Nabízíme k přečtení brožurku
Jak kázal Vianney o svaté zpovědi, kterou uspořádal o. Marek Dunda a vydal tiskový apoštolát A.M.I.M.S.........
8. O rozhřešení
Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny,
komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou. (J 20, 23)
Kolik utrpení musel snášet Spasitel, kolik pohrdání; jak bolestně musel umírat, aby tato slova dostala skutečnou moc. A my jsme často tak zaslepení, tak nerozhodní, že se nám zdá, jako by to záleželo na knězi, zda udělí nebo neudělí rozhřešení. Drazí bratři, velmi se mýlíme. Ten, kdo uděluje svátost pokání, je pouze správcem milostí a zásluh Ježíše Krista (srv. 1Kor 4,1), proto je musí rozdělovat podle přesně stanovených pravidel. Svatá bázeň provází nejednou ubohého kněze při vykonávání tohoto nelehkého úřadu, protože když chce zachraňovat jiné, snadno může zahubit sebe samého. Hrozný účet ho čeká na Božím soudě za všechna udělená rozhřešení, jestli byl rozmařilým nebo skoupým správcem nebeských milostí. Jak je zde snadné zmýlit se! V takové chvíli by mnoho kněží volilo být raději ve stavu světském než v duchovním! Ale také mnoho světských lidí čeká tvrdá odpovědnost za to, že se možná nikdy nemodlili za své pastýře, za ty, kteří se pro jejich záchranu vydali do záhuby...
Kněz má právo rozhřešit hříchy, ale zároveň má moc odmítnout rozhřešení. A proto říká sv. Řehoř Veliký, že kněz musí patřičně zjistit připravenost hříšníka, než mu udělí rozhřešení, musí obrátit pozornost na to, zda se změnilo jeho srdce a zda má silný úmysl napravit se.
Je tedy zřejmé, že zpovědník pod hrozbou ztráty vlastní spásy musí některým hříšníkům odmítnout rozhřešení anebo jeho udělení odložit na později. Dnes vám tedy vysvětlím: 1) co je rozhřešení, 2) komu ho patří udělit a komu odmítnout. Je to velmi vážné téma, protože je zde ve hře vaše spása nebo zavržení.
Jak šťastný je člověk a současně jak velkým je hříšníkem! Říkám, že je šťastný, protože i když ztratil Boha, nebe i duši, může ještě tuto ztrátu napravit a získat věčnou blaženost. Když boháč ztratí majetek, pak nejednou i přes nejupřímnější touhu ho nebude schopen znovu získat, ale naproti tomu hříšník s nevelkým úsilím může získat to, co ztratil. Ach, Bože, jak miluješ hříšníky, že jim dáváš tolik prostředků k získání nebe! A proto říkám, že se zatěžujeme velkou vinou, když pohrdáme tak drahocennými dobry, která snadno můžeme získat. Drahý příteli, když jsi ztratil nebe, co ti v tvé bídě ještě zůstává?
I.
Jestliže se mě zeptáte, co je to rozhřešení, pak odpovím, že je to výrok pronesený ústy kněze ve jménu a v zastoupení Krista, který odpouští naše hříchy a takto je zahlazuje, jako bychom je nikdy nespáchali - pochopitelně platí to pouze tehdy, když hodně a náležitě splníme podmínky této svátosti. Koho neudiví účinnost, koho nepřekvapí dobrodiní obsažené v tomto soudu milosrdenství? Ach, okamžiku, který jsi pro návrat hříšníka tak plodný. Zatímco Boží služebník vyslovuje slova: „Uděluji Ti rozhřešení...,“ duše kajícníka se stává čistou a svobodnou od veškeré špíny díky zásluhám nejdražší Krve Ježíšovy, která stéká na duši ve chvíli rozhřešení. Jak jsi dobrý k hříšníkovi, Bože! Rozhřešení vytrhává ubohou duši z područí ďábla a navrací jí přízeň, milost Boží a neocenitelný pokoj svědomí. Což nemáme být dojati k slzám při pohledu na tolik Božího dobrodiní? Nepozastavili jste se nikdy nad tím, že každé platné rozhřešení přivádí do kajícníkovy duše tak velkou milost? Je třeba ale pamatovat na to, že jenom zkroušení hříšníci, kteří oplakávají své dřívější viny, ti, kteří se upřímně a srdečně vyznávají, se stanou účastníky těchto nedocenitelných dobrodiní svátosti pokání.
II.
