Nabízíme další kapitolu z brožurky
Do akce jde Titus!, kterou napsal Jozef Luscoň a vydal tiskový apoštolát A.M.I.M.S........
21. Na cestě za povoláním
Titus byl velmi rád, že ho doma ve Vajnorech naučili tvrdě pracovat.
Nebál se žádné práce a to si tady velmi cenili. Když bylo potřeba,
vždycky pomohl a živě se zapojoval do práce. Jeho heslem byl známý
salesiánský pokřik: „Vado io! – Já jdu!“ Domů na Slovensko bylo
daleko, proto zůstával v Itálii i přes prázdniny. V oratořích se zapojoval
do různých výchovných programů s mladými lidmi.
Teologická studia i zkoušky dělal v latině a v italštině, ale musel znát
i základy hebrejštiny a řečtiny. Spolubratři se ho často ptali: „Tite, a jak
přemýšlíš? V italštině, latině, nebo slovenštině? Nebo dokonce v řečtině?“
„Nebojte se, myslím tak, jak je potřeba,“ s humorem reagoval
dotázaný. Už byl zvyklý, že když někdy bratr bratra popíchne nějakou
poznámkou, je nejlepší se přes to přenést s humorem a trpělivostí. I v té
se cvičil. A to tak, že na mnohé poznámky hned neodpovídal a snažil se
mít nadhled nad věcí.
Tita někdy přepadl stesk a samota. S tím se trápil každý, kdo opustil
svoji vlast. Byla to jakási daň za možnost studovat v zahraničí. Tehdy se
utíkal k modlitbě a myšlenkami často zabíhal k své rodině i k bratrům
salesiánům. Těšilo ho, že spouštěli dílo za dílem. Kterýsi z nich mu
napsal: „Kdy už přijdeš domů? Co se tam po tom světě tolik touláš.
Práce tu máme až až.“
V jiném dopise se ho zase další spolubratr ptal: „Tak jak, Tite, ještě
stále platí, že cizina je macecha?“ Titus neměl ve zvyku kritizovat
poměry v jiných domech, zejména když viděl, že se každý snaží vytvořit
rodinné prostředí. Proto odepsal: „Hm, ale i macecha se někdy vydaří…“
Blížil se ke kněžskému svěcení, ale ještě před tím bylo potřeba
složit věčné sliby. První skládal už skoro před šesti lety a pravidelně
si je obnovoval. Církev to moudře zařídila. Nehnala řeholníky, aby se
bezhlavě hrnuli do věčných závazků. Adepti si nejdřív měli v běžném
životě prověřit, zda dokáží žít chudě, poslušně a čistě podle stanov té
které řehole. Až po několika letech se mohli zavázat věčnými sliby.
Po napsání žádosti o věčné sliby zasedala provinciální rada
a jednohlasně schválila Titovu žádost. O pár měsíců později, když se
schvalovala jeho žádost o připuštění ke kněžskému svěcení, direktor,
jeho přímý představený, řekl: „Kéž bychom měli co nejvíce takovýchto
spolubratrů. Je skromný, nadaný, bystrý, veselý, pracovitý, smělý
i rozvážný. Něco z něho bude.“
Rozhodnutí o jeho kněžství padlo, ale ještě nebylo zveřejněné, proto
byl Titus jako na jehlách. Jednoho dne za ním přišel spolubratr a říká
mu: „Pan direktor tě volá.“ Titus věděl, že jde o vážnou věc. Dozví se
rozhodnutí o svěcení. Skoro se mu nohy podlamovaly, když klepal na
dveře. V mysli mu běhalo: „Schválili, neschválili? Panno Maria, dej,
aby schválili.“
„Tak, Tite,“ nastala pomlka a direktor komunity to šibalsky natahoval,
„musím ti oznámit, že tvá žádost o svěcení byla … schválená.“
V místnosti bylo slyšet Titův šťastný výdech: „Bohu díky!“
„Zároveň ti s radostí oznamuji, že svěcení bude 23. června tohoto
roku v Turíně. Gratuluji.“
To bylo radosti. Titus poděkoval a z pokoje utíkal jako telátko na
jarní pastvu. „Budu knězem, budu knězem… Budu svatým knězem!“
Radost mu trochu kalily události ve světě. To se děly věci. Na obzoru
byla velká válka a bratři se často ptali: „Co my můžeme v této věci
dělat? Může jednotlivec nějak změnit chod dějin?“ Na co přišli, se dalo
shrnout do několika málo slov: „Je nutné se obětovat a modlit!“
22. Titovo nesmazatelné znamení
Titus absolvoval duchovní cvičení a vykonal také generální zpověď
z celého života. Tu všem vřele doporučoval kazatel duchovních cvičení:
„Možná generálku ani nepotřebujete, ale před kněžským svěcením se
vřele doporučuje.“
Titus generální zpověď opravdu nepotřeboval. Ta je nutná pro ty,
kteří buď zamlčeli nějaký těžký hřích, nebo dobře nelitovali svého
provinění… Ale byla užitečná, hlavně když šlo o osobní historické
mezníky jako svatba, nebo nyní – před svěcením.
