Nabízíme k přečtení brožurku
Tak kázal Vianney, kterou uspořádal o. Marek Dunda a vydal tiskový apoštolát A.M.I.M.S.........
3. O pýše
Bože, děkuji ti, že nejsem jako jiní lidé, vyděrači, nepoctivci,
cizoložníci, nebo i jako tento celník. (Lk 18,11)
Takto obyčejně mluvívají lidé falešně zbožní - pyšní, zamilovaní v sobě, takoví, kteří stále kritizují postupování druhých. Podobně se ozývají lidé bohatí, kteří s opovržením pohlížejí na chudé, jako kdyby chudí měli jinou přirozenost. Můžeme dokonce říci, že je to všeobecné mínění. Protože i v nižších společenských skupinách potkáváme prokletý hřích pýchy a vidíme, jak se každý chce vynášet nad druhého, jak se přeceňuje a má o sobě to nejlepší smýšlení. Pýcha je též pramenem všech pádů a příčinou rozmanitých neštěstí ve světě. Také často dochází k tomu, že se lidé ve své zaslepenosti chlubí tím, co by měli se studem skrývat. Jedni se pyšní tím, že se jim zdá, že mají větší schopnosti, jiní se pyšní svým majetkem nebo penězi a nepamatují na to, že od toho, který více přijal, se tím víc před Bohem čeká. Opravdu, všichni musíme se sv. Augustinem říci: „Bože můj, dej, abych poznal, čím jsem a budu se stydět pohrdat sebou samým.“ Budu vám dnes vyprávět o tom: 1) jak pýcha zaslepuje člověka a činí ho odporným v očích Božích i lidských; 2) jak se můžeme tohoto hříchu dopustit; 3) jaké prostředky máme užívat k tomu, abychom se v tomto hříchu polepšili.
I.
Abyste dostatečně pochopili pýchu, bylo by třeba s Božím dovolením vytrhnout z propasti Lucifera a postavit ho na mé místo, aby vám on sám představil hrůzu tohoto hříchu a ukázal, jaká nebeská dobra se jeho konáním ztrácí a jaká neštěstí na nás svolává. Tento hřích nejednou trvá chvíli, ale trest, jaký následuje, je věčný. Obecně charakterizuje pýchu to, že osoba, která jí podlehla, v sobě nepociťuje žádnou vinu. Pyšný člověk nechce uvěřit, že je pyšný, nechce přiznat, že k pýše nemá důvod. Jemu se zdá, že všechno, co říká, je dobré. Podle čeho můžeme poznat velikost tohoto hříchu? Podle utrpení a ponížení, jaké přijal Pán Ježíš proto, aby ho vykořenil. Narodil se chudým rodičům a žil v zapomnění.
Pohleďme, jak velké neštěstí přivedl na zem tento hřích. Kdyby nebyla pýcha, nebylo by peklo. Kdyby nebyl tento hřích, Adam by dodnes přebýval v pozemském ráji, my všichni bychom byli šťastní: nepodléhali bychom nemocím a všem trápením, nebylo by smrti ani strašného soudu, nemuseli bychom se bát nešťastné věčnosti, měli bychom nebe jisté. Dobře by nám bylo na tomto a ještě lépe na tamtom světě; život by plynul ve chválení dobrého Boha a jednou bychom totéž s duší i tělem konali v nebi. Kdyby nebylo tohoto prokletého hříchu, Ježíš Kristus by nemusel zemřít. Kolika utrpením by unikl božský Spasitel.
Zeptáte se mě, proč tento hřích způsobil tolik neštěstí? Kdyby Lucifer a jeho andělé nepropadli pýše, nebylo by zlých duchů, nikdo by nepokoušel první prarodiče, a proto by vytrvali v dobrém. Víme dobře, že každý těžký hřích - jako lakomství, alkoholismus, mstivost, nečistota - zasluhuje věčný trest a že každý tento hřích těžce zarmucuje Boha. Pýcha také nejbolestněji zraňuje srdce Ježíšovo. Protože pyšný člověk je podobný vzbouřenci, který nejen pohrdá zákony svého vládce, ale ještě se snaží bodnout mu nůž do srdce, shodit ho z trůnu, zdeptat ho a zaujmout jeho místo. Je možné představit si větší zarytost?
