Nabízíme další kapitolu z brožurky
Pouť do Říma od A do Z, kterou napsali poutníci , sestavil Jan Peňáz a vydal tiskový apoštolát A.M.I.M.S.....
Třicátý den: středa 14. června
Mše svatá za arcibiskupa Jana Graubnera, jeho spolupracovníky a celou moravskou provincii. Celý den vedro. Ušli jsme 43 km, celkem 1089, ve 22. 10 končíme v Narn-Scalo, odkud je to do Říma 89 km.
Mši svatou sloužíme za našeho arcibiskupa. Je to na znamení vděčnosti, že podepsal žádost Monsginora Simandla, abychom mohli být na soukromé mši svaté s Janem Pavle II. Pak jsme pozváni na snídani. Je opět italská: koflíček kávy a nějaké sušenky. Sestra nám dává mléko navíc. Vypijeme litr toho ohřátého, dává nám další litr a vysvětluje, že je nestačila ohřát. Když vypijeme i ten, omlouvá se, že už víc nemá.
Když se loučíme, říká Don Fernando s pocitem vítěze v očích? "Tenhle je řidič, že ano? Poznal jsem to hned, chodí úplně jinak než vy ostatní." Přisvědčujeme. Pavel chodí normálně. To my se vlečeme a poklekáme jedině opřeni oběma rukama.
Podaří se nám vyhnout městu Todi, nemusíme šplhat až do kopce, na kterém stojí. I když jsme snědli a vypili všechno, cítíme, že je potřeba snídat ještě jednou. Domluvíme se s Pavlem, aby po čtyřech kilometrech zastavil a připravil vločky. Udělá to poctivě a my spořádáme tuto hutnou stravu také všechnu. Chvíli to však trvá, pak se nám nechce hned jít. Volá však brněnský otec biskup a to nás povzbudí. Pravidelně se každý týden o nás zajímá a prožívá pouť s námi ve společenství modliteb. Před polednem začíná vedro a my musíme vyjít. Jde se těžko, oběd bude až pěkných pár kilometrů odsud. Nenacházíme žádné hezké místo, obědváme pod dálnicí.
Po delším odpočinku pokračujeme. V Sangemini vidíme na ceduli Roma 100. S velkou radostí se před ní všichni několikrát vyfotografujeme. Nějaký pán nás pozoruje z prvního patra sousedního domku. "Neodcházejte, něco vám přinesu." A přináší větší láhev se zvláštním uzávěrem, do poloviny naplněnou čirou tekutinou. Těšíme se italskou variantu slivovice. "To je léčivá voda z místního pramene. Každý týden si tam pro ni chodím." Nakonec nám prozradil, na které vnitřnosti je ta voda nejlepší, ale už jsem zapomněl, které to byly. Každému dává pár doušků. Pouze já vyjdu naplano, neboť jsem právě dlouze telefonoval. Spolubratři pak říkají: "Ty může být klidný, ale my nevíme, co s námi ten vzácný mok udělá." Naštěstí se tato obava ukázala jako planá.
Bylo by pěkné nocovat sto kilometrů od Říma, jistě bychom zde něco našli, ale je teprve sedm hodin. Tak hodinku bychom ještě mohli jít. V té vzdálenosti je San Bartolomeo a na mapě je u něho namalovaný kostel. Rozhodujeme se, že tam dojdeme. Pozoruje nás otec Marek, který říká: "Když měla nějaká obec v názvu jméno světce, vždy to dopadlo výborně."
Jsme tam za hodinu v pravou chvíli, ještě je světlo. A my můžeme jasně vidět, že u kostela není fara, ale soukromé obydlí nějakého rolníka. Nedá se nic dělat, bude se pokračovat. Dál na mapě až Narni, víc jak hodina ostré chůze. Začíná noc. Naštěstí jdeme po osvětlených ulicích. Vidíme, jak nějaký řidič přijel a do kontejneru hází odpadky. Na to ty nádoby jsou, má se to tam však dávat svázané v balíku. To jsme pochopili i my naprosto jasně, protože na každé nádobě je to namalováno. On je tam však pod rouškou tmy hází nesvázané. Lidé jsou všude stejní! Jen ty stroje jsou zde v Itálii dokonalejší. Auto, které odpadky dováží, si ten kontejner zvláštním ramenem zdvihne a otočí vzhůru nohama. Proto musí být vše v převázaném balíku. Nesvázané poklady našeho nočního řidiče pak asi budou poletovat po ulici. Ve městech jsme si také všimli křiklavě žlutých bedniček na sloupku, které se podobaly poštovní schránce. Neházely se do nich dopisy. Sloužily k odkládání použitých monočlánků. Tak záleží Italům na životním prostředí.
