Nabízíme další kapitolu z brožurky
Do akce jde Titus!, kterou napsal Jozef Luscoň a vydal tiskový apoštolát A.M.I.M.S........
16. Cvičení dobré smrti
Titus se postupně zabydlel a spřátelil s ostatními žáky. Všichni měli
dobrou vůli, přesto si s sebou donesli i svoje návyky a hodnoty. Na
každém chlapci byl poznat kraj, ze kterého pocházel, rodinu, ze které
přišel, povahu, kterou zdědil po předcích.
Na jedné straně bylo krásné, že jsou tak různí, na druhé straně to
mezi nimi sem tam zajiskřilo. Ale jak se říká: „Hranatý kámen se musí
obrousit.“
Aby to broušení neházelo jiskry, salesiáni velmi zdůrazňovali
rodinného ducha. Jeho základem je láska k lidem, úcta k druhému,
odpouštění, radostný a veselý styl života. Byla to jakási „míza“ pro
život.
Někdy chlapci i „přestřelili“, ačkoliv ne ze zlého úmyslu. Spíš šlo
o to, že každý kraj měl i jiný smysl pro humor.
O tom se přesvědčil i Titus na vycházce po okolí Šaštína, kterou žáci
společně absolvovali. Lojzko, chlapec z Oravy, vždy uměl rozesmát
celou třídu. Někdy to však i přehnal. Jako tentokrát. Podíval se na stromy
okolo cesty, předběhl je a najednou se nad nimi ozval jeho zvonivý hlas:
„Zdravím, chlapci. Jak jste maličcí!“
„Aha, vždyť je na smrku, docela nahoře!“ vykřikovali překvapení
chlapci.
„Ihned pojď dolů, nebo když vylezu za tebou, sletíš jako šiška!“
křičel na něho asistent.
„To bychom rádi viděli,“ smáli se studenti. Asistent měl totiž určitě
přes sto kil.
„Už jdu,“ zavolal Lojzo.
Utrhl ještě pár šišek a házel je na chlapce. Ti odskakovali a házeli
šišky nazpátek. Hned na to se Lojzo poslušně odebral dolů na zem.
„Promiňte, u nás to tak děláme,“ omlouval se mládenec. Ale koutky
úst mu pohrávaly jakousi lotrovinou. Ta na sebe nedala dlouho čekat.
Přiblížil se k Leopoldovi, trochu „fajnovému“ chlapci z Bratislavy,
a řekl mu: „Natáhni ruce, zavři oči!“
Ten důvěřivě natáhl ruce. V tom momentu mu Lojzo něco vhodil
do kapsy kabátu a pořádně po něm poklepal. Nikdo nechápal, o co jde,
dokud Leopold nedal ruce do kapsy. Najednou se ozval jeho zděšený
výkřik: „Fuj! Mám tam vajíčka!“
Bylo jasné, že to udělal Lojzo. Na stromě našel vraní vajíčka a hned
je použil pro tento žert.
Poté, co se na jeho hlavu sesypala kritika, se podíval na přítomné
velkýma nevinnýma očima a poznamenal: „Promiňte, u nás to tak
děláme.“
Titus v takovýchto chvílích cítil, že napětí ve vztazích je potřeba
rozptylovat a chlapce usměrnit. Také to často dělal.
Studentům pomáhal v mírumilovném soužití i bohatý duchovní
program. Modlitby v ústavu nebyly dlouhé, ale upřímné a pro chlapce
přijatelné. Byly rozdělené tak, aby posvětily celý den – od rána až do
noci. Studenti měli možnost často přistupovat ke svátosti smíření. Jak
říkal don Bokor: „Stačí, když kteréhokoliv kněze zataháte za rukáv. On
vás ochotně půjde vyzpovídat.“
Mladíci měli každý měsíc cvičení dobré smrti. Tuto pobožnost zdědili
salesiáni od Dona Bosca. V ten den vládla slavnostní atmosféra. Byl
pozvaný kazatel, který přednášel chlapcům, potom byl čas na zpytování
svědomí i dobrou zpověď. Don Bosco se jednou vyjádřil: „Kdo bude
dobře přistupovat k cvičení dobré smrti, ručím mu, že přijde do nebe.“
To byla síla!
