Nabízíme další kapitolu z brožurky
Pouť do Říma od A do Z, kterou napsali poutníci , sestavil Jan Peňáz a vydal tiskový apoštolát A.M.I.M.S.....
G jako Glosy neboli poznámky na okraj
(Marek Dunda)
Mám-li přiznat, kdy jsem míval během cesty největší radost, pak to byly jistě chvíle, kdy jsme zahlédli naše doprovodné vozidlo a věděli, že nás čeká několikahodinová přestávka. I když nás někteří strašili, že cesta bude ubíjející a jednotvárná, alespoň z mého pohledu to nebylo tak strašné. Stále bylo nad čím přemýšlet, co obdivovat, o čem diskutovat. Několik hodin jsme měli například o zábavu postaráno tím, že otec Jan učil našeho jáhna Františka zdravit kolemjdoucí italsky. Bylo to něco nezapomenutelného, když pak otec Jan, který měl už v nohách několik set kilometrů, v další "lekci" hrál malou holčičku, která prosí našeho jáhna, aby jí požehnal. Lidé v Itálii jsou totiž zbožnější a zjistili jsme, že o požehnání stojí.
H jako Historické citáty
Marek Dunda v prosinci 1999: "V jubilejním roce by se mělo udělat něco zvláštního, nejen o něm mluvit. Což takhle jít pěšky do Říma?"
Jindřich Bartoš: "Když jsem si na Nový rok večer okopíroval z map trasu Znojma do Říma a slepil to k sobě, zjistil jsem, že by to bylo asi 30 dní a že to tedy není nereálné."
Týž 15.1 2000 na návrh, že půjdeme pěšky jen do Mariazell: "V jubilejním roce pěšky jedině do Říma."
Otec biskup 18.1.2000, když byl žádán o souhlas k uvolnění tří kněží: Hned bych šel s vámi." Pak dodal: "Moc z toho radost nemám. Budu totiž muset pustit i další, když přijdou se stejnou žádostí."
Marie Malcová 16.1.2000 ve Velké Meziříčí na faře: "Moc Vám to přeji, aby se V(vám) to podařilo."
Jindřich Bartoš 25.1.2000 ve Stříbře na výzvu, abychom více trénovali: "Nějak tam dolezeme."
Marek Dunda 29.2.2000ve Spáleném Dvoře u Budišova po 49 km tréninku: "Velké sousto jsme si vzali."
Marek Dunda a Jan Peňáz tamtéž: "Ale budeme tam muset dojít. už to o nás ví moc lidí."
František Řezníček někdy v lednu 2000: Když přede mnou otec Marek mluvil o pěší pouti do Říma, řekl jsem klidně, že bych taky šel. Myslel jsem, že to je jen iluze. Když jsem se pak dozvěděl, že půjde i P. Bartoš, tak mi zatrnulo. Poznal jsem, že jde do tuhého."
Jindřich Bartoš v květnu 2000, kdy už jsem měl natrénováno přes tisíc kilometrů: "Lépe padnout na cestě, než se zničit při tréninku."
P. Josef Hořák, řeckokatolický kněz, který má na starosti naše okresy ve Velkém Meziříčí 14.5.2000: Na všechny přijdou krize, ale naštěstí ne na všechny najednou, na každého to přijde jindy."
