Nabízíme další kapitolu z brožurky
Pouť do Říma od A do Z, kterou napsali poutníci , sestavil Jan Peňáz a vydal tiskový apoštolát A.M.I.M.S.....
Dvacátý čtvrtý den: čtvrtek 8. června
Mše svatá za naše hostitele. Celý den hezky. Ušli jsme 36 km, celkem 870, večer jsme došli do města Sarsina a tam jsme přenocovali.
V kostele po mši svaté nás pan farář představí donu Orestovi, který vybudoval celou soustavu farních budov. Kdo nemá rád češtinu, by řekl farní komplex. Stařičký kněz nyní bydlí ve svém domku a pravidelně chodí do farního kostela vypomáhat. Jeho nástupce nám ukazuje kryptu s památkami na starý kostel, pozve nás na snídani. Je to malá káva a sladký zákusek. Zdá se nám to málo, ale uznáváme, že Italové vědí, proč takto snídají. Kdyby se víc najedli a napili, místo práce by se dopoledne jen potili. My si pak dáváme k svačině vločky a hodně tekutin, abychom vydrželi. Cítíme však únavu hned po jídle, zatímco Italové vypadají po své snídani povzbuzeni. Jako všude, i zde prosíme kněze o požehnání na cestu.
Při loučení se pak ptáme, kudy jít, abychom se vyhnuli městu Cesena, které má devadesát tisíc obyvatel. Pan farář nám napíše jména ulic, jdeme podle nich, ačkoli se nám zprvu zdá, že si zacházíme. Najednou je Cesena za námi, ani nevím jak. I zde jako v každém městě je už ulice Via Romea, po které chodili poutníci do Říma. To nám velmi usnadňuje orientaci. Na okraji Ceseny také jdeme kolem Sálu království, bohoslužebného místa Svědků Jehovových. Je to velká moderní budova s velkým parkem okolo.
Opouštíme rovinu a dáváme se do hor, do těch posledních V San Carlo nás dopoledne zastaví paní Marta, majitelka obchodu, a dá nám nápoje a svačinu na cestu. Když jí za odměnu dává jáhen požehnání, nechápu, co to znamená, ani kříž neudělá. Pak nám teprve dochází, proč pořád mluvila o uprchlících. Domnívala se, že jdeme do Říma za prací , a že jsme tak chudí, že si nemůžeme koupit ani jízdenku. Proto nechtěla, abychom darované věci jedli před jejím obchodem. Proto nám nabízela, že nás kus cesty sveze svým autem.
Odpoledne v Montecastello nás zastaví další žena. Jmenuje se Lia a zve nás domů. Nabídne umytí, zákusky, ovoce, nápoje, pak se s námi fotografuje. Říká, že jsme první poutníci v jejím domě. Když máme za sebou dvoustou obec, dovolíme si malou oslavu. Dáme si dvakrát zmrzlinu, třikrát malé pivo. Zbývající šestý poutník, jáhen František, si jen umyje nohy chladnou vodou, která před tou hospůdkou teče z hadice.
Večer dorazíme do Sarsina, dříve to bylo sídlo biskupa, dnes je zde diecéze Cesena- Sarsina, pokud si to dobře pamatuji. Biskupskému chrámu se dosud říká dóm, v 9 hodin večer v něm má pan farář přípravu biřmovanců, kteří mají tuto svátost přijmout na Hod Boží. Proto jsou tam s nimi i jejich rodiče. Zatím s námi vše vyřizuje slečna sakristiánka. Když jí dávám naše listiny, podrží mi otec Jindřich na chvíli poutnickou hůl. Pak už se o ni celý večer opírá. Když jeden z nás zapomněl hůl kdesi nad Benátkami, on mu ochotně věnoval tu svou, že prý mu po cestě stejně jen překáží. Pravdu měl i neměl. Hůl skutečně jakoby chvílemi překážela. Když se o ni člověk pořád opírá, mohou z toho bolet i lokty a dlaně. Hůl však znatelně ulehčuje kyčelním kloubům. A navíc je člověku začnou otékat ruce, když je má při chůzi pořád dole. Proto je potřeba držet hůl v její vyšší části nebo aspoň mít prsty občas zaklesnuté pod popruhy od batohu. Nejvíc však hůl pomáhá, když se poutník zastaví. Jak známo, při stání je namáháno více svalů než při chůzi. Proto při každé zastávce začne všechno bolet a poutníkovi se těžko stojí na místě. V té chvíli se snad každý opře o svou hůl anebo si sedne.