Duch svatý se o tomto také dost jasně zmiňuje. Říká totiž, že pyšný člověk je protivný Bohu i lidem. A Ježíš Kristus děkuje svému Otci, že skryl toto tajemství před moudrými a ukázal je maličkým. Jestli čteme pozorně Písmo svaté, přesvědčujeme se, jak Bůh tvrdě trestá a ponižuje domýšlivé.
Příkladem toho je král Nabuchodonozor, který se ve své pýše považoval za boha. Když se začal pyšnit svou mocí, tvrdil, že je bohem na nebi, který vládne království. Ale Bůh dopustil na tohoto nadutce takové pomatení smyslů, že se mu zdálo, že je zvířetem, utekl do lesa a jako zvíře se tam živil trávou. A tento jeho stav trval tak dlouho, dokud Nabuchodonozor nešel do sebe a neuznal, že je ubohým a nuzným stvořením. Pohleďte, co potkalo pyšného Datana a Abirona a také 200 nejvýznamnějších Židů, kteří chtěli bez dovolení Bohu předkládat kadidlovou oběť jako kněží, a vzbouřili se proti Mojžíšovi a Aronovi. Tehdy je Bůh nařídit odloučit od synů Izraele. Když se tak stalo, v té chvíli se pod jejich nohama otevřela země a pohltila je zaživa. Pohleďme na Heroda, který nařídil usmrtit apoštola Jakuba a uvěznil sv. Petra. Pýcha tohoto krále neměla hranic. Jednou usedl na trůn v královském obleku a vyvyšoval se před lidmi, kteří říkali: „To není ani člověk, to k nám mluví sám Bůh.“ V té chvíli se anděl dotkl Heroda strašnou chorobou, kdy brouci začali zaživa rozebírat jeho tělo. A tak pyšný a ukrutný Herodes zemřel hanebnou smrtí. Pyšný Haman chtěl, aby před ním všichni padli na kolena. Rozhněval se na Mardochea za to, že ho znevažuje a nařídil přichystat pro něj šibenici. Ale protože Bohu se pyšní protiví, dopustil, že na té šibenici visel sám pyšný Haman.
Jeden poustevník se pyšnil svou vírou a v přítomnosti sv. Palemona se vrhl do ohně, přesvědčený, že se mu nic nestane. S pomocí zlého ducha skutečně vyšel z plamenů zdráv, ale záhy spáchal hanebný hřích proti ctnosti čistoty. A zlý duch před očima Palemona uvrhl nemoudrého prostopášníka do rozpálené pece, ve které zemřel.
Tak jest - pyšné vždy a všude potká ponížení, protože tento postoj je pro Boha nepřijatelný a lidem odporný, protože pyšný s nikým nevychází, nad rovné se vynáší, vyšším se chce vyrovnat, často se hádá, a proto se od něho ostatní drží dále a nenávidí ho. Pýcha divně pozmění člověka - tak jak změnila anděla, jedno z nejkrásnějších stvoření, v ohyzdného ďábla. Pýcha také člověka, který je dítětem Božím, uvrhne do otroctví satana.
II.
Je příznačné, že pýcha je odporným hříchem, že těžce uráží Boha a přináší lidem strašná neštěstí. Ale jak je možné ji rozpoznat? Podbízí se člověku všude, míchá se do jeho skutků i slov, je druhem suroviny, bez které se neobejde žádný pokrm. Sám Pán Ježíš popisuje v evangeliu pyšného člověka v osobě farizeje, který přišel do chrámu a před lidmi se hlasitě modlil těmito slovy: „Bože, děkuji Ti, že nejsem jako jiní lidé, zloději, nespravedliví, cizoložníci, nebo i tento celník. Postím se 2x za týden a dávám desátek ze všeho.“ Tak tedy pyšný člověk připisuje všechno sobě samému, ne Bohu. Nešťastná pýcha ohrožuje staré i mladé, bohaté i chudé. Každý se chválí tím, kdo je, co vykonal, hledá uznání, žebrá o marnou slávu u lidí.
