Nabízíme k přečteni další brožurku, a to
Promluvy sv. Jana Marie Vianneye, kterou uspořádal o. Marek Dunda a vydal tiskový apoštolát A.M.I.M.S.........
Úvod
Když jsme vydali první brožurku s kázáními Jana Marie Vianneye, chtěli jsme našim čtenářům přiblížit konkrétní styl tohoto světce, od něhož nás dělí nejen značný časový odstup (žil v letech 1786-1859), ale i úhel jeho pohledu víry, který by se mnohým zdál téměř nepřijatelný. Po ovoci se však pozná strom a ovoce Vianneyových promluv bylo nejen hojné, ale i velmi dobré. Chtěli jsme pomoci k pochopení tohoto světce - kněze, který šel svou originální nenapodobitelnou cestou, ale přesto vedoucí k horlivosti a pravdivosti ve vztahu k Bohu a k prožívání víry.
Překvapilo nás, že zájem o Vianneyova kázání byl přímo nečekaný. Uveřejnili jsme další dva spisy s jeho vybranými promluvami a zjistili jsme, že mnozí, kdo je přečetli a dříve už byli do jisté míry spokojeni se svým způsobem prožívání víry a sami se sebou, najednou začali uvažovat o tom, že ještě mají velké rezervy ve svém duchovním životě. Tento světec se pro ně stal výzvou k opravdovému obrácení a proměně života.
Bylo nám také už předem jasné, že není vhodné tyto Vianneyovy spisy překládat lidem s úzkostlivým pohledem na svůj život. Jeden moudrý kněz nás však povzbudil, abychom kvůli této oprávněné obavě neupouštěli od svých záměrů vydat další Vianneyovy promluvy. Konstatoval totiž, že dnes hrozí v prožívání víry lidem spíše druhý opak než úzkostlivost, totiž laxnost svědomí. Ti, kdo mají „široké“ svědomí, jsou ve Vianneyových kázáních konfrontováni s tématy, které je mohou vést k zamyšlení a přehodnocení některých postojů. I když se některé Vianneyovy zastrašující a někdy až trochu pohádkově vypadající výroky mohou zdát zastaralé a pro dnešní dobu už přežité, přesto jsou to myšlenky světce a zároveň i autentický záznam toho, jak on předával svým posluchačům pravdy víry.
Nezbývá než dodat, že se modlíme za všechny, kdo budou Vianneyovy promluvy číst, aby je pochopili správně, neuvízli na povrchním pohledu, který by mohl odsoudit, ale využili pro svůj život to, co je může povzbudit na cestě víry.
Farář arský v křesťanských promluvách
Není pochyb o tom, že nevinnost a čistota srdce, které buď byly vždy zachovány nebo skrze víru a zbožnost znovu získány, dávají člověku duchovní, tělesné i mravní schopnosti, o kterých nemá většina lidí ani tušení. K těmto schopnostem patří to, co teologie nazýván pojmem „scientia infusa“ - vlitá věda. Tu slovo Boží sděluje našemu duchu, pokud v nás přebývá skrze víru a lásku.
Při pohledu na faráře arského se ptáme: „Kdo zašel dál v pohrdání starostmi světa, v umrtvování těla, v častém pláči?“ Můžeme říci, že plakal téměř ustavičně. Ti, kdo měli to štěstí a zúčastnili se v Arsu křesťanských promluv a slyšeli ono nezapomenutelné slovo, které se nezdálo být pouhým lidským slovem, ti, kdo byli svědky neodolatelného vlivu, jakým působil na posluchače všech vrstev tento hluboký hlas prodchnutý citem a nadšením, nikdy na to nezapomněli.
Řeč faráře arského se nezakládala především na slovech. Pravá výmluvnost záleží v obsahu řeči; a obsah svých řečí vyjadřoval podivuhodným způsobem. Jeho duše zcela prostoupila duše všech, kdo bez dechu naslouchali, takže společně s ním věřili, milovali a doufali. A zde je právě onen nejvyšší cíl, zároveň ale i triumf duchovní promluvy.
Jak je možné, že tento muž, který měl nepatrné vědomosti, který se po svém vysvěcení věnoval jen modlitbě a zpovědnici, může učit jako církevní otec? Odkud plynuly jeho vědomosti o Bohu a jeho úžasných dílech, o přírodě; jak je možno si vysvětlit, že učil právě tak jako největší osobnosti církve - svatý Augustin, Bernard, Tomáš Akvinský, Kateřina Sienská, Terezie?
Posluchači ho například slyšeli říkat, že srdce svatých je plynné. Byli sice překvapeni tímto mimořádným výrazem, ale neměli tušení, že je zároveň i teologicky správný. Vždyť v Sumě svatý Tomáš Akvinský vypočítává 4 účinky lásky a právě prvním z nich je to, že činní srdce plynným. Farář Vianney jistě nikdy nečetl svatého Tomáše, a proto je tím nápadnější, že doslovně používá výraz tohoto velikého teologa. Samozřejmě by se nad tím mohli pozastavovat ti, kdo neznají skutečnost působení milosti a kdo nepochopili slova božského učitele: „Co jsi skryl před moudrými a chytrými, odhalil jsi maličkým.“
Boží duch vepsal tomuto svatému knězi do srdce všechno, co měl vědět a čemu měl učit a vryl mu to tam tím hlouběji a čistěji, čím uvolněnější a prázdnější byla lidská srdce plná marnosti. Z víry pramenilo veškeré vědění faráře arského. Jeho učebnicí byl náš Pán Ježíš Kristus. Moudrost nehledal jinde, jen v Ježíši Kristu, jeho smrti a v jeho kříži. Jinou moudrost nehledal. Nikoli v prachu knihoven ani ve školách učenců, ale v kleče, u nohou božského Mistra, před svatostánkem, kde trávil dny a noci. Tam se naučil všemu.
