Nabízíme další kapitolu z brožurky
Pouť do Říma od A do Z, kterou napsali poutníci , sestavil Jan Peňáz a vydal tiskový apoštolát A.M.I.M.S.....
F jako Fórum otce Marka neboli Finální hodnocení pouti
(Jan Klíma, Jindřich Bartoš a Miloš Sláma)
Všichni poutníci byli v Římě vyzváni, aby odpověděli na otázky, které jim byly ústně položeny. Zněly přibližně takto: Šel bys znovu do Říma pěšky? Kdy a jak by ses připravil, vybavil? Jaké byly největší krize po cestě a jaké nejhezčí okamžiky? Jak hodnotíš čtení buly "Incarnationis mysterium" od papeže Jana Pavla II. a čtení knihy od P. Vojtěcha Kodeta- Velké Jubileum? Co říkáš na citát paní hraběnky z Velkého Meziříčí: "Člověk je na pouti nesen Bohem."? Co bys ještě dodal?
Odpovídá Jan Klíma: Pěší pouť do Říma trvá okolo 35 dnů a je jasné, že nelze podcenit přípravu trasy, vybavení (dobré boty, ošacení, proviant, mazání) ani jazykovou dovednost. Především je však nutné osvojit si identitu poutníka, to znamená najít motivaci k takové namáhavé cestě a pochopit smysl takové oběti či svědectví. Jinak člověk těžko překonává různá úskalí a těžší období během této cesty. U mne to byly puchýře, rozedřené malíčky, pálení chodidel, namožené svaly. Musí se také počítat s určitou samotou, neboť za chvíli se člověk vypovídá a promyslí své záležitosti v životě a pak má ještě spoustu času. I přes rušný provoz kolem jde poutník docela sám. Duševní potíže se u mne objevily za Benátkami, to je osmnáctý den chůze, kdy jsme byli zhruba v polovině cesty. Vybavilo se mi, kolik námahy a sil máme za sebou, a uvědomil jsem si, že nás čeká ještě jednou tolik. Více jsem sklouzl k počítání dní a kilometrů, což mi bralo pokoj a sílu. Později jsem se opět dostal do rytmu a vše bylo dobré. Poutník vnímá jinak realitu okolo sebe, má více času hodnotit přírodu, krásu krajiny a také odlišný způsob života a další věci. Krásných chvil bylo na cestě mnoho: každé upřímné povídání, které často končilo podáním ruky s "cizími lidmi" a povzbuzením v našem putování. Lidé s auty i na motorkách zastavovali a rádi se vyptávali, žádali nás o modlitbu, a když za chvilku potkali dalšího z nás, někdy se upřímně žehnali. Když jsme někde nebyli přijati, na další stanici jsme často dostali vše vynahrazeno. Za všechna milá a krásná setkání bych vyjmenoval nečekané přijetí před branami města Říma, na rušné vozovce, dva kilometry před cedulí města. U krajnice nás zastavil nějaký pán v mercedesu. Bylo zřejmé, že v nás podle klobouků, holí a křížků rozpoznal poutníky jubilea. Rozdal nám velice hezké křížky, velké umělecké hodnoty, které sám zhotovil. Sám byl nadšen, že se setkal s poutníky z takové dálky, a odjížděl povzbuzen. Čtení buly a knihy Velké jubileum s Vojtěchem Kodetem a samozřejmě různé druhy modlitby nás vedly trošku po trošce k pochopení našeho putování. Bylo třeba nechat to vše prokvasit a vyzrát a stále si ujasňovat smysl a cíl naší cesty. Mně osobně navíc vyhovovala kombinace s liturgickým čtením jednotlivého dne. Potom cesta ubývá jinak a člověk je připravován vnímat Boží věci kolem sebe i za pochodu. Na zpáteční cestě autem mi připadal denní úsek chůze nepředstavitelně dlouhý. Uvědomoval jsem si jen kilometry, ale už ne to, co jsem při tom spatřil a co mi ten den dal Pán. Při chůzi jsme se zastavovali u božích muk, kostelů a jiných úkazů v přírodě. Upozorňovali jsme jeden druhého, abychom je nepřehlédli. Bez