dobrou nebo špatnou?“
„Posuď sám. Představení tě převeleli od června 1949 jako kaplana
do Čaníkovic-Šenkvic. Panem farářem je náš přítel, důstojný pán Alfonz
Paulen.“
„No, to jsem nečekal, ale ať se děje Boží vůle,“ řekl klidně don
Zeman.
Titus se najednou ocitl mimo Trnavu a to bylo prozřetelné. Šenkvice
byla vesnice asi 25 kilometrů od Trnavy. Tady se don Titus úplně ponořil
do pastorační praxe. Měl čas na modlitbu, což si velmi pochvaloval.
Vesničané byli přátelští a don Zeman se cítil jako doma. Události, které
se naplno rozbíhaly v republice, mohl sledovat zpovzdálí, s nadhledem.
Komunistický moloch nabíral na síle. Komunisté poslali do řeholních
domů státní zmocněnce a ti se míchali do všeho. Potom přišlo něco
mimořádně šíleného: ničení výkvětu vlastního národa.
Brožurku je možno si objednat za doporučený příspěvek na tisk 25 Kč + poštovné na adrese:
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S.
Náměstí 20,
Vranov nad Dyjí 671 03,
tel. 515 296 384, email: apostolat@fatym.com