Nabízíme další kapitolu z brožurky
Do akce jde Titus!, kterou napsal Jozef Luscoň a vydal tiskový apoštolát A.M.I.M.S........
23. Biskup klečí před novoknězem
Po svěcení dostalo všechno velmi dynamický spád. Provinciálové
žádali své novokněze, aby se co nejdřív vrátili do svých zemí. Titus
se velmi těšil zpět na Slovensko. Rychlík Turín – Vídeň si odfukoval
v pravidelném rytmu a novokněz si byl vědomý, že právě končí jedna
a začíná další etapa jeho života.
Po příchodu do Bratislavy, tak jak se patří, se nejdřív nahlásil
představenému, donu Bokorovi.
Ten se po rozdělení Československa stal inspektorem slovenských
salesiánů. Po gratulacích a běžných referencích mu nakonec poradil:
„Běž domů a při
prav si primici. Ať je co nejdřív, protože s tebou mám
velké plány.“
„Se mnou?“ zůstal novokněz překvapený.
„Půjdeš do našeho domu na Miletičově ulici v Bratislavě. Budeš tam
pracovat jako kaplan. V tom je zahrnuta běžná pastorační činnost, péče
o ministranty, příprava mladých lidí ke svátostem, hlavně k biřmování.“
Titus pozorně poslouchal a bral to s klidem. Ale provinciál nepřestával
a přidal další pokyny: „No, a když jsi už rozběhnutý ve studiu, začni
studovat na Přírodovědecké fakultě chemii a přírodopis.“
„Fíha, to jsem nečekal… Od teologie k přírodním vědám.“
„Nebo máš jiný nápad? Chtěl jsi studovat něco jiného?“
„Tělocvik,“ vyhrkl Titus.
„Tělocvik? Od teologie k tělocviku, to jsem zase já nečekal,“ usmál
se don Bokor. A pokračoval: „Sportovec jsi, ale sportovat můžeš i ve
volném čase. Nyní akutně potřebujeme profesory přírodních věd pro
naše gymnázia. Neboj se, zvládneš to!“
Tita to i potěšilo, ale na druhé straně – chemie je těžká věda.
S úsměvem konstatoval: „No co, budu věčný student!“
Už odcházel, když si uvědomil, že ještě nepozval dona Bokora
na primici: „Pane inspektore, příprava na primici už je v běhu. Bude
4. srpna. Srdečně vás zvu.“
„Děkuji. Ale neslibuji na jisto, mám mnoho práce,“ odvětil provinciál
a dal Titovi požehnání na cestu.
Ve Vajnorech přivítali Tita velmi srdečně. Přítel Vendo mu ze
srdce gratuloval. Přišel za ním i Paľo, který si – div se světe – vzal
za manželku Terezku. Tu, která mu nejvíc odmlouvala už ve škole.
I Karol přišel k rozumu. Navštívil Zemana, usmál se pod fousy, podal
mu ruku a poznamenal: „No, padl jsi mi do oka už tenkrát, když jsme
se poprvé porvali. Cítil jsem, že z tebe něco bude. Odpusť, co bylo
zlé.“
Někteří jeho malí sourozenci ho skoro ani nepoznali. Dohromady
jich už bylo deset a měli na svého bratra spoustu otázek: „A zůstaneš
doma?“ „Jak ti máme říkat? Pane kněz nebo Titusku?“ „A proč ti říkají
don?“
Tolik otázek ho zaplavilo, že odpověď shrnul do věty: „V Itálii
nazývají kněze ‚don‘. Tak nazývali i Dona Bosca, velkého přítele
mladých lidí. Ale pro vás vždy zůstanu Titus. Platí?“
„Platí.“
Otec i matka byli štěstím bez sebe. Jejich prvorozený se stal knězem.
Co víc si můžou křesťanští rodiče přát?
Tito stateční lidé se dřeli pro dobro svých dětí a i teď pokorně pomáhali,
kde bylo třeba. A věru, nebyli připraveni na takovéto slavnostní chvíle.
Právě tuto jejich jednoduchost a pokoru Titus obdivoval. Prošel kus
světa, viděl různé typy lidí, ale tito před ním, ačkoli byli chudí, sedření,
patřili mezi ty nejkrásnější, jaké potkal. Práce a modlitba z nich vytvořila
umělecké klenoty. Z jejich mozolů povstalo i jeho kněžství. Ne, nestyděl
se vyjádřit jim vděčnost. Šel za nimi a ze srdce jim za všechno děkoval.