Nejčastěji se pýcha považuje za problém bohatých. Dopracoval-li se kdosi majetku, změní způsob života a jako farizeové chce, aby ho lidé nazývali pánem, zdravili ho a dávali mu první místo. Vybraně se obléká, při potkání sotva pohne hlavou, aniž při tom sundá klobouk, v řeči užívá vyumělkované fráze, vyjadřuje se jimi, i když často neví, co znamenají. Bude vám vyprávět, jak velkého se mu dostalo dědictví, protože chce ukázat, že je ještě bohatší. Když se mu něco podaří, mluví o tom všude tak, že není možno o tom neslyšet. Vypravuje o svých cestách a přitom přehání. Zdá se mu, že na něho všichni hledí s obdivem, zatímco oni se v duchu s politováním smějí jeho hlouposti.
Pyšný nechce druhým nic přiznat. Ostře kritizuje a ponižuje bližní, aby vyvýšil sebe. Vypráví též o svých skutcích, vychvaluje se, že se o nich druzí vyjadřovali s uznáním. Když spatří několik osob pohromadě, hned se mu zdá, že ho chválí, nebo pomlouvají. Marnivému děvčeti se zdá, že má pěknou postavu, a proto chodí povznesenou chůzí, s jakýmsi postojem pýchy, která se zdá, že dosahuje až do oblak. Jestliže má mnoho šatů a sukní, schválně nezavírá skříně, aby si toho lidé všimli.
Lidé se vyvyšují tím, čeho dosáhli, tím, že se umí dobře zpovídat a dobře modlit, chlubí se skromným chováním v kostele. Matka se pyšní dětmi, rolník úrodnými poli, lepším pěstováním, mladý člověk řetízkem či hodinkami - proto často kontroluje čas. Nejednou při hře některý z hráčů vyndá z kapsy všechny peníze, aby ho mohli považovat za bohatého a úctyhodného, i když nezřídka jsou to peníze zapůjčené.
Jestliže se pyšný objeví v nějaké nové společnosti, bude vyprávět o své rodině, majetku, o svém talentu natolik, aby pozvedl svůj obraz v očích ostatních. Jestliže nějaký otec má dorostlé syny nebo dcery na vdávání, to nejedenou uslyšíte, kolik tisíc má nachystáno v půjčkách. Ale poprosit ho v té chvíli o 5 grošů pro chudáka, v tu ránu to bohatství kamsi zmizí. Rolník nebo jiný řemeslník se chlubí svým nadáním a nejednou je dokonce připraven na ulici ukázat, že je to on, kdo ušil tak pěknou sukni nebo nějakou jinou věc.
Proklatý hřích pýchy se cpe všude, dokonce i mezi pastýře a chudé obyvatele hor. Když drvoštěp kácí a stahuje lesní stromy na cestě, tak se snaží to dělat tak okatě a mrštně, aby ti, kteří kolem procházejí ho obdivovali. A co horšího, dokonce zlý se pyšní svými zločiny. Alkoholik vypráví, kolik se mu toho podařilo vypít a ani se mu hlava netočila, zatímco když jiní vypijí ten samý počet sklenic, jsou úplně opití. Vzpomeňte si, jak nejednou o sobě někdo mluví s pokorou a sklání hlavu dolů, ale jakmile uslyší něco trpkého na svou adresu, hned se bouří hněvem, což je dost výrazným znamením, že to pochází z pýchy.
Dokonce i do dobrých úmyslů se vkrádá tento hřích. Podívejte se na lidi, kteří dělají tolik dobrodiní, aby byli považováni za milosrdné. Když se setkají se žebrákem a jsou u toho jiní, záměrně mu dají větší almužnu - tak velkou by ji nikdy nedali, kdyby byli sami. Pyšný člověk nesnese pokárání. Přece by neřekl nebo neudělal něco, co by nebylo dobré.
U jiných vidí samé chyby a nejednou si jejich nejšlechetnější záměry a úmysly vykládá pro sebe ve zlém.
Máme tu také mnoho těch, kteří z ješitnosti lžou! V rozmluvě přehánějí nebo lžou z obavy, aby nebyli pokořeni. Staříci se chlubí tím, co nikdy neudělali. Když posloucháme jejich báchorky, mohli bychom je považovat za velké bohatýry, kteří prošli celou zemi. Mladí podobně s přeháněním mluví o tom, co v budoucnu dokáží. A tak všichni lžou a ženou se za dýmem chvály. Takový je dnes svět. I vy zkoumejte svá srdce a s rukou na srdci řekněte, jestli nemám pravdu!?
