Nabízíme další brožurku
Do akce jde Titus!, kterou napsal Jozef Luscoň
a vydal tiskový apoštolát A.M.I.M.S........
Půl roku po blahořečení Tita Zemana, SDB (konalo se 30. září 2017
v Bratislavě) se podařilo získat kousíček jeho ostatků pro kostel sv. Jiří
ve Štítarech na Znojemsku. Už hned po prvních dnech, kdy jsme se
k němu u těchto ostatků modlili a požehnal jsem jimi jednotlivě svým
farníkům, byla hlášena tři neobvyklá vyslyšení přímo v souvislosti
s přímluvou blahoslaveného Tita.
Podobně jako je tento nový blahoslavený velmi blízký Slovákům,
může být mimořádně blízký i nám. Vždyť žil v Československu a na
území současné České republiky si v komunistických vězeních protrpěl
své. Ohromně inspirující je na něm nejen to, že se odhodlal riskovat pro
záchranu duchovních povolání, ale i to, že po nespravedlivém odsouzení
a mučení nezatrpkl, nezkřivil páteř a nadále si byl plně vědom, že je
služebník Páně.
Autorovi této knihy Jozefovi Luscoňovi, SBD patří velký dík za
sepsání tohoto čtivého životopisu a za velkou ochotu, se kterou nám
pomohl, aby toto dílo mohlo vyjít v češtině. Věříme, že po jeho přečtení
si mnozí blahoslaveného Tita Zemana oblíbí a možná se i někdo vydá po
jeho stopách, tak jak už to udělali někteří z mého okolí, nebo se vypraví
do kostela sv. Jiří do Štítar uctít jeho ostatky a poprosit o jeho přímluvu.
P. Marek Dunda
Vranov nad Dyjí, 30. září 2018,
v den prvního výročí blahořečení Tita Zemana
Předmluva
Pamatuji si na mnoho starých salesiánů. Po pádu totality v roce 1989
se „vynořili“ z bytů, rodinných domů, civilních zaměstnání a hlásili se
„do služby“.
Moudří starci a lidské skvosty.
Nesli v sobě úžasnou pastorační zkušenost. Poznání o lidskosti
a nelidskosti, o charakteru a podlosti člověka, o věrnosti a utrpení
pro víru. Nemluvili o tom, co prožili ve vězení. Jen občas utrousili
poznámku: „I on tam byl.“
Mnozí jsme se nechápavě ptali: „A kde byl?“
Odpověď byla skromná: „Ve třetí výpravě…“
Mysleli tím výpravu, které se nepodařilo přejít přes rozvodněnou
Moravu. Její členové byli pochytáni Státní bezpečností, krutě mučeni
a odsouzeni k dlouholetému vězení.
Postupem času jeden za druhým odcházeli a odnášeli si svoje
tajemství. Nikdy se nevychloubali tím, co vytrpěli. Možná proto, aby
nepřišli o zásluhy, se kterými počítali pro věčnost.
Až jednou to někdo vyslovil: „Tato generace má mezi sebou světce.“
A přišlo se na jméno Titus Zeman. Hned se ozvalo více hlasů: „Byl to
mučedník.“
Dnes se mi jeví jako jejich „vlajkonoš“. Jsem ale přesvědčený, že
mučedníků bylo mezi nimi víc.
1. Tajemství Račího potoka
„Držím ho!“ vykřikl blonďatý chlapec, vytáhl ruku z pod kamene
a vítězoslavně ji zdvihl nad hlavu.
„Hahaha, Tite, a kdo koho drží? Vždyť on drží tebe,“ smáli se
kamarádi a měli pravdu. V ruce měl zaseklého raka. Titus zatřepal rukou
a rak spadl do potoka.
„Chyť ho, nenech ho utéct!“ povzbuzovali ho chlapci. Titus se sehnul,
chytil raka dvěma prsty za krk a položil do kbelíku.
„Tááák, to už je pátý,“ poznamenal Vendo.
„Je jich tu dost. Ne nadarmo se to jmenuje Račí potok,“ utrousil další.
I on už chtěl strčit ruku pod kámen. Vtom se zdálky ozval zvuk zvonů.
„Tite, tvůj otec zvoní na večerní mši svatou.“
„To už je tolik hodin?? Mějte se, musím rychle domů!“
„Já taky…“ „I já…“ Kluci se rozprchli jako vrabci. Každý utíkal ke
své chalupě.
