Nabízíme další kapitolu z brožurky
Pouť do Říma od A do Z, kterou napsali poutníci , sestavil Jan Peňáz a vydal tiskový apoštolát A.M.I.M.S.....
Třicátý třetí den. sobota 17. června
Mše svatá za všechny naše dobrodince. Celý den bylo hezky. Ušli jsme 24 km, celkem 1171 km. Končíme u theatinů na kraji Říma. Do jeho středu to má být ještě sedm kilometrů.
Vycházíme do posledního dopoledne naší pouti. Jdeme kolem samých plotů nebo ohrad, za nimiž jsou skryta sídla. Obědváme před jakousi vilkou a pozorujeme, jak do ní přijíždí majitel s černou barvou pleti. Během odpočinku kolem nás procházejí pěší poutníci. Dva starší muži jdou z Rimini a za deset dní urazili zhruba tři sta kilometrů. Všechny věci si nesou na zádech.
Odpoledne vidíme v dáli Řím. Nad střechami vyniká kupole trochu zakrytá pahorkem se stožáry. Je to už svatý Petr, cíl naší pouti? Asi ne, říkáme si, vždyť jsme ještě daleko. Jak se později ukázalo, mýlili jsme se, byl to už velechrám svatého Petra. Ale to už postupujeme nejprve podle městského hřbitova, který se úředně jmenuje Hřbitov obce Řím. Kolem něho je Via Flaminia, po které už několik dní kráčíme, lemována obchody s květinami. Je to přímo záplava barev a množství, jaké jsme dosud nikde neviděli. Obchody jsou postupně číslované od jedné do čtyřiceti pěti. Dále vidíme další divoké krámky bez čísel. Pak musíme přejít spleť nájezdů a výjezdů kolem okružní dálnice. Pod mosty zahlédneme nuzné přístřešky bezdomovců. Vidíme také, že po chodnících vedle těchto silnic nikdo nechodí. Jsou zarostlé různými křovinami.
Pak procházíme dvěma předměstími, Saxa Rubra a Grotta Rossa, která už patří k hlavnímu italskému městu, ale na tabuli mají velkými písmeny hrdě napsané své jméno. Až pod tím je poznámka, psaná malým písmem: část Říma. Tak slavné město, skutečně město měst, a dovolí každé obci, kterou pohltí, aby si nechala svoje poctivé jméno.
Jdeme po kraji rušné silnice, když proti nám zastavuje pán v pěkném autě. Sám poznal, že jsme poutníci. Jde k nám a v ruce drží malý jubilejní kříž. Jeho velký originál daroval Svatému Otci. Ukazuje nám fotografie z toho předání a z dalších kostelů, které jeho kříž zdobí. Každému z nás pak dává jednu kopii a brožurku s vysvětlením a svou adresou. Zdá se mi, že jeho paní se netváří moc nadšeně. Marně pátrám, zda je to způsobeno únavou, nebo lítostí nad ztrátou zisku, anebo něčím docela jiným.
Když konečně vidíme ceduli s nápisem: ROMA. Padáme na kolena a líbáme zemi, v tom místě pokrytou asfaltem. Fotografujeme se a pak líbáme zemi, v tom místě pokrytou asfaltem. Fotografujeme se a pak se koukneme na hodinky. Je 17 minut po 17. hodině 17. června. Zase se nám nechtěně podařilo zajímavé číslo. Řím je 270. obcí, kterou procházíme. Poslední bude městská čtvrť- Vatikán, která je samostatným státem a bude dvě stě sedmdesátou první.
Po chvíli spatříme moderní kostel svatého Kajetána, kde o nás už ví. Pater z Morlupa sem nakonec zavolal. Bratr laik nás ubytuje v jedné třídě. Máme za sebou 33 dní a 1171 kilometrů, před sebou asi sedm. Počítáme ještě průměr na den. Následkem posledních dvou kratších etap se nám snížil na 35 a půl kilometru. Dáváme se do pořádku. kromě svátečnějšího oblečení a praní k tomu patří i svátost smíření. Dáváme si na ni opravdu čas. Vedeme také dlouhé diskuse, kdy budeme vstávat, abychom byli u svatého Petra včas. Nakonec odhlasujeme druhou hodinu noční. Chceme jít brzy spát, to se stejně nepovede.
