Nabízíme další kapitolu z brožurky
Pouť do Říma od A do Z, kterou napsali poutníci , sestavil Jan Peňáz a vydal tiskový apoštolát A.M.I.M.S.....
Dvacátý šestý den: sobota 10. června- vigilie Seslání Ducha Svatého
Celý den hezky, za poledne přeháňka. Ušli jsme 34 km, celkem 936. Večer jsme skončili v Sansepolcro, kde jsme v novém kostele Panny Marie měli mši svatou za svěřený lid Boží a naše dobrodince.
Noc byla klidná, i když nás všechny rušila blízká dálnice s tunelem a mostem. Jak něco vjelo do tunelu, pokaždé to zahučelo. Když vozidla předjížděl most, zase to bouchalo. A bez přestání, ve dne v noci.
Když ráno chce Pavel nakoupit chleba, místní prodavačka před ním shrne polovici bochníků stranou a přísně řekne, že tyto ne. nechá tam jen jakési placky. Jsme totiž v malé vesničce a chleba se zde bere na objednávku. Jen ty volné placky jsou pro nás. S překvapením si všímáme, že někde mají chleba bez soli. Až později se dozvídáme, že v době sporů a válek byla na papežský stát uvalena daň se soli. Lidé jí měli málo, a proto se naučili jíst neslaný chléb. Dosud ho používají, ale namáčejí ho do všeho, k čemu ho jí.
Vystupujeme do Valico di Montecoronaro ve výšce 865 metrů nad mořem a pak se ocitáme v oblasti Horní Tibery, která nás dovede až do Říma. Je to už desáté údolí, kterým procházíme, tentokrát směrem dolů. Několikrát přecházíme Tiberu. Zatím je to jen říčka, ale bude to už devátá a poslední velká řeka na poušti po Dyji, Dunaji, Muru, Drávě, Tagliamentu, Piavě, Adiži a Pádu. Na vrcholu hor je rozhraní provincií Forli a Arezzo. Stará státní silnice, po které jdeme, je tam zrušena. Vjezd na ten úsek je povolen pouze lesníkům a vozidlům záchranné služby, protože krajnice směrem ze svahu se místy bortí. Pavel to projel, ačkoli se musel držet těsně při vrchním svahu.
Obdivujeme mosty, bratr Miloš mi víckrát říká: "Vyfoť to a pak to ukazuj v Meziříčí. Ti budou koukat, že jsou ve světě mnohem větší mosty."
Když sestoupíme do údolí, jsme na silnici lemované piniemi a tato její podoba se už nezmění až do Říma.
Po zkušenostech ze včerejška, kdy byl stařičký farář kvůli nám nervózní už od rána, se rozhodujeme pro jinou taktiku. Nic nedomlouvat předem, přijít všichni najednou tam, kam nám ten den vyjde cesta. Dnes večer se zastavujeme nad Sansepolcro. Jáhen František je pověřen, aby tomuto městu nejprve zdálky řádně a zbožně požehnal. Pak tam jede Pavle, vybere kostel a počká na nás. Společně pak půjdeme prosit o pomoc. Scházíme se na kraji Sansepolcro u nového kostela Panny Marie. Je tam šedesát sedm roků starý kněz, Don Benito. Když se narodil, zřejmě dostal jméno po tehdejším italském vládci. To se ještě nevědělo, že tak smutně skončí a že jeho jméno se stane záporným symbolem. Mile nás přijme a vypráví o své farnosti.
I toto město bylo dříve sídlem biskupa, dnes patří do diecéze Arezzo-Sansepolcro. V srpnu se také chystají na pěší pouť do Říma. Před vyjitím, 8. srpna večer, jim přijede požehná biskup, pouť bude trvat 9 dnů, je to 250 km, z toho asi sto ujdou pěšky a zbytek pojedou vlakem. Zatím je přihlášeno asi 50 lidí, ostatní pojedou vlakem celou cestu. Don Benito však půjde s pěšími. Teď nám ukazuje farní sál, kde budeme spát. Zatím tam probíhá oslava křtin, ale do deseti hodin skončí.
