Nabízíme k přečtení brožurku
Tak kázal Vianney, kterou uspořádal o. Marek Dunda a vydal tiskový apoštolát A.M.I.M.S.........
6. O vlažnosti
Ale že jsi vlažný, a nejsi horký ani studený,
nesnesu tě v ústech. (Zj 3, 16)
Kdo se neulekne, zbožný posluchači, když uslyší z úst samého Boha tak surový výrok proti biskupovi, který, jak se zdálo, svědomitě vykonával všechny svoje závazky jako věrný služebník církve? Jeho život byl nenapadnutelný. Svůj majetek užíval správným způsobem, káral prohřešky, nedával nejmenší pohoršení, postupoval vzorně a příkladně. A přesto mu Pán skrze ústa sv. Jana říká, že ho zavrhne a potrestá, jestliže se nezmění. Tento příklad je tím hroznější, že touto cestou jdou mnozí, a nemají přitom žádné obavy o spásu své duše. Nepatříme také k těmto lidem? Jsme na správné cestě? To nevíme a odtud pramení i náš strach. Jak strašná je tato nejistota!
Snažme se rozpoznat, zda patříme do skupiny těch nešťastníků, které nazýváme vlažnými. V první části svého kázání proberu znaky, podle nichž je možno poznat lenost a vlažnost ve službě Boží; ve druhé předložím některé prostředky proti této duševní chorobě.
I.
Když k vám teď promlouvám, drazí přátelé, o bídném stavu vlažné duše, pak zde nemám na mysli ty, kteří žijí ve smrtelném hříchu a nechtějí se z něho pozvednout. Takový stav je rovněž bídný a zoufalý, neboť tyto hříšníky na věčnosti čeká strašná Boží pomsta. Ti, kdo jsou zasaženi tímto neštěstím, jsou jistě i zde, mezi mými posluchači, ale jim to neříkám - mohlo by je to zaslepit a zatvrdit ve zlém. Když mluvím o vlažné duši, nemluvím o těch, kteří ani na velikonoce nejdou ke zpovědi a ke sv. přijímání. Ti ať pamatují, že i přes své modlitby a dobré skutky půjdou do záhuby. Ať setrvají v zaslepenosti, jestli je jim tak dobře. Ale řeknete mi, že přece ne všichni, kteří na velikonoce přistupují ke sv. přijímání nebo se i během roku zpovídají, budou spaseni.
To je pravda! V tom nevelkém počtu vyvolených budou pouze ti, kteří přijímají svaté svátosti, a nenajde se tam ani jeden z těch, kteří se v čase velikonočním vyhýbají zpovědím a sv. přijímání. Uvěřte mi, malověrní, zaslepení a zatvrzelí hříšníci. Bez zpovědi a velikonočního svatého přijímání pro vás není věčná radost.
Mezi vlažné nepočítám také ty, kteří by současně chtěli patřit Bohu i světu, kteří se klaní před svým Tvůrcem, ale zároveň vztahují ruce ke světu. Takové osoby obvykle vyhledávají sobě příjemného zpovědníka, který by pochopil jejich přestupky. Často můžeme spatřit mladou dívku, která ještě před měsícem nebo před dvěma týdny klečela u zpovědnice, a dnes se vyparáděná oddává tancování, zábavám nebo nemravně rozpráví s mládenci. Jak smutné jsou to vyhlídky, jak politováníhodné v očích Božích. Kdo chce sloužit Bohu i světu zároveň, ten znevažuje Spasitelovu Krev, i když se zpovídá vyhledávajíc sobě kněze, kteří hledí přes prsty na jeho svinstvo a lehce mu dají rozhřešení.
V čem tedy, drazí posluchači, spočívá vlažnost ve službě Boží? Tak tedy - vlažná duše ještě úplně v Božích očích nezemřela: je v ní víra, naděje a láska, ale víra - bez horlivosti; naděje - bez síly; láska - bez ohně a zápalu.
Představme si srovnání mezi křesťanem horlivým a lhostejným ve službě Boží.