Chlapci měli příležitost chodit denně na mši svatou. Salesiáni je vedli,
aby také často navštěvovali Pána Ježíše ve svátosti oltářní. „Do baziliky
můžete odběhnout kdykoliv. Kdo je tam často, bývá často odměněný.“
Mnozí studenti se nejvíc těšili na večerní slovo. Salesiáni měli tuto
tradici také od Dona Bosca. On měl ve zvyku chlapcům před spaním
povídat nějaký příběh, připomenout nějakou událost, která se přes den
stala, nebo povědět program na další den. I salesiáni to dělali.
Don Sersen jednou povídal večerní slovo, na které si mnozí ještě
dlouho pamatovali. Řekl asi toto: „Chlapci, my všichni musíme táhnout
za jeden provaz. Přátelství, která tady vytvoříte, přetrvají po dobu celého
vašeho života. Za několik roků budete otci rodin nebo možná kněží.
Budete stavět cesty, mosty, budovy. Náš národ velmi potřebuje, aby měl
vzdělané, moudré a zodpovědné lidi. Obdivuji vaše rodiče, neboť to
pochopili. Mohli jste jim doma pomáhat, ale oni vás poslali k nám. Věřte
mi, vy toho nikdy nebudete litovat. Proto vás prosím, buďte zodpovědní
za sebe, za rodinu, za jiné i za národ! A vytrvejte v dobrém!“
Po této řeči šli chlapci na svůj pokoj úplně potichu. „Hezky to řekl,“
pošeptal Andrej Titovi. Aten mu odpověděl: „Och, kolik je na Slovensku
chlapců, kterým by se dalo pomoci, kdyby bylo dost kněží a salesiánů.“
Titus pochopil, oč tu jde.
17. Když kněží ztrácejí barvu
Velká „mobilizace“ všech obyvatel salesiánského ústavu v Šaštíně
vždy nastala v období poutí. Ta na Svatého Ducha otvírala poutnickou
sezonu a vyvrcholením byla pouť v září na svátek Sedmibolestné
Panny Marie.
Když se blížil den D, připraveni byli zpovědníci, celebranti, kazatelé,
kostelníci, varhaníci, hudebníci, ministranti, asistenti, květinářky,
pěvecký sbor, kuchaři, uklízečky, hasiči, hlídači a vůbec všichni.
Zasáhlo to i studenty.
Stalo se tradicí, že v podvečer svátku zahráli divadlo, operetu nebo
předvedli nějakou akademii ke cti Panny Marie, umělecké pásmo z básní,
písniček a scének. Vystoupení měla vždy velký úspěch, studenti je museli
i vícekrát opakovat. Jak byl na pouti nějaký kněz nebo starosta, kterému se to
líbilo, pozval studenty předvést představení také do své vesnice. Chlapcům
to nevadilo, zpestřili si život a zároveň šířili dobré jméno ústavu.
Mezi studenty se začaly objevovat umělecké talenty. Někteří měli
opravdu nádherné hlasy a dokázali vytáhnout i ty nejvyšší tóny. Titus
jednou slyšel, jak dva poutníci hodnotí umělecký projev jednoho
studenta: „Ten má ale hlas! Je to jako v Terchovej. Tam začnou zpívat
co nejvýš a potom už jen zvyšují!“
Tita tato vtipná poznámka potěšila. Těšilo ho i to, že někteří z ústavu
dokázali složit píseň, psát básně nebo tato dílka pěkně přednést. I on
se stal součástí tohoto velkolepého tvořivého pohybu. Hudbu přenechal
ostatním. Raději recitoval. Jeho jemný sametový hlas uměl dojmout až
k slzám. Postupem času se vypracoval na schopného organizátora. Stál
na centrálním místě a usměrňoval davy poutníků. Nebo jim radil, kde se
dá zapsat mše svatá nebo kam jít ke svaté zpovědi.