Sloužíme mši svatou za dobrodince a svěřený lid v podvečer Hodu Božího. Je to pro nás příležitost k oslavě Letnic. S vděčností uvažujeme o tom, že padly hranice, i ty s železnou oponou, s lítostí si uvědomujeme, že přetrvávají hranice jazykové (už od Babylonu), pro nás tak těžké. S radostí si připomínáme, že Duch promlouvá v srdci a že srdce srdci rozumí! Připomínám také jubilejní den obnovy biřmování. Má to být příležitost, aby si každý připomněl tento svůj důležitý den a více vzýval svého biřmovacího patrona.
Citát dne od Jindřicha Bartoše: "Každý si maže nohy, každý používá svou mast a svůj postup. Tušíme, že to moc nepomáhá, ale nikdo se neodváží s tím přestat, aby to zítra nebylo horší."
Dvacátý sedmý den: Neděle 11. června- Hod Boží svatodušní
Mše svatá za svěřený lid Boží. Celý den poprchává, až večer je hezky. Ušli jsme 36 km, celkem 972, došli jsme do Umbertide u Perugie a přenocovali ve františkánském klášteře. Do Říma je to asi 200 km.
Sloužíme mši svatou s místním panem farářem, obětujeme ji za svěřený lid Boží, já zvláště za děti, které v Meziříčí, Borech a Uhřínově jdou k prvním svatému přijímání. Začíná v 8 hodin, je tam 80 hospodyněk a 4 muži a my poutníci. Kázání trvá pět minut, celá mše svatá čtyřicet minut. Málo se zpívá, není tam varhaník. Nepomůže ani zpěv s doprovodem nahraný na magnetofonu, který pan farář ovládá přímo z obětního stolu. Italové mají Palestrinu, Verdiho, ovládli hudební názvosloví, ale nemají na naše zpěváky a zpěvačky (včetně hospodyněk na první nedělní mši svaté). Za hudební stránku bohoslužeb se my za Alpami, vůbec nemusíme stydět. A měli bychom si považovat všeho, co máme, především lidového zpěvu. Velice dobré je, že u nás lidé používají kancionál a že v něm mají i zkrácený katechismus. Po závěrečném požehnání pustí pan farář ještě jednu sloku, teprve pak řekne: "Jděte ve jménu Páně!"
Poklekáme s ním, a když se při odchodu do sakristie otáčíme, kostel je už poloprázdný. Tak rychle to lidi stihnou. Buď tak přesně poslouchají kněze, anebo tolik pospíchají vařit. Obojí se mi nezdá. Mnohem lepší je, když u nás lidé po mši svaté zůstanou ještě chvíli v kostele. Je to nejen pěkný výraz lidové zbožnosti, ale i jasné znamení, že považují dům Boží za srdce farnosti.
Během dne několikrát prší, v letošním suchém roce je to pěkné znamení rosy Ducha Svatého. Večer docházíme do Umbertide, je to blízko Perugie, asi těch 200 km od Říma. Poprvé se setkáváme s cizinci barevné pleti. Ochotně nám ukazují cestu ke klášteru. Otec Marek se pro jistotu ptá ještě jednoho kluka, který se s kamarády prohání po ulici na kole. Prosí ho, aby jel před námi. Mladý Ital váhá, ale pak si dá říci. Jsme na místě, ale v klášteře nikdo není. Marně několikrát zvoníme na všechny zvonky. Na vývěsce pak zjišťujeme, že u sester v jiném klášteře je večer modliteb za povolání. Nějakou dobu čekáme, mezitím se najíme. Pak se kněží usadí v autě a ostatní na lehátkách v podloubí před kostelem. Kolem je plno mladých kluků s motorkami, přijíždějí a odjíždějí, prostě rušno. Až pozdě večer jen z nich pak usilovně zvoní na otce františkány.