Ch jako Charakteristiky jednotlivých poutníků
(Marek Dunda- kromě té své)
Jan Peňáz: 49 roků, děkan ve Velkém Meziříčí u sv. Mikuláše. Už před poutí měl nachozeno, více než 1000 kilometrů, různé krize si prožil už předem. Na pouť se připravoval asi nejsvědomitěji, počínaje tréninkem a konče odbornými mazáními nohou. Po několika dnech se ukázalo, že právě on je nejvhodnějším samovolným vůdcem poutní skupiny. Znalost různých jazyků, zvláště francouzštiny, mu pomohla, aby se snadno domluvil s těmi, s nimiž bylo třeba jednat. Stanovoval trasy, domlouval noclehy, vedl cestovní deník, poskytoval informace médiím, která se s námi spojovala přes náš mobil atd. Zvlášť v Rakousku nám často jmenoval ptáky, kteří zrovna zpívali. Svými širokými znalostmi, a to nejen v teologii, byl velkým obohacením celé skupiny. Často se stavěl do role pomocného silničáře, vytrhával vysoký plevel kolem silnice a svou holí osekával haluze, které vyčnívaly přes krajnici. Občas musel čelit i našim podezřením, že nám záměrně hlásí méně kilometrů, než kolik skutečně jdeme. Když nám hlásíval, že máme v nohách 35 km, většinou se nám podle našich informačních zdrojů a výpočtů zdálo, že už máme za sebou ve skutečnosti o 5 až 10 km víc. Ale i toto dělal pro naše dobro, a tak jsme mu za to zpětně vděčni...Obdivoval jsem na něm poutní disciplínu, vytrvalost a houževnatost, se kterou mířil k dalším kilometrům. Jeho zásluhou jsme měli poutnické klobouky a myslím, že právě on navrhl, abychom měli poutnické hole a kříže.
Jindřich Bartoš: 45 roků, děkan znojemský a vranovský, u sv. Mikuláše ve Znojmě. Jeho zásluhou jsme měli doprovodné vozidlo, které zapůjčil od dobrodinců. On také před poutí dohlédl na nákup potravin. Během cesty se často ujímal vedení krátkých modliteb u křížů a kapliček. Přesto, že měl natrénováno asi nejméně z celé skupiny, byl pro nás velký příkladem, jak silou vůle a vírou v Boží pomoc překonával bolesti spojené s poutí. Často chodíval s růžencem v ruce, jindy vedl rozhovory s některým z nás. Obohacoval nás svými duchovními postřehy. V Itálii dokonce odložil svou poutnickou hůl a do Říma došel bez ní.
František Řezníček: 47 let, jáhen ve Vranově nad Dyjí. S přípravou si velké starosti nedělal. Cestu považoval za něco obyčejného. Znovu se mu potvrdilo to, co sice ani nikdy nevyslovil, ale co mu vždy fungovalo, totiž že se najde dost těch, kteří mu pomohou. Základní výbavu doplnil teprve po cestě - něco půjčili či darovali spolupoutníci, něco našel u cesty (třeba rukavice). Většinu volného času věnoval svým nohám, stále je mazal, propichoval a operoval puchýře. Pro skupinu byl velkým přínosem, zvláště proto, že vnášel a obhajoval nečekané názory a tím naše myšlenky odpoutával od našich bolestí. Nechtěně tak navozoval potřebný rozruch a cesta tím i snadněji utíkala. Obdivoval jsem, že dokázal jít celou cestu v černé římské košili s kolárkem, mně bylo velké horko i v obyčejném světlém triku. Obvykle chodil na konci skupiny. Jak jsme náhodně zjistili, někteří lidé ho považovali za našeho šéfa (snad podle kříže a důstojného výrazu i za biskupa), který je na vycházce se skupinkou rozverné mládeže, která mu už trochu utíká. Často jsme byli pobaveni svéráznými diskusemi, které vedl s o. Janem Peňázem. Každý měl rozdílné názory na to, co si s sebou vzít do batůžku v době pouti. Otec Jan mu jednou řekl citát, který jsem si pak často připomínal, a který vyvolával náš úsměv, ale který otec Jan nechtěl nikdy zveřejnit: "Františku, pamatuj si, že jestli to s tebou myslí někdo dobře, pak je to tvůj tatínek, maminka a já."
Jan Klíma: 34 let, pastorační asistent ve Vranově nad Dyjí. Pro pouť do Říma se rozhodl jako poslední. Aniž by s touto poutí víc předem počítal, měl už sám předem něco natrénováno v rámci poutí ve svatém roce. Z celé skupiny měl největší znalosti italštiny a hodně často je i využíval. S těmi, kteří toho byli schopni, rád konverzoval i anglicky. Cestu prošel relativně nejsnadněji s poměrně nejmenšími komplikacemi- alespoň nám se to tak zdálo.