Dobrý křesťan nejen že přijímá všechny pravdy naší víry, ale také je promýšlí a chce je náležitě znát. Ochotně naslouchá Božímu Slovu a čím častěji ho poslouchá, tím větší v něm má zalíbení a tím více z něho čerpá. Prchá před tím, co Bůh zakazuje a horlivě plní jeho nařízení. Čas strávený nasloucháním pravdám víry je mu příjemný, protože právě tehdy se dovídá, jak jít do nebe a spasit svou duši. Nejen že ví, že Bůh vidí všechny jeho činy a že jej z nich bude soudit v hodině smrti, ale má také na mysli spravedlivé soudy Boží a horlivě se stará o růst v dobrém; užívá k tomuto cíli všechny možné prostředky a pokání. To, co doposud udělal, považuje za nic; lituje, že ztratil mnoho času, ve kterém mohl nashromáždit velký poklad pro život věčný.
A jak úplně jiný je křesťan vlažný! Věří pravdivě všemu, co učí církev, ale jeho víra je tak slabá, že se vůbec nerozhostí v jeho srdci. Nepochybuje, že ho Bůh vidí v každé chvíli, ale nezabrání mu to v pádu. Ví dobře, že setrvávat ve stavu vlažnosti se Bohu nelíbí, ale nedělá nic, aby se z této duchovní letargie dostal. Ví, že Ježíš Kristus ve svátosti pokání odpouští hříchy a dává vzrůst ctnostem. Ví, že tato svátost uděluje mnoho milostí potřebných k dobře prožitému životu - ale na něho to nemá žádný vliv; nadále setrvává v lenivosti a vlažnosti. Je přesvědčen, že Ježíš Kristus ve svátosti oltářní je pro jeho bídnou duši pravým pokrmem - ale on po tomto nebeském chlebě netouží. Jeho zpovědi a svatá přijímání jsou velmi řídká. Přistupuje ke zpovědnici jen při příležitosti nějakého svátku, jubilea či misií, a to proto, že to tak dělají jiní, a ne z vlastního přesvědčení. Nejednou závidí těm, kteří častěji čerpají milosti ze zdrojů Spasitelových. Slovo Boží poslouchá s nechutí a s vlažností; nenajdeme u něho cit a pochopení pro věci vyšší. Kázání ho nedojímá, nudí se při něm: zdá se mu, že už to všechno ví. Cítí odpor k delší modlitbě, Otčenáše odříká v roztržitosti; žije ještě, ale pro nebe neumí a nechce pracovat.
Naděje dobrého křesťana je silná a důvěra v Boha neochvějná. Nikdy nezapomíná na poslední věci. Často rozjímá nad Ježíšovým utrpením a srdečně s ním soucítí. Jednou si připomíná peklo a tresty za hříchy, což ho chrání před úpadkem; jindy opět pozvedá svou mysl k nebi a rozvažuje, jak dobrý a štědrý je Bůh vůči těm, kteří ho mají rádi. Představuje si, jak velká odměna čeká člověka, který z lásky k Bohu opustí všechno na světě. Touží a prahne jen po Bohu, pozemská dobra mu nejsou ničím, světská radost ho naplňuje odporem - neboť ví, že je učedníkem Ukřižovaného. Jeho život je životem slz a utrpení. Smrt pro něj není strašná, protože to přece ona člověka vysvobodí z dočasného utrpení a navždy sjednotí s Bohem.
Vlažná duše neobrací pozornost na dobra a tresty na věčnosti; možná někdy pomyslí na nebe, ale nemá silnou touhu, aby dosáhla života věčného. Ví, že hřích zamyká brány nebe, ale přesto se nenapravuje a setrvává v tom samém stavu - této ubohé duši vládne zlý duch. Dovoluje jí dělat rozhodnutí k nápravě: vlažný člověk má občas dobrou vůli: že se umrtví, že bude opatrnější v řečech, trpělivý v těžkostech a upřímnější vůči bližním. Kdepak! I přes takováto předsevzetí je jeho život po mnoho let stále stejný. Připomíná to člověka, který někomu závidí, že jede na triumfálním voze, ale samému se mu nechce udělat ani krok, aby dosáhl toho samého štěstí. Nechce se zříci dober věčných, ale kromě toho vzdychá po dobrech pozemských; kdyby mohl žít na světě bez kříže a utrpení, nikdy by nepomyslil na smrt. Když mu řeknete, že pozemské žití je plné běd, odpoví, že to tak je jenom tehdy, když všechno nejde po naší mysli. Když na něj dobrotivý Bůh sesílá kříže a těžkosti, oddá se smutku, nářku, reptání a nejednou dokonce upadá do zoufalství. Nepamatuje, že milosrdný Bůh ho skrze toto utrpení chce odvrátit od světa a přiblížit k sobě. Dokazuje, že trpí nezaslouženě, že mnoho lidí, nesrovnatelně horších než on, se těší ze štěstí a svobody.