Tento hřích hodně zatemňuje náš rozum. U jiných vidíme pýchu, ale nepostřehneme ji v sobě samých. Člověk, který hledá pochvalu u lidí, je hloupý. Proč? Protože ztrácí všechny zásluhy za své skutky a směřuje k zavržení. Hledání pochvaly se mu ale nevyplatí; lidé se mu vysmějí. Toho, kdo žije tiše a méně hledá věhlas, tím víc oslaví Bůh, tím víc bude jeho jméno známé ve všech zemích světa.
Jako farizeus je obrazem člověka pyšného, tak celník představuje člověka pokorného, naplněného pocitem osobní nicotnosti a doufajícího v Boha. Pozapomíná na vše, co dobrého mohl v životě učinit a živě uznává svou duchovní nouzi a nehodnost. Nemůže stanout před Bohem, ani pozvednout oči k nebi, necpe se do popředí, netouží, aby ho bylo vidět, stojí v koutě jak viník před soudem, klopí oči k zemi, jeho srdce dojímá žal, oči se naplňují slzami. Z jeho duše vyvěrá volání: „Bože můj, slituj se nade mnou, protože jsem velký hříšník.“ Tato pokora dojala srdce Boha, protože celník přijímá odpuštění hříchů a nachází pochvalu u Ježíše Krista, který říká, že se vrátil domů ospravedlněný v čase, kdy farizej v chrámu zatížil své svědomí novým hříchem. Pán Ježíš zakončuje své vyprávění úvahou, že kdo se povyšuje, bude ponížen a kdo se ponižuje, bude povýšen.
Když jsme se už seznámili s pýchou, prohlédněme si teď opačnou vlastnost této neřesti.
III.
Jako pýcha je zdrojem všech pádů, tak pokora je naopak základem všech ctností. Je to brána, kterou k nám přichází Boží milost. Ona je podhoubím všech dobrých skutků, činí je milými Bohu a záslužnými pro život věčný. Ona je paní Božího srdce, protože Stvořitel pokorným nic neodmítne. Pro sv. Bernarda je pokora poznáním sebe samého a přiznáním vlastní nicotnosti. Ona je pochodní, od jejíhož světla vidíme jasně své nedokonalosti. Není postavena na slovech nebo činech, ale na poznání sebe samého a nespočetných vlastních chyb, v jejichž poznání nám brání pýcha. Tato ctnost je pro spásu absolutně nezbytná. Pán Ježíš důrazně řekl, že jestliže se nestaneme takovými, jako malé děti, nevejdeme do království nebeského. Pokora má všechno zajištěné. Ona sjednává odpuštění hříchů, zajišťuje vítězství v pokušeních, činí nás milými Bohu. Ježíš Kristus jako člověk na sebe vzal podobu služebníka proto, aby nám dal příklad. Protože Nejsvětější Panna Maria byla pokorná, nalezla také milost u Pána Boha.
Sv. Antonín viděl na světě mnoho nástrah satana a velmi se toho zalekl. Ptal se tedy Boha, kdo bude moci uniknout všem těm nebezpečím. Tehdy uslyšel hlas, který říkal, že pouze člověk pokorný neupadne do těchto nástrah. Sv. Augustinovi byl dán dotaz, která ctnost je Bohu nejmilejší a vede člověka nejjistěji k nebi. Po hlubším rozmyšlení odpověděl učitel církve, že touto ctností je pokora. Před sv. Makariem naříkal jednou zlý duch, že ho nemůže porazit, přestože se lépe postí než on, více poslouchá, vůbec nejí, nespí, ale pouze v jednom ohledu ho Makarius převyšuje a to ctností pokory, kterou zlý duch nemá. Šťastný, do má tuto ctnost, protože je připraven pro velké věci. Bez pokory jsou všechny jiné ctnosti ničím. I kdybyste všechno rozdali mezi chudé, i kdybyste celý život plakali a dělali pokání za hříchy, i kdybyste zemřeli na poušti, nevejdete do nebe, jestliže vám bude scházet pokora. Nedivme se tedy, že se svatí tak horlivě snažili, aby si osvojili a uchovali tuto ctnost. Čím více je Bůh zahrnoval svými milostmi, tím více se pokořovali. Sv. Pavel byl pozdvižen až do třetího nebe, a přesto sám sebe nazývá velkým hříšníkem, pronásledovatelem církve a nedochůdčetem. Sv. Martin a Augustin se neodvážili vejít do kostela, tak hluboce pociťovali vlastní duchovní bídu. I my též musíme přijmout postoj osobní bídy, chceme-li se podobat Bohu. Čím víc je strom zatížen ovocem, tím více se jeho větve naklánějí k zemi. A tak i my, čím víc dobra konáme, tím více se ponižujme a pamatujme na to, že charakteristickým znakem dobrého křesťana je pokora.