"Máš to marný", říkám si v duchu, když ho pozoruji. On se však nevzdává. Když se pak v domácím telefonu ozve hlas, říká kluk: "Otče Josefe, máš tady poutníky." Otec přijde, vezme nás dovnitř a uloží prakticky ve stejném prostoru, jenomže pod ochranou kláštera a s možností umýt se.
Citát dne od Jana Peňáze: "Nejsou krátké etapy, není odpočinkový dne, i když si to ráno někdo bláhově představoval."
Dvacátý osmý den: pondělí 12. června
Mše svatá za naši diecézi. Dopoledne hezky, odpoledne prší, večer přímo lije. Ušli jsme 38 km, celkem 1010, ve 20.45 končíme v San Martino in Campo na jih od Perugie.
Ráno sloužíme sami mši svatou ve františkánském kostele. Je to krásná budova z malých neomítaných cihel. Jsme v kapli, kde je svatostánek. Při bohoslužbě se tam klidně prochází koťátko. Každý Boží tvor má právo velebit svého Pána. Tak si to přál a nakonec i vyzpíval svatý František.
Mši svatou obětujeme za našeho otce biskupa, jeho spolupracovníky a diecézi. Vyprošujeme pro něho dary Ducha Svatého a všechny jeho plody, uvedené v páté kapitole listu Galaťanům, verš 22 až 23. Podle překladu Neovulgáty jich je devět: láska, radost, pokoj, shovívavost, vlídnost, dobrota, věrnost, tichost a zdrženlivost. Podle staré Vulgáty je jich dvanáct tento překlad k nim přidává ještě čistotu, skromnost a trpělivost. Při mši svaté se modlíme také za své kmotřence, kterým jsme byli za kmotry při křu nebo biřmování.
Chceme se vyhnout Perugii, jdeme po postranních silnicích, zdá se, že jsme chytili dobrý směr. Krajina nám připadá důvěrně známá, každý viděl filmy o svatém Františkovi. Nejkrásnější záběry hor s kostelíčky na kopcích a piniemi vedle nich vidíme na vlastní oči. Mnohokrát se nás také ptali, jestli jdeme pěšky do Assisi. Takových poutníků tady asi potkávají hodně.
Při poslední zastávce telefonují z vatikánského rozhlasu, že zavolají znovu o půl čtvrté, ať se připravíme na rozhovor. Během oběda je bouře, ve tři hodiny vycházíme, ačkoli ještě prší. Po půl čtvrté odpovídáme na otázky, špatně slyším, na co se ptají, ale snažím se. Poslední otázka byla, co bychom poradili těm, kteří by také chtěli jít do Říma pěšky. Odpovídám, že mají trénovat a modli se a poprosit o modlitbu další lidi. Ostatní poutníci mi říkají, že to tak není, že jsem zapomněl na důležité věci. Vzniká z toho celý dodatek, který pak přidávám k příští zprávě. Uvádím ho už teď: Opravdu je potřeba trénovat, opravdu je potřeba se modlit (od začátku roku obětuji každou volnou mši svatou za naši pouť a asi ještě dlouhou dobu dobu budu obětovat na poděkování). Je však také potřeba dobré mapy, znalost němčiny a italštiny, hodně mazání na nohy, chodidla a rty. Bude-li poutníků více než tři, je už nutné i to doprovodné vozidlo, bez něhož a bez šikovného řidiče v něm bychom byli nemožní. To uznáváme všichni bez výjimky. A musíme pochválit Pavla, jak dobře se o nás stará. Šel s námi nejprve jeden a půl dne pěšky, proto přesně ví, co je potřeba nachystat, když přicházíme zmoženi k autu.