Velmi žasli ti, kdo ho slyšeli mluvit o nebi, o Ježíšově bolestném umučení, o jeho skutečné přítomnosti v Nejsvětější svátosti a o Panně Marii, o její kráse a vznešenosti, o blaženosti svatých, o čistotě andělů, o kráse duší, o lidské důstojnosti. Velmi často se vrátili z takových kázání s přesvědčením, že tento dobrý kněz viděl vlastníma očima to, o čem s takovou srdečnou vroucností a výmluvností zaníceně mluvil. Jeho řeč nabývala takové přesvědčivosti a úchvatné věrohodnosti, že bychom těžko pro to našli jakékoli přirovnání. V jeho hlasu, v jeho pohybech, v jeho zraku, v jeho proměněné postavě hořel nebeský oheň a taková podivná síla, že to člověka nenechalo chladným. Pohledy a myšlenky, které člověku propůjčuje Boží světlo, mají zcela jinou působivost než ty, které načerpáme namáhavým studiem. Díky prostotě, jasnosti a pevnému přesvědčení, s nimiž mluvil, rozplývala se pochybnost i v srdcích největších odpůrců a na její místo vstupovalo podivuhodné světlo víry.
Slova faráře z Arsu působila tím mocněji a jistěji právě proto, že kázal celou svou bytostí. Již pouhá jeho přítomnost byla zjevením pravdy. Mohlo se o něm právem říci, že mluvil očima a že by posluchače dojal a dokázal přesvědčit, aniž by řekl jediné slovo. Když člověk viděl na kazatelně ten bledý, kostnatý a průsvitný obličej a slyšel jasný, pronikavý hlas podobný křiku, jak vykládá posluchačům vznešené myšlenky, tak se mohl domnívat, že slyší některou z oněch velkých biblických postav, které mluvily k lidu řečí proroků. A člověk byl ihned proniknut úctou, naplněn důvěrou a tak vnitřně dojat, že pozorně naslouchal ani ne tak ze zvědavosti, spíše s touhou mít z toho užitek.
Dřív než začal, přehlédl kazatel všechny své posluchače, čímž prorazil cestu svému slovu. Mnohdy se zadíval pozorně a v té chvíli se zdálo, že jeho pohled proniká až na dno duše, ze které jako by četl text ke svému rozjímání. Kolik bylo těch, kdo se domnívali, že mluví o nich a pro ně. Ti, kdo ho poslouchali, se často poznali, když líčil jejich tajné slabosti.
i, kdo se zúčastnili těchto křesťanských promluv, byli upoutáni dvěma pozoruhodnými skutečnostmi: kazatelem a posluchači. Nebylo to totiž už jen jeho slovo, které by bylo slyšet. Zde se dávala jeho svatá duše veskrze proniknuta vírou a láskou a pokud se posluchačů týká, v té chvíli už nebyli na zemi, ale byli uneseni do oněch čistých krajů, odkud pravdy a tajemství víry vyvěrají. Když světec mluvil, otvírala se mysl posluchačů k novým a jasným vyhlídkám: nebe a země, přítomný a budoucí život, věci pozemské a věčné se jevily v novém světle tak, jak to člověk dosud ani netušil.
Kdykoli přišel někdo z běžného shonu světa ovlivněný světskými představami a naslouchal jeho vyučování, cítil se jako omámen, poražen až k zemi. Svět mu byl totiž vykreslen v takových barvách, že pochopil celou jeho nicotnost. Nejprve pocítil jakousi závrať a strnutí plné úžasu, které dříve neznal, později se ho však zmocnilo silné pohnutí a dal se do pláče jako ostatní. Který velký kazatel či řečník dokázal kdy tak rozplakat posluchače? Vianneyova řeč zasahovala a ovládala celou duši a přiváděla ji zpět k Bohu, a to ne cestou dlouhých a obtížných přesvědčování, ale stezkou vnitřního pohnutí bez okliky přímo k cíli.
Poslouchali Vianneye jako nového apoštola, kterého Ježíš poslal své církvi, aby v ní obnovil svatost a oheň Božího Ducha, v době, která svou zkažeností zatemnila mnoho lidských duší. A bylo úplně zvláštní, že proti vkusu doby a světa - mluvil totiž jenom o kříži, pokoře, chudobě, o pokání - se právě tomuto jeho učení dostalo tak obrovského přijetí. Ti, kdo ještě neměli odvahu podle jeho slov uspořádat svůj život, alespoň přiznávali, jak je podivuhodný, a uznali, jak jsou jeho rady skutečně přínosné.
Neméně podivuhodné je, že i když mluvil svou přirozenou obyčejnou řečí, to je nevyumělkovanou řečí venkovanů, přece mu rozuměli všichni a jeho hlas zazníval po celé zemi. Chodili k němu mnozí, aby dobře poznali Ježíše Krista. Nejen lidé prostí, ale i učení, nejen dokonalí, nýbrž i lhostejní nalézali u něj jakousi božskou rozkoš, která je pronikala a znovu je přitahovala. Čím častěji ho kdo slyšel, tím častěji ho chtěl znovu poslouchat a vždy se vracel s láskou k jeho kazatelně jako k místu, kde nalézá krásu a pravdu. A právě toto dokazovalo více než vše ostatní, že farář Vianney byl plný ducha Božího, který jediný je větší než naše srdce.