„Tite, Tite, to musíš vidět,“ přiběhl k němu jednou rozrušený Štefan
Sandtner.
„Proč jsi takový bledý, co se děje?“
„Nějaký blázen se dostal na římsu v bazilice. Dokonce tam našel
žebřík a otevírá okna.“
„Vždyť je právě mše svatá!“
„No právě! Lidi jsou zděšení i kněží u oltáře ztrácejí barvu.“
„Pojď, podíváme se tam!“
Štefan s Titem se rozběhli do baziliky a po cestě se k nim ještě přidal
Eugen. Vešli bočním vchodem a skutečně: místo modlitby je v bazilice
přivítal zděšený šum. Lidé měli pohledy upřené nahoru na strop baziliky.
Tam se v asi dvacetimetrové výšce procházel po římse nějaký muž.
„Jak se tam jenom dostal?“
„Přes chór a věž! Honem za ním, ať se nestane neštěstí!“
Dobře, že už znali cestu. Proběhli chodbou, otevřeli dveře do věže
a už se i dostali na schodiště, které vedlo na chór. Utíkali po schodech
ještě výš. V tom viděli, že nějaký člověk schází dolů po schodech.
„Uhněte! Nějaký blázen se prochází po římse!“ vykřikl Štefan jasně
a razantně.
„Už nemusíte utíkat, už tam není,“ řekl jim neznámý muž. Titus se na
něj díval překvapeně, něco se mu nepozdávalo.
„Věřte mi! Byl to opravdu blázen, ale už tam není. Můžete se přesvědčit!“
Obešel je a klidně sestupoval dolů. Chlapci utíkali na místo, kudy se
vcházelo na římsu. Opravdu! Viděli římsu i lidi v bazilice, ale člověk nikde.
„No, to mne podrž!“ chytil se Titus za hlavu.
„Na co jsi přišel?“
„Ten neznámý chlapík, který scházel dolů, to byl ten, který se tu v té
výšce procházel.“
„Musíme jít za ekonomem, aby to tady urychleně zamknul. My
budeme hlídat a ty za ním doběhni!“
Štefan donesl klíč a chlapci zamkli vrata od nebezpečného prostoru.
O této události se ještě dlouhý čas vyprávělo. Mnozí se domýšleli, co by
se stalo, kdyby byl ten neznámý spadl.
Don Bokor se tomu věnoval i na večerním slově. Zopakoval celý
příběh a potom zakončil: „Chlapci, někdy jedna nepozornost, jedna
událost, jedna nedokonalost ovlivní sled dalších událostí. A všechno
může skončit tragicky. Prosím vás, dotahujte věci! Je nás tady mnoho,
proto ať každý nechá věc na tom místě, kde ji našel, a tak, jak ji našel!
Ty dveře byly předtím určitě zamknuté. Někdo z nedbalosti nezamknul
a vidíte, co se všechno mohlo stát!“
Chlapci mu souhlasně přikyvovali a byli rádi, že se nic zlého nestalo.
Večer, když Titus usínal, brblal si pro sebe: „Nějak přitahuji krizové
situace. No, ale když je Bůh s námi, koho se bát? Nikoho!
18. Ústav jako domov pro chlapce
Čas utíkal a chlapci se měnili v muže. Pravidelný rytmus mezi
učením, modlitbou, kulturou a sportem jim prospíval. Byl založen
literární kroužek Bernolák, ve kterém se rodili spisovatelé a básníci.
Salesiáni měli dobré propojení s Itálií a odtud přinesli i novou hru, ve
které se kopalo do koženého míče. Jedna babička, když navštívila ústav
a viděla, jak to studenti hrají, zameditovala: „Jaká divná hra. Chlapci
bojují o míč, a když ho mají, tak ho od sebe odkopnou. Hmm, a proč
nedají pro každého jeden míč? Ať si chlapci hrají. Byl by pokoj.“
Odpovědi se nedočkala, jen ji jakýsi mladíček jemně upozornil:
„Stařenko, nefilozofujte!“ Dokonce i představeným se fotbal zdál trochu
„tvrdý“ sport a proto preferovali volejbal. Na to jim jeden z chlapců
trefně odpověděl: „Pokrok nezastavíš…“
Chovancům někdy promítali i film. To byla vrcholná novinka.