Teď vám řeknu, kdy patří rozhřešení odmítnout nebo je odložit. Katolická církev zde stanovila jasná pravidla, kterých se kněz musí pevně držet. Jestliže je překročí, běda jemu samému, ale běda i tomu, kterého doprovází! V takové situaci slepý vede slepého, a proto oba padnou do pekla (srv. Mt 15,14). Jestliže vám kněz z řádných důvodů odmítne dát rozhřešení, nereptejte, dělá to z lásky k vám a vroucně touží po vaší spáse. Teprve na posledním soudu zjistíte, že když vám tehdy odmítl udělit rozhřešení, bylo to proto, abyste tím jistěji přišli do nebe. V podobném případě tedy nikomu nic nevyčítejte, ale poděkujte Bohu a usilovně pracujte na své nápravě.
1) Říkám, že v první řadě nezaslouží rozhřešení ti, kteří neznají důkladně katechismové pravdy. Každý křesťan musí znát učení Ježíše Krista, jeho tajemství, mravní předpisy a svátosti. Sv. Karel Boromejský, arcibiskup milánský, důrazně říká, že není možné udělit rozhřešení těm, kteří neznají zásadní křesťanské pravdy a závazky svého stavu, zvláště pokud tato neznalost pochází z vlažnosti o spásu duše, je-li zaviněná. Podle předpisů církve není také možné rozhřešit otce a matky, podobně hospodáře a hospodyně, kteří své děti a domácí neučí pravdám důležitým pro spásu, kteří se o ně nestarají a nenapomínají jejich chyby a výstřelky.
Co by tedy měl znát každý křesťan? Musí znát Otčenáš, Věřím v Boha, všeobecně zpověď, úkony víry, naděje a lásky, přikázání Boží i církevní a konečně úkon lítosti. Nestačí ale umět tyto věci mechanicky odříkat, je třeba jim také rozumět. Je třeba vědět, že Otčenáš pochází od samého Boha, že Zdrávas Maria je částečně vzato z Písma sv. (jsou to slova anděla pozdravujícího Nejsvětější Pannu Marii) a část že doplnila církev. Dále je třeba vědět, že Věřím v Boha sestavili apoštolové po seslání Ducha svatého, než se rozešli do celého světa; proto je v celé církvi tatáž nauka a ta samá tajemství. Věřím v Boha obsahuje ve zkratce pravdy naší víry, nauku o tajemství Nejsvětější Trojice, protože mluví o jediném Bohu ve třech osobách, o Bohu Otci, který nás stvořil, o Synu Božím, který nás vykoupil, a o Duchu svatém, který nás posvěcuje při křtu. Všechny články apoštolského vyznání je třeba chápat a umět vysvětlit.
Je třeba také vědět to, že Bůh svá přikázání vryl do srdce prvního člověka už v ráji a později je dal Mojžíšovi na kamenných deskách na hoře Sinaj (Ex 33,18). Ježíš Kristus tato přikázání nezrušil, ale připomenul je a obnovil. Dále patří vědět, co je ctnost víry, naděje a lásky, jak máme chápat Vtělení Ježíše Krista, Syna Božího, kdo ustanovil svaté svátosti, kolik jich je a jaké milosti každá z nich uděluje. Je také třeba znát závazky svého stavu, zvláště rodiče a představení musí vědět, jak mají vést své děti a podřízené. Bohužel, jak velká je mezi lidmi náboženská temnota! Ona je také zdrojem záhuby mnoha katolíků.
2) Rozhřešení patří odmítnout těm, u kterých není vidět žádná lítost. Zkušenost totiž říká, že na velkolepé sliby a rozhodnutí se nedá v žádném případě spoléhat. Každý říká, že lituje a že se napraví. Kněz věří a dá rozhřešení. Ale co se děje hned po složení těchto úkonů, po vyhlášení těchto rozhodnutí? Už po několika dnech vidíme ty samé hříchy a ty samé poklesky. Samotné přísliby totiž nejsou dostatečným důkazem pevného předsevzetí napravit se. Kristus říká, že strom se pozná po ovoci (srv. Mt 12,33), takže pravdivá lítost se pozná podle změny jednání. Nestačí oplakávat hříchy, je třeba jich zanechat a vyhýbat se všemu, co by nás znovu mohlo přivést k pádu. A proto je třeba mít úmysl napravit se tak pevný, že bychom raději zvolili všechno vytrpět, než upadnout do těch stejných hříchů. Tak jest, brzy po zpovědi je vidět málo nápravy. Z toho musíme usuzovat, že byla špatná nebo dokonce svatokrádežná. Ach, kdyby ze třiceti rozhřešení bylo jedno dobré, svět by se hned změnil! Není možné tedy dávat rozhřešení těm, u nichž není vidět dostatečný stupeň lítosti. Přesto mnoho lidí, kterým bylo rozhřešení odmítnuto, se v daném čase ke zpovědi nevracejí, protože nemají upřímnou chuť napravit se. Je špatné znamení, když někdo, kdo nedostal rozhřešení, čeká se zpovědí až do příštích Velikonoc. Kdyby mu opravdově záleželo na změně života, pak by se snažil usmířit se s milosrdným Bohem co nejdříve.