„Tatínku, maminko, ani nevíte, jak jsem vám zavázaný. Děkuji, děkuji
za všechno.“
Maminka ho objala a byla ticho. Když ho pohladila po tváři, jako by
se jí uvolnil vzlykot a pustila se do pláče. Titus ji pohladil po vlasech
a zašeptal: „Maminko, jak vás mám rád.“ Ona mu z vděčnosti chtěla
políbit ruce. Titus je bleskově stáhl. „Mami, co to děláte! Já nejsem
žádný pán. Jsem stále vaše dítě!“
Otec to také prožíval emotivně, ale nechtěl se vnitřně rozladit, proto
jen dodal: „Tite, teď je to jako v Kristově životě. Lidé ti provolávají:
‚Hosana!‘ No, víš, že za tím přišlo: ‚Ukřižuj ho!‘ Musíš být připravený
i na kříž. Pamatuj, že se vždy můžeš vrátit domů. Jsi náš.“
Na primiční mši svatou se sešlo nesmírné množství lidí. Jak říkaly
tety: „Za požehnáním od novokněze se vyplatí i boty roztrhat.“
Dokonce před novoknězem poklekl i biskup Michal Buzalka. Znali
se, protože před několika lety působil jako kněz ve Vajnorech a Titus mu
ministroval.
Také salesiánů přišlo mnoho. Jak říkal don Hlubík. „Primiční mše
svatá je jako svatba pro mladé lidi. Bývá jen jednou v životě.“
„A koho si bere Titus?“ odsekl mu jeden výrostek.
Ale don Hlubík se nedal: „Církev, příteli, Církev. A to se patří
oslavit!
24. Salesiánský kolotoč
Slavnostní chvíle minuly a na Tita čekala škola i pastorace. Na
Miletičově jí bylo dost a nebylo to lehké. Dá se říct, že tam tenkrát
končila Bratislava a začínalo Tehelné pole, Pasienky, Liščie Nivy,
divočina. V dřevěných dělnických domech se tísnily rodiny s množstvím
mladých lidí, o které se ale nikdo nestaral. Kriminalita mezi nimi byla
vysoká. Když se pro ně v roce 1933 otevřelo oratorium a mládežnické
centrum, jedna dvě se nahrnuli do nových prostor.>
O faru Bratislava – Tehelné pole a činnost v ní až takový zájem
mladí lidé neměli. Salesiánům však šlo i o toto. Nemohli přeskočit etapy
duchovního růstu těchto mladých.>
V prvním kroku v nich chtěli probudit zájem o nabídnuté aktivity.
Andrej Dermek tvrdil: „Zábava je buben, kterým se mladí svolávají, aby
se s nimi mohlo dál pracovat.“>
Salesiáni vždy připravovali pro reálný život, protože jen ze zábavy
se nedalo vyžít. Proto jim nabízeli komplexní výchovu. Mladí tady našli
všechno pohromadě.>
Pro sportovní typy byl založen fotbalový klub SK Konkordia–
Saleziáni. A Konkordia začala zanedlouho vyhrávat i nad profesionály.
Brzy se našli chlapci, o které měl zájem SK Slovan nebo jiné kluby
zvučného jména. Také stolní tenis byl v mládežnickém středisku velmi
oblíbený. Dokonce od salesiánů pochází i mistr světa František Tokár.
Trénoval ho salesián Jozef Paulík.>
Salesiáni přišli s hudebními a divadelními nabídkami. Uměli
podchytit talenty, někteří mladí později účinkovali i v Národním
divadle. Samozřejmě, že do mládežnických činností přinášeli
i duchovní prvky.>
Don Zeman vpadl do tohoto „kolotoče“ v roce 1941. A nejen to.
Studium chemie a přírodopisu není lehké. Musel se pořádně otáčet.
Lidé, se kterými se brzy spřátelil, mu říkali: „Vy bojujete naráz na více
frontách.“>
„Máte pravdu. Ale lepší je se sedřít, než zrezivět.“>
Samozřejmě tu byla iskupina mladých, která byla nabídkám salesiánů
uzavřená. Dokonce z oratoře sem tam něco i zmizelo. Direktor díla
svolal spolubratry na poradu. „Víte, že se u nás krade? Je to nepříjemné
a stížností přibývá. Co navrhujete?“>
„Zamykat věci?“>
„To děláme, ale nepomáhá to.“>
„Posilnit asistenci.“>
„Na to nemáme víc spolubratrů.“>
Padaly ještě i jiné návrhy, ale zdálo se, že zloději měli navrch.