Jednou promítali nějakou komedii a chlapci v jednom kuse vybuchovali
smíchem. Při scéně, ve které četníci naháněli zloděje, ani nedýchali. Už
už ho měli, ale on v poslední chvíli uviděl sud s vodou a ponořil se do
něj. Policisté jen koukali, jak jim kriminálník zmizel a celý sál trnul:
„Objeví ho, neobjeví?“ Neobjevili. Policisté už odcházeli pryč, když
někdo z nich vykřikl. „Je v sudě!“ Policisté na plátně jako by ho slyšeli
a nešťastníka chytili. Jenže i student se rázem změnil na nešťastníka.
„Ty zrádce!“ křičeli na něj studenti a byli i drsnější. Přistálo mu i několik
šťouchanců. Také tak se vytvářela rodina.
Pověst o dobré výchově v Šaštíně se nesla Slovenskem jako příjemný
vánek, a proto každý rok přicházeli do ústavu noví a noví zájemci. Ti
starší byli vedeni k tomu, aby se starali o mladší. Dobře to salesiáni věděli.
„Služba vede k obětavosti a obětavost uschopňuje mladé následovat
povolání, které pro každého připravil Pán. Buď do manželství, nebo do
zasvěceného života. Tam i tam je oběť potřeba!“
Každý z chlapců udržoval kontakty se svojí rodinou i vesnicí různě.
Na velké svátky a přes prázdniny mohli jet domů. Ale ne všichni opravdu
jeli. Příčin bylo mnoho. Jedni to měli daleko, jiných bylo doma tolik, že
raději zůstávali v ústavu. Další se báli, že je rodiče už nepustí nazpátek,
protože „Práce je doma vždycky dost“.
Eugen Baša už nebyl tři roky doma. Když se ho Titus ptal: „Nepůjdeš
na prázdniny k vašim?“ dostal takovouto odpověď: „Určitě ne. Nastoupil
jsem do Šaštína i se svými třemi kamarády z dědiny. Vždycky, když
některý šel domů na prázdniny, už se nevrátil. Radši uprosím naše,
abych tady mohl zůstat.“
„Ani já nepojedu,“ ozval se Fero. „Otec si rád přihne a pak má
sprosté řeči. Radši zůstanu tady a budu pomáhat salesiánům.“ Tak se
rozhodli i další. V takovém velkém klášteře bylo práce dost. Stále se
něco uklízelo, přenášelo, opravovalo, předělávalo…
Už se říkalo: „Když u salesiánů zaschne malta, jsou nešťastní.“
Hlavní bylo, že ústav se stával domovem pro mnoho chlapců.
Titus ale domů chodil. Udržoval kontakty, jak se jen dalo. Zatím skoro
pravidelně během roku přibyl bratříček nebo sestřička. Jeho nejstarší
sourozenci odrostli a rodičům už dost pomáhali. Takže Titus zjistil,
že to doma půjde i bez něho. Při jednom takovém návratu do Vajnor
vyhledal Titus Venda a pozval ho na procházku. Nejdřív vzpomínali na
dobrodružství, která spolu prožili, potom navštívili místa, kde si hrávali…
„Pamatuješ, Tite? Tam nám Rysula zapadla do močálu.“
„To byla ale příhoda. Vendo, změnilo se toho v dědině mnoho?“
„Ani ne, skoro všechno je při starém. Jen ty tady chybíš.“
„No, to se nedá nic dělat. Takový je život.“
„Ale jedno mě těší…,“ řekl Vendo tajemně.
„Co?“
„No, že jsi nezpanštěl! V srdci jsi pořád ten stejný jako předtím.“ To
byla pro Tita velká pochvala. Chlapci cítili, že život každého jde jiným
směrem.
