Nabízíme další kapitolu z brožurky
Do akce jde Titus!, kterou napsal Jozef Luscoň a vydal tiskový apoštolát A.M.I.M.S........
2. Když se splaší krávy
Ráno bylo takové jako jindy. Vlastně skoro všechny dny, samozřejmě
kromě neděle, byly u Zemanů ve Vajnorech podobné.
Otec vstával jako
první. Potichu se pomodlil, obstaral skromné hospodářství a o šesté už
tahal za provaz na zvonici.
To byl dorozumívací prostředek i budíček
pro celou obec.
I matka Agnesa mezitím vstala a zatopila v kamnech.
Připravila snídani a potom vzbudila ostatní spáče.
„Titusku, vstávej, čekají tě velké věci!“ Její hlas přicházel jakoby
z jiného světa a malý spáč se musel prodrat přes mnohé sladké sny, aby
se probudil do reality.
„Co jste říkala, maminko?“
„Že tě čekají velké věci!“
„Co to bude?“
„Půjdeš pást krávy! A umej se!“
„Aha! Zase? Vždyť pást se dá i bez mytí!“
Titovi se zdálo, že té hygieny je příliš, ale poslechl.
Věděl, že některé
věci je třeba jednoduše udělat a nepřemýšlet.
Zbytečné spekulace jen
okrádají o čas.
Otec se mezitím vrátil. Sedli si ke stolu, spolu se všichni pomodlili
a posnídali chleba, máslo a mléko. Pak se rozdělovala práce.
Na každého
se dostalo. Lenost u nich neměla šanci zapustit kořeny.
Zemanovi vlastnili nevelké pozemky, malou vinici, krávu a tele,
několik hus a slepic.
Pást krávy patřilo k Titovým povinnostem.
I teď
je hnal před sebou.
Pást ve Vajnorech bylo lehké i těžké. Záviselo to
na místě, kde se páslo, a také na počasí, ve kterém se páslo.
Nejlepší
místo bylo na pastvinách. Tam byla tráva šťavnatá, jemná a kravičky se
pásly jako přikované.
Chlapci měli čas na hry. Ale jak krávy ochutnaly
někde lepší trávu, stále tam zabíhaly. Hlavně jetelinka jim chutnala.
To
je musel pastýř stále odhánět.
Když spásly jetelinu jinému hospodáři, to
byl mazec. Hrozil i výprask!
Nejhůř se páslo u Jurského lesa.
Bylo to místo v oblasti, kde se
nacházely obrovské mokřiny.
Voda z kopců od Raše a Svatého Jury
stékala na rovinu a vytvářela jezero i močál. V neproniknutelné
džungli si hověli ropuchy, potkani, hadi a jiná divoká zvířata a rostliny.
Z této divočiny se ozývaly tak hrozné zvuky, že i ti nejodvážnější
chlapci z dědiny si troufali přijít jen na okraj tohoto strašidelného
místa. A i další zvířátka tam byla: komáři, mouchy a ovádi.
Ti štípali
všechno živé.
Hlavně v čase horka a právě takový den dnes byl, od
rána připékalo.
Na pastvině za dědinou už čekal na svého kamaráda Vendo.
Jeho
kráva Malina se klidně pásla, ale on vypadal dost vystrašeně.
„Co ti je, Vendo?“ ptal se Titus.
„Ani se neptej, skoro jsem si sedl na hada!“
„Nepovídej!“
„Podívej, ještě tu někde musí být!“ Vendo vzal hůl a začal prohrabávat
listí. Po chvíli opravdu našli zmiji v bojovém postavení.
Byla stočená
do klubíčka, hlavu měla vztyčenou.
Jen kousnout! Nečekali a s hrůzou
uskočili.
Tím splašili krávy, které se daly na divoký útěk a tele za nimi.
A za stádem chlapci.
„Musíme ji chytit, poběž!“ křičel Titus.
„Koho? Zmiji?“
„Hlouposti. Krávu přece!“
Dobytčata se zastavila až u dalšího stáda, které pásli chlapci z horního
konce Vajnor. S těmi naši neměli nejlepší zkušenosti.
Byli drsní a dělali
jim naschvály, kde jen mohli. I teď je přivítali s posměchem.
„Tak jak, svatoušci? Trénujete nějaký kravský běh? Nebo se chcete
přidat do party?“
„Viděli jsme hada a splašily se nám krávy. Vezmeme si je a půjdeme.“
„Ale, kam byste chodili. Nechte krávy pást a pojďme si hrát.“
Po
delším přemlouvání nakonec souhlasili. Hráli si tak vášnivě, že se do
nitky zpotili.
„No vidíte, že se dá hrát i s námi,“ komentoval situaci ryšavý Karol.
„Teď se pojďme vykoupat.“
„To nám mamky zakázaly,“ vymlouval se Titus.
„Skutečně zakázaly! Nenechte se vysmát. Nebo chcete přijít domů
takoví špinaví?“
„To ne, ale…“
„Žádné ale, jde se!“
„Ale kam?“
„No přece do rybníka!“
„Tam nesmíme chodit. Ten patří statkáři Sprinzlovi, poplašili bychom
mu ryby!“
„Ale co, vždyť i rybám prospěje pohyb.
Vy se bojíte! Asi to nemáte
v hlavách všechno v pořádku! V takovém vedru a nejít do vody!“
„Kdo se nám postará o krávy?“ řešili chlapci poslední překážku.