zbytečných obav z reakce okolí jsme se modlili a za všechnu tu krásu Bohu děkovali. Výrok paní hraběnky považuji za pravdivý. Poutník si však stále musí být vědom své identity a skutečně ji žít. Dodatek: Po celé cestě, zvláště pak v Itálii, byli lidé námi osloveni. Ptali se, co jsme zač a kam až to jdeme. Nejen na ulici, ale také v kostelích s námi o tom mluvili. Silně jsem to vnímal v klášteře františkánů v San Vito, kde se nám věnoval sám otec guardián. Po dlouhém putování jsme tak rušné město, jako je Řím, viděli jinak. Snažili jsme se dále si uchovat atmosféru modlitby a pouti. Nebylo to jednoduché při tak velkém počtu turistů, kteří procházejí tato významná místa církve. Podařilo se nám to i díky dobrovolníkům, kteří slouží u každého jubilejního kostela. Bylo patrno, že Řím byl a je centrem velkých událostí a světců v dějinách církve. Vnímali jsme místa velkých rozhodnutí a svědectví víry, ať už v chrámu svatého Petra či svatého Pavla za hradbami, v katakombách či v místnůstce, kde žil a zemřel svatý Ignác z Loyoly. V době našeho pobytu v Římě zrovna probíhal eucharistický kongres, určitý vrchol jubilejního roku. Měl jsem možnost účastnit se některých přednášek i slavnostní mše na svátek Božího Těla Páně před lateránskou bazilikou se Svatým otcem Janem Pavlem II. a s minimálně sto biskupy a kardinály a se zasvěcenými i prostými věřícími z celého světa. Po celé cestě jsme zažívali katolicitu církve v přijetí od neznámých lidí, ve sdílení radosti z víry a v zakoušení velkorysosti. V Římě to bylo určitým způsobem potvrzeno. Zda bych šel příště na podobnou pouť znovu? Ano, a připravil bych se po této zkušenosti lépe. A k našim čitelným znakům poutníka, jako byl klobouk, hůl a křížek , bych letos ještě přibalil znak jubilea a snad i vlaječku naší republiky. Navíc nějakou pozornost poutníka pro lidi, se kterými jsme se na cestě více poznali.
Nejsilnější zážitek (P. Jindřich Bartoš): Můj nejsilnější zážitek byl ve chvíli, kdy jsem dokončil balení a naložil svých pět švestek do doprovodného auta a vyjel ze Znojma směrem na Vranov. Vždycky se nerad balím, když mám jet na delší cestu z domu. Vyčítám sám sobě, že jsem si zas něco dojednal, a v duchu si přeji, aby někdo zavolal, že se to ruší. Tentokrát to bylo přesně naopak. Byl jsem si jist, že jednou dělám to, co mám dělat, že jsem dal na jedno správné vnuknutí. Na silnici od Znojma jsem si připadal jako pták, který vylétl, je úplně volný a má před sebou nový neznámý obzor, na který se těší. Bál jsem se třeba jen ohlédnout zpátky na město, aby mě něco nezadrželo, nebo abych si nevzpomněl na něco, kvůli čemu bych se měl vrátit. Většinou se těžko loučím, ale tentokrát jsem zažil něco, co dosud ne. Bylo mi jasné, že musím s radostí něco opustit, aby mi to mohlo být darováno v úplně jiné podobě. Snad to byl pocit úplné svobody pro Boha, v jakém by se asi dobře odcházelo i z tohoto světa. Snad k tomu pomohlo i to, že jsem podle společné domluvy dal před poutí do pořádku osobní závěť a hmotné věci, za které jsem byl zodpovědný. Určitě k tomu pomohlo i vědomí, že tolik lidí se na moji pouť spoléhá. Nikdy mě ani nenapadlo, že bych ji měl vzdát. Obával jsem se později, že kdyby k tomu z nějakého objektivního důvodu muselo dojít, byla by to pro mě ta nejtěžší životní zkouška. Myslím, že něco z tohoto pocitu přetrvalo nejen během celé pouti, ale že to zůstává trvale.