Třicátý čtvrtý den: Neděle 18. června: Nejsvětější Trojice
Mše svatá za svěřený lid Boží. Celý den hezky. Do Vatikánu jsme přišli v pět hodin ráno. Ušli jsme asi 7 km, celkem 1178 km.
Poměrně unaveni vstáváme a ve tři ráno vyrážíme pěšky všichni včetně řidiče do nočního Říma. Potkáváme mladé lidi v plné zábavě. V některých stáncích jsou už prodavači, ale moc nám neporadí. Svatý Petr ve Vatikánské čtvrti je pro ně asi moc daleko. S pomocí plánů naposledy překročíme Tiberu, mineme Andělský hrad a po ulici Smíření přicházíme k cíli. Tato ulice byla vybudována až po podepsání dohod mezi Vatikánem a italskou vládou v roce 1929. Proto nese to krásné jméno. Do té doby náměstí svatého Petra vlastně nemělo žádný hlavní příchod. Až ve 20. století si dovolili tento odvážný a velkorysý zásah, který skutečně prospěl věci. Dnes si už neumíme toto náměstí jinak představit.
Na náměstí Sv. Petra přicházíme v pět hodin. Z Vranova až sem jsme ušli nejméně 1178 kilometrů, protože naše počty byly vždy zaokrouhlovány směrem dolů. Odhaduji, že jsme si nezašli víc než těch osm kilometrů. Náměstí je celé uzavřeno a chodí po něm jeden strážný. Celou dobu to vydrží s mobilním telefonem na uchu. Další policisté dřímají ve svých autech, takže neriskujeme, ačkoli by se zábradlí dala snadno přelézt. Sedáme si na schody těsně před hranicemi vatikánského státu, které jsou totožné s půdorysem náměstí.
Vedle nás leží papírová krabice, zřejmě obal od nějaké ledničky. "Pozor, někdo v ní je!" upozorňuje poutník, který přišel první. Za chvíli vidíme nádherně ozářený vrch baziliky při východu slunce. Lidé nás nepustili dál, ale Bůh nám ukázal cíl naší cesty v té nejkrásnější kráse. Slunce probouzí i našeho spícího souseda. Víko krabice se zvedá. Spal v ní starší muž sportovní postavy. V nohách měl menší krabici, ve které ležel jeho čtyřnohý přítel. Obě krabice pečlivě složil a schoval pod blízké pódium. Pak odemkl kolo, které stálo opodál. Psa uložil do ohrádky na nosiči pomalu odjížděl. Při tom si pro sebe cosi pořád říkal. Těžko se odhadovalo, jestli to byla jen ranní samomluva anebo nějaká kritika, určená nám, kteří jsme ho bedlivě pozorovali, nebo někomu jinému. Opodál ještě pokračuje zpověď jednoho našeho poutníka.
Kolem šesté uvolňují zábradlí a my jsme před bazilikou. V sedm hodin otvírají svatou bránu. Předběhla nás skupina italských poutníků, klidně je pouštíme. Nejprve čteme články o svaté bráně z buly a z komentáře P. Kodeta. O čtvrt na osm na nás přichází řada a my po kolenou vstupujeme svatou branou do velechrámu. Modlíme se krátce u Michelangelovy Panny Marie Bolestné a u svatostánku. Chceme k oltáři sv. Václava s obrazy sv. Cyrila a Metoděje, ale v celém tom křídle je prostor pro zpovídání.
Nakonec nás tam zřízenec pustil jen dva: "Ale je na minutu," říká. Modlíme se aspoň krátce za naši vlast. Pak jdeme do sakristie, protože chceme sloužit mši svatou. Jsme přijati a vidíme, jak všichni dávají jasně najevo, že jsou tu pro nás- pro všechny poutníky, de tedy pro kněze i biskupy. Svatý otec zve křesťany z celého světa na Jubileum do Říma, a na všech jeho spolupracovnících a podřízených je vidět skutečnou pohostinnost. Vnímáme to jako výraznou změnu k lepšímu. Jeden z nás vzpomíná, jak ještě před pár lety bylo velice obtížné sehnat povolení ke sloužení mše svaté jen u nějakého bočního oltáře v bazilice. Uvědomujeme si, že je sice pěkné mluvit o nějakých změnách zdola, ale skutečná změna musí začínat od hlavy. Mši svatou za svěřený lid Boží sloužíme u oltáře sv. Řehoře, jednoho ze sedmi hlavních oltářů baziliky. Vede nás tam malý polský ministrant, také připomínka domova.