Rozhovor se odehrál, když jsme právě byli ve vesnici, která má dost divné jméno- Casa del Diavolo- Dům ďábla. Při rozhovoru jsem schválně neuvedl český překlad názvu této 236. obce, kterou jsme procházeli. O tři čtvrtě na šest jsme v Ponte Vlleceppi, na předměstí Perugie. Máme za sebou přesně tisíc kilometrů, aspoň podle mého počítání. Jako každá statistika, je i ta moje přesným součtem nepřesných čísel, ale to nám nevadí. Navíc jsme rádi, že poslední velké město na naší pouti se nám podařilo pěkně obejít a nezabloudit v něm. Jsme však unaveni, a proto na poděkování zpíváme jen první sloku Te Deum a fotíme se.
Po malém občerstvení pokračujeme dál a kolem půl osmé nás přepadne veliký liják. skoro při každém kroku mi z klobouku padá proud vody, která napršela do prohlubně na jeho střeše. František si v prvních chvílích pochvaluje, jak se mu pěkně jde, že má své nohy jako na polštáři, že kdyby to tak bylo celou cestu, nemusel mít žádné puchýře.
V obci Madonna del Piano uvidíme věžičku, tam bude kostel a naše záchrana. Když přijdeme blíž, vidíme, že je to jakýsi hotel a že musíme pokračovat dál. Od řidičů chceme zjistit, kde je nejbližší fara. Nikdo v tom lijáku nechce zastavit, až jedna mladá řidička, která jede sama. Ujišťuje nás, že v nejbližší obci je kostel, fara i kněz. Zamíříme tam. Obec se jmenuje San Martino in Campo- Svatý Martin na poli. Jdeme ke kostelu.
Na faře nás vítá maminka pana faráře, Dona Gianluky. On není doma, vrátí se až večer. Rozhoduje sama, že nás nechá přespat v sakristii. Ukazuje na malou místnost vedle a říká: "Tady je záchod a umyvadlo, sprcha tam není." My na to: "To nevadí, nám to stačí." Ona: "Chápu, už vás to osprchovalo dost." Převlékáme se do suchého, snažíme se rozvěsit mokré věci. Objeví se mladá Slovenka a zve nás na pizzu do blízké restaurace. Přišla sem studovat, a teď je snad podílníkem právě v tomto podniku, kde pracuje. Kdosi říká, že za námi mají přijít i novináři. Jsme pohoštěni a už se objevuje i ta mladá řidička. Píše do místních novin a skvělou angličtinou se nás vyptává. Věnuje se jí Jenda Klíma a pak nám říká, že se nejvíc ptala na všeobecné věci kolem jubilea. Přichází i pan farář, který se právě vrátil domů.
Uvažujeme o čtvrté zprávě, kterou je třeba na závěr čtvrtého týdne poslat. Dnes nemám moc chuti do psaní. Je jasné, že se v ní budu muset zmínit o těžkostech. Nechtěl jsem to dělat v těch dřívějších zprávách, ale z různých míst se dozvídáme, že lidé mají dojem, že jsme jako na procházce. Přitom se únava zvyšuje, jakmile se jeden zastaví, zastaví se všichni, jakmile si jeden sedne, posadí se všichni, i když je to při Gloria, kdy podle liturgických předpisů mají všichni stát. někteří z nás mají zmrtvělé prsty. Mají pocit, že to jsou "cizí" prsty, jako by v botě měli klacek. Někdo má takové prsty tři, někdo všechny. Právě v těchto dne mi při jedné zastávce otec Jindřich řekne: "Měl jsi napsat: Když si jeden sedne, všichni si lehnou."
Naše zprávy totiž nelze brát stejným způsobem jako zprávy televizní nebo rozhlasové. Tam se dozvídáme především to špatné, a ještě to je zveličováno. My nechceme zdůrazňovat to negativní. Naopak: zaznamenáváme všechny věci "gativní", každou darovanou vodu, svačinu, i bankovku. Žádný z těchto darů jsme nezamlčeli. Za každý upřímně děkujeme křesťanským Pán Bůh zaplať, i když víme, že Pán Bůh není povinen nám nic platit. Tak tedy: Bohu díky! Marii díky!