46
„A co plánuješ dál?“ ptal se Titus přítele.
„No, víš… Škola mi moc nevoní. Po vojně se ožením. A ty?“
„Sám ještě nevím… U salesiánů se mi líbí, ale chtěl bych mít jistotu
i od Pána Boha, že je to i Jeho vůle.“
„Snad si nemyslíš, že spadneš z koně jako svatý Pavel a všechno se
ti vyjasní. Nejsem žádný teolog, ale jak tě znám od dětských let, neděláš
hlouposti, rád se modlíš, ministruješ… Máš na to! Bůh tě volá! Klidně
se poraď s moudřejšími, ale já to vidím takto.“
Šel tedy s tou záležitostí za rodiči a matka mu v slzách pověděla:
„My jsme to tak trochu cítili a ze srdce ti kněžství přejeme a žehnáme
ti.“ Titus věděl o síle požehnání, a proto rodičům velmi srdečně
poděkoval.
Nejdůležitější byl názor představeného salesiánů. Při nejbližší
příležitosti přednesl donu Bokorovi, co měl na srdci: „Blíží se závěrečné
zkoušky a přemýšlím, co po nich. I o řeholním životě mezi salesiány
jsem přemýšlel, ale nevím, jestli na to mám.“
„Chceš nějaký důkaz, že tě Bůh volá?“
„To je ono! Och, kdybych tak jenom věděl, kde mě chce mít.“
Don Bokor mu položil ruku na rameno a řekl: „Důvěřuj Bohu. Chceš
jasně slyšet Boží hlas? Ale Boží volání je už v tvé touze po něm a po
kněžství. Je nejblíže v tobě, jak jen je možné. Mně se zdá, že Pán tě volá.
Víš, když jsem tě viděl poprvé, už tehdy ses mi zdál tak nějak duchovně
podezřelý,“ od srdce se usmál představený.
„Tak ve jménu Božím jdeme do toho!“ zaplesal Titus a hned šel
poděkovat Panně Marii do baziliky.
19. Nejezdi rychleji než Anděl Strážný
Vstoupit k salesiánům se rozhodlo víc mladíků z Titova školního
ročníku. Všechno začínalo ročním noviciátem, který byl v Hronském
Svatém Beňadiku. Titus do něho vstoupil v roce 1931.
Novici probírali salesiánské stanovy, dějiny řehole, její tradice,
snažili se rozvinout se v salesiánském duchu a cvičili se v modlitbě
i v ctnostech. Tady, v tichu kláštera, měli čas na osobní setkání s Kristem.
Program byl vhodně vyvážený, aby nechybělo ani fyzické zatížení.
Proto pracovali v přilehlé zahradě. Komunitu sem tam přišel navštívit
i nějaký „zbloudilý“ spolubratr, tedy salesián z jiného domu.
Jeden den se před bránou kláštera rozezněl tak silný zvuk motoru, že
novicům z hlavy vyhnal všechny svaté myšlenky. Don Babjak nechápal,
o co jde, a když nebylo možné slyšet ani slovo, přerušil vyučování:
„Bratři, něco se děje, uděláme si přestávku.“ Novici čekali jen na to.
Všichni se nahrnuli k bráně kláštera a překvapením až couvli. „To je…
auto… živé auto,“ vykřikl jeden novic.
„Neplácej, jak by mohlo být auto živé,“ opravil ho jiný spolubratr.
Následovalo další překvapení: „Vždyť v něm je don Vagáč.“
„Odkdy má řidičský průkaz?“ divili se novici. Obstoupili auto
a dotýkali se ho jako nějakého velblouda.