Titus doběhl domů, rychle si umyl tvář, učesal se a už, už si obouval
boty. Matka Agneska ale zasáhla: „Tite, nejdřív je dobré si umýt nohy!“
Synovi se to moc nelíbilo. Ale věděl, že maminku jen tak neoblafne.
Rychle namočil do vědra nejdřív jednu a pak druhou nohu. Trochu je
otřepal ve vzduchu a už to bylo. Aby ho maminka nestihla zkontrolovat,
bleskově si obul boty.
Byly to jeho první a směl je nosit jenom do kostela.
„Mami, už musím jít.“ Maminka chtěla ještě něco poznamenat, ale
zrovna se z kolébky ozvalo další dítě, takže jen mávla rukou a Tita
propustila.
Titus doběhl do sakristie, kde na něj čekal kamarád Vendo.
Titův otec
Ján, rázný chlapík s jiskrnýma očima, si je přeměřil od hlavy až k patě
a zavelel:
„Ukažte ruce!“ Jako na povel vystřelili ruce před kostelníka.
„No, může být,“ pokýval hlavou Ján. Rukama si byli jistí. Vždyť se
máčeli skoro celý den v potoce.
„Ukažte boty!“
Titus ještě stihl otřít boty o kalhoty a ukázal je otci.
„Hmm, tedy nejčistší nejsou. Běžte si je ven otřít a pak se oblečte do
ministrantského!“ Když Ján dokončil přehlídku, tvář mu změkla. Věděl,
že to jsou dobří chlapci, ale jak říkával: Pořádek musí být i na smetišti,
natož pak v sakristii!
Hoši se pustili do očisty bot tak zaujatě, že když je oslovil přicházející
pan farář, skoro se lekli.
„Tak jak, chlapci, všechno v pořádku?“
„Ano, pane faráři!“
„Ostatní chlapci nepřijdou?“
„Nevíme, na racích nás bylo hodně.“
„Tak uvidíme.“
Když kněz vešel do sakristie, Vendovi to nedalo a zeptal se: „Nevíš,
proč se náš pan farář jmenuje ‚Bachratý‘, když je takový hubený?“
Titus to nevěděl. Z vyprávění starších lidí ve vesnici věděl jenom
to, že před tím tu byl důstojný pán Ferdiš Juriga.
Jak říkali lidi, ve
Vajnorech udělal mnoho dobrého. O každém obyvateli věděl všechno.
Učil děti slovensky, což v té době nebylo samozřejmé. Uměl organizovat,
dokonce znal i pravidelné osazenstvo hospody a založil pro ně „kroužek
střízlivosti“. Psával do různých novin.
I známosti měl. Lidem se to tak
líbilo, že ho zvolili poslancem Uherského sněmu.
Titus se zamyslel. Ale kdo je to poslanec? Někdo poslaný? Potom
jsem i já často poslanec. Otec mě pořád někam posílá.
„Tite, na co myslíš?“ vyrušil ho přítel.
„Ale… jen tak.“
Pak se spolu vrátili do sakristie. Byl nejvyšší čas. Pan farář už měl
kněžské roucho a na mši svatou bylo všechno připravené.
Mši svatou se chlapci snažili prožít zbožně. Dokonce i latinsky
odpovídali docela plynule, i když v té nejtěžší pasáži víc drmolili, než se
modlili. Kněz věděl o tomto pro ministranty „bolestivém“ místě, proto
se na ně trochu zamračil. A zamračil se, i když se Titus někam zatoulal
myšlenkami.
Zahleděl se do stropu, až pan farář musel zakašlat, aby ho
upozornil.
Po skončení se Vendo ptal Tita: „Co to bylo při mši svaté, tys byl
zase mimo!“
„No jo, ale jen trochu. Představil jsem si, jak…,“ v tom se zarazil
a odmlčel.
„Co sis představil?“ dorážel Vendelín.
„Ale nic. To je tajemství.“
„No, tak dobře, ty tajnůstkáři, uvidíme se zítra
Brožurku je možno si objednat za doporučený příspěvek na tisk 25 Kč + poštovné na adrese:
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S.
Náměstí 20,
Vranov nad Dyjí 671 03,
tel. 515 296 384, email: apostolat@fatym.com