Podle čeho poznáme, že má někdo tuto ctnost? Pokorný o sobě nemluví ani dobře ani zle. Pilně si všímá sám sebe, lituje svých hříchů a snaží se podobat Bohu. Nesoudí ostře bližního, nikým nepohrdá, má pochopení pro chyby druhých. O bližních se dobře vyjadřuje. Jestliže o někom nemůže mluvit dobře, mlčí. Z osobních pochval se netěší - uniká před nimi. Za své přátele považuje především ty, kteří mu ukazují jeho chyby a přeje dobrodiní těm, kteří ho očerňují. Jako pyšný rád přebývá ve společnosti pochlebovačů, tak se jich pokorný straní. Často se obrací k Bohu, předkládá mu svou ubohost a prosí ho o milosrdenství. Ve svých skutcích hledá jedině chválu Boží, nedbá na lidské ohledy a nežene se za věhlasem.
Pán Ježíš, jak se zdá, ani nerozlišoval mezi křtem, pokáním a ctností pokory. Říká totiž, že bez křtu svatého nevejdeme do království nebeského, stejně jako bez pokání po těžkém hříchu nepřijmeme rozhřešení. Ale Spasitel také dodává, že jestliže nebudeme jako děti, nebudeme vidět Boha. Jestliže budeme pokorní, obdržíme odpuštění nejtěžších vin, ale bez této ctnosti, i kdybychom vykonali sebevíc dobrých skutků, nebudeme spaseni.
Předkládám vám příklad z Písma svatého. Je známo, že král Achab patřil mezi nejhříšnější izraelské krále. Oddával se nečistotám, dopouštěl se bezpráví na poddaných, odváděl je od úcty k pravému Bohu a násilně ničil všechny své předchůdce ostřím meče. Proto za ním Bůh poslal svého proroka Eliáše a nařídil mu oznámit, že na tomtéž místě, na němž psi lízali krev nevinně zabitého Nábota, budou lízat i jeho krev. Výrok Boží byl jasný a neměnný. Když Achab uslyšel tuto řeč, roztrhal své šaty, zakryl si vlasy, postil se a pokořoval se. I Bůh změnil své rozhodnutí a řekl prorokovi: „Neviděl jsi pokořeného Achaba přede mnou? Poněvadž se tedy přede mnou pokořil, nepřivedu to zlé v jeho dnech, ale ve dnech jeho syna přivedu onu pohromu na jeho dům“ (1Král 21,29). Vidíte z toho, že pokora proráží nebesa, odzbrojuje pravici rozhněvaného Boha, i sama stačí k odpuštění.
Neměl jsem raději říci, že pokora je nejkrásnější a nejcennější ze všech ctností? Když ji máme, máme i všechny ostatní ctnosti. Bez ní by však všechny naše ctnosti byly ničím. Dobrého křesťana poznáme podle toho, že sám sebou pohrdá a všechna slova a skutky bližního si sám pro sebe vykládá v dobrém. Jsem si jist, že když budete mít ctnost pokory, vaše srdce zakusí štěstí na zemi a radost v budoucím nebeském životě. Amen.
Brožurku je možno si objednat za doporučený příspěvek na tisk 15 Kč + poštovné na adrese:
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S.
Náměstí 20,
Vranov nad Dyjí 671 03,
tel. 515 296 384, email: apostolat@fatym.com