Svatý farář mluvil bez přípravy - přípravu nepotřeboval, protože byl ustavičně svým duchem a srdcem spojen s Bohem. Odebíral se bez váhání ze zpovědnice přímo na kazatelnu, a přece tam vnášel nepřekonatelnou důvěru, podivuhodnou odvahu, které nebyly důsledkem jeho osobní jistoty, ale spíše jeho úplného a bezpodmínečného odevzdání se. Za zmínku stojí, že nikdo nepřišel do pokušení, aby ho posuzoval. Lidé totiž obyčejně posuzují ty, kterým to není lhostejné, zda je někdo posuzuje. Každý měl v tu chvíli na práci něco jiného než posuzovat faráře. Jakmile slyšel jeho slova, posuzoval jen sám sebe.
Vianney se nikdy nestaral o to, co kdo o něm říká nebo co si o něm kdo myslí. I když byl zástup jeho posluchačů jakkoli velký a často v něm byli i biskupové, kteří čekali kolem jeho kazatelny, neprozradilo nikdy žádné jeho slovo rozechvění mysli ani nejmenší rozpaky, které by vycházely z lidského strachu. On, který byl tak nesmělý a skromný, kdykoli kráčel hustými řadami často velkolepého shromáždění, byl jako by jiným mužem: měl vzezření vítěze, vztyčenou hlavu, jeho oči zářily a blýskaly. Jednou se ho kdosi zeptal: „Nepůsobil na vás tísnivě tento velký počet posluchačů?“ „Nikoli,“ odpověděl, „právě naopak. Čím víc je zde posluchačů, tím víc se cítím spokojeněji.“ S úsměvem pak dodal: „Pyšní se vždy domnívají, že jednají správně. Kdybych byl papeže či kardinály nebo krále viděl pod svou kazatelnou, nikdy bych nemluvil ani o slovo více, ani o slovo méně.“ Myslil totiž vždy jen na duše a myšlenky svých posluchačů obracel k Bohu. Toto jeho ohromné sebeovládání vynahrazovalo talent a řečnické umění. Proto také vše, co vyšlo z jeho úst, bylo provanuto zvláštní vznešeností a neodolatelnou silou.
Vianneyova řeč působila tak silně proto, že poutníci byli přesvědčeni o jeho svatosti. Svatý Izidor říká: „První vlastnost muže, který je povolán k nelehkému úkolu vyučovat lid, je jeho svatý a bezúhonný život. Kdo má povinnost druhé vzdalovat od hříchu, ten sám musí být největším nepřítelem hříchu. Komu jeho poslání ukládá vést druhé k dokonalosti, ten sám se má ve všem jevit jako vzor dokonalosti.“ U svatého kazatele arského kázal pravdu jeho ctnostný život. Hlásal-li lásku k Bohu, pokoru, tichost, trpělivost, umrtvování, obětavost, chudobu, radostnost v utrpení, dokládal jeho příklad slovům obrovskou váhu. Učitel ctnosti snadno přesvědčí a získá srdce, pokud je možno vidět, že sám koná to, co učí. Způsob, jaký používal farář arský, nebyl nic jiného než nejprůhlednější obal, který na sebe může vzít myšlenka, aby se jevila taková, jaká je. Dovedl i ty nejvyšší pravdy srozumitelně předložit každému. Dojímal jednoduchostí a nadšení posluchačů vzbuzoval obsahem přednášky.
Tento muž, jenž se přiznával ke své nevědomosti, měl velkou úctu k vyšším duševním schopnostem. Největší pochvalou, jakou dovedl o někom říci, bylo, že má ducha. Pokud někdo před ním vypočítával vlastnosti nějakého vynikajícího muže, málokdy opomenul doplnit chvalořeč slovy: „Zvlášť jsem potěšen, že je učený.“
Vianney si vážil darů výmluvnosti u jiných a radoval se z nich. Velebil Boha za to, že dal ke své slávě člověku tak krásné milosti. Málo se zajímal o mluvnické chyby, nedovolovala mu to jeho pokora. Přestože však jeho řeč měla chyby, zasahovala do duše, osvěcovala a obracela je. Svatý Jeroným říká: „Řeč dobře uspořádaná zaznívá jen příjemně v uších. Kdo bez příkras mluví pravdu, poněvadž jí je proniknut, ten si otvírá cestu k srdcím.“
Slovo faráře z Arsu bylo jako vypuštěný šíp. V jeho slovech se spojovala vášeň, hloubka a vznešenost s jednoduchostí a obyčejností. Bylo možné nalézt různorodou nedbalost a nepřesnost, ale i krásu a moc řeči pronesené spatra. Někdy se posluchači pokusili zaznamenat si, co právě slyšeli. Už však nebyli schopni slovy uchopit to, co je nejvíc zaujalo, a dát tomu tvar. Ztuhlo to na špici pera. Byla to vychladlá láva. Několik slov však přece sebrali a i my v nich nalézáme víc než jen pouhou vzpomínku, ozvěnu. My v nich nacházíme samotného faráře arského. Nebylo žádnou zvláštností slyšet od něj podobné vznešené a hluboké myšlenky jako například tuto: Milovat Boha! Ach, jak je to krásné. Jen nebe dovede pochopit lásku. Nebe je k tomu prostředkem, protože modlitba je pozdvižením duše k nebi. Čím lépe známe lidi, tím méně je milujeme. A u Boha je tomu právě naopak. Čím více ho známe, tím více ho milujeme. Toto poznání rozněcuje naši duši tak velikou láskou, že duše může už jediné: jen Boha milovat, jen po něm toužit. Člověk byl stvořen z lásky. Proto je tak silně puzen k lásce. Je totiž tak velký, že ho nic na zemi nedokáže naplnit. Teprve když se obrátí k Bohu, je uspokojen. Vytáhněte rybu z vody, lekne. Právě tak je tomu s člověkem bez Boha.