„Kam jedete, done Vagáči?“
„Podívat se, jak se vám daří. A pak do Vráblov.“
„Daří, daří. Pojďte dál.“
Představený pohotově zareagoval a pozval hosta na vyučování. Ten
mu něco pošeptal do ucha a novicmistr přikývl: „Chlapci, don Vagáč
vám promítne světelné obrazy o Donu Boscovi a salesiánech ve světě.“
To bylo radosti. Ukázalo se, že spolubratr procestoval velký kus
Slovenska a v kostelech nebo lidových domech promítal na sklo
malované obrázky o salesiánském díle a tak dělal velkou osvětu dílu
Dona Bosca. Jak sám říkal: „To byste se divili, jaký úspěch to má.
Technika není všechno, ale může pomoct při hlásání dobrých myšlenek.
Don Bosco chtěl být v těchto věcech na čele pokroku. I teď dělá doslova
zázraky a zachraňuje mládež.“
To novice ještě víc povzbudilo, aby na sobě pracovali. Jeden mu
ještě při odchodu popřál: „Pamatujte, done Vagáči, že se nevyplatí jezdit
rychleji, než létá váš anděl strážný!“
„A novic ať si pamatuje, že nemá brát jméno staršího salesiána
nadarmo!“ nedal se spolubratr. Vesele zamával a už zmizel za zatáčkou.
Noviciát trval rok a skončil prvními sliby, které byly 6. srpna 1932.
Jeden sen se Titovi splnil. Stal se salesiánem. Nic mu nebránilo, aby se
posunul k druhému – ke kněžství. Cesta vedla přes dva roky filozoficko-pedagogických studií. Pokud se nic mimořádného nestalo, mladí salesiáni
pokračovali v asistenci. Tedy to, co se naučili, si vyzkoušeli v praxi. Šli do
salesiánských domů a tam se potkávali smladými lidmi. Vedli různé kroužky,
družiny, organizovali kulturní a sportovní programy, ministrantská setkání…
Titus dělal „asistenci“ v Hronském Svatém Beňadiku a v Moravské
Ostravě. Slovenští salesiáni tvořili jednu provincii se salesiány z Čech
a Moravy.
Psal se rok 1937 a pro Tita nastal čas studovat teologii. Možností bylo
víc, ale představení hledali vhodného adepta pro studium v zahraničí.
Chtěli mít spolupracovníky připravené na nejvyšší úrovni. Don Bokor
to zdůvodnil na poradě přestavených takto: „Bratři, potřebujeme moudré
spolubratry s rozhledem, kteří by se starali o náš dorost a dávali nám
správné budoucí vize. Potřebujeme někoh
o poslat na studie do Říma.
Zdá se mi, že Titus Zeman by to zvládl.“
Don Sersen poznamenal: „I já jsem pro. Zeman je horlivý,
kamarádský, věrný v povolání, zbožný a má i další dobré vlastnosti.“
Někdo z přítomných utrousil poznámku: „A nezpychne?“
Hned dostal jasnou odpověď: „Ne. Zeman, ne.“
Tak se Titus ocitl na Gregoriánské univerzitě v Římě. Byla to pro
něho velká čest a vyznamenání, ale i zodpovědnost.
20. Zasvětit se Bohu se vyplatí
V Itálii se Titovi otevřel nový svět. Vstoupil do jiných vztahů, jiné
kultury, mezi bohoslovce ze všech koutů světa. Pochopil, že Církev je
skutečně katolická, tedy všeobecná, otevřená a objímající všechny lidi
– bez rozdílu ras, společenského postavení, věku, stavu…
Utvrdil se v přesvědčení, jak moc jsou pro rozvoj lidského společenství
potřební kněží. Když bohoslovci vyprávěli o svých zemích, skoro stále
se objevovalo: „Náš pan farář se věnuje charitě.“
„No, a náš duchovní založil sirotčinec.“
„Ten náš každý den navštěvuje nemocné a také vyučuje ve škole.“
„Tite, a co ten tvůj?“
„Ten můj? Probudil celou vesnici.“
„Cože??“
„K životu!“
Představený diskuzi zakončil slovy: „Vidíte? Tam, kde je dobrý kněz,
šíří se dobro.“
Italština Titovi nedělala problém. Učil se ji v noviciátě a pak
individuálně. Když měl volný čas, velmi rád obdivoval historické
památky Říma. Často přitom filozofoval: „Kde jsou jen ti lidé, kteří to
tvořili. Ach, jak je ten život krátký. Jak se vyplatí žít, když to všechno
tak rychle pomíjí?“ Odpověď pro něj zněla jasně: „Vyplatí se zasvětit
život Bohu a lidem.“
Jednou při takovéto procházce uslyšel slovenštinu. Před ním byli
nějací Slováci, kteří obdivovali velkolepost Kolosea. Vykročil k nim,
že je pozdraví. Už už otvíral ústa, když tu jeden povídá: „Podívej, jaký
pyskatý černoch.“ Titus se podíval, o kom mluví a viděl, že je to shodou
okolností mladík, který pracoval na jejich univerzitě. Titus taktně
zakašlal a řekl Slovákům: „Ale je to velmi dobrý člověk.“ Krajané
vykulili oči překvapením.