„Poradím se ještě s rodiči, co s tím,“ řekl direktor domu a spolubratry
propustil. I don Titus byl do záležitosti vtažen. Mrzelo ho, že takto
několik nezodpovědných chlapců hází nepěkné světlo na celý ústav.
Spustil svůj vlastní plán na odhalení zlodějů. Tajně sledoval jaké
chodníčky, kromě vrátnice, vedou do oratoře. Zjistil, že někteří chlapci
přeskakují plot v rohu hřiště.>
„Tudy by mohla vést trasa zlodějů. Tady na ně počíhám,“ řekl si
v duchu. Čekal je za tmy a hned první večer jakýsi mladík přeskočil plot
jakoby nic. Titus oznámil direktorovi, co viděl: „Zdá se mi, že tam toho
zloděje chytíme.“>
Druhý ani třetí večer se nic nedělo. Titovi to nedalo spát: „Musím
vyzkoušet, jak toho zloděje chytím!“ Šel do rohu a chtěl si vyzkoušet
skok přes plot. Jenže, co se nestalo. Direktor mezitím dal na plot
kolomaz a vazelínu. Titus byl v tu ránu celý zamaštěný: „To mi ještě
chybělo!“>
Cestou na pokoj potkal bratry, kteří, když ho viděli špinavého
a páchnoucího, vybuchli smíchy: „Tite, ze které žumpy jsi vylezl?“
A když se ostatní bratři dozvěděli, co se donu Zemanovi přihodilo,
smích nebral konce. Rozneslo se to i po farnosti a zloději se to asi také
dozvěděli, protože krádeže přestaly.>
>
>
>
25. Válka je svinstvo
Dobrá výchovná práce salesiánů měla širokou odezvu. Pověst
o salesiánských výchovných metodách se roznesla široko daleko.
Představeným přicházely nové a nové nabídky. Po zvážení, na
co salesiáni personálně mají, postupně otevírali domy v Žilině,
Michalovcích, Komárnu, Nitře, Trnavě… Ani není třeba připomínat,
že všude byl potřeba připravený personál. Se zvláštním požadavkem
přišli i z Trnavy. Otec biskup Pavol Jantausch potřeboval pro Biskupské
gymnázium kvalitní učitele a vychovatele. Ale kde je najít?
„Salesiáni jsou tady.“
Byla to pro ně velká čest, protože toto gymnázium bylo pro diecézní
klérus jako „zřítelnice“ oka. Vycházela z něho nová kněžská povolání,
ale i inteligence, kterou tak moc potřeboval slovenský národ.
Když salesiáni dostali tuto žádost, probírali ji na své radě. Viděl ji
i inspektor don Bokor: „Bratři, musíme se vyjádřit k prosbě otce biskupa
Jantausche. Chce, abychom působili na Biskupském gymnáziu. Co na to
říkáte?“ Rozproudila se živá debata.
„Otec biskup Jantausch nám byl vždy nakloněný.“
„To je pravda. Dal nám do správy národní svatyni a koupil i pozemek
pro dílo v Bratislavě.“
„Měli bychom to přijmout.“
„Ale koho pošleme?
„No, takové bratry, kteří mají s vyučováním zkušenosti.“
„To ano, ale i dynamického chlapíka tam musíme poslat. Dnešní
mladí jsou pořádný živel.“
„Navrhuji dona Františka Valábka a dona Tita Zemana.“
„Dobrý nápad,“ poznamenal inspektor Bokor. „Ti by měli umět držet
krok se studenty.“ A don Zeman ani nevěděl, jak a ocitnul se v Trnavě.
Jeho přijetí na škole v roce 1943 bylo srdečné, přestože chemie nevoněla
žádnému studentovi. Jeho klidná kamarádská povaha a srdečný přístup
otvíraly srdce chlapců a ti mu rádi i ministrovali při mši svaté.
Po vyučování šichta salesiánů nekončila. Přes sto padesát studentů
bydlelo na internátě a udržet je v klidu, to byla též pořádná fuška.