Miloš Sláma: 35 let, oslavil, když jsme procházeli kolem Benátek, malíř. Jediný člen pěší pouti, které lze označit jako ne-teologa. Byl pro nás velkým obohacením, nejen pro opravdovost víry, ale i svým vztahem k umění, se kterým jsme se často setkávali zvlášť v Itálii. V nohách měl už dobrých 100 km navíc, protože vyšel už ve Žďáru nad Sázavou a my jsme se k němu de facto jen připojili. Tím jsme na něm mohli pozorovat už předem, co nás čeká za 3 dny. Zvlášť, když jsme viděli, s jakými potížemi kulhal etapu ze Sankt Polten, dostával jsem trochu obavy. Naštěstí jsme nemuseli projít všichni vším.
Marek Dunda: 31 let, kněz z Vranov nad Dyjí. Původce této pouti, neúnavný optimista, který si nepřestával písni ani v nejtěžších chvílích. I přes únavu se snažil využít každé chvíle k rozhovorům s druhými. Přímo hýřil různými dobrými nápady. To on navrhl zapisovat zajímavé citáty, dělat statistiku anebo hodnocení po každém týdnu. On je původcem celkového hodnocení na závěr pouti. Ačkoliv to na sobě nikdy nedal znát, užil si dost bolestí. Spolu s Františkem Řezníčkem patřil mezi ty, kterým by se kvůli tomu pouť měla počítat dvakrát. Na pouť šel s plánem, že při ní probereme důkladně evangelium svatého Marka, a promyslíme si pastorační plán pro budoucnost. Ukázalo se však, že na to nezbýval čas ani síla.
I jako Internet neboli Informace podávané mobilem P. Zahradníčkovi, který je přepisoval a dával na webové stránky FATYMu Přímětice-Bítov a Vranov nad Dyjí
Výtah těch nejzajímavějších zpráv:
17-19.5.2000 po poutnících se země slehla...nepodařilo se s nimi navázat kontakt (odesláno několik textových zpráv, ale bez odpovědi) a ani žádná zpráva od nich nepřišla. Pokud jste je někde viděli, podejte prosím zprávu poutnímu monitorovacímu středisku ve Znojmě-Příměticích.
19.5.2000 Ve 22.31 se podařilo telefonem navázat asi na 10 sekund jednostranné spojení s poutníky. To jest po vytočení čísla a vyzváněcím tónu bylo na chvíli slyšet hlas otce děkana Jana Peňáze a další hlas. Co přesně povídají, nebylo úplně s jistotou rozeznat. Nejspíše šlo o nějaké technické poznámky týkající se obsluhy telefonu (co zmáčknout a zda je to tak správně). je tedy možno učinit alespoň tento závěr o průběhu pouti: otec děkan Jan ještě žije! Vše ostatní zůstává zatím zahaleno tajemstvím, protože žádný další pokus o spojení se nezdařil.
21.5.2000 v 15.30 se konečně podařilo navázat kontakt s poutníky. Právě se nacházeli poblíž vrcholu Seebergu ve výšce 1240 m nad mořem kousek od Mariazell, ke kterému směřují.
Jak jen to bude možné přineseme další stručné aktuální zprávy o tom, zda poutníci skutečně cíle dosáhli a jak probíhá jejich návrat (případně repatriace).
17.6.2000 v 17.17 poutníci vešli do města Říma. Ráno v 5 hodin se chystají dorazit do Vatikánu.
Brožurku je možno si objednat za doporučený příspěvek na tisk
25 Kč + poštovné na adrese:
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S.
Náměstí 20,
Vranov nad Dyjí 671 03,
tel. 515 296 384, email: apostolat@fatym.com