„Miša tady necháme.“
Titus s Vendem se dali nalákat a šli se koupat.
Ze začátku to bylo příjemné,
ale postupem času jim začaly překážet nadávky, které používali starší chlapci.
Podívali se na sebe a Titus tiše řekl: „Jdeme pryč!“ Přítel přikývl.
„Hoši, díky za pozvání, ale už musíme jít.“
Těm však bylo ve vodě tak dobře, že jen odpověděli: „Jak chcete!
Vaše věc!“
3. Otče, představte si, že…
Titus a Vendo odešli ke stádu a dobře udělali! Mišo spal a jejich
krávy nikde.
Chlapce přepadl strach. Vždyť ztratit krávy bylo něco ještě
horšího než spáchat obrovský zločin.
Drcli do Miša, ale ten jen vyjeveně
blekotal: „Krávy? Já o ničem nevím, já jsem spal.“
„No, právě, že jsi spal, to je špatné. Aspoň nám ukaž, kam šly.“
„Nevím, zdá se mi, že směrem k jurským bažinám…“
„A jeje, jen to ne,“ lomil rukama Titus. S pláčem vyrazili tím směrem.
Titus se cestou dokonce i modlil, když si v hlavě promítal, co se všechno
může kravám stát a jak mu rodiče důvěřovali.
Ale to ještě nebylo všechno.
Obloha se hrozivě zatáhla.
Ovádi doráželi a útočili na chlapce jako před
bouřkou. Sem tam se i zablýsklo.
Chlapci to nevzdávali a vykřikovali:
„Rysulo, Malino, kde jste?“ Nic.
Znovu křičeli a zas nic. Až najednou…
„Slyšel jsi?“
„Co?“
„Rysula zabučela.“
Na kraji bažin se jim otevřela cestička a chlapci na ni vběhli.
Za
chvíli se ztratila a změnila se na malou pěšinku, až nakonec i ta skončila
v mokřinách.
Právě tam byla Rysula a s ní její dvě kamarádky kravičky.
„Dobře, že je máme! Rychle je vyžeňme a jdeme domů.“
Jenže to nešlo tak jednoduše. Krávy nespokojeně mlátily oháňkami,
protože je obklíčilo nespočetné množství ovádů, komárů a much.
„Musíme je vyhnat z toho lesa!“
„Ale jak?“
Zkoušeli to různě, dokonce krávy tahali za ocas, ale jejich snaha byla
marná. Rysula byla po kolena zabořená v bahně.
Začalo se smrákat,
zdvihl se silný vítr a první kapky jim dopadly na čelo.
„Pomoc!“ začal křičet Vendo.
Kdo by jim tady jenom mohl pomoci? Titus se zase potichu modlil.
Přece se někdo našel! Soused Teodor se vracel z pole.
Slyšel hluk
a šel se podívat, co se děje.
Když našel chlapce a zjistil, o co jde, začal
konat.
Našel suchý strom a zkoušel ho povalit. Podařilo se mu to, strom
spadl těsně před Rysulu.
Zároveň ze stromu něco vyletělo a udeřilo ho
to do čela.
„Jaký čert?“ zahromoval a hned si odpověděl: „Aha, netopýr.
Opravdu se podobá tomu rohatému.“
Nebyl čas na filosofování. Teodor přešel po svaleném stromě před
krávu. V tom se objevil druhý netopýr. Asi byl pořádně vyplašený,
protože udeřil Rysulu rovnou mezi rohy.
Ta se lekla, až vyskočila.
Toho využil Teodor, zařval na ni tak silně, že se kráva sice málo, ale
přece pohnula. A správným směrem. Ocitla se na pevné zemi.
Tam už ji
chlapci usměrnili a spolu s ostatními kravami hnali domů.
„Děkujeme, strýčku Teodore!“ zakřičel Titus, ale kdoví, jestli ho
Teodor slyšel nebo ne. Spustil se totiž silný liják, hromy divoce burácely
a vypadalo to, že se blíží konec světa.
V té bouři vběhli všichni do
vesnice. Zemanovi už byli celí netrpěliví.
Otec Ján čekal syna na zápraží.
Jak se zaradoval, když ho uviděl!
Rychle otevřel maštal a zahnal zvířata
dovnitř. Mezitím přikázal Titovi:
„Běž se rychle umýt! Potom nám povíš, co se stalo.“
Titus vešel do místnosti a uviděl matku, jak spolu s ostatními
sourozenci klečí před zapálenou hromničkou a modlí se za syna.
Když
ji spatřil, skočil jí kolem krku a chtěl jí všechno povyprávět.
Ona ho
předešla a řekla mu: „Jak jsem ráda, že ses vrátil. Co se stalo?“ Když
si všimla, jak je špinavý a unavený, ani nečekala odpověď. „Hlavně, že
žiješ!“
Chlapec se umyl, přežehnal se a lehl si do postele. Byl nesmírně
unavený.
Když k němu přišli rodiče, otevřel pusu a začal vyprávět. „Otče,
představte si, že…,“ chtěl pokračovat, ale síly ho opustily a ponořil se
do hlubokého spánku.
Brožurku je možno si objednat za doporučený příspěvek na tisk 25 Kč + poštovné na adrese:
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S.
Náměstí 20,
Vranov nad Dyjí 671 03,
tel. 515 296 384, email: apostolat@fatym.com