V bazilice zůstáváme. Je tam mše svatá pro italské poutníky. Po ní si na podlaze ve středové ose vyhledáme značku katedrály svatého Víta (dnes i Vojtěcha a sv. Václava) v Praze a tam se všichni modlíme za naši vlast, za církev a společnost.
V poledne vycházíme na náměstí a modlíme se Anděl Páně se Svatým otcem. Pak jdeme pěšky ještě asi pět kilometrů do české koleje Nepomucenum. Monsignore Janoušek, správce poutního domu, nám všem nabízí celý pobyt zadarmo. Po cestě potkáváme dlouhotánská procesí tvořená bratrstvy a arcibratrstvy, která jdou přes celé město do Vatikánu na večerní modlitbu se Svatým otcem.
Byly to nešpory se svátostným požehnáním. Zúčastnili se jich tři z nás. Vracejí se plni dojmů, nadšeni krásnými zpěvy, ale zklamáni tím, že při adoraci kromě Svatého otce nikdo neklečel. Nepoklekli ani při svátostném požehnání. Miloše tam nebyl, celý večer sundával plnovous. Jemu by se to také nelíbilo. Vyprávěl mi, jak na svých cestách po Evropě viděl, že lidé před Nejsvětější svátostí nepoklekají. Divil se tomu a ptal se jich na důvody. Tvrdili mu, že se přece klanějí ve své duši, a že to je nejdůležitější. Jako umělec však cítil, že to nestačí, že je potřeba dát svůj postoj viditelně najevo.
Třicátý pátý den: Pondělí 19. června- sv. Jana Nepomuckého Neumanna
Jdeme pěšky asi 8 kilometrů dále na jih, ven za hradby města Říma do baziliky svatého Pavla. Tam už jsou místo zřízenců dobrovolníci- mladí i starší lidé ze všech zemí, kteří zadarmo konají pořadatelskou službu.
Mají moudré blůzy s nápisem Dobrovolníci a s citátem z Matoušova evangelia o posledním soudu: "Byl jsem na cestách a ujali jste se mne."
Potkáváme poutníky všech barev, pěkně to připomíná, že svatý Pavel je apoštolem národů. Zase vkleče vstupujeme svatou branou, modlíme se u hrobu a teprve pak procházíme baziliku jako turisté. Pozorujeme kruhovité obrazy všech papežů, vidíme ještě nejméně 7 volných míst.
Potom jdeme ještě víc na jih k místu Tre Fontane. Česky to znamená Tři prameny. Podle legendy vytryskly na místech, na kterých se dotkla země Pavlova hlava, když odskočila po setnutí mečem. V kostele skutečně slyšíme, jak dole pod mřížemi v dlažbě voda stále proudí. Jdeme ještě na nedaleké místo soukromého zjevení. Panna Maria tam oslovila římského řidiče, komunistu a interbrigadistu, který se pak obrátil. Je tam spousta lidí a vroucně se modlí, všude jsou děkovné tabulky za vyslyšené prosby.
Pak obracíme své kroky zpět k Nepomucenu, poprvé na sever. Je zajímavé, že po dosažení nejjižnějšího bodu, po ujití 1191 km, skončilo naše společné putování. Ve spleti dálnic, nadjezdů a objezdů jsme se totiž nechtěně rozdělili. Většina zamířila ke kostelu Quo vadis, zatímco já s kolegou jsme šli přímo do poutního domu.
Brožurku je možno si objednat za doporučený příspěvek na tisk
25 Kč + poštovné na adrese:
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S.
Náměstí 20,
Vranov nad Dyjí 671 03,
tel. 515 296 384, email: apostolat@fatym.com