„Vy jste nám rozuměl? Vždyť my nic…“
„Vždyť ani já,“ usmál se Titus. „Znám toho chlapce, je to dobrák od
kosti.“
Slovo dalo slovo a z těch dvou se vyklubali příjemní lidé. Byli to
američtí Slováci, kteří se vydali na dovolenou do Říma. Tita pozvali na
dobrý oběd a při loučení mu dali dar: „Na knihy a na sklenku vína, když
ti bude nejhůř.“
Titus se usmál: „Stačí jen na ty knihy.“
Po kvalitních teologických základech na Gregoriánské univerzitě
rozhodli představení, že bude vhodné, když se „nadýchá“ také ryze
salesiánského prostředí. Proto ho poslali pokračovat ve studiu na Institut
teologie v Chieri u Turína.
Turín byl působištěm Dona Bosca. Tady se odehrávaly velké události
z jeho života, tady postavil první oratoř, tady byl „mateřinec“ všech
salesiánů. Titus si do svých poznámek zapsal: „Děkuji Ti, nebeská
Matko, že jsi mne pozvala do salesiánské společnosti. Díky Tobě
za možnost pobývat na místech, kde žil Don Bosco. Ty víš, jak mne
obohacují meditace v jeho rodišti v Becchi, nebo na Valdoccu. Díky, že
se cítím jako doma.“
Titus se od průvodců dozvěděl podrobnosti ze života zakladatele
salesiánů: „Tady jeho matka Margita sázela mrkev, petržel i zelí a chlapci
jí to všechno pošlapali. No, a Dominik Savio setrval ve vytržení po ranní
mši svaté před tímto oltářem. Tam zaútočili najatí vrazi na Dona Bosca,
ale tajemný vlčák Sivák ho zachránil. Tolik událostí v jednom životě.“
Často zalétal myšlenkami do Vajnor a mnohé věci mu byly povědomé.
I on měl mnoho příhod, které vytvářely podobnou mozaiku jeho života.
„O čem přemýšlíš, Tite?“ ptal se přítel.
„O sobě a Donu Boscovi.“
„A na co si přišel?“
„Jeho životní cesta je trochu podobná té mojí. Také on pocházel
z rolnické rodiny, i on kosil trávu, kopal brambory, oral pole, pásl
krávy…“
„No vidíš, i z tebe může být velký člověk.“
„Víš, jednou mi otec řekl, že nemusím být velkým člověkem, ale
důležité je stát se správným chlapem. I Donu Boscovi o to šlo. Co teď
můžu dělat, je učit se od něho, jak to všechno prožívat s Bohem. O to
se musím snažit.“ Znovu se ponořil do meditace, ve které děkoval, že
ho dobrotivý Bůh napojil na salesiánskou rodinu. A děkoval Bohu za
všechny lidi, které mu Pán Bůh poslal do cesty.
Brožurku je možno si objednat za doporučený příspěvek na tisk 25 Kč + poštovné na adrese:
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S.
Náměstí 20,
Vranov nad Dyjí 671 03,
tel. 515 296 384, email: apostolat@fatym.com