3) Dále patří odmítnout rozhřešení těm, kteří v srdci živí hněv a nenávist, kteří nechtějí odpustit a udělat první krok k usmíření. Nemohu jít ke zpovědi, dokud mám v duši něco proti bližnímu. Dokonce je třeba mu prokázat nějakou službu, tak jako by nás nikdy nezarmoutil. Nestačí říci, že nepřejete nepříteli zlo, je třeba ho s radostí pozdravit a nevyhýbat se mu. Pán Bůh vám neodpustí do té doby, dokud se upřímně neusmíříte se svým bližním a i s kořeny nevytrháte ze srdce odpor a nechuť. Vyhýbat se bližnímu je dovoleno pouze tehdy, abych se v jeho přítomnosti nedopustil urážky Boha, pomluvy nebo jiného hříchu. S lidmi, v jejichž blízkosti snadno zhřešíme, bychom se měli setkávat jenom v situacích nevyhnutelně nutných. Nemůžeme však nikdy mluvit o bližním špatně nebo mu přát neštěstí. Za nepřátele je třeba se dokonce modlit. Poslyšte, co říká Pán Ježíš: „Přinášíš-li svůj dar k oltáři a tam si vzpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech tam svůj dar před oltářem a jdi se napřed smířit se svým bratrem, teprve potom přijď a obětuj svůj dar“ (Mt 5,23). A sv. Jakub dodává: „Soud bez milosrdenství pro toho, kdo neprokázal milosrdenství. Ale milosrdenství vítězí nad soudem“ (Jk 2,13). Vidíte tedy, moji drazí, že nemůžeme jít ke zpovědi s hněvem v srdci, protože bychom se snadno mohli dopustit svatokrádeže.
4) Rozhřešení náleží odmítnout také těm, kdo způsobili bližnímu křivdu na dobrém jménu nebo na majetku a nechtějí napravit vzniklou škodu. Podle učení církevních Otců člověk, který může křivdu napravit, ale nechce to učinit, nebude spasen.
5) Také patří rozhřešení odmítnout těm, kdo se nacházejí ve velmi blízké příležitosti ke hříchu, a přesto se jí nechtějí vyhnout. Nejbližší příležitosti ke hříchu nazýváme ta místa, osoby a okolnosti, v nichž obyčejně upadáme. Jsou to například divadelní scény, bály, tance, špatné knížky, nevhodná přátelství, neslušné písničky a obrazy, vyzývavé oblékání, vztahy s osobami opačného pohlaví, které už dříve byly příčinou poklesku. Není také možné rozhřešit kupce, kteří podvádějí a křivdí kvůli výhodnému prodeji; hospodské, kteří prodávají alkohol notorikům; těm, kteří provádějí své vlastní akce v době pobožnosti nebo pozdě v noci. Kněz zde může udělit rozhřešení jenom v tom případě, že kajícník přislíbí opustit příležitost ke hříchu. Bez tohoto slibu by rozhřešení bylo svatokrádeží.
6) Také není možné rozhřešit svůdce, kteří slovem, radou nebo příkladem svádějí jiné ke zlému. Mezi tyto se počítají zvrácení křesťané, kteří se vysmívají Slovu Božímu a těm, kteří je hlásají. Podobně je potřeba postupovat u těch, kteří si tropí posměšky z náboženství, ze zbožnosti a ze svatých promluv, kteří rozhlašují nové zásady proti víře a zvykům, ti, u kterých se doma odbývají zábavy, pohoršlivé tance nebo hazardní hry, ti, kteří u sebe přechovávají neslušné obrazy nebo špatné knížky. Zrovna tak patří postupovat vůči osobám, které svým oblečením, pohledy i nevhodným chováním provokují jiné k nečistým myšlenkám a touhám. Zpovědník, podle nauky sv. Karla, musí takovým lidem odmítnout rozhřešení, protože Písmo svaté říká: „Běda tomu člověku, skrze kterého přichází pohoršení“ (Mt 18,7).
