Nabízíme další kapitolu z brožurky
Pouť do Říma od A do Z, kterou napsali poutníci , sestavil Jan Peňáz a vydal tiskový apoštolát A.M.I.M.S.....
Šestnáctý den: středa 31. května- Navštívení Panny Marie
Ráno mše svatá za Rádio Proglas. Celý den slunečno, dopoledne příjemně, odpoledne vedro. Ušli jsme 35 km, trvalo nám to 8 hodin. Skončili jsme v klášteře v San Vito al Tagliamento. Celkem máme za sebou 576 km.
Ráno sloužíme mši svatou u stolu v pokoji, připomínáme si, že před čtyřmi a půl roky začalo vysílání Proglasu, obětujeme ji za všechny, kdo v něm pracují. Po ní nastupujeme do auta, abychom jeli k faře a vrátili klíče. V tom pan farář přijíždí. Vystupuje z auta, děkujeme a loučíme se. Jako všude i zde prosíme o požehnání na cestu. Jako všude i zde si všichni něm klekáme. Jenom zde se setkáváme i s opačnou prosbou. Pan farář si kleká a říká: "Požehnejte mi a modlete se za mě a za mou farnost. I tady konzumismus velmi ohrožuje víru."
Nabízí snídani, raději říkáme, že už jsme po ní. Nakonec nám radí dojít až do San Vito, že tam jsou padri, otcové františkáni, ti jsou na poutníky lépe zařízeni. Ptáme se, kterým směrem jít. Ukazuje na hlavní silnici, která je těsně vedle: "Pokračujte dál."
Domluvíme si s Danem zastávku na prvním parkovišti a vycházíme. Když se nás pak budou lidé ptát: "A to jste opravdu šli až do Říma celou cestu pěšky?" napadne mě pokaždé, že nevím a a už nezjistíme, kolik jsme v tom Majanu ujeli autem. Vzhledem k tomu, že jsme však ze státní silnice šli ke kostelu notný kus cesty, bude to asi tím vyrovnané. Navíc jsme na tu silnici vstoupili ještě uvnitř města.
Každý den v květnu jsem zapisoval dobu, kdy jsme vycházeli a docházeli, délku zastávek k jídlu či odpočinku a počítal průměrnou rychlost. Někteří mi vytýkali, že to není poutnické, nýbrž turistické. Posledního máje s tím končím, také pro náročnost takovéto statistiky. Dovolím si však dnešní den uvést dopodrobna. Před osmou hodinou jsme vyšli a po dvaceti minutách jsme se zastavili na parkovišti na snídani. Studené domácí vepřové od mé švagrové ze Slavkovic nám všem chutnalo. Zvoli jsme tuto těžkou stravu proto, že jsme od včerejšího poledne nic nejedli.
Vyšli jsme pak až v 9.15, šlapali do 11.30. Pak byla zastávka na pití a pár vitamínů. Po polední modlitbě jsme se dali do pohybu ve 12.05 a zastavili se ve 13.35 na další napití a kalorickou svačinu: perník od Marie Malcové z Velkého Meziříčí a směs sušeného ovoce od Marie Novákové z Přímětic. Pak jsme šli přesně dvě hodiny, do tři čtvrtě na čtyři, a poobědvali, už nevím co. Bylo to šest hodin chůze, ušli jsme 28 kilometrů. Posledních 7 kilometrů jsme pak ušli za dvě hodiny- od 3/4 na šest do 3/4 na osm.
V tom byly i kratičké zastávky na nějaký ten oplatek nebo zdravou výživu se slovy, která se stanou citátem dne: "Vezmi si müsli a na ty kilometry už nemysli."
Po horách ani památky, všude rovina, kterou protéká řeka Tagliamento. Dál vidíme dvojjazyčné nápisy, dokonce i u naší 157 obce, která se jmenuje italsky Rivis a friulsky úplně stejně. Má tedy jednu tabulku se dvěma stejnými slovy. Obcházíme město Udine velkým obloukem. Okolo silnic je bujná vegetace, jižní stromoví, na němž bývají květy i plody zároveň. Je tomu tak i na morušovnících. Trháme moruše, jsou dobré a přijdou vhod. Vidíme také staré olivové stromy. Jsou to vlastně mohutné pařezy. Stále je ořezávají a ony stále vyrážejí nové ratolesti. Zahlédli jsme téměř půlmetrovou zelenou ještěrku. Je velký provoz i na menších silnicích, v době siesty trochu utichá, ale ne moc.