Jsou lidé, kteří nemilují dobrého Boha, kteří se k němu nemodlí, a přece se jim vede dobře. To je špatné znamení. Vedle množství zla udělali i něco dobrého. Dobrý Bůh je odměňuje v tomto životě.
Země je mostem k přechodu přes vodu. Ona je jen opěrným bodem pro naše nohy. Jsme na tomto světě, ale nejsme z tohoto světa, vždyť každodenně říkáme Otče náš, jenž jsi na nebesích. Musíme tedy očekávat svou mzdu, až budeme ve své vlasti, v otcovském domě. Dobří křesťané žijí právě proto s křížem, v protivenstvích a nesnázích, bývá jimi pohrdáno, bývají pomlouváni - tím lépe! Ale zdá se nám to tak podivné. Samozřejmě. Protože trochu milujeme dobrého Boha, domýšlíme si, že bychom měli být uchráněni od všech těžkostí a útrap. Říkáme: „Je zde člověk, který není opatrný, a přesto se mu vše daří. Kdežto mně se kazí vše, na co sáhnu.“ To je důkazem, že nerozpoznáváme cenu a štěstí kříže.
Říkává se někdy: „Bůh trestá ty, které miluje.“ To není pravda. Zkoušky těch, které Bůh miluje, nejsou tresty, ale milosti.
Nemáme myslet na práci, ale na mzdu. Kupec nehledí na těžkosti svého obchodu, ale na zisk, který mu z toho vyplyne. Co je to dvacet třicet let ve srovnání s věčností? Co musíme snášet tak těžkého? Nějaké to pokoření, chladné odmítnutí, jízlivá slova: to nás o život nepřipraví.
Je krásné, že se můžeme zalíbit Bohu, přestože jsme jakkoliv malí.
Máme užívat svůj jazyk jen k modlitbě, své srdce jen k lásce, své oči jen k pláči.
Jsme mnoho a nejsme nic. Nic není větší než člověk a nic není menší než člověk. Nic není většího, pozorujeme-li svou duši, nic menšího, pozorujeme-li své tělo. Zaměstnáváme se svým tělem, jako bychom se měli starat jen o něj: Máme jím naopak jen pohrdat.
Jsme dílem Božím. Každý vždy miluje své dílo. Pochopit, že jsme dílem Božím, je snadné; ale že ukřižování Boha je dílo naše, to je něco nepochopitelného.
Někteří lidé připisují věčnému Otci tvrdé srdce: Ach, jak velice se mýlí. Věčný Otec dal svému Synu srdce nadmíru dobré, aby odzbrojil svou vlastní spravedlnost: nikdo nedává to, co sám nemá. Náš Pán řekl svému Otci: „Otče můj, netrestej je!“
Náš Pán trpěl víc, než bylo třeba k našemu vykoupení. Co však by uspokojilo spravedlnost jeho Otce, to by neuspokojilo jeho lásku. Bez smrti našeho Pána by všichni lidé dohromady nemohli usmířit ani jedinou malou lež.
Na světě je skryto nebe i peklo: Nebe, poněvadž kdybychom znali jeho krásu, chtěli bychom se do něho za každou cenu dostat; jistě bychom klidně opustili svět. Peklo, poněvadž kdybychom znali jeho muka, udělali bychom cokoliv, abychom do něj nepřišli.
Znamení kříže je pro ďábla strašné, protože mu unikáme právě skrze kříž. Znamení kříže musíme dělat s velkou úctou. Začínáme na čele: to je hlava, stvoření, Otec; pak přijde srdce: láska, život, vykoupení, Syn; dále ramena: síla, Duch svatý. Všechno nás vede ke kříži. My sami jsme stvořeni k podobě kříže.
V nebi bude každý živen dechem Božím. Dobrý Otec postaví každého z nás na místo, které mu patří, tak jako stavitel určuje každému kameni jeho místo v budově.
Nebe se vlévalo do duší svatých. Byl to proud nebe, v němž se oni koupali a tonuli. Jako učedníci na hoře Tábor neviděli nic než samého Ježíše, tak vidí zbožné duše na Táboru už jen Pána. Jsou to dva přátelé, kteří se sebe navzájem nikdy nenasytí.
Mnozí ztratili víru a vidí peklo teprve tehdy, když už do něho vcházejí.
Zatracenci jsou obklopeni hněvem Božím jako ryba vodou.
Nezavrhuje nás Bůh, nýbrž my sami sebe svými hříchy. Zatracenci nežalují na Boha, žalují sami na sebe. Říkají: „Ztratil jsem Boha, svou duši i nebe svou vlastní vinou.“
Nikdo nikdy nebyl zavržen proto, že učinil příliš mnoho zla; ale mnozí jsou v pekle pro jediný smrtelný hřích, kterého nechtěli litovat.
Kdyby zavržený jen jedenkrát mohl říci: „Můj Bože, miluji tě!“ nebylo by už pro něho peklo. Ach, ubohá duše! Ztratila schopnost milovat, tu schopnost, kterou obdržela a kterou nedovedla využít. Srdce zavrženého je vyschlé jak rozlisovaný hrozen. V té duši už není ani stopy po blaženosti, žádný pokoj. To proto, že v ní není lásky!