7) Je třeba odmítnout nebo odložit rozhřešení také náruživým hříšníkům, kteří se už po delší čas dopouštějí stále stejných poklesků a nesnaží se z nich dostat. K těmto počítáme ty, kteří stále lžou, pomlouvají bližního, zlořečí, jsou netrpěliví a každou chvíli proklínají, ty, kteří se dopouštějí obžerství či opilství, hromadí v srdci pyšné, samolibé či nečisté myšlenky, a také ty, kteří se nechtějí upřímně zpovídat, z nichž teprve kněz musí otázkami vydolovávat hříchy. Bohužel, jsou takoví lidé, kteří se záměrně nechtějí obviňovat, ze kterých je třeba s velký úsilím vydolovávat hříchy, kteří se u zpovědi téměř přou a omlouvají své poklesky. Osoby tohoto typu jsou špatně připraveny a nesmí přistupovat k svátosti pokání. Podle obecné nauky Otců je pokání těch, u nichž není vidět žádná náprava, falešné a zavádějící. Tridentský koncil dovoluje dát rozhřešení pouze těm, kteří z hříchů povstanou, své poklesky z minulosti nenávidí a skutečně se rozhodnou napravit a začít nový život. Můžeme často slyšet nespravedlivé výčitky proti tvrdým zpovědníkům, že boří základy víry, uvrhují hříšníky do pekla a že je nerozumné vyžadovat od kajícníků taková pokání. Nejmilejší! Tak rozumují převážně ti, kteří nezasluhují milost rozhřešení. Od samého začátku existence svaté církve Otcové učili, že jestliže chce někdo přijmout rozhřešení, musí mít nejprve odpor k hříchu a pevné předsevzetí napravit se. Jenom lidé, kteří se nekají, mohou nazvat odmítnutí rozhřešení v tomto případě zbytečnou tvrdostí. Co vychází z rozhřešení nenapravených kajícníků? Celý řetěz svatokrádeží! Když po těžkých hříších lehce obdržíš rozhřešení, pak se spoléháš na to, že i později tomu tak bude, a dále se boříš do svých poklesků. A naopak, kdyby ti tehdy bylo rozhřešení odmítnuto, byl by ses pozastavil, šel do sebe a přiznal svou morální ubohost a své neštěstí. Ale takto se tvůj život skládá z celé řady snadných rozhřešení a nových poklesků. Opravdu, snadno obdržené rozhřešení není žádným dobrodiním, spíše krutostí. Sv. Cyprian učí, že zpovědník se musí řídit předpisy církve a rozhřešovat pouze tehdy, když kajícník vykazuje výrazné známky nápravy a změny života. Sám Ježíš Kristus, pravý Bůh a správce milostí, rozhřešoval jenom opravdové kajícníky. Odpustil dobrému lotrovi, protože u něho viděl opravdový žal a chuť se napravit, ale lotra, který se nekál, odvrhl navždy. Odpustil sv. Petrovi, protože viděl v jeho srdci opravdovou lítost, a naproti tomu Jidáše opustil, protože jeho smutek byl falešný. Jestliže při zpovědi dá kněz rozhřešení člověku, který nelituje, uvalí na takového „kajícníka“ ortel zavržení. Ale někdo řekne: „Co budou říkat lidé, když spatří, že po zpovědi nepůjdu ke sv. přijímání? Budou říkat, že jsem velkým hříšníkem, ale já přesto vím, že mnozí žili podobně jako já, zrovna tak překračovali Boží přikázání, přece však dostali rozhřešení a chodí ke sv. přijímání.“ Neklamte se, bratři, nemluvte takto. Tady jde přece o vaši duši. Nebojte se toho, co o vás lidé řeknou. Obávejte se jedině Boha a věčného zavržení. A odkud víte, že hříšníci, o kterých mluvíte, se upřímně nenapravili? Zjevil vám to anděl nebo sám Bůh? A kdyby třeba rozhřešení vyloudili, což máte postupovat takto i vy? Chtěli byste jít do zavržení, protože i jiní jsou zavržení?