Ještěže pomáhali i jiní spolubratři. Vynikal asistent Andrej Šandor, který
měl dar řeči. Rád chlapce vodil za nos a vyprávěl jim všelijaké příběhy.
Don Zeman se kromě vyučování věnoval i sportu. Volejbal hráli už
v Šaštíně a také zde se vytvořil tým, který byl postrachem mnohých
volejbalových oddílů.
Jednou večer procházel asistent Bernardin Šipkovský přes divadlo,
které měl na starosti. Najednou si všiml, že někdo kouří na balkóně.
Ihned zareagoval: „Kdo je tam? Tady se nesmí kouřit!“
Důrazně upozornil mladíka. Ten neodpověděl, ale bleskově vešel do
jedněch dveří, které ale vždycky bývaly zamknuté. Asistenta to rozrušilo
a hned to pověděl spolubratřím. Ti mu potichu oznámili: „Nech to být…
Don Titus tam skrývá mladého žida. Stará se o něj, nechce, aby se mu
ublížilo. Ale pssst, nikomu ani muk!“ I takový byl Titus Zeman. Nebál
se žádného politického systému, a když se ubližovalo, byl na straně
pravdy.
Válka je svinstvo, ničí všechno a blížila se také k Trnavě. Bylo nutné
něco dělat a chránit životy. Direktor don Valábek svolal na shromáždění
chlapce, spolubratry i vyučující: „Přátelé, blíží se fronta. Možná se bude
i bombardovat. Musíme vydržet. Kdo chce, může se jít ukrýt domů.“
Někteří chlapci to udělali, ale většina zůstala se salesiány.
Ustupující německá vojska dorazila do Trnavy v březnu roku 1945.
Sovětská armáda jim byla v patách. Lidé nevěděli, koho se mají bát
víc. Němci se usadili i v gymnáziu a jednu jeho část proměnili ve svoje
ubytování. Jednou si jakýsi německý voják dlouho prohlížel nástěnku,
zastavil se u obrazu Dona Bosca. Potom se německy zeptal: „Salesianer?“
„Ja,“ odpověděl jeden z právě procházejících salesiánů.
„Ich bin auch salesianer.“
„Vážně? Vy jste také salesián? Jak je to možné?“
Slovo dalo slovo a ukázalo se, že jde o německého kněze, salesiána,
který proti své vůli musel narukovat na frontu. Provázel vojáky přes toto
pozemské peklo. Celé salesiánské osazenstvo se sešlo a porozprávělo
s bratrem. Pohostili ho, ukázali mu prostory školy i kapli. V ní zůstal
dlouho, předlouho. Pak se zeptal: „Mohl bych u vás mít mši svatou?“
„Samozřejmě.“
Našli se i ministranti, kteří mu posluhovali. Po skončení mše svaté
šel za představeným a rozloučil se. Německá vojska dostala rozkaz jít
dál na západ.
„Vroucně vám děkuji, že jste mne přijali. Pevně věřím, že toto peklo
už brzy skončí,“ a po tvářích mu stékala velká slza. O dalším osudu
tohoto kněze se už nikdo ze slovenských salesiánů nedozvěděl.
Krátce potom začalo těžké bombardování města a za pár hodin do
Trnavy dorazila Rudá armáda. Už před tím se nesla zpráva, že se její
vojáci někdy chovají velmi nedisciplinovaně a někteří i ubližují ženám
a děvčatům. To znepokojilo salesiány a opět se radili. Představený
komunity se ptal ostatních na mínění: „Bratři, máme tady i řeholní sestry,
jak je ochráníme?“ Nastalo ticho, které přerušil jeden bratr: „Zkusme je
zazdít, dokud vojska nepřejdou.“
Někteří se tvářili překvapeně: „Ale jak se budou stravovat?“
„Stravu jim budeme dávat přes maskovaný otvor, uděláme ještě jednu
falešnou stěnu, kterou půjde odsouvat. Podle potřeby se může odsunout
a sestry můžou jít na toaletu.“
„Dobrý nápad. Dejme se do práce! Ale ať nikdo kromě sester a nás
o tom neví!“
Brožurku je možno si objednat za doporučený příspěvek na tisk 25 Kč + poštovné na adrese:
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S.
Náměstí 20,
Vranov nad Dyjí 671 03,
tel. 515 296 384, email: apostolat@fatym.com