Nabízíme krátký příběh k zamyšlení...
Do pootevřených dveří Boží kanceláře vlétl míč. Doskákal Pánu Bohu přímo na stůl, odrazil se a letěl dál, kamsi do oblak.
"Kde je míč, bude také dítě," pomyslí si Pán Bůh. A opravdu, v mžiku je tu Sabrina v růžové zástěrce, s pečlivě spletenými copánky a s nosíkem zvednutým nahoru.
"To ty jsi mi vzal míč?" ptá se
"Sabrino. Kde se tu bereš? Tvůj míč? Letěl někam tamhle. Ale co ty tady? Jsi tu moc brzy."
"Hledám svůj míč. Vypadl mi z rukou na ulici, a tak jsem se za ním rozběhla. Víc už nevím."
"Sabrino, pojď sem."
Sabrina přijde blíž a Pán Bůh ji obejme. Potom se mu děvčátko vyšplhá na klín a Pán Bůh jí povídá:
"Víš, kdo jsem?"
"Ne"
"já jsem dobrý Bůh, Pán, který tě stvořil."
"Aha! Mamka mi o tobě povídala."
Sabrina se rozhlédne. Je to tu moc hezké. Líbí se mi tu. I ty se mi líbíš. Pohladíš ho po tváři a podívá se mu do očí. "Můžu u tebe zůstat? Je mi tu s tebou dobře...Jenom najdu míč a pak už zůstanu tady."
"Sabrino," namítne Pán Bůh, "musíš se vrátit domů. Maminka tě volá. Koupí ti jiný míč."
"Ale, proč tu s tebou nemůžu zůstat?" ptá se Sabrina a trochu se zakaboní
"Já bych taky byl moc rád, kdybys tu se mnou byla, ale musíme ještě počkat. Uvidíme se brzy, víš? A potom," ukáže na telefon, "můžeš mi zavolat, kdykoli budeš chtít."
"To je mi líto, to je mi líto." Sabrina sleze z Božího klína a smutně odchází.
"To je mi líto, to je mi líto"
"Co to říká?" ptá se maminka
Už tolik dní bdí nad Sabrinou, která nejeví známky života. Náhle se její víčka lehce zachvějí a rty ještě jednou zašeptají: "To je mi líto, to je mi líto." Tentokrát zřetelněji.
"Žije, ona žije!" křičí maminka a rozpláče se radostí
"To je zázrak!"
"Co je to zázrak? "ptá se tiše Sabrina
"Něco nádherného, holčičko! Něco mimořádného, co může udělat jen Bůh. Zázrak je to, že žiješ, že jsi tu s námi."
"Záleží na tom, z které strany se na to díváš, mami," řekne holčička
Zdroj: Z Boží kanceláře, napsal: Lia Cerrito, str. 59-61