Nabízíme další kapitolu z brožurky
Pouť do Říma od A do Z, kterou napsali poutníci , sestavil Jan Peňáz a vydal tiskový apoštolát A.M.I.M.S.....
Devatenáctý den: sobota 3. června- první sobota v měsíci
Mše svatá na úmysly prvních sobot. Celý den hezky. Ušli jsme 38 km, přespíme venku a v autě u jakési samoty, v blízkosti Chioggia. máme za sebou 698 km, 574 má být před námi.
Soukromě sloužíme mši svatou v kostele svatého Antonína. Dnes dopoledne v něm budou ještě dvě zádušní a jedna svatební. Od včerejška debatujeme o tom, jestli odbočíme do Benátek. Nakonec se rozhodujeme, že tam nepůjdeme, i když to některým z nás přijde líto. Jsme poutníky do Říma a nebylo by od nás pěkné, využívat dobrodiní, které nám poskytují z tohoto titulu, a třeba jen na pár hodin se změnit v turisty. To je hlavní důvod, který převážil vše ostatní. Může to být také jako sebezápor, protože se celkem nepostíme. Sníme všechno, co nám dají, a ze svých zásob se opravdu cpeme ze strachu, abychom nezeslábli.
Loučíme se s Danem, který odjíždí do vlasti. Sloužil věrně 18 dní jako řidič, kuchař i vyjednávač. Nyní využil příležitosti k vystřídání, která se naskytla, protože Pavel je stejně ochoten jet s autem jako jít s námi pěšky. To druhé by možná raději, ale Dan je opravdu rád, že může dojet. P. Bartoš mu děkuje jménem všech poutníků. Oba řidiči pak jedou na nádraží, Dan dostane lístek do Rakouska, zbytek dojede stopem. Dodatečně se dozvídáme, že až ve vlaku si vzpomněl, že má klíče od auta ještě ve své kapse a okénkem je podával Pavlovi. Otec Jindřich má sice náhradní, ale byly by to velké starosti. Díky Bohu jsme jich uchráněni.
Později se ještě ukáže, oba řidiči mají jedno společné. Všiml jsem si toho, protože jsem s oběma vždy domlouval, kde mají zastavit a čekat nás s jídlem. Snažili se nás šetřit, protože s námi cítili. Zastavili většinou hned, jak uviděli poprvé jméno určené obce, i když to byla teprve odbočka k ní. Někdy jsem jim řekl, že to bude vesnice s názvem třeba Santa Agatha a oni zastavili u první obce, která měla jméno podobné té domluvené. Prostě se jim zdálo, že už je to na nás velký kus, že to bez jídla a přezutí nemůžeme ujít. Řidičům jsem to nikdy nepřipomněl a nikdo jiný si toho vlastně nevšiml. Každou zastávku jsme radostně přivítali, i když se tím pak prodloužila odpolední nebo večerní etapa.
Vycházíme z fary a zapomeneme se zeptat otce Roberta na nejkratší cestu přes město. Musíme se ptát chodců nebo řidičů a to není vždy jednoduché. Jdeme také po ulici, která nese zajímavé jméno- ulice Obětí pracovních úrazů. Před velkou křižovatkou kápneme naštěstí na jednoho geometra, ten nám to namaluje a my pak už míříme po státní silnici směrem na jih. Byli jsme varováni, abychom po ní nechodili v pracovní dny, že je tam nebezpečí smrtelných úrazů. Vypadá to, že po ní půjdeme jen dva dny, dnes v sobotu a zítra, kdy na ní není tak velký provoz. Je velké vedro a my jsme rádi, že fouká větřík od moře.
Miloš nám o Benátkách aspoň čte z průvodce po Itálii. Dozvídáme se, jak zakladatele města využili toho, že na moře si nikdo nedělal vlastnická práva. Proto mohli stavět, i když to bylo mnohem těžší než na pevnině. Všechno však musí mít i duši. Proto se vypravili do Alexandrie pro ostatky svatého Marka, nejbližšího spolupracovníka svatého Petra, který je duší Říma. V Alexandrii se nejdříve postili a modlili. Pak vzali bez dovolení ostatky a zabalili je do vepřového masa, aby odradili mohamedány od přílišné kontroly. Jejich město tím získalo duchovní střed, jak poznamenal otec Jindřich. Pak se mohlo rozrůstat po všech stránkách a dosáhnout slávy Říma i Cařihradu. Napadá mě přitom, jak biskup krakovský, nynější papež, popisoval přenesení ostatků svatého Vojtěcha do Prahy: "Češi přijeli, modlili se, postili, ukradli a odjeli." Byla to jistě jiná doba. Dnes se jen můžeme ptát, kdo za to vykonal nebo vykoná pokání. Je známo, že Pavel VI. právě v tomto duchu předal cařihradskému patriarchovi důležitou část ostatků svatého Ondřeje, kterou do Říma přivezli křižáci.
Většina aut jezdí proti nám. Italové se vracejí z pláží do Benátek. V autě vidíme často jen jedno dítě, sem tam dvě, úplně výjimečně více. Ti, kdo mluví o vymírání italského národa, budou mít asi pravdu. na sever jede také hodně autobusů s naší poznávací značkou. Kromě dobrot, které přivezl Pavel, je to první pozdrav z domova po dlouhé době. Proto na ně máváme ze všech sil. Krajané v autobusech asi těžko chápali, proč šestičlenná parta v kloboucích tak vyvádí.
"Ti Taliáni jsou nějací divní," napadlo je možná, protože nikdo z nás nemá státní vlajku. Nejsme přece ani státní delegace, ani národní mužstvo, ale poutníci z Moravy. Nakonec si lidé z autobusů z okresů Olomouc, Ostrava a Opava dají říci a zamávají nám také. V autobusech se značkami z Ústí nad Labem a z okolí se tváří netečně řidiči i průvodci i všichni ostatní. K večeru je na silnici zácpa, auta jedou krokem. Lidé nás zdraví, ptají se, odkud jsme a kam putujeme. Vyhýbáme se městu Chioggia, přenocujeme na Božní cestě, je tam plno komárů, nad námi poletuje veliký netopýr, jakého jsem u nás ještě neviděl. Citát dne od Jindřicha Bartoše: "Ráno je to s únavou horší než večer."
Brožurku je možno si objednat za doporučený příspěvek na tisk
25 Kč + poštovné na adrese:
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S.
Náměstí 20,
Vranov nad Dyjí 671 03,
tel. 515 296 384, email: apostolat@fatym.com
