Nabízíme další kapitolu z brožurky
Pouť do Říma od A do Z, kterou napsali poutníci , sestavil Jan Peňáz a vydal tiskový apoštolát A.M.I.M.S.....
D jako Duchovní zkušenost z pouti neboli Dva kněží mluví na kněžské pouti v Kostelním Vydří v sobotu 15. července 2000
(Jindřich Bartoš a Jan Peňáz)
Představení přítomných: Jindřich Bartoš, Jan Klíma (který přišel do Vydří pěšky a po cestě ještě domýšlel celou římskou pouť), František Řezníček a Jan Peňáz
1. V jubilejním roce je potřeba něco udělat, ne jenom mluvit na to téma. Třeba jít na pouť.
Když o. Marek Dunda poprvé řekl slova: Pěší pouť do Říma, " zasmáli jsme se tomu. Později jsem si uvědomil, že to není tak nereálné. Cesta od nás do Říma trvá přibližně 40 dnů. Toto číslo se objevuje v Písmu svatém častěji. V číselné symbolice Bible se tím myslí určitá doba, delší než měsíc. Ve Starém zákoně je to lhůta nutná k očištění země po potopě. Dále to je doba, kterou pobýval Mojžíš na Sinaji při předávání Zákona, doba putování Eliáše v síle Božího chleba na Boží horu, kde se měl obnovit. Čtyřicet let putoval Izrael po poušti, aby se stal novým lidem, a stejný počet dnů bylo potřeba k očišťování matky. Čtyřicet dní se Ježíš postil a čtyřicet dní se zjevoval po svém zmrtvýchvstání učedníkům, aby získali zkušenost. Člověk vydrží asi 40 dní bez jídla. Čtyřicítka je krajní mez. Je to asi naplnění nějaké přirozené míry. Po 40 dnech stálé chůze by asi musel být nějaký den odpočinku. Čtyřicetidenní půst před Velikonocemi k obnovení ducha je osvědčená praxe církve. Obecně se neujaly různé pokusy o jeho zkracování či prodlužování. Mojžíš byl 40 let v Egyptě, pak 40 let pásl na stepi stáda svého tchána Jitra, midjanského kněze. Těch 40 let na stepi bylo naplněno každodenním stereotypem. Mojžíš pracoval do úmoru s přesvědčením, že tady marní svoje nejlepší léta a nevyužívá svoje dary, vědomosti a zkušenosti. Dopadl tak proto, že chtěl vzít záchranu Izraele do svých rukou, když zabil Egypťana. Teď za to pyká. Přece však touží po něčem jiném. Denně se dívá na obzor a uvažuje, co je tam dál.
Po 40 letech stereotypu a dlouhého odhodlávání se nakonec odhodlal. Jednou udělal to, co dosud nikdy neudělal. Přestal se bát, vstal dříve nebo možná ani nešel spát, riskoval nejistotu a nebezpečí. Vyhnal stáda až ZA step. Překonal se. A tam uviděl hořící keř. Bůh na něho tady čekal. Dlouho čekal, až se Mojžíš odhodlá a opustí svůj stereotyp. udělal to, když mu bylo už dvakrát 40 let, a život pro něho teprve začal. Všechno se zúročilo. Už se mu asi nechtělo, ale právě to Bůh potřeboval. Mojžíš se měl ujmout osvobození Izraele ne z vlastní iniciativy, ale protože je k tomu od Boha poslán. Proto těch třetích čtyřicet let stále mluvil s Bohem, jeho životní síla nezmizela a oči nezeslábly a rozum se nezakalil, dokud nesplnil, co měl splnit. Pouť také může znamenat jednou jít až ZA to obvyklé. ZA hranici toho, co se společensky nebo konvenčně považuje za normální. ZA hranici toho, co je běžně možné, aby člověk překonal sebe sama, aby se mu otevřely nové obzory a získal nové zkušenosti s Bohem. Nesmí se však vrátit. A těch čtyřicet dnů musí být souvislých. Proto by nestačilo našlapat to po částech, to by nebyla pouť, ale pouhá turistika. Na závěr připomínám, že sobota 24. června, kdy jsme letěli z Říma do Prahy a vrátili se domů, byl čtyřicátý den naší pouti. (JB)
2.