Naštěstí vlažná duše úplně na Boha nezapomíná, ale mnoho si o sobě myslí, ochotně naslouchá pochlebování a netoleruje napomínání a pokořování. Dobrý křesťan všechny milosti připisuje Bohu, je si vědom své bídy a nedokonalosti. Nevěří pochlebovačům a za nejlepší přátele považuje ty, kteří ho upozorní na jeho slabosti a poklesky. Velmi svědomitě prchá před každou příležitostí ke hříchu, protože ví, že může lehce upadnout; nespoléhá se na své dobré postavení, sílu a ctnosti. Z vlastní zkušenosti ví, jak je náchylný k hříchu, a proto se celá jeho naděje a důvěra obrací k Bohu. Protože ví, že se zlý duch bojí duše, která se oddává modlitbě, a snaží se, aby celý jeho život byl aktem upřímné modlitby a sladkého sjednocení se s Bohem. Myslet na Boha je odpočinkem jeho duše, jeho srdce se obrací k Bohu jako k nejlepšímu Otci, Příteli a Dobrodinci. Zřídka se stará o pozemské zájmy, naslouchá jim tak lehkovážně, jako lidé světští věcem nadpřirozeným. Jeho štěstí spočívá v křížích a trápeních, modlitbě, postu a rozjímání o Bohu.
Vlažná duše také vkládá naději do Boha. Když se objeví příležitost k hříchu, doufá, že neupadne, a jestliže upadne, svůj poklesek připisuje bližnímu a ujišťuje, že příště se bude lépe bránit.
Kdo upřímně miluje Boha a hledá spásu své duše, ten co nejhorlivěji prchá před příležitostí ke hříchu, varuje se zároveň větších poklesků i menších chyb. Co odsoudí Bůh, to i on odsoudí - v jeho očích je těžkým zlem všechno, co se nelíbí Stvořiteli. Pamatuje, že vystupuje po příčkách žebříku a neztrácí ani chvíli, aby se mohl dostat na jeho poslední stupínek. Každý den postupuje v dobrém až do smrti, kdy pro něj začíná šťastná věčnost. Je orlem, který krouží povětřím, nebo bleskem, který od chvíle objevení se až do ztemnění neztrácí nic ze své záře. Tak postupuje, moji posluchači, duše, která pro Boha pracuje a co nejvroucněji ho touží poznat. Je bleskem, neví co je to odkládání a protahování, dokud nespočine v lůně svého Tvůrce. Jak se naše mysl neslýchanou rychlostí přenáší z jednoho konce světa na druhý, tak rovněž náš duch a naše touhy se musí zaměřit k Bohu.
Naopak vlažná duše nemá takovou lásku k Bohu, která překonává na cestě ke spáse všechny těžkosti. Vlažnou duši můžeme srovnat se slimákem, který se plazí tak pomalu, že je těžké poznat, zda se vůbec pohybuje. Jeho láska k Bohu připomíná malou jiskřičku, která dřímá pod vrstvou popela. - Takový člověk se však potácí v pozemských myšlenkách a touhách, které Boží lásku přehlušují, a stejně jako popel zadušuje jiskru, stěžují jeho postoj v dobrém a časem ho úplně udusí. Vlažný člověk se nebojí věčné záhuby. Jeho láska je bez zápalu, bez skutků a síly. Sotva udělá to, co je nezbytně potřebné ke spáse, na ostatním mu buď nezáleží, nebo to považuje za drobnost. Ach, milovaní přátelé, ta ubohá vlažná duše připomíná spícího člověka, kterého moří sen. - Chtěl by číst, nebo něco dělat, ale zároveň mu všechno padá z ruky. Vůle vlažného člověka je slabá. Nemá sílu a odvahu k vykonání předsevzetí a dobrých tužeb.