Ne já, ne my, ale Bůh se oslavil (Miloš Sláma)
Ano, Bůh Otec i Syn i Duch svatý se oslavil naší pěší poutí z Vranova nad Dyjí, pro mne již ze Žďáru nad Sázavou, do věčného města Říma ve dnech 13.5-25.6.2000. Rád bych těmito několika řádky stručně zrekapituloval to, co mě osobně nejvíce oslovilo během pouti dlouhé zhruba tisíc tři sta kilometrů. Obrovský pocit radosti a štěstí se mě dotýkal ihned po odchodu ze Žďáru nad Sázavou, tedy bezprostředně na počátku pouti. Na této cestě mě dostihl ještě otec Jansa ze Žďáru a přímo na silnici mi dal své kněžské požehnání. Jistotu, že do Říma dojdu, jsem neměl, ale jistotu, že jsem učinil správné rozhodnutí a na cestu se vydal, tu jsem měl. To byl hlavní pramen radosti, že Bůh je se mnou. Další velké radosti byly ze setkání s lidmi během cesty. Zejména s těmi, kteří mě žádali o modlitbu u hrobu sv. Petra, za ně samotné či za jejich blízké. Za všechny uvedu tři taková setkání. Všechna se odehrála v Itálii. Setkání první: z parkoviště před policií na mě mává italský karabiniér a ptá se, zda jsem poutník a zda jdu do Říma a odkud. Ač neumím italsky, hned jsem mu rozuměl. Během mé odpovědi vytáhl z kapsy růženec, sepjal ruce a žádal, abych se za něho v Římě modlil. Řekl, že on se bude modlit za nás poutníky. Podal mi ruku, představil se, já jemu též, navzájem jsme si to slíbili a řekli si "Arrivederci" (Na shledanou). Setkání druhé: v Římě v bazilice sv. Pavla za hradbami. Žena, Italka mezi čtyřiceti a padesáti roky, se mě ptala, zda jsem poutník a odkud. Poté mě prosila o modlitby za svou dceru. Asi za dvě hodiny jsem tutéž ženu potkal v jiném kostele. Hned mě poznala, objala a řekla jméno své dcery: Klára. Setkání třetí: v poslední den našeho pobytu v Římě jsme čekali před Portone di Bronzo (bronzové dveře vedoucí k audienčním sálům Svatého otce ve Vatikánu) na audienci, ke které žel v poslední chvíli nedošlo. Byl jsem usebrán v modlitbě. Seděl jsem opřen o svou poutnickou hůl, oči zavřené. Jedině neznatelně se otáčející prstýnek růžence svědčil o tom, že nespím. Dotkla se mě postarší žena, Italka, a laskavým pohledem, a bez ostychu a s upřímností mě požádala, abych se za ni modlil. Sotva jsem se stačil vzpamatovat z toho oslovení, pokračovala tato žena v chůzi směrem do oněch bronzových dveří. Švýcarská garda ji bez větších problémů pustila dál. V tu chvíli jsem si byl jist, že šla a byla přijata u papeže, kde nám již nebylo dáno stanout. Upřímně jsem se za ni modlil a přál jí tuto velikou milost, které se jí dostalo. Veliké radosti jsem pociťoval i při setkání s mimořádným uměleckými díly, jako byla například: nečekaná kratičká zastávka v bývalém klášteře Abbazio di Pomposa ze šestého století s geniálně vymalovanými freskami z té dobra s uchovanými liturgickým prostorem v byzantském slohu. Ostatně takto řešený liturgický prostor- "vyvýšený" presbytář, všem v jedné ose, prostý, oproštěný od všech zbytečných uměleckých děl, na mne udělal, v porovnání s jinými prostory v jiných kostelích z různých epoch, velký dojem. Podobnou radost jsem pocítil i v bazilice sv. Apolináře v Ravenně před obdivuhodnými mozaikami také ze čtvrtého až šestého století, v bazilice sv. Klimenta v Římě a v mnoha jiných. Opakem mé radosti z takovýchto uměleckých děl bylo zklamání z mnohých moderních kostelů, kde více dominovala snaha "umělců" zviditelnit sebe sama svými díly, než v pokoře zviditelnit tajemství a podstatu sakrálních staveb. Nemyslím , že by současným "umělcům" chyběla ona řemeslná dovednost (i když...) ale spíše pokora a hlubší prožívání toho, o čem jejich díla mají vypovídat. Velikou radostí pro mne bylo každé ráno, když jsme rozešli své nohy, zjištění, že můžeme všichni pokračovat v chůzi ve zdraví dál ke svému cíli. Pastvou pro oko mi byla též krajina kolem, zejména v kraji Umbrie kolem Perugie. Celá tato pouť byla pro každého z nás velikou milostí. Pro mne osobně o to větší, že jsem mohl být spolupoutníkem pěti "pomazaných hlav"- tři kněží, jednoho jáhna a jednoho dostudovaného teologa, čekajícího na kněžské vysvěcení. Vždy jsem měl a mám v úctě klérus. Úcta však pro mne neznamená být servilní, a tak dovedu někdy být i dosti kritický vůči některým "klerikům". Jako pro jediného laika v tomto našem týmu bylo pro mne mnoho vyřčených i nevyřčených věcí zcela neznámých, nebo jen málo známých. Týkalo se to záležitostí teologických i těch z našeho běžného každodenního života. Byli jsme tým šesti lidí (nepočítám-li řidiče doprovodného vozu), kteří trávili společně skoro dvacet čtyři hodin denně po dobu téměř čtyřiceti dnů. I nyní mi mnoho věcí ze života "pomazaných hlav" zůstalo tajemstvím. Přesto jsem si naprosto jist, že každá pomazaná hlava má své nesmazatelné znamení, které ji činí mimořádnou, ať chce či nechce. A to v tom nejlepším slova smyslu! Nebylo pro mne jednoduché sžít se s tím během poutě. Má úcta ke kněžstvu však tímto ještě stoupla.