Konečně přichází pna farář. Hned určí nějaké muže, cosi jim říká a ti nás odvádějí nahoru za náměstí. Jeden z nich nám po cestě všem platí, skutečně dobrou zmrzlinu. Jsme ubytováni v poschodí jakési budovy, zřejmě dobrou zmrzlinu. Jsme ubytováni v poschodí jakési budovy, zřejmě je to farní sál. Kněží spí jako obvykle venku v autě.
Otec Jindřich tam s námi nahlas uvažuje: V těchto dnech se to zlomilo. To minulé končí, pokání to smývá a nové se začíná tvořit. Je dobře, že jsme tomu těch 40 dnů věnovali, bude to velký duchovní přínos pro nás i pro naše farnosti a církev. Vystihl tak to, co napsal Jan Pavel II. v 7. článku buly, kterou vyhlásil jubilejní rok: pouť je příprava na obnovu srdce a dodává: "Přímo fyzicky to zažívám. Hodně jsem přemýšlel o minulosti. Když se teď v myšlenkách začnu k něčemu z toho vracet, hned se ozve nějaká bolest, abych toho nechal. Pouť se přece dělá kvůli odpustkům a ty slouží k zahlazení následků hříchů." Celou úvahu uzavírá: "už se nám to krátí, abychom si toho začali považovat!"
Dvacátý pátý den: pátek 9. června
Mše svatá za ty, kdo se za nás modlí, na nás myslí a kdo nás pozdravují nebo nás dávají pozdravovat. Celý den hezky. Ušli jsme 32 km, celkem 902. Večer jsme došli do Verghereto ve výšce 812 metrů nad mořem.
Stoupáme do hor údolím řeky Savio po staré státní silnici. Nad námi nebo někdy také pod námi je nová dálnice, na kterou nemají chodci vstup nebo někdy také pod námi je nová dálnice, na kterou nemají chodci vstup dovolen. Při vjezdu na ni jsou vždycky ohromné cedule, kde je jasně vyznačen zákaz vsutpu pro chodce a zákaz autostopu. Naše stará silnice, a především ta nová dálnice svědčí o mistrovském stavitelském umění italských inženýrů i dělníků! Často vede tunelem, jindy zase kilometry po mostech. V Itálii totiž zjistili, že postavit most není o moc dražší než udělat násep.
Poprvé slyšíme cikády. V obci San Vittore vidíme zachovaný románský kostel. Po jeho prohlídce se ozve pochybnost, zda všechny ty další slohy už jen nekazily tuto prostotu a krásu zároveň. navíc nám románský prostor s vyvýšeným kněžištěm připadá jako nejvhodnější pro liturgii, která přece jen je posvátným divadlem v tom dobrém slova smyslu. Lidé chtějí vidět kněze a zde nám ten oltář nahoře vůbec nepřipomíná jeviště.
Náš peleton se trhá, ocitám se na konci, dost daleko od ostatních. Kousek od silnici, asi sto metrů, je pěkný kostelíček. Šli tam ti naši, anebo jim bylo líto dělat takovou odbočku? Ani já ji nechci dělat zbytečně. Z kostela vychází skupina dětí s učitelkou a jdou směrem ke mně na silnici. Využívám rukou a ptám se prostou větou: "Bylo tam pět lidí s tímto?" a ukazuji na klobouk. Ujistí mě, že ne. Mohu tedy klidně pokračovat, aniž bych si přidával dvě stovky metrů navíc, což je v naší situaci opravdu host.