Důvody poutě: Na prvním místě je to pokání. Cítíme, že je potřeba uzavřít totalitní režimy 20. století. Málo se na to myslí. Prostě jsme vstoupili do nové doby s tím, že minulost nebyla uzavřena, si vlastně nikdo nedělá starosti. (JB). Málo pokání se koná za všechny ty viny minulosti, za všechny ty křivdy a bolesti způsobené tolika lidem i u nás, často od svých vlastních spoluobčanů. Netýká se to jen obětí válek, bombardování a všech možných táborů. Kdo dnes vzpomene na ty nespravedlivě vězněné, mučené, totálně nasazené, odsunuté Němce, vystěhované sedláky, vyhazované ze zaměstnání a jinak pronásledované. P. Jiří Hájek hned v prvních měsících svobody dal postavit symbolický pomníček v Jáchymově, aby tam bylo místo, u kterého by se dálo nejen vzpomínat, ale i modlit se, a nejen modlit se, ale i vzpomínat. Dal bych něco takového na svůj kostel. Kdo mi to povolí? A kdo něco pěkného stihne udělat ještě v tomto jubilejním roce? Pak jsem si vzpomněl na jednoho poutníka, otce rodiny, který se také jmenoval Jiří. Když jsme se vraceli, šel s námi posledních 5 kilometrů pěšky. V ruce nesl poměrně velký kámen. "Co to máte? "ptali se ho. "Nesu to manželce na skalku, abych jí udělal radost." Protože je františkánský terciář a synovec kněze, myslím, že to spíš byl od něho projev kajícnosti. My jsme šli stovky kilometrů nalehko, on pár kilometrů s kamenem, aby měl účast na pouti, která je vždy pokáním. Před kostelem u nás ve Velkém Meziříčí je volné místo, které je v majetku farnosti. Tam by se mohl postavit dřevěný kříž. Na to nemusí být žádné povolení. Dřevěnou rozhlednu si můžete vybudovat, kde chcete, pokud je pozemek váš anebo jeho majitel s tím souhlasí. K tomuto kříži by lidé nosili kameny. Jakýchkoliv kámen, s jednou podmínkou: museli by ho přinést, nikoli přivézt. Třeba jen oblázek. To by bylo znamení pokání a zároveň malá pouť. Obětem vále se staví pomníky z kovů a betonu. Tento dřevěný kříž, okolo něhož budou pouze přírodní kameny a žádný beton, bude znamením pokání. Pokání za hříchy, na které neradi vzpomínáme. Na kříži na místě, kde bývá Tělo Kristovo, bude po skupinách seznam obětí zla v našem století, všech těch nespravedlivě vězněných, mučených, totálně nasazených, odsunutých, vystěhovaných a jinak pronásledovaných. Všech, kdo takto měli podíl na Kristově utrpení a v nichž jeho oběť pokračovala. Všichni potřebujeme vidět nějaké znamení pokání a mít možnost se symbolicky připojit, protože ty neodčiněné viny nás tíží jako balvan. A platí to jak pro člověka samotného, tak pro rodiny, farnosti, okresy i národ. Aspoň těch pár kamínků přinesených na pokání pomůže snad tento balvan odvalit. (JP)
Podmínky: Pouť lze uskutečnit jen v Církvi: možnosti 40 dní volna máme jen my, ale máme na to svým způsobem právo, neboť děláme pokání za farnost, z níž si to většina nemůže dovolit. Jen v církvi je možné využít síť klášterů, far a ochotu křesťanů přijmout Krista v potřebném člověku. Současná doba je bezpečnější než ve středověku. Poutník se nemusí obávat přepadení, ani shánět peníze na různé poplatky, či dokonce výkupné. Je také volnější než za totality a každý, i poutník, si může jít, kam chce. (JB)
4. Spoluúčast farností: Lidé nám řekli, že dokud se nevrátíme, nebudou pít kávu, jíst zmrzlinu. Měli vlastně druhé postní období, také na 40 dní. Sestry v jedné komunitě těchto 40 dní prožívaly přísněji než dobu postní. Farníci se za nás modlili a také nám svěřovali úmysly svých modliteb. Ty jsme nesli napsané s sebou. Lidé na okraji církve nám aspoň telefonovali. Tím vším se podíleli na jubilejním roce. (JB).