Peklo má svůj pramen v Boží dobrotě. Zavržení budou říkat: „Ach, kdyby nás jen Bůh nebyl tolik miloval, méně bychom trpěli. Peklo by bylo snesitelnější!“ Ale protože byli tak moc milováni, jaká je to bolest.
S hlubokými myšlenkami spojoval Vianney i myšlenky silné a uchvacující. Nazýval hřbitov obecním domem; očistec nemocnicí dobrého Boha; zemi skladištěm zboží.
Říkal: „Jsme na zemi jen na docela krátký okamžik jako ve skladišti. Zdá se nám, že se nehýbeme z místa, a přece kráčíme velikými kroky blíž k věčnosti jako pára.“
Tázal se umírajícího: „Co máme dát na tvůj hrob?“ „Dejte tam: Zde leží ubohý člověk, jenž odešel z tohoto světa, aniž by věděl, jak na něj přišel.“ Mnozí odcházejí z tohoto světa a nevědí, co zde měli konat, a ani se o to nestarají. Těm nebuďme podobní! Kdyby měli ubozí zatracenci čas, který my ztrácíme, jak dobře by ho využili! Kdyby jen půl hodiny, tato půlhodina by peklo vylidnila.
Když umíráme, dáváme náhradu: vracíme zemi, co nám dala. Několik malých špetek prachu velikých jako ořech, tím budeme. Na to ovšem smíme být pyšní!
Pro naše tělo je smrt jen louhem.
Na tomto světě musíme pracovat, musíme bojovat. Jednou můžeme po celou věčnost odpočívat.
Kdybychom dobře pochopili svůj osud, mohli bychom říci, že jsme šťastnější než svatí v nebi. Oni žijí ze svých úroků; nemohou už nic víc získat, kdežto my můžeme svůj poklad každým okamžikem rozmnožit.
Boží přikázání jsou poučení, která nám dává Bůh na cestě k nebi; podobají se cedulím s názvy ulic.
Milost Boží nám pomáhá chodit a podpírá nás. Je nám jí tolik zapotřebí, jako jsou potřebné berly pro ty, kdo mají slabé nohy.
Kdykoli se chceme zpovídat, máme vždy dobře rozvážit, co se chystáme vykonat. Můžeme říci, že tím zamýšlíme svému Pánu vytáhnout hřeby z rukou i nohou. Když jsi vykonal dobrou zpověď, uvázal jsi ďábla na řetěz. Hříchy, které zatajujeme, vyjdou všechny najevo. Kdo chce dobře ukrýt své hříchy, musí se z nich upřímně vyzpovídat.
Naše hříchy jsou zrnkem písku ve srovnání s velikou horou Božího slitování.
Farář Vianney používal ve svém vyučování mnoho podobenství a obrazů. Čerpal je z přírody, která byla posluchačům dobře známá, z popisu země, ze selského života. Zachoval si v plné svěžesti vzpomínky ze svého dětství a ani jako stařec se při svých promluvách neubránil živým citům, které se v oné chvíli probudily. V tomto myšlenkovém návratu k nejkrásnějším dnům života se jistým způsobem vyjadřuje jistota zmrtvýchvstání. Podle příkladu Pána Ježíše používal nejznámější události, nejobyčejnější děje, příhody, které se děly před jeho očima, k zobrazení duchovního života a využíval je pro svá poučení. Evangelium je plné obrazů a líčení, která jsou schopná vést duši skrze přirovnání k porozumění věčným pravdám.
Podobně tomu bylo u faráře arského. Jeho duch si navykl povznášet se od věcí viditelných k Bohu a věcem neviditelným. V každém z jeho křesťanských cvičení byla opakovaně řeč o potocích, lesích, stromech, ptácích, květinách, rose, liliích, balzámu, příjemných vůních a o medu. Všichni, kdo vedli rozjímavý život, milovali tuto řeč a nevinnost jejich myšlenek lnula se zalíbením ke všem těmto půvabným a čistým podnětům, jimiž stvořitel ozdobil svoje dílo. Pán Ježíš říká: „Dobrý hospodář vynáší dobré věci ze svého dobrého pokladu.“ Dobrotivé spisy svatého Františka Saleského jsou všem mužům vzácným vzorem na této cestě. Není divu, když u ženevského biskupa nalézáme takový půvab řeči a tak jemný a přiměřený vkus. Ale kde se náš ubohý venkovský farář naučil vázat tak skvostné kytice? Kdo ho zasvětil do těchto půvabů, kdopak ho učinil schopným, aby je používal s takovým vkusem a ostrovtipem?
Poslyšme: Jak krásná bílá holubice, která vychází z vody a na pevnině otřepává křídla, přichází Duch svatý z nekonečného oceánu božských dokonalostí a kropí křídly čisté duše, aby je osvěžil balzámem lásky.
Duch svatý odpočívá v čisté duši jako na lůžku z růží.
Z duše, ve které přebývá Duch svatý, vychází libá vůně jako z vinného kmene, když kvete.
Kdo si zachoval křestní nevinnost, je jako dítě, které nikdy nebylo neposlušné vůči svému otci.
Kdo si zachoval svou nevinnost, cítí se nesen láskou vzhůru jako bývá svými křídly nesen pták.
Ti, jejichž duše je čistá, jsou jako orlové a vlaštovky, kteří poletují ve vzduchu. Duše, která nemá čistotu, je na zemi jako pták uvázaný na niti. Ubohý ptáček! Čeká jen na okamžik, až nit bude ustřižena, aby odtud uletěl.