Konečně zahlédneme věž kostela. Všude je tma. Máme budit kněze? Anebo přespat venku? Začne debata, která je ukončena výzvou k modlitbě. Klekneme si, poslední mezitím docházejí. V tom projíždí místní kněz-salvatorián. Představujeme se mu, ale pater nechce žádné vysvětlení. Jde pro klíče, otevře zahradní domek s postelemi, ukáže nám další záchody, vodu a sám jde na faru, zhasíná za sebou a zakóduje. Etapa byla delší než obvykle, přesto si pořád držíme průměr 36 km za den.
Třicátý první den: čtvrtek 15. června- sv. Víta, zemského patrona Čech
Mše svatá za primase Čech, kardinála Vlka, a jeho spolupracovníky, za jeho arcidiecézi a čtyři diecéze a za všechny obyvatele Čech. Celý den je hezky, odpoledne bouře. Ušli jsme 32 km, celkem 1121 km. Večer končíme v Sassaci, na předměstí Civita Castellana, 57 km do Říma.
Až ráno zjišťujeme, že jsme na poutním místě Panny Maria na mostě- Madonna del Ponte. Zbytky římského mostu jsou dosud vidět, část slouží dodnes. Je to předměstí Narni, které také dříve bylo sídlem biskupa. Dnes patří do diecéze vytvořené ze tří dřívějších: Terni, Amelia a Narni. Ta dvě poslední městečka jsou od Terni, hlavního města provincie, vzdálena jen třináct kilometrů. Mše svatá je připravena na sedmou hodinu, těsně před italskou bohoslužbou, která začne o půl osmé. Při mši svaté myslíme i na farnost v severních Čechách, se kterou má Vranov družbu. Dobrému otci salvatoriánovi jsme nechtěně způsobili malou nepříjemnost. Připravil nám na oltáři všechno potřebné ke mši svaté. My jsme použili k sloužení obsah celé konvičky s vínem. Hned po nás šel k oltáři on sám a bez ministranta. Teprve tam zjistil, že je konvička prázdná. Musel se proto vrátit, ještě nás v sakristii potkal, ale neřekl ani slovo, ani se nemračil.
Před kostelem bohatě posnídáme vločky. Pak jdeme dál po Via Flaminia. Kilometrovníky udávají vzdálenosti až ke Kapitolu v samém středu Říma. Vidíme rostliny, které se u nás pěstují v květináčích, jak zde dorůstají do dvoumetrové výšky. K obědu zastavujeme na parkovišti u hřbitova v Otricoli. Siestu tráví kněží v autě, ostatní na hřbitově. Někteří návštěvníci hřbitova jsou tím překpaveni.
Po přeháňce vycházíme. Nad námi se dál honí bouře. Chvíli ji přečkáváme na krytém pódiu před barem v Magliano Sabina. Majitelka moc nadšená není, nám to nevadí. Kupujeme u ní pouze známky na pohlednice, na tom pochopitelně nic nevydělá. Koupili jsme i pohlednice, ale ty její opravdu nemůže poutník odesílat, natož kněz.
Končíme na předměstí Civia Castellana u nového kostela svatého Aloise. Po neděli tam bude pouť. Před kostelem už chystají velké kryté pódium. Jak nám pan farář vysvětluje, program na něm začne v sobotu a bude trvat až do středy, kdy je svátek svatého Aloise. Teprve v ten den bude slavnostní bohoslužba. V Itálii a dalších zemích prý má starosta obce právo v den svátku patrona obce či města vyhlásit den pracovního klidu, takže všichni, kdo slaví svého světce, jsou omluveni v práci.
Ani Don Carlo se moc nevyptává, zajímá ho jen , jestli máme svoje spací pytle. Pak otevírá farní sál, kde je kromě běžného vybavení také sprcha a kuchyňka. Všechno se nám moc hodí. Píšu zprávu za čtvrtý týden s názvem: Poslední zpráva pocestná aneb za devaterými horami a řekami je Řím neboli PEREGRINI MORAVI ANTE PORTAS= Moravští poutníci před branami (ale bez Hannibala). Podotýkám v ní, že papežskou bulu jsme už přečetli a že čteme knihu P. Kodeta o jubileu. Je to bezvadné uvedení pro poutníky před cílem. Zvláště nás oslovuje jeho úvaha o dějinách svatosti a hříšnosti v církvi i v každé rodině. Také pěkně rozebírá důvody hříchu a cesty k nápravě.