Má největší krize během pouti?: Ta fyzická se dostavila mezi desátým až patnáctým dnem chůze, tedy mezi tři sta padesáti až pět set padesáti kilometry. Byla způsobena bolestí oteklých nohou. Když už se chodidla nevešla do bot, šel jsem v sandálech, které jsem naštěstí měl. Tyto bolesti daly zapomenout na předešlé problémy a trápení s puchýři. Postupně však vše ustupovalo. Psychická krize se dostavila až v cíli, ač byla očekávána mnohem dříve. K svým velkým zážitkům bych rád ještě připojil celou zpáteční cestu. Už to, že mám "někdo" ze Znojma zaplatil a poslal letenky z Říma do Prahy, bylo obdivuhodné. Původně jsem měl v úmyslu se ještě v Itálii krátce zdržet a vracet se po vlastní ose stopem nebo pěšky. Čím více jsme se blížili k cíli, tím více jsem byl rozhodnut zážitky z této poutě již dále nerozmělňovat turistikou po Itálii. Rád jsem tedy přijal možnost letět letadlem, a to nejen proto, že to byl můj první let. Bylo to velmi mysteriózní. Jít 1300 km pěšky, být relativně v jiném prostoru i čase a zpět tutéž cestu absolvovat výdobytkem dvacátého století- letadlem. Tři minuty letu zpět znamenaly celý jeden den našeho pěšího trmácení tam. Vrcholem této cesty pro mne však bylo, když jsem vystoupil z auta, které pro nás přijelo na letiště v Praze, a šel z dálnice od Měřína do Žďáru opět pěšky. Přehnala se bouře a po ní vysvitlo slunce. Na obloze se ukázala krásná veliká duha. Bůh byl se mnou a dal mi poznat neskonale velikou radost. Tato duha byla viditelná, ale obdobnou, leč neviditelnou duhu jsem v sobě cítil po své generální zpovědi jednomu z našich otců v noci před vstupem do Svaté brány v bazilice svatého Petra. Zklamáním pro mě bylo, když během zpáteční cesty do Žďáru mi na mé pozdravy lidem jdoucím nebo jedoucím kolem mne, již neodpovídaly usměvavé tváře jako v Itálii, ale zamlklí a do sebe zahledění čeští občané. Není snadné odpovědět na otázku, jaký počet lidí je ideální pro takovou pouť. Své plody nese i to, být zcela sám, ale i to jít, ve větším počtu jako nás šest. Osobně bych nyní volil počet dva, maximálně čtyři lidi. Když mě před odchodem do Říma mnoho lidí zrazovalo, že není možné to ujít, nebo si ťukalo na čelo, občas jsem měl jisté rozpaky. Nyní však zcela zodpovědně pravím, že to možné je. Kdybychom podle slov z evangelia svatého Lukáše (17,6) měli víru dokázali bychom mnohem více než jen ujít pár set kilometrů. Ano, jistá fyzická dispozice je k takové cestě nutná. Též zdravý rozum. Zejména však motivace a ona víra. Zda bych takovou pouť absolvoval znova? Pokud bych měl motivaci a důvod, pak bez váhání odpovídám: "Ano, rád, i mnohem dál." Je mnoho jiných míst, která motivují křesťana, aby je navštívil: Jeruzalém, Compostela ve Španělsku nebo místa, kde působil svatý Pavel. Jako výtvarník jsem s sebou nesl svá miniaturní "fidlátka" na případnou kresbu, jak to dělávám občas na jiných cestách. Tentokráte jsem neudělal ani čárku. Nebyl čas, nebyla síla, nebyla chuť. Přesto se ve mně vytvářel obraz, jehož podoba je zatím v jiných dimenzích, než je oko diváka zvyklé přijímat. Nelituji jediného kroku a jediného dne této pěší poutě do Říma.
Brožurku je možno si objednat za doporučený příspěvek na tisk
25 Kč + poštovné na adrese:
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S.
Náměstí 20,
Vranov nad Dyjí 671 03,
tel. 515 296 384, email: apostolat@fatym.com