Vlažný křesťan ledabyle plní své závazky: ranní a večerní modlitby se odmodlí na kolenou, každý rok se zpovídá na velikonoce a možná i častěji; ale ukazuje přitom tolik odporu, tolik lhostejnosti, tak málo se připravuje i napravuje, že to zřejmě dělá z jakéhosi zvyku a chladné bezduché rutiny. Netvrdím, že zpovědi a sv. přijímání vlažného křesťana jsou svatokrádežné, ale nepřináší jeho duši nejmenší užitek a místo toho jen zatěžují jeho svědomí vůči Bohu. Jeho modlitby jsou bez přípravy, bez sjednocení s Bohem, protože hned po probuzení nemyslí na Tvůrce a na svou duši, ale na své zájmy a práci, jež ho čeká během dne. Jeho mysl je tak silně zaujatá běžnými záležitostmi, že myšlenka na Boha v něm nenachází nejmenšího místa. Protože stále jen rozvažuje, co sám má udělat, anebo jaké úkoly má zadat svým pracovníkům a dětem. Když pokleká k modlitbě, neví, o co má prosit Boha, co je pro něho důležité, neví dokonce, v čí přítomnosti se nachází. Svědčí o tom jeho neosobní účast na modlitbě. Je podobný nuzákovi, který zná svou nouzi, ale nechce z ní vyjít, protože mu je v ní dobře. Připomíná nemocného, který ztratil všechnu naději na uzdravení - nechce lékaře, nechce prášky. Během modlitby je dokonce připraven hovořit, jakmile se mu dá nějaký podnět. Proto odkládá modlitbu „na později“, i když k tomu nemá žádnou vážnější příčinu. Vlažný člověk si v čase modlitby hraje s rukama, upravuje na sobě oblečení, volá na děti i na sluhy. Je přesvědčen, že tyto jeho roztržitosti nejsou dobrovolné, a tak ani ze své strany nevyvíjí žádnou snahu, aby se jich zbavil.
Vlažný hospodář či hospodyně nepracuje těžce v neděli a ve svátky, ale nedbá na sloužící, aby byli na pobožnosti, přikazuje pastýři pobývat po celé týdny na poli, vůbec ho neposílá na mši sv. a na výklad katechismu do kostela.
Vlažný člověk se bude zpovídat každý měsíc, možná i častěji. Ale jaképak to jsou zpovědi! Není na ně připravený, ani netouží po nápravě. Tyto zpovědi jsou tak malé a slabé, že je rozpráší i slabý záchvěv větru. Když přijde do zpovědnice za dalších 20 let, bude se zpovídat z toho samého. Smrtelným hříchům uniká, ale nestraní se pomluv, lži, závisti, přetvářky, nelásky k bližním. Jestliže takové osobě neprokážete přiměřené ocenění, bude se tím trápit a uchová si v srdci hořkost.
Vlažný člověk ráno před přijetím sv. přijímání bude myslet na své zájmy. Muž např. bude zaujatý myšlenkami na nákup a prodej, žena bude přemýšlet o hospodaření, o dětech, děvče o oblékání, mladík o zábavách. Lhostejný uzamkne Boha ve svém srdci jako v temném a špinavém vězení. Nezpůsobí mu smrt, ale nechá ho ve své duši bez radosti a útěchy. Po sv. přijímání celý den nepovznese svou mysl k Bohu.
Vlažná osoba se nepozastaví nad stavem své duše, je spokojená se svými zpověďmi, nebojí se dřívějších hříchů. Na mši sv. jde ze zvyku a vůbec nepřemýšlí o významu této Nejsvětější oběti. Jiné zbožné praktiky různého druhu jsou jí lhostejné. V kostele je roztěkaná, nestará se o usebrání ducha. Posty nedrží skrupulentně, neboť buď jí vícekrát denně dosyta, nebo jí častěji než by se patřilo. Dobré skutky plní bez náležitého úmyslu, např. chce někomu udělat radost buď z přirozené pohnutky, nebo kvůli ostatním. Lhostejní by ochotně konali dobré skutky, kdyby to nebylo spojeno s obětí. Navštívili by nemocné, kdyby oni sami k nim přišli. Darovali by almužnu potřebným, ale čekají, až je žebrák sám o to poprosí.