Titus se zpovědi nebál. Kdysi v dětství se mu to sice několikrát stalo,
ale doteď si pamatoval, jak mu pan farář řekl: „Tite, vždyť i Svatý otec
se zpovídá.“
To mu pomohlo: „Když i on, tak proč ne já?“ I teď měl svého
zpovědníka, kterému v pokoře vyznával svoje hříchy a provinění.
Doslova cítil, že to jeho duše potřebuje. Líbilo se mu, jak italský
spolubratr Luigi často říkával: „Bratři, pojďte ke zpovědi! Vždyť proč
duši nedat sprchu milosti?“
23. června 1940 v Turíně nastal pro skupinu salesiánů mimořádně
slavnostní den. Za přítomnosti ohromného počtu věřících Titus Zeman
a jeho spolubratři diakoni přijali jeden z největších darů, jaké může
člověk tady na zemi dostat. Je to dar kněžství. Celou slavnost vedl
kardinál Maurilius Fossati.
Všechno probíhalo slavnostně, jen v jedné části vznikla humorná
situace. Kardinál se obrátil k ministrantovi a řekl mu: „Mitru na hlavu.“
Ministrant nereagoval. Asi si trochu zdříml, nebo zaletěl myšlenkami
do jiných sfér bytí. Proto biskup ještě jednou poznamenal: „Mitru na
hlavu.“ A ministrant si mitru dal na svoji hlavu. Kardinál měl co dělat,
aby zastavil příval smíchu. I mezi přítomnými to zašumělo. Když se
situace uklidnila, slavnost důstojně pokračovala.
Kardinál v kázání zvýraznil úlohu kněze. Jeho slova by se dala shrnout
takto. „Kněz je druhý Kristus, který se má tak, jako jeho Mistr, obětovat
za druhé! Bratři jáhni, vy víte, že ne všechno je vidět. Ale s vaší duší se
něco mimořádného stane. Svěcením dostanete nesmazatelné znamení…
Neposkvrňte ho špatným životem. Buďte pro druhé svědky, že se dá žít
podle evangelia! Připomínám vám, že podle staré tradice adepti kněžství
při svěcení prosí Pána Boha o nějaký mimořádný dar. Vřele vám to
doporučuji. Jdeme do těžkých časů, ale když je Bůh s námi, nemusíme
se bát! Kdybychom i zemřeli za Krista, co se nám může stát? Jen to, že
jdeme k Otci.“
Po mši svaté se Tita ptal spolubratr: „Prosil jsi o něco mimořádného?“
„A ty?“
„Ano, o to, o co i Don Bosco.“
„???“
„O dar slova. A ty?“
„Kromě jiného jsem se modlil také o výdrž v dobrém až do konce
svého života.“
„Tak kéž se ti to splní,“ popřál mu novokněz a bratrsky Tita objal.
Kdo má smysl pro hodnoty a jiné vidění světa, musel obdivovat,
jak se tito mladí lidé zříkali své pokrevní rodiny, manželky, dětí a byli
odhodlaní obětovat svoje životy za dobro druhých. Už to nebyli jen
bezstarostní mladíci, kteří ve třídě řešili morální případy a hovořili
o filozofických proudech ve společnosti. Už se měli setkat s reálným
životem, ve kterém válka nakupila mnoho bolesti a smutku…
Na slavnostním obědě provinciál italské oblasti poklepal na sklenici.
To byl signál, aby všichni ztichli. Představený se ujal slova: „Bratři,
blahopřeji vám k obdržení svátosti kněžství. Přišla na vás řada, abyste
odevzdali štafetu života dál. Vy, kteří máte i řeholní sliby. Energii, kterou
ušetříte tím, že budete žít chudě, poslušně a čistě, věnujte lidem, ke
kterým vás Bůh posílá, hlavně chudým mladíkům. Nechci dlouho řečnit,
jen vám radím, abyste za dar kněžství často děkovali a těšili se z něho.
Velikost tohoto daru pochopíte až v nebi. Zdvihněme číše a připijme si
na naše novokněze.“
Ozval se veselý cinkot sklenic a následovaly gratulace.
Spolu s Titem se radovali i jeho spolubratři, kterým upřímně řekl:
„Jak jsem šťastný. Jaké vyvolení jsem dostal. Nezasloužím si to, ale Bůh
je štědrý Dárce.“
Večer, když šel spát, promítal si v mysli lidi, kteří mu v tom nejvíc
pomohli.
Titus v té době prožil ještě jednu velmi silnou událost, která se
ukázala až později. Jeho matka vážně onemocněla a zdálo se, že se jeho
svěcení nedožije. Titus se modlil: „Pane, vezmi z mých let, kolik chceš
a přidej je mamince.“ Stalo se. Oba zemřeli padesátičtyřletí. Pán života
a smrti dorovnal jejich věk.
Brožurku je možno si objednat za doporučený příspěvek na tisk 25 Kč + poštovné na adrese:
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S.
Náměstí 20,
Vranov nad Dyjí 671 03,
tel. 515 296 384, email: apostolat@fatym.com
