Nabízíme další kapitolu z brožurky
Pouť do Říma od A do Z, kterou napsali poutníci , sestavil Jan Peňáz a vydal tiskový apoštolát A.M.I.M.S.....
Třicátý šestý až třicátý osmý den: úterý 20. června až čtvrtek 22. června
Od úterý do pátku jsme už více méně samostatně navštěvovali posvátná místa. Společně jsme měli jen v úterý ráno mši svatou s kněžími a bohoslovci, kteří v Nepomucenu studují a pracují. Místní spirituál, Ludvík Bradáč, nás poutníky představil jako výkvět brněnské diecéze a hned dodal, že to samozřejmě myslí v tom nejlepší slova smyslu. Ten den pak mluvíme my kněží a jáhen do vatikánského rozhlasu. Otec Koláček nám dá potom italsky psaný dopis, který podepsal sám ředitel vatikánského rozhlasu. Listina nám má pomoci, abychom se na středeční audienci mohli dostat až do blízkosti Svatého otce. Třeba se nám poštěstí podat mu ruku a být s ním vyfotografováni. Dopis nám skutečně umožní projít mnoha strážemi a kontrolami. U té předposlední však zůstaneme trčet. "Tady budete sedět!" byla rozhodná slova pořadatele ve fialovém fraku. Nebylo možné to změnit a marně jsem se pokoušel propašovat skupinku až do posledního okruhu. Viděli jsme tedy Svatého otce hodně zblízka, ale nesetkali jsme se s ním osobně. Byl to už vlastně druhý pokus o setkání, který nevyšel. Hned při příchodu do Říma jsme se od rektora Nepomucena dozvěděli, že sloužit se Svatým otcem v jeho soukromé kapli už není možné.
O to víc se nám věnoval otec Jiří Kaňa. Zájemce provázel po svatých místech, všechny pak večer na zmrzlinu. Díky jemu jsme také měli ve čtvrtek mši svatou nad hrobem svatého Cyrila. Chvilku jsem se zdržel a počítal pamětní desky v jeho blízkosti. Bulhaři dali jako první v roce 1929 mozaikový obraz svatého Cyrila s nápisem bulharským a latinským. Pak tam byla dána latinská deska k výročí smrti svatého Metoděje jménem všech katolických Slovanů v roce 1935. Slováci darovali v roce 1952 oltářní mensu s latinským věnováním. V roce 1975 dali Bulhaři mozaiku oběma bratřím s bulharským a italským nápisem. Za deset let tam dali mramorovou desku Chorvati s nápisem ve své mateřštině, s latinským překladem a několik hlaholskými slovy. K tisícímu výročí pokřtěni Rusi v roce 1988 tam dali mramorové desky Řekové, Ukrajinci a Slovinci, každou s nápisem ve svém jazyce a v latině. Bez data jsou tam dvě měděné desky od národa ruského a makedonského. Na každé ze všech těchto desek je pěkné věnování jménem celého národa. Jako opravdová popelka se po pravici prvního obrazu krčí neodborně uchycená dřevěná destička s reliéfem obou bratří. Pod ní je na malém kameni nápis: Svatému Cyrilovi vděční Moravané a pod ním Kostelec u Kyjova. Ještěže to tam není přeloženo, aby naše ubohost nebyla mezinárodní.
Večer jsme se pak zúčastnili oslavy Božího Těla před lateránskou bazilikou. Už od rána tam lidé z Altari připravovali barevný koberec. Z 15 centů různobarevných přírodních materiálů jej na ploše tisíc metrů čtverečních skládalo 70 vybraných občanů se svými rodinami. Svatý Otec po něm nakonec Tělo Kristovo nenesl, protože jako vždy odjížděl ve zvlášť upraveném autě k bazilice Panny Marie Sněžné po hlavní třídě.
Město Altari leží asi 70 kilometrů jižně od Říma. Léta Páně 1227 se v něm stal zázrak se svatou hostií. Teprve za 35 let se stal v Bolsena podobný zázrak a vedl k zavedení svátku Božího Těla. Eucharistická úcta v Altari je proto dodnes velmi živá. Projevuje se mimo jiné i tím, že místní lidé připraví pro procesí Božího Těla koberec ze živých květin po všech ulicích. V minulých letech byl dlouhý 1457 metrů a je zapsán do Guinessovy knihy rekordů. Jde po něm jen kněz, který nese Nejsvětější svátost. Letos se chystají dosáhnout délky dvou kilometrů. S vděčností vzpomínám na katechetku Marii Markovou a všechny její spolupracovníky a spolupracovnice, kteří sice menší koberec, ale se stejně velkou láskou a obětavostí připravují na Boží Tělo ve Velkém Meziříčí. Nestálo by to za úvahu a rozhodnutí. Ne kvůli nějakým rekordům, ale kvůli našemu Pánu.