Zamysleme se dobře nad tím, drazí přátelé, do které skupiny lidí patříme. K hříšníkům, kteří nemyslí na spásu své duše, kteří už skoro přehlušili výčitky svědomí? A možná, že jste připočteni ke spravedlivým, kteří myslí jen na Boha a k Bohu směřují, kteří mají o sobě pokorné mínění a považují se za nejnehodnější bytosti na světě? A můžete patřit mezi ty lhostejné a bojácné duše, které tu byly charakterizovány. Kterou cestou postupujeme? Kdo může o sobě s jistotou říci, že není velkým hříšníkem ani vlažným člověkem, ale spravedlivým a vyvoleným? Ach, drazí posluchači, kolik křesťanů horlivých v očích světa je vlažných před Bohem, který zná nejskrytější tajemství srdcí.
II.
Jaké prostředky máme tedy užívat, abychom se dostali z tohoto žalostného stavu? Dřív než na tento dotaz odpovím, musím nejprve zdůraznit, že stav vlažnosti je mnohem více nebezpečný než stav hříšníka. Protože velký hříšník, který odchází od velikonoční zpovědi a je přesvědčen o hanebnosti svých skutků, který občas naříká nad svou morální nouzí, se z ní s Boží pomocí časem pozvedne. Naopak lhostejná duše je se sebou spokojená, zdá se jí, že je v přízni Boží v době, kdy Pán Bůh na ni hledí s odporem a nakonec ji odsoudí k zatracení. Kolik duší zahynulo tímto způsobem - můj Bože! Když vlažnému člověku připomenete, že se nachází na špatné cestě, odpoví vám, že nechce být svatý, že mu stačí, jestliže se jakž takž dostane do nebe. Ty říkáš, že nechceš být svatý a já ti říkám, že pouze svatí se dostanou do nebe, že musíš být buď svatým nebo zavrženým - tady nemáš jiný výběr!
Jestliže se chcete, drazí posluchači, zbavit vlažnosti, přeneste se občas v myšlenkách k bránám pekelných propastí a poslouchejte tam nářek a sténání zavržených, kteří navěky zahynuli, protože ve věci záchrany své duše byli líní a vlažní.
Potom se povzneste v myšlenkách k nebi a pohleďte, jakou chválu si vysloužili svatí, protože když byli na světě, mužně bojovali a tvrdě potlačovali své vášně.
A dále si představte, že jste na divoké pustině, v ponurém lese, kde vidíte množství bohulibých lidí, kteří po padesát či sedmdesát let oplakávali své hříchy a konali za ně tvrdé pokání. Pohleďte, milí posluchači, jak těžce pracovali pro nebe! Pohleďte, s jak velkou úctou se kořili před majestátem všudypřítomného Boha! Jak zbožně strávili téměř celý život v modlitbě! Opustili dobra pozemská, opustili rodiče a přátele, aby sloužili jen Bohu.
Pohleďte, jak mužně odporovali pokušením zlého ducha. Pohleďte na řeholníky - jak usilovně se starali o to, aby mohli často a důstojně přistupovat ke svátostem svatých! Vzpomeňte na to, jak ochotně odpouštěli a přáli dobro svým pronásledovatelům, nepřátelům a těm, kteří je pomlouvali. Jak byli pokorní, jak o sobě smýšleli pohrdavě, jak se zdaleka vyhýbali pochvalám a oceněním světa, jak se bránili před nejmenšími hříchy, kolik slz prolili kvůli spáchaným hříchům, jak s čistým úmyslem směřovali ke konání dobrých skutků chtějíce se líbit jenom samému Bohu!
Co víc ještě mohu povědět? Pohleďte na nespočetné zástupy mučedníků, kteří chtěli stále více trpět z lásky k Bohu, kteří šli na popravu s větší radostí než králové na trůn!
Zakončeme, pobožní posluchači. Nic není tak nebezpečné jako vlažnost a lhostejnost ve věci záchrany duše, neboť je větší naděje, že se obrátí velký hříšník, než vlažná duše. Z celého srdce prosme milosrdného Boha, aby nám pomohl dostat se z tohoto nešťastného stavu a dojít do nebe k věčnému štěstí tou cestou, kterou postupovali všichni svatí. To vám co nejsrdečněji přeji. Amen.
Brožurku je možno si objednat za doporučený příspěvek na tisk 15 Kč + poštovné na adrese:
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S.
Náměstí 20,
Vranov nad Dyjí 671 03,
tel. 515 296 384, email: apostolat@fatym.com
