Jako myšlenku na den dnes nabízíme část textu Modlitby se čtením...
Ze života svatého Norberta
Norberta řadíme po zásluze mezi ty muže, kteří vynaložili značné úsilí na uskutečnění náboženské reformy papeže Řehoře VII. Především chtěl dosáhnout toho, aby duchovní žili přísně podle evangelia, oddáni apoštolátu, v čistotě a chudobě, aby si oblékli „nového člověka jak co do oděvu, tak co do důstojenství, tj. byli zároveň nositeli řeholního šatu a hodnosti kněžské“.1 Norbert chtěl, aby jeho kněží „šli cestou Písma svatého a jejich vůdcem aby byl Kristus“. Vždycky jim kladl na srdce trojí: „přistupovat k oltáři a denním modlitbám církve s čistým srdcem, v kapitulu (při vyznání vin v řeholním shromáždění) napravovat všechno, v čem se dostali na scestí nebo co opomněli, a bratrsky pečovat o chudé“.
Přitom po vzoru prvotní církve, shromážděné kolem apoštolů, shromáždil kolem kněží žijících v klášterním společenství takové množství věřících laiků, mužů i žen, že mnozí tvrdili, že od apoštolských dob nezískal žádný člověk v tak krátkém čase prostřednictvím své družiny tolik následovníků Krista na cestě k dokonalému životu.
Když se stal arcibiskupem, povolal své spolubratry, aby přivedli k pravé víře obyvatele slovanských zemí.2 A bez ohledu na bouře a pozdvižení lidu usiloval o to, aby také diecézní duchovenstvo přivedl k náboženské obnově.
Obzvláštní úsilí posléze věnoval tomu, aby při zachování plné svobody církevních voleb upevnil a rozhojnil soulad mezi Apoštolským stolcem a císařstvím. A tak se stalo, že papež Inocenc II. mu napsal: „Apoštolský stolec se z celého srdce těší z toho, že v tobě má tak oddaného syna.“ A zároveň ho císař učinil říšským arcikancléřem.
Při tom všem osvědčoval naprosto neohroženou víru. Říkávali o něm: „V Norbertovi máme vynikající vzor víry, jako máme v Bernardovi z Clairvaux vzor lásky.“ V přiměřenosti mravů byl dále „mezi velkými veliký, mezi malými nepatrný a vůči všem laskavý“. A vynikal skvělou výmluvností: „planoucí slovo Boží, spalující neřesti, podněcující ctnosti a otevřené duše naplňující moudrostí“ ho natolik pronikalo, že byl ustavičně ponořen do Božích věcí a bez bázně je šířil.