Z protilehlých strání se také ozývá "úp úp" dudka chocholatého u nás tak vzácného. Toto volání slouží i jazykovědcům. Je důkazem, že staří Římané vyslovovali písmeno V někdy jako VÉ a někdy jako Ú. Latinský název dudka je totiž Upupa, ale někdy se tam psalo místo toho U právě V. Už po několikáté vidíme v různých obcích ulici pojmenovanou po obětech maďarského povstání z roku 1956.
Místo spánku po obědě píšu propisovací tužkou třetí zprávu. Bude mít název: "Od Benátek přes Pádskou nížinu do posledních hor neboli konec statistiky a začátek práce s bulou (nikoliv buzolou), ale vážně: minulost se stává minulou a obnova se blíží."
Sednu si ke stolku tak, abych měl hlavu a pracovní plochu ve stínu. Na bosé nohy mi začne svítit slunce. Zprvu to pěkně hřeje, ale za chvíli mám pocit pálení. Honem na ně dávám složenou košili. To by ještě scházelo! Ke všem těm otlakům navíc spálenina. Dopisuji při odpočinku v Bagno di Romagna a hned se snažím odeslat faxem. Přístroj to vezme, majitel vezme peníze, ale otec Pavel z Přímětic za chvíli volá, že je to naprosto nečitelné. Náplň v propisovačce byla modrá a přístroj to nerozlišil. Uvidíme, co se dá dělat. Prohlédli jsme si také místní hřbitov. Je vidět, že pohřbívají do jakési zdi a rakve dávají nad sebe. Teprve později pochopíme, že italské hřbitovy jsou vlastně umělé katakomby. V klasické době vsunovali nebožtíky do bočních stěn chodeb v zemi, nyní vytvoří nad povrchem novou stavbu a z boku do ní uloží několik řad rakví nad sebou. Zajímavé je také vylepování parte. Jsou větší než u nás, vylepují se na plakátovací plochy na veřejnosti. Najdeme tam nejen oznámení o úmrtí a pohřbu, ale také připomínky zádušních mší svatých k prvnímu výročí smrti.
Postupujeme stále do výše. Při devítistém kilometru recitujeme Gloria a skromně slavíme. Spolubratři mi namítají, že to může být mnohem více, že pořád uvádím a zapisuji menší čísla. Stát se to mohlo, nedělal jsem to však nikdy schválně. Můžeme mít těch kilometrů víc, ale ne zas o tolik. Bratr Miloš si je však jistý, má přesně o stovku víc, ale ne zase o tolik. Bratr Miloš si je však jistý, má přesně o stovku víc, tedy tisíc. Konečně jsme ve Verghereto. Představujeme se a prosíme o pomoc. Stařičký Don Bruno jen opakuje: "Casa piccola!" Máme malý dům. Nakonec nás sice nechá přespat v místnosti nad sakristií, ale už to vypadalo, že budeme odmítnuti. V té chvíli byl citován bratr Petr Beňadyk, dřívější pastorační asistent na Vranově:" Nějak bylo, nějak bude, ještě nikdy nebylo, aby jaksi nebylo." Když nás Don Bruno konečně uložil, usadil jsem se i já s jeho dovolením za jeho psacím strojem (také stařičkým) a začal přepisovat třetí zprávu, aby ji fax vzal. Když jsem za hodinu a půl ještě nebyl hotový, pan farář začal být nervózní. Nenápadně naznačoval, že je potřeba jít spát a jakoby pro sebe pořád opakoval: "Amen." Amen." Nedbal jsem na to, zprávu dokončil a potichu se vytratil. Během psaní mi řekl, že kněží spí v autě za kostelem na konci obce. Tentokrát jsem je našel rychle. Svatý Pavel má pravdu, když nás vyzývá: "Za vše Bohu děkujte!"
Brožurku je možno si objednat za doporučený příspěvek na tisk
25 Kč + poštovné na adrese:
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S.
Náměstí 20,
Vranov nad Dyjí 671 03,
tel. 515 296 384, email: apostolat@fatym.com