Končíme v klášteře františkánů, kteří mají na starosti svatyni Madonna di Rosa, jubilejní místo. Jsme krásně přijati, věnuje se nám sám představený kláštera. Dan tuto poutní svatyni na kraji města přehlédl. Jel pořád dál a dojel až k farnímu kostelu. Tam ukázal list od otce biskupa a italskou prosbu o to místo, kde neprší, možnost umytí a nabrání vody. Pan farář to ukazoval všem lidem kolem sebe a dával najevo, že nechápe, jak někdo může něco takového žádat. Jak nám Dan potom líčil, přímo si z toho dělal smích.
Otec Marek to komentuje: V "Rakousku nám také dlouho trvalo, než jsme objevili rytmus té země a přizpůsobili jsme se mu. I tady to tak budeme muset udělat, zatím se nám to nedaří."
V klášteře jsme povečeřeli jako praví Italové, bylo hodně zeleniny, samozřejmě víno. Pak jsme vysvětlili, že máme ještě řidiče s doprovodným vozidlem. Z kláštera zavolali na faru a Daniel pak přijel. Tady se také poprvé dozvídáme, jak se italsky řekne řidič auta. Věděli jsme, že mu neříkají podle našeho a francouzského šoféra. kdosi však připomněl konduktéra, jak se v našem jazyce říkalo dříve průvodčímu. V italštině však slovo conduttore znamená řidič vlaku, tedy strojvedoucího. Muselo to působit komicky, když jsme doposud Italům říkali, že náš strojvedoucí za námi brzy přijede. Tomu, kdo řídí auto, však Italové říkají autista, jako my v podobných případech používáme slovo traktorista, motocyklista a další.
Domlouváme další trasu, přitom vedeme spory i mezi sebou. Nevíme totiž, zda Benátky minout nebo ne, zda jít po pobřeží a kousek se přeplavit anebo po souši, což se zdá delší. Působí divně, když to řešíme před představeným, který mluví pouze italsky a anglicky. Nakonec nám radí směr na Ceggia a pak ke spolubratrům na benátském předměstí Marghera. Tím je rozhodnuto.
Prosíme o přístup k počítači a píšu zprávu za druhý týden včetně posledních květnových dní. Všichni bereme svou pouť jako službu, proto jsme se na konci druhého týdne pokusili sestavit poutnický chorobopis a lékopis. Přidávám jej ke zprávě. Kvůli lékařskému tajemství neuvádím ani jména, ani příjmení. (Najdete je v kapitole E.) Do zprávy také píšu citáty z doby, kdy se začalo o pouti uvažovat (Najdete v kapitole H.). Zprávu končím modlitbou: Díky Bohu, díky Panně Marii Průvodkyni na cestách a díky andělům strážným, a citátem z Janova evangelia (15,5), který vystihuje nejlépe naši situaci: Beze mne nemůžete dělat nic.
Zprávu jsem psal na počítači až do půl druhé v noci. Kolem desáté přišel otec představený a říká mi, že poutníci spí nahoře, abych se šel podívat. Zaujatý obrazovkou, jako všichni, kteří propadnou počítači, televizi či videu, lehkovážně tvrdím, že to najdu. V noci se pak nahoru do poschodí dostanu snadno. Také vypínače naleznu, rozsvítím a podle chrápání objevím i pokoj, kde všichni spí. Pustím světlo z chodby dovnitř, abych viděl, která postel je volná. Snažím se to zapamatovat, pak se musím vrátit na druhý konec chodby, abych zhasl vypínač. Nenechám přece svítit celý klášter uprostřed noci! Potmě se vracím, po zvuku nacházím znovu ty dveře. Tam je však temnota naprostá, protože všechny rolety jsou zatažené, a já ztrácím orientaci. Komusi sáhnu na hlavu, ten se probouzí, ostatní také, nastává rozruch. Naštěstí má bratr Miloš červené blikátko, to pomůže a konečně uléháme už v plné sestavě.
Brožurku je možno si objednat za doporučený příspěvek na tisk
25 Kč + poštovné na adrese:
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S.
Náměstí 20,
Vranov nad Dyjí 671 03,
tel. 515 296 384, email: apostolat@fatym.com