Dobří křesťané jsou jako ptáci, kteří mají veliká křídla a malé drápy a kteří nikdy neusedají na zem, protože by se už nemohli pozdvihnout a byli by polapeni. Proto staví svá hnízda na vrcholcích skal, na střechách domů, na vysokých místech. Právě tak má křesťan vždycky žít ve výšinách. Jakmile skloníme své myšlenky k zemi, býváme polapeni.
Čistá duše je jako krásná perla. Pokud je skryta na mořském dně v nějaké mušli, nikdo si nevzpomene, aby ji obdivoval. Je-li však držena na slunci, pak tato perla září a oči všech se k ní obracejí. Právě tak bude jednou čistá duše, která nyní je skryta před zraky světa, zářit před anděly na slunci spravedlnosti.
Čistá duše je překrásná růže; a z nebe přicházejí vdechovat její libou vůni tři božské osoby.
Boží slitování je jako řeka vylitá z břehů: táhne k sobě srdce.
Milý Bůh odpouští kajícímu hříšníkovi rychleji než matka vytrhává dítě z plamenů. Představme si ubohou matku, která musí spustit meč gilotiny na hlavu svého dítěte: v takového situaci je dobrý Bůh, když zavrhuje nějakého hříšníka.
Jaká to bude rozkoš pro spravedlivé, až budou na konci světa jejich duše proniknuté libovůní nebes hledat svoje tělo, aby s ním po celou věčnost zažívali Boha! Tehdy vyjdou naše těla ze země jako plátno vyčištěné od louhu. Těla spravedlivých budou zářit na nebi jako překrásné diamanty. Jaký to bude radostný pokřik, až se spojí duše se svým oslaveným tělem, které pak už pro ni nebude nástrojem hříchu ani příčinou utrpení! Bude se koupat v balzámu lásky jako si včela libuje v květinách.
Je z toho patrné, že farář arský byl básníkem, aniž to sám tušil, básníkem v nejvyšším a nejpravdivějším slova smyslu, byl vynikajícím způsobem obdařen schopností cítit. Jeho srdce se otvíralo, aby z něho vzešla správná melodie a pravý tón.
„Jednou,“ řekl, „jsem navštívil jednoho nemocného, bylo to na jaře. Křoviny byly plné tmavých ptáků, jejich hrdla div nepukla zpěvem. Naslouchal jsem jim s rozkoší a v duchu jsem si říkal: ‚Ubozí ptáčkové, nevíte, co říkáte! Jaká to škoda! Zpíváte ke chvále Boží!‘“
Copak nám to nepřipomíná, jako bychom slyšeli svatého Františka z Assisi?
Jeden z jeho rozšafných posluchačů napsal: Náš svatý farář je vždy stejně podivuhodný; ve svém životě, ve svých skutcích i slovech. Možná vás to udiví, ale není nic pravdivějšího. Je něco zcela neobyčejného, když se lidé ve velkém množství a s rozkoší tlačí k vyslechnutí jeho křesťanských promluv. Spektrum posluchačů je velmi pestré. Slyšel jsem vynikající kněze, laiky, učence i umělce tvrdit, že nic je tak mocně nedojalo jako tato velkorysost srdce, která rozjímá, miluje, vzdychá a která se klaní. Mohla by být učiněna sbírka z řečnických květů faráře arského. Když mluví o duši člověka, cítíme pravou líbeznost a živost líčení:
Vyhledává snad ryba stromy a louku? Nikoliv, pohybuje se vesele ve vodě. Zdržuje se pták na zemi? Ne, vznáší se v povětří. A co člověk, který je stvořen, aby miloval Boha, Boha získal, Boha v sobě měl? Co bude dělat člověk se všemi těmito silami, které jsou mu k tomuto propůjčeny?
Vianney rád vypravoval poetickou a roztomilou legendu o svatém Maurovi, který když jednou nesl svatému Benediktovi oběd, nalezl velikého hada. Vzal ho, dal ho do kapsy svého kabátu a ukázal ho svatému Benediktovi: „Podívej otče, co jsem našel!“ Když přišli všichni mniši, začal had syčet a chtěl je uštknout. Tu řekl svatý Benedikt: „Hochu, zanes ho nazpět tam, kde jsi ho vzal.“ A když svatý Maurus odešel s hadem, vysvětlil: „Jestlipak víte, milí bratři, proč je to zvíře tak krotké k tomuto chlapci? Protože si uchoval křestní nevinnost.“
Také rád vypravoval o příhodě svatého Františka z Assisi, který kázal rybám, a tato úchvatná stránka poetického příběhu jen ještě získala, když byla vypravována Vianneyem. Jednou řekl: „Kázal svatý František v cizí oblasti, kde bylo mnoho kacířů. Tito nevěrci si zacpávali uši, aby ho neslyšeli. Světec, který přivedl lid ke břehu moře, zavolal na ryby, aby si přišly poslechnout slovo Boží, protože lidé je slyšet nechtěli. Ryby připlavaly k pobřeží, velké za malými. Svatý František jim položil otázku: ‚Jestlipak jste vděčné za to, že vás dobrý Bůh zachránil z potopy světa?‘ Ryby kývly. Tu řekl svatý František lidem: ‚Pohleďte, tyto ryby jsou vděčné za Boží dobrodiní a vy, nevděčníci, vy jím pohrdáte.‘“
Farář Vianney přimíchával do svých řečí šťastné vzpomínky ze svého pastýřského života: Měli bychom to udělat jako pastýři, kteří jsou v zimě na poli - život je velmi dlouhá zima! - dělají oheň. Co chvíli však sbírají dříví a přinášejí ho odevšad, aby oheň udrželi. Kdybychom dovedli jako tito pastýři udržovat vždy modlitbami a dokonalými skutky ve svých srdcích lásku k Bohu, pak by oheň lásky neuhasl.