Třicátý devátý den: pátek 23. června
Naděje umírá poslední. Kolem deváté hodiny ráno volali z Vatikánu, že poutníci mají být dnes v pravé poledne u bronzové brány, vchodu do papežského paláce. Tuto zprávu vyřídil otec rektor Na Mráz jenom mně a P. Bartošovi. Ostatní odešli zase pod vedením otce Jiřího už v 8 hodin na předem vyjednanou prohlídku vatikánských zahrad. Potom měli navštívit další římské památky, kam se běžně nechodí, a měli tam být celé dopoledne. My dva jsme čekali na patera Kopřivu, který působí v Itálii, abychom se víc dozvěděli o náboženském životě v místních farnostech. Honem jsem do velké tašky posbírali všechny sváteční košile, dlouhé kalhoty, poutnické klobouky a křížky.
Za chvíli jsme už v přítelově autě ujížděli k Vatikánu. Byli jsme tam brzy a on se hned domluvil s gardisty, aby nám pomohli. Ti slíbili, že dají všem svým kolegům zprávu, aby české poutníky při pří východu ze zahrad hned poslali k té bronzové bráně. Bylo jasné, že kdyby nás i bez povolení za nimi pustili, stejně bychom je nenašli. Vatikánské zahrady zabírají téměř 30 hektarů plochy.
Už od jedenácté hodiny tedy čekáme s věcmi na smluveném místě, oni však nepřišli. Až později jsme zjistili, že odešli právě v té chvíli, kdy jsme se domlouvali s gardisty. Vycházeli však výjimečně tou branou, kde žádný gardista nestál, takže jim nikdo nemohl nic vyřídit.
Čas vyplňuji hovorem s velitelem hlídky. Slouží už sedmý ro, protože úvazek je možno několikrát opakovat. Mnozí Švýcaři zůstávají ve Vatikánu na celý život. Založí rodinu a mají děti. Celkem je v jejich rodinách asi 20 dětí, od malinkatých až po dospívající. O své práci říká, že člověk zde žije v úplně jiném světě. Když mu pak krátce vyprávím o naší pěší pouti, říká uznale: "To máte pěknou zkušenost, to musel být zážitek." Ptám se ještě, zdali jsou občany Švýcarska nebo Vatikánu. Vysvětluje mi, že jejich alpská vlast je neutrální zemí, že žádný její občan nesmí vstoupit do cizí armády. Proto je gardistům po dobu jejich služby propůjčena státní příslušnost vatikánská.
Ve dvanáct hodin mě gardisté u bronzové brány umožnili mluvit telefonicky s papežovým sekretářem. Vysvětluji mu, jak to s námi je, nejprve italsky, později česky, protože on také přešel do své rodné polštiny. Říkám mu, že jsme tu jen dva a že ostatní jsou někde ve vatikánských zahradách. Ptá se, když odjíždíme. Říkám, že letadlem zítra o půl třetí. Zakončuje výzvou, abychom přišli všichni zítra v 11 hodin k bronzové bráně. Nedozvěděli jsem se, co vlastně pro nás bylo v těch dvanáct hodin v pátek 23. června připraveno.
Dnešního dne se už nedá nic dělat, proto jedeme my tři na mariánské poutní místo Římanů, do svatyně Matky Božské lásky- Madona del Divino Amore, asi 12 kilometrů na jih. Je to také odpustkové místo. Jeho dějiny jsou podobné dějinám našich poutních míst. Jediný rozdíl je v tom, že za druhé světové byl milostný obraz uchováván v městě Římě. Když hrozilo bombardování města, slíbili před ním Římane, že postaví nový kostel a vedle něho charitní domov. Moderní kostel posvětil Jan Pavel II, teprve loni, dům se právě dokončuje.
V Nepomucenu jsme přišli často do řeči s bohoslovci, kněžími i personálem. Všiml jsem si, že mají jedno společné. Pořád se jen mluvilo o tom, že se budou vracet do Čech, ačkoliv velká většina z nich má trvalé bydliště na Moravě. Dokonce řekli: "Až v Čechách uzraje víno, přijedeme do Znojma na vinobraní." Nic proti mělnické Ludmile a dalším výtečným značkám ze severních Čech, ale mohlo by se trochu přidat v tom zeměpise. Tím nepodporuji nacionalismus, ale jeho zdravý protějšek, vlastenectví, jak si to přeje i Jan Pavel II.
Čtyřicátý den: sobota 24. června- Narození svatého Jana Křtitele
Mše svatá na úmysl Svatého otce ráno v Nepomucenu. Už v deset hodin jsme všichni skutečně v gala u bronzové brány. Tam nikdo o ničem neví, ačkoli si včera úředníci kopírovali naše listiny. Jdu do kanceláře, víc než jednoho tam nechtějí pustit. Po dlouhém čekání a ujasňování se dozvídám, že o půl dvanácté začíná v aule Pavla VI. audience pro skupiny. Můžeme se k nim přidat. A stihneme tu audienci i letadlo, které odlétá o půl třetí?" ptám se Madame, která mi nakonec vše francouzsky vysvětluje. "To není jisté, nevím, jak bych vám poradila, jste ve složité situaci," odpovídá mi naprosto upřímně. Odcházíme přesto směrem k audienční síni. Žádný papír však v ruce nemáme.