Poutník je znamení a jako takový je respektován. Po Itálii jsme šli prakticky jen po státních silnicích. Tisíce aut se řítily kolem nás stokilometrovou rychlostí. Když to poutník vidí, má chuť se ptát: "lidi, kam se to ženete?" Pěšák jasně vidí, že oni si nemohou vychutnat krásu krajiny, ani si pořádně všimnout kudy vlastně jedou. Není však možné je zastavit, musíme je nechat jet tam, kam chtějí. Všichni však cítíme, že oni nechávají nás. Dají nám přednost, pokynou, usmějí se. V Rakousku na nás netroubil nikdo. Ani cyklisté na nás nezvonili, když jsme zabírali celou šíři jejich stezky. Počkali, až si jich všimneme a sami uhneme. V Itálii zase řidiči troubili pořád, ale na pozdrav. Prostě respektují každého, kdo jde stejným směrem, ale za svým cílem a po svých. Také poutník je respektuje, protože jít na pouť znamená být skromný a nevyvyšovat se, ale sloužit. Třeba tím, že jsme jako znamení..., a to pro každého, vždyť člověk..."rád popisuje svůj život jako cestu. Od narození až po smrt prožívá každý vlastní situaci putujícího člověka- HOMO VIATOR," (Jan Pavel II, Bula k jubilejnímu roku č. 7)
Účel poutě podle buly k svatému roku: Smazat to minulé, neboť pouť je příprava na obnovu srdce. Dvacátý čtvrtý den pouti jsem si řekl: "V těchto dnech se to zlomilo. To minulé končí, pokání to smývá a nové se začíná tvořit. Přímo fyzicky to zažívám. Hodně jsem přemýšlel o minulosti. Když se teď v myšlenkách začnu k něčemu z toho vracet, hned se ozve nějaká bolest, abych toho nechal. Pouť se přece dělá kvůli odpustkům, a ty slouží k zahlazení následků hříchů." Dalším účelem je srovnat dopady hříchů v rodinách, ve farnostech a i společenstvích, v Církvi i v národě, jak o tom píše P. Kodet v knize o Velkém Jubileu. (JB)
Poutě se dělají kvůli odpustkům. Podmínky k jejich získání je třeba vzít poctivě, a tedy začít prvním bodem. Tím je pouť do Říma. Tu je dobré vzít také v prvotním slova smyslu, to znamená pěšky. V březnu roku 1988 říkal Dr. Zvěřina vtipně, když utěšoval lidi, kterým zavřeli Hradčanskou stanici metra, aby museli po svých do kopce k svatému Vítu: "Pouť je přece od slova putovati." (JP)
8. Složitost odpustků potřebuje prosté úkony. Skutečně začít od podlahy, tedy od země, krok za krokem doslova a do písmene. Není potřeba žádné velké filozofování. (JP)
9. "Poutník je nesen Bohem," řekla mi meziříčská paní hraběnka z vlastní zkušenosti. Je ze Španělska, jako mladá dívka šla 300 km do Compostely. Ušla to, ačkoli nebyla trénovaná a starší bratr jí předpovídal, že nedojde. V noci před vyjitím strachem nespala, když vycházeli, nepršelo, ale přímo lilo celý den. A s pomocí Boží došla! Sama zažila, že ji Bůh nesl. ....Osvícenci ve Francii se vysmívali legendě o svaté Koletě, která putovala do Říma a doma zapomněla klobouk. Andělé jej však celou cestu nad ní nesli, takže došla bez úhony. Dávali to jako příklad hrubé neznalosti přírodních zákonů. Poznali jsme během své cesty, že tato legenda má reálný základ: je možné doputovat do Říma bez klobouku a nedostat úpal. My jsme sice klobouky měli, dokonce požehnané od našeho otce biskupa. Ještě jednou mu za to děkuji, i za požehnání na cestu, za průvodní list a hlavně za uvolnění na těch 40 dní. Bůh nás opravdu nesl. Dal nám zakusit vše, ale v únosné míře. Díky jemu nás nepotkala žádná nemoc, nebyl úraz ani nehoda, nesetkali jsme se se špatnými lidmi. (JP)
V Římě jsme měli naprosto jasný pocit, že všichni nás přijímají v duchu: Jsme tu pro vás. P. Dunda to vyjádřil slovy: "Jsme přece ve středu naší Církve." A bylo to tak v sakristii u svatého Petra i v ostatních bazilikách. Všude bylo pro poutníky vše připraveno, u bazilik byly toalety na lepší úrovni než na letišti, šatny a úschovny všude zadarmo. (JB)
Brožurku je možno si objednat za doporučený příspěvek na tisk
25 Kč + poštovné na adrese:
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S.
Náměstí 20,
Vranov nad Dyjí 671 03,
tel. 515 296 384, email: apostolat@fatym.com