Dvacátý devátý den: úterý 13. června- sv. Antonína
Mše svatá za pomoc Boží pro všechny starosti a bolesti ve farnostech na Znojemsku. Dopoledne zamračeno, odpoledne hezky. Ušli jsme 36 km, celkem 1046, večer končíme v Ponterio u Todi, asi 130 km od Říma.
Po mši svaté jsme pozváni na snídani. V kuchyni pomáhá nějaká paní ukrajinského původu. Je ráda, že s námi může prohodit pár ruských slov. Pan farář mě pak jako nejstaršího vede do dalšího pokoje. Upoutaný na lůžko tam leží jeho stařičký předchůdce. Vysvětluje mu, kdo jsme. Latinsky ho prosím o požehnání pro všechny. Rád nám je dává.
Začínáme čtvrtý týden, cítíme Řím na dosah ruky. Máme to naplánováno ještě na 5 dní, dá-li Pán Bůh. Ze Svatého Martina na poli chceme jít po rovině a vyhnout se sousední obci, která se jmenuje Svatý Martin na kopci a přes kterou vede státní silnice. Zapomeneme se zeptat pana faráře, odhadujeme směr sami. Když se ptáme místních, už jsme v kopci a vracet se by bylo ještě delší. Jsou to necelé dva kilometry, navíc. V těchto dnech to už znamená dost. Slabou útěchou nám je, že tato delší trasa je na mapě jako turistická s možností výhledu.
Po včerejším dešti se však Umbrie halí do mlžného oparu, věrná svému jménu (umbra je latinsky stín). Teprve odpoledne vykoukne sluníčko. Svatý František by však řekl bratr slunce, protože v italštině je největší nebeské těleso mužského rodu. Ostatně ve staré pražštině asi také, jak o tom svědčím Dům u dvou slunců na Malé Straně. Škoda, že název Františkovy písně o bratru slunci nezní česky tak pěkně jako potom v dalších lokách jeho výrazy: sestra Luna nebo sestra voda.
V Marsciano se na chvilku zastavujeme v kostele. Don Giuseppe, který se tam právě modlí breviář, nás hned zve dál, dává nám napít a nabízí kopírku. Procházíme 250. obcí v pořadí,, jmenuje se Pian di Porto, fotografují mě u její místní tabule.
Večer přicházíme do Ponterio, kde je na faře Don Fernando se svou sestrou. Té se moc nezamlouváme, dokonce se o nás vyjádří velice podezíravě: "Já vím, jak se ty poutě dělají, chvilku se jde pěšky, pak se skočí do auta a dojede se to."
Don Fernando je v Ponterio už 42 let. Když sem nastoupil, teprve tu vznikalo sídliště. Za svého působení postavil kostel, faru, klubovny a sál pro italský svaz katolických pracujících. K něm patří také bar, odkud nám donesli minerálku. Farní budovy se stále rozšiřují. Věž dostavěli teprve před pěti lety. Teď je na řadě přesun křtitelnice. Kostel má totiž dvě ambony, protože byl stavěn ještě před druhým vatikánským koncilem. Don Fernando se chystá, že na místo té druhé dá křtitelnici.
Bylo zajímavé sledovat vztahy mezi knězem a vedoucím celého zařízení. Pan farář nám nakonec řekl, že jde především o jasná pravidla hry. A bylo to poznat. On je požádal, aby nás pustili do sprch, oni mu to slíbili. Moc však s tím nepospíchali, protože chtěli, aby se nejprve osprchovali sportovci. I když jsme potom Dona Fernanda několikrát netrpělivě žádali, aby to urychlil, on už jim do toho nechtěl mluvit. Proto na nás přišla řada až před půlnocí. Vody však bylo pořád dost. Horké i té studené, kterou bychom u nás klidně označili jako vlažnou, tak byla zteplalá.
Brožurku je možno si objednat za doporučený příspěvek na tisk
25 Kč + poštovné na adrese:
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S.
Náměstí 20,
Vranov nad Dyjí 671 03,
tel. 515 296 384, email: apostolat@fatym.com