Nemáte-li lásku k Bohu, jste ubozí. Jste jako strom bez květů a bez ovoce. V duši spojené s Bohem je ustavičné jaro.
Mluvil-li o modlitbě, přicházela mu na rty nejlíbeznější slova a nejlepší přirovnání.
Modlitba je sladce vonící rosa, ale musíme se modlit s čistým srdcem, abychom mohli tuto rosu cítit. Z modlitby vychází příjemná sladkost jako šťáva tekoucí z úplně zralého hroznu.
Modlitba zbavuje naši duši hmoty, pozvedá ji vzhůru jako oheň, který nafukuje balóny.
Čím víc se modlíme, tím víc se chceme modlit. Jsme jako ryby, které nejprve plují na povrchu vody, potom se potápějí a vždy se ponoří hlouběji. Duše se noří, potápí a ztrácí se v radostech společenství s Bohem.
V modlitbě není žádné trvání času. Nevím, zda někdo nemůže toužit po nebi. Ach, ano. Ryba plující v potůčku se cítí šťastná, protože je ve svém živlu. Ještě lépe by se cítila v moři. Dobrý Bůh nás nepotřebuje. Když nás vede k tomu, abychom se modlili, dělá to jen proto, že chce naše spasení a že tuto svou spásu můžeme nalézt jedině v něm. Vidí-li nás přicházet, sklání své srdce ke svému tvoru jako otec, jenž se sklání, aby vyslechl své milované dítě, když k němu mluví.
Ráno to musíme udělat tak, jako když dítě leží v kolébce. Jakmile otevře své oči, rychle se rozhlíží, zda neuvidí svou matku. Když ji zahlédne, začne se usmívat. Pokud ji nespatří, rozpláče se.
Když Vianney mluví o knězi, používá tento krásný a dojemný příklad: Kněz je pro vás jako matka, jako kojná dítěte, kterému je teprve několik měsíců. Dává mu jídlo, dítěti stačí jen otevřít ústa. Máma říká svému dítěti: „Na, drobečku, jez.“ Kněz se obrací k vám: „Vezměte a jezte, toto je Tělo Ježíše Krista. Ať vás ochrání a přivede k životu věčnému!“ Ach, krásná to slova. Když dítě spatří svou matku, spěchá rychle k ní. Vzpírá se těm, kdo je zadržují. Otvírá svá malá ústa a rozevírá své ručky, aby ji objalo. Vaše duše se také sklání v přítomnosti kněze před Bohem; spěchá mu vstříc, ale bývá pouty těla držena u lidí, kteří všechno dělají pro své smysly a žijí jen pro své smrtelné tělo.
Naše duše je uložena v našem těle jako dítě v plenkách. Vidíme jen jeho obrysy.
Nikomu asi neujde pravdivost, správnost a dojemnost těchto příkladů.
Vedle těchto milých přirovnání používal farář Vianney příklady důrazné a originální. Když chtěl vylíčit dobrodiní svátosti pokání, dělal to pomocí metafor a podobenství:
Jednou k nám přišel zuřivý vlk, který chtěl vše sežrat. Nalezl na cestě dvouleté dítě, vzal je do svých zubů a odnášel pryč. Ale muži, kteří pracovali ve vinohradě, na něj vyrazili a vyrvali mu jeho kořist. Právě tak nás vytrhuje svátost pokání z ďáblových spárů.
Dobrý křesťan se nestará o pozemský majetek, prchá před ním jako krysa, která vylézá z vody. Bohužel naše srdce není dost svobodné a čisté od všech pozemských náklonností. Vezměte zcela suchou a čistou houbu. Namočte ji do nějaké tekutiny a nasaje se, až přetéká. Není-li však čistá a suchá, nic v sobě neudrží. Právě tak když někdo sebevíc ponoří své srdce do modlitby, nic se v něm neudrží, pokud jeho srdce není svobodné a oproštěné od věcí pozemských.
Srdce zlých je mraveništěm hříchu. Podobá se kusu shnilého masa, o který spolu zápasí červi.
Pokud se oddáme svým vášním, pak své srdce oplétáme trny.
Ďábel nás obveseluje až do posledního okamžiku tak, jak bavívají chudáka do chvíle, než ho zatknou stráže. Když pak přijdou, tu onen chudák křičí a děsí se, ale kvůli tomu ho přece ještě nepustí na svobodu.
Když člověk umírá, bývá často jak rezavý kus železa, který má být vhozen do ohně.
Ubozí hříšníci jsou ztuhlí jako hadi v zimě.
Ten, kdo pomlouvá, je podobný housence, která leze po květech, zanechává na nich svůj sliz, a tak je pošpiní.
Co byste řekli o člověku, který by obdělával sousedovo pole, ale své pole by nechal ležet ladem? Tedy uvědomte si, že právě tak to děláte vy. Ryjete a rýpete ustavičně ve svědomí druhých a svoje necháváte ležet ladem. Ach, až přijde smrt, jak nám potom bude líto, že jsme se tak moc zajímali o jiné a tak málo o sebe. Neboť za sebe a ne za druhé bude každý z nás skládat účty. Mysleme jen na sebe, na své svědomí, které bychom měli vždy zkoumat tak, jako prohlížíme ruce, abychom viděli, zda jsou čisté.