Zeptáte se: „Kdy máme opět přijít ke zpovědi, abychom opět dostali povolení přistupovat ke sv. přijímání? Na Velikonoce, na Boží Tělo či na Boží narození?“ „Ne,“ odpovídá sv. Jan Chrizostom. „Pak tedy snad v hodině smrti?“ „Ne,“ říká dále tento svatý. „A kdy tedy?“ „Když se zřeknete hříchu, s milostí Boží uděláte pevné rozhodnutí napravit se, nahradíte křivdy, usmíříte se s nepřítelem a opravdově se obrátíte.“
Jiní mohou říci: „I když mně nějaký kněz nedá rozhřešení, půjdu k druhému zpovědníkovi, protože nemám čas, abych tam pořád chodil; je vidět, že ten kněz stále proti mně něco má. Co jsem udělal špatného?“ Můžeš, příteli, jít tam, kam se ti zlíbí, jsi pánem své vůle. Myslíš, že jiný zpovědník chce být zatracen kvůli tvému hříchu? Já myslím, že ne. Kdyby ti dal rozhřešení, udělal by to jen proto, že tě nezná. Kdo postupuje tímto způsobem a hledá rozhřešení někde jinde, ten opouští svého dobrého průvodce a hledá nejpřímější cestu do pekla. Ale řekneš: „Už jsem to udělal tolikrát.“ Příteli, naprav se a na poprvé, když přijdeš ke zpovědi, dostaneš rozhřešení. „Jestli ho teď nedostanu, pak se tady už dlouho neukážu.“ Tím hůře pro tebe, protože se sedmimílovými kroky ženeš do zatracení. Lidé jsou velmi slepí, když si myslí, že zpovědník proti nim něco má, když jim nedává rozhřešení. Buď si, příteli, vědom toho, že zpovědník s tebou jedná tímto způsobem jen pro záchranu tvé duše, aby tě uchránil před zavržením, ne z osobní averze. Ale řekneš ještě: „Co tak zlého jsem udělal? Nikoho jsem nezabil, nikoho jsem neokradl...“ Říkáš, žes nikoho nezabil ani neokradl, ale věz, že peklo se plní zavrženými také kvůli jiným hříchům. Kdyby vám zpovědníci udělili rozhřešení tehdy, když ho nezasluhujete, stali by se katy vašich ubohých duší, které tolikrát zakoušely Ježíše Krista.
Poslouchejte, bratři, následující příhodu. Sv. Karel Boromejský vypráví, že jeden bohatý člověk z Neapole žil špatně. Přišel ke zpovědi ke knězi, který měl pověst, že je velmi shovívavý. A skutečně, tento kněz vyslechl jeho vyznání, dal mu hned rozhřešení a nedělal při tom žádné těžkosti, přestože kajícník neměl žádnou lítost. Tento bohatý člověk se udivil, přestože opravdu neměl žádnou víru, že tak snadno dostal rozhřešení, když předtím mnoho moudrých a svatých zpovědníků vůči němu postupovalo jinak. Vyndal tedy z kapsy několik mincí a hrubě řekl: „Vezmi si, můj otče, tyto peníze a ponechej si je až do chvíle, kdy se spolu zase setkáme na stejném místě.“ „Kdy a kde se máme setkat?“ zeptal se udivený kněz. „Můj otče! Na dně pekla se brzy potkáme; ty kvůli tomu, žes dal nehodnému rozhřešení, a já proto, že jsem je přijal, přestože nemám žádnou lítost ani chuť se napravit.“
Pozastavme se, drazí bratři, nad tímto případem, o kterém vypráví svatý biskup milánský, a zalekněme se podobného osudu. Kdy je tedy možné přijmout rozřešení? Tehdy, když se obrátíte a napravíte, když se budete modlit za zpovědníka, aby správně rozpoznal, zda jste hodni takové milosti, když svědomitě splníte všechno, co vám bude při zpovědi přikázáno, a když se v určeném čase ke zpovědi vrátíte.
Obrátil se kdysi jeden hříšník; bylo to při misiích, proto kněz, když viděl jeho velkou lítost, dal mu rozhřešení. Tehdy ten člověk zvolal: „Co, můj otče? Pro mě rozhřešení? Nejprve musím oplakávat spáchané křivdy! Vyzkoušej mě, aby ses přesvědčil, zda je moje obrácení upřímné!“ Během udělování rozhřešení kajícník div neumřel lítostí.
Jak vzácná je taková připravenost! Proto jsou rovněž vzácné i dobré svaté zpovědi. Nikdy tedy nenaléhejme na zpovědníka, aby nám dal rozhřešení, jestliže jsme se opravdu neobrátili. Prosme Boha o upřímnou lítost při zpovědi, abychom si zasloužili odpuštění. Amen.
Brožurku je možno si objednat za doporučený příspěvek na tisk 15 Kč + poštovné na adrese:
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S.
Náměstí 20,
Vranov nad Dyjí 671 03,
tel. 515 296 384, email: apostolat@fatym.com