Cestou ze schodů potkáváme skupinu šesti pěších poutníků z Padovy. Zhruba šest set kilometrů šli dvacet pět dní, s sebou si nesli všechny své věci, žádné potraviny, jen mobilní telefon. Jsou to starší lidé, je mezi nimi i františkánský kněz, šli od kláštera ke klášteru.
Vidíme skupiny, které jdou na audienci. Všude musíme dlouze vysvětlovat, že jsme posláni za nimi. Bez dokladů v ruce to není tak snadné. Jsou problémy s italskou policií, nechtějí nás pustit dál. Bude potřeba dát hole i batohy do úschovny, která je na druhé straně náměstí. Za Italy je ještě švýcarská garda. Vidíme, že od každého chtějí lístek, a ten my už neseženeme. Čas utíká, doba odletu se blíží. Velitel hlídky s námi znovu probírá situaci. Společně docházíme k závěru, že audience bývají dost dlouhé a že z nich není možno předčasně odejít. Je nebezpečí, že by nám letadlo mohlo uletět. A to by nebylo dobré vzhledem k dobrodincům ze Znojma a k ohlášeným nedělním bohoslužbám.
Jdeme tedy do baziliky svatého Petra, naposledy procházíme svatou branou a modlíme se u stejného oltáře, kde byla první mše Při východu z baziliky poprosím v krámku o sáček, do kterého se balí pohlednice. Vložím do něj dopis, který jsme chtěli předat Svatému otci. Je na něm stručný popis pouti, její úmysly a naše podpisy. Na obálku napíšu latinsky: Papež Jan Pavel II a vhodím ji do schránky vatikánské pošty. Známku nedávám, vždyť je to místní styk.
"Moc vysoko jsme se odhadli," hodnotím naši ranní návštěvu, že v 11 hodin bude audience jen pro nás a že bude trvat nanejvýš deset minut, včetně společné fotografie, a my se pak v klidu dostaneme na letiště. "Je dobře, že to takhle dopadlo", řekne později otec Jindřich "moc bychom si o sobě mysleli."
Upřímně řečeno, my jsme chtěli dojít k hrobům apoštolů. Tohoto cíle naší pouti jsme s pomocí Boží dosáhli. Osobní setkání se Svatým Otcem by bylo pěkným závěrem. Všem bychom z něho pak mohli ukazovat fotografie. Nevyšlo to ani na čtvrtý pokus, ačkoli druzí pro nás dělali, co mohli.
Chápeme však, že katolíků je na světě miliarda a nás jen sedm a papež jeden. A je opravdu unavený, protože přes svůj věk dělá pro Jubileum co může. Uvědomujeme si také, že jsme jen jedna z mnoha skupinek, které dorazily pěšky do Říma. Už není tak velký rozdíl, jestli se šlape dvacet nebo třicet dní, a ujde šest nebo dvanáct stovek kilometrů.
Těsně před polednem opouštíme Vatikán, nasedáme na metro. Tam zažijeme první pokus o krádež. V kapse, kde mám deníček se všemi zápisy a adresami, ucítím cizí ruku. Honem uhnu a otočím se. Těsně vedle sebe vidím mladou ženu s děckem v náručí. Poblíž stojí další, stejně staré a stejně opálené. Asi to ještě neuměla anebo chtěla odlákat mou pozornost. V každém případě by jí to nepomohlo vůbec nic a pro nás by to byla nenahraditelná škoda.
Ačkoli se tolik mluví o italských zlodějích, byl to jediný případ, který jsme zažili za těch 40 dní. Také se říká, že Itálie je špinavá země a že v ní panuje nepořádek. Na své pouti jsme se zde nesetkali s větší špínou než jinde a vše kolem nás fungovalo dobře. Na své vlastní oči jsem během své pouti do Říma poznal, že Itálie je vyspělá a dobře řízená země. Italů si vážím čím dál víc. Jsou možná hlučnější, jinak si na ně stěžovat nemohu v ničem.
Pak ještě vlakem na letiště. Jsme tam přesně hodinu před plánovaným odletem, jak to má být. Od svatého Petra sem to byla hodina a půl. Odbavení se vleče. Ve tři hodiny se konečně odlepujeme od země a za 80 minut letu jsme v Praze. Počítám kilometry a zjišťuji, že za necelé 3 minuty zdoláváme ve vzduchu vzdálenost, která nám pěšky trvala jeden den. S řidičem v autě jede nazpět Jan Klíma, po cestě se modlí růženec. Trasu jednoho dne přejedou během pěti desátků- za necelou půlhodinku. V Ruzyni se rozloučíme a dvěma auty jedeme zpátky na rodnou jižní Moravu. Čtyřicet dní pouti končí v pokoji, Bohu díky!
Brožurku je možno si objednat za doporučený příspěvek na tisk
25 Kč + poštovné na adrese:
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S.
Náměstí 20,
Vranov nad Dyjí 671 03,
tel. 515 296 384, email: apostolat@fatym.com