Uvádím i citát toho před-předposledního dne naší pouti, který pochází od P. Jindřicha Bartoše: "mám na malíčku takový puchýř, jaký jsme celou pouť neměl. Nikdy nejsme za vodou."
Třicátý druhý den: pátek 16. června
Mše svatá za ty, kdo se za nás modlí. Dopoledne bylo hezky, odpoledne přišla delší bouřka. Ušli jsme 26 km, celkem 1147 km. Končíme v klášteře theatinů v Morlupo, 31 km od středu Říma- od Kapitolu.
Už druhý den jsme v oblasti Lazio, kde je hlavní město Řím. Zdá se mi, že je zde správa silnic mnohem pilnější než ve vzdálenějších oblastech. Je to celostátní organizace s názvem A. N. A. S. Podél každé silnice zhruba po deseti kilometrech stojí její budova s názvem Casa cantoniera, doslova cestářský dům. Kromě těchto slov je na něm velkými písmeny napsáno číslo silnice a na kterém jejím kilometru dům stojí. Za tím je menšími číslicemi připsáno, který to je metr. Vidíme, že v těchto dnech byly okraje silnic očištěny od porostů. Stroj se však nedostane všude, proto u sloupků se značkami nebo u patníků něco zbylo. I nějaká ta větev ostružiny se nachýlila do cesty. Myslím na ty, kdo by mohli jít po nás, a holí ji srážím, případně i nějaký ten zbylý keř vytrhnu nebo ulomím. Otec Jindřich mě kvůli tomu prohlašuje za ničitele přírody se slovy: "Svatý František pláče, když to vidí."
V některém městě už je podél asfaltové silnice, po které jdeme vidět původní dlažba Flaminiovy cesty. Zachovala se, protože časem se nová silnice posunula o kousek vedle. Jsou to poměrně velké ploché balvany tmavé barvy, na povrchu uhlazené, krásně vyrovnané. Spolubratři připomínají, že Římané při stavbě silnice odkryli povrch do velké hloubky a vyrovnali jej. Pak tam naskládali velké kamenné balvany, které právě vidíme. Uvažujeme krátce, kolik krve, potu a slz to stálo a kolik těchto vzácných tekutina na ty kameny už padlo za ty stovky let, co se po nich jezdilo či chodilo. Je zajímavé, že od římských dob se postup při stavbě jakékoli cesty nezměnil, a ani vlastně změnit nemohl. Na oběd nám Pavel zastaví přímo na těch kamenech.
Když pak držíme siestu, začne bouře. Nám kněžím v autě to nevadí, ostatní poutníci se jen posunou pod střechu do blízkých rozestavených prostor. Bouře je dlouhá, nikomu se však nechce jít do deště. Poprvé si dovolíme čekat, až přestane pršet. Máme v plánu jen málo kilometrů, protože chceme dojít do baziliky svatého Petra až v neděli ráno. Kdybychom sebou hodili, došli bychom do Vatikánu už v sobotu večer. Je však nebezpečí, že by to bylo těsně před uzavřením baziliky. Obáváme se, že by tam mohla být fronta a že bychom se dovnitř už nedostali. My chceme nejprve projít svatou branou, a ne žádnými jiným dveřmi. Proto jsme si řekli, že dnes se zastavíme ještě před Římem a v sobotu dojdeme jen na jeho okraj. V noci pak půjdeme do Vatikánu.
Pozdě odpoledne konečně přestane pršet. Jdeme do Morlupo, tam po menším váhání a krátkém vracení se najdeme klášter theatinů spojený se školou. Kdysi byli také v Praze na Malé Straně. Kostel, zasvěcený jejich zakladateli, svatému Kajetánu, tam stojí dodnes. Zde mají jeho obraz v každé mítnosti. Mladý kněz nás ochotně přijímá, nabízíme místnost na přespání, koupelnu, ale říká, že jídlo nemá. Hostí sice nějaké poutníky ze Slovinska, kteří přijeli autobusem, ale s dalšími strávníky nepočítal. Nakonec nám přinese pár masových knedlíků, které zbyly po vydání večeře. I za to děkujeme. Ptáme se ho, co by nám radil k přespání na kraji Říma. Říká, že tam také mají školu, někde u Via Flaminia. A na mapě ukazuje zhruba do prostoru, kterým máme procházet. To nám stačí.
Brožurku je možno si objednat za doporučený příspěvek na tisk
25 Kč + poštovné na adrese:
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S.
Náměstí 20,
Vranov nad Dyjí 671 03,
tel. 515 296 384, email: apostolat@fatym.com