Máme vždy dva tajemníky. Ďábla, který zapisuje naše skutky, aby na nás žaloval, a svého dobrého anděla, který zapisuje dobré skutky, aby nás obhajoval v den soudu. Až nám jednou budou předloženy všechny naše skutky, ach, jak málo jich bude milých Bohu, a to i z těch nejlepších! Tolik nedokonalostí, sobeckých myšlenek, lidských ohledů, smyslného zalíbení a sebelásky v nich je přimíšeno. Vypadají navenek dobře, ale je to jen jako ovoce, které vypadá žlutější a zralejší, protože je uvnitř napadeno červem.
Z těchto střípků vidíme, že Vianney patřil k těm rozjímavým osobám, které se nebály okrášlit přísnost svých myšlenek prostotou výrazu. Pramenilo to jak z milosrdného sklonění se ke svému žáku, tak i z jakési přirozené náklonnosti, jež cítí všichni, kdo jsou zaujati krásou. Není to zase tak obyčejné a snadné - milovat přírodu. Je k tomu zapotřebí, aby člověk vyšel sám ze sebe, pozoroval vnější svět bez vší zištnosti, s úctou a hledal v něm ne rozptýlení, ale poučení. Křesťanství jako jediné učí člověka opravdově si přírody vážit a milovat ji, tím že odkrývá božský plán, který tvoří její základ, který skrze přírodu prosvítá a prosvěcuje ji. V tomto světle pozoroval stvoření farář Vianney. Prošel je na všech úrovních, aby se klaněl stopám svého Boha. Poznával toho, kdo je ve svých tvorech nekonečně krásný. Bez povšimnutí nenechal ani to nejmenší. Stejně Adam, který byl usmířen se všemi věcmi do jisté míry navrácen k původní nevinnosti a k prvotnímu rajskému stavu, hleděl na tvory v Božím jasu a miloval je láskou bratrskou. Jeho srdce přetékalo nejen láskou k lidem, ale i ke všem viditelným i neviditelným bytostem. Z jeho úst zaznívala slova něžné náklonnosti k celému tvorstvu, které vnímal ve své ušlechtilosti a čistotě. Ve stvoření viděl svého bratra, jenž vyjadřuje tytéž myšlenky a vyzařuje tutéž lásku. Tam, kde oči jiných viděly jen pomíjející krásu, odkrýval hlubším pohledem svatou harmonii a věčné vztahy, které spojují řád tělesný s řádem mravním, tajemství přírody s tajemstvím víry. Obdobně si počínal i v pohledu na historii. Staletí a lidské události byly pro něj jen symboly a alegoriemi, proroctvím a vyplněním těchto proroctví. Vnímal hlasy, které se ptají a odpovídají, a postavy, které se typově opakují. Velmi silně a dojemně působí Vianneyovo vyprávění čerpané z legendy o svatém Alexiovi: Ve chvíli, kdy matka svatého Alexia poznává svého syna v mrtvém těle žebráka, který třicet roků bydlel pod schody jejího paláce, volá: „Ach, můj synu, proč jsem tě musela poznat až tak pozdě!“ Až duše opustí naše tělo, spatří konečně toho, koho měla v Nejsvětější svátosti oltářní, a když zakusí nevyslovitelnou blaženost, bude volat: „Ach Ježíši, poklade můj, má lásko! Proč jsem tě musela poznat až tak pozdě!“
Někdy vyvodil farář arský zvláštní závěry z nových událostí a okolností, které na něj učinily silný dojem. Například: Protože se Pán Ježíš neukazuje v Nejsvětější svátosti v celé své slávě, proto zde nezachováváte patřičnou úctu. Přesto však On je zde! On je uprostřed mezi vámi. Je jako dobrý biskup, který zde byl před několika dny nepoznán a kdekdo o něj v tlačenici zavadil. Ach, kdybychom jen věděli, že to byl biskup.
Své mládí věnujeme ďáblovi a své poslední dny Bohu, který je tak dobrý, že se i s tímto chce spokojit. V těchto dnech přišli dva protestantští kazatelé. Nevěřili ve skutečnou přítomnost našeho Pána v Nejsvětější svátosti. Řekl jsem jim: „Věříte, že se může kousek chleba sám od sebe oddělit a položit na jazyk někoho, kdo se přibližuje, aby ho přijal?“ „Ne. Takový není žádný chléb.“ Na to jsem připojil: „Znal jsem někoho, kdo pochyboval o skutečné přítomnosti Pána Ježíše pod způsobou chleba. Měl však touhu věřit, a proto prosil Nejsvětější Pannu, aby mu vyprosila víru. Rozumějte dobře. Neříkám, že se to stalo někde někomu, stalo se to mně samému. Ve chvíli, kdy se tento člověk s pochybnostmi blížil, aby přijal svaté přijímání, vysmekla se svatá hostie z mých rukou. V té chvíli jsem byl od toho člověka dost vzdálen, ale hostie se sama položila na jeho jazyk.“
Předkládáme zde něco z Vianneyových zajímavých promluv, ne jako celek, ale pro příklad pozorným čtenářům, kteří mohou být díky těmto textům povzbuzeni.
Brožurku je možno si objednat za doporučený příspěvek na tisk 15 Kč + poštovné na adrese:
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S.
Náměstí 20,
Vranov nad Dyjí 671 03,
tel. 515 296 384, email: apostolat@fatym.com
