Nabízíme další kapitolu z brožurky
Pouť do Říma od A do Z, kterou napsali poutníci , sestavil Jan Peňáz a vydal tiskový apoštolát A.M.I.M.S.....
Dvacátý den: 4. června- sedmá neděle velikonoční
Mše svatá až večer za svěřený lid Boží. Celý den hezky. Ušli jsme 29 km, celkem 727 km. V 17.15 jsme došli do františkánského kláštera v Taglio di Po a tam jsme přenocovali.
Vycházíme poměrně brzy ráno, pozorujeme sběrače mušlí na mořském břehu, kteří využívají odlivu. Moře, jak vidíme po své levici, nás moc nenadchlo, jsou to spíše špinavé zátoky s hnijící vodou. V novém kostele sv. Anny v obci S. Anna se zastavujeme, pan farář nám ukazuje jubilejní betlém: pozadí vánočního betlému nechal na místě po celý rok. Do jeskyně dal místo jeslí znak jubilea. Vpředu umístil Pannu Marii bez Ježíška a svatého Josefa s holí, jak jdou do Betléma k zápisu. Vedle drží archanděl Gabriel text z evangelia o milostivém létě, vzadu přichází svatý Roch, patron poutníků, má hůl a klobou jako my! Tuto sochu si pro jubilejní rok vypůjčil z vedlejšího starého kostela. Seznamuje nás s lidmi, ti nás vítají a obdivují.
"Bravi, bravissimi!" zaslechneme ještě mnohokrát tento italský výraz, který by se dal přeložit jako: "Jste dobří, jste nejlepší!"
Znovu na nás dýchnou statistické obavy Italů, to když nám místní mladý pár ukazuje malinkatou černošskou holčičku, kterou máma drží v náručí. "Máme ji už měsíc" říkají nám a vypadají šťastně. Prohlížíme si také farní věstník k jubileu. Jsou tam fotografie všech kněží, kteří působili v této příměstské farnosti u Chioggia. Něco podobného bylo v plánu pro jubilejní rok i v naší vlasti. Současný pan farář je tam v červeném ornátě s palnou v ruce, jak jde na Květnou neděli v čele průvodu a před ním vedou živého oslíka.
Obědváme u mostu přes řeku Adiži. Ta pramení až u rakouských hranic a zprvu protéká územím, kterému Italové pochopitelné říkají Horní Adiže. Dříve to byla část Rakouska pod jménem Jižní Tyrolsko. Žijí tam Němci, ale když Italové v první světové válce porazili Rakousko-Uhersko, zabrali to pro sebe. Místním se to moc nelíbilo, ani ten nový název ne. Pořád byly snahy od odtržení Jižního Tyrolska od Itálie. A někdy byly spojeny i s terorismem. Pak se v Evropě objevila práva menšin, věc za socialismu naprosto neznámá, i když se o tom pořád mluvilo. Proto se na to u nás doposud málo slyší. Obyvatelé této oblasti dostali určité výjimky. Svůj kraj od té doby nazývají dvojjazyčně a dokonce dvojslovně. V italštině úředně stále Horní Adiže- Alto Adige a ve své mateřštině je to opět a dnes i úředně Jižní Tyrolsko- Südtirol. A využívají svého postavení, které opravdu není lehké a jednoduché. Říkají totiž: "My jsme také italští státní příslušníci, chceme to, co mají ostatní." Jindy však připomínají: "My jsme menšina, máme právo na výjimky."
O půl páté přecházíme řeku Pád, po mostě 1100 metrů dlouhém, řeka sama je 500 metrů široká. Usazujeme se u františkánů v Taglio di Po, což by se dalo přeložit jako místo kde Pád rozděluje území na dvě části.
Dáváme si věci do sálu, umyjeme se a jdeme do kostela na mši svatou. Poprvé slyšíme slovo Romeo. Toto jméno neoznačuje jen veronského mladíka, který sváděl Julii. Romeo znamená římský, a to především římský poutník. Když nás vidí místní trhovec, ptá se nás, jestli jsme také Romeo. Pak nám říká za vydatné pomoci všech končetin: "Romeo chodí takhle" a dává ruce na bradavky a kluše na místě, " a ne takhle" a napodobuje naše svěšené ruce podél těla a pomalou chůzi. Nic na to neříkáme, dnes máme za sebou jen 29 kilometrů, byla přece neděle, ale celkem už jich je 727.
Mši svatou obětujeme za svěřený lid Boží, já zvláště za biřmovance ve Velkém Meziříčí, za jejich kmotry a za toho, kdo jim svátost uděluje. Nevíme totiž, jestli se už náš otec biskup uzdravil, anebo ho zastupuje generální vikář, obětavý Jiří Mikulášek. Celá večerní bohoslužba vyznívá jako radostné shromáždění vykoupeného lidu Božího. Kázání není dlouhé, kněz mluví naprosto klidně. Všichni zpívají, vede je kantor, který stojí u ambonu a zpívá sám anebo vede zpěv lidu. Varhany jsou za oltářem, když paní varhanice nehraje, sedne si vedle ministrantů a sleduje posvátný děj. Při mši svaté je sbírka na nemocnici v Guinei Bissau, kde působí jeden z místních františkánů jako misionář.
Po mši svaté probíráme trasu. Podle vídeňského turistického spolku je to odsud do Říma ještě 540 km, podle místního kantora už jen 420 km. On asi jezdí po dálnici, myslili jsme si, když nám to říkal. Budoucnost ukáže, že měl pravdu, spletl se jen o deset kilometrů. Vídeňáci si vybírali samé venkovské silničky a polní cesty. My jsme to kvůli únavě zkracovali, jak se dalo. Šli jsme přímo po tom nejvyšším stupni silnice, po kterém to měli chodci dovoleno. S otci františkány pak večeříme. V náš prospěch se vzdávají zmrzliny, kterou měli nachystanou pro sebe. Kněží spí zase v autě na farním dvoře, ostatní ve farním sále. Večer v deset hodin je ještě 24 stupňů Celsia.
Citát od Františka Řezníčka: "Já se s těmi puchýři naučím žít, ale to už budeme v Římě." Je třeba uznat, že Františkovi by se ta pouť měla počítat dvakrát, právě kvůli jeho puchýřům. Na některých místech se mu dělají už potřetí po sobě.
Brožurku je možno si objednat za doporučený příspěvek na tisk
25 Kč + poštovné na adrese:
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S.
Náměstí 20,
Vranov nad Dyjí 671 03,
tel. 515 296 384, email: apostolat@fatym.com