Nabízíme další kapitolu z brožurky
Pouť do Říma od A do Z, kterou napsali poutníci , sestavil Jan Peňáz a vydal tiskový apoštolát A.M.I.M.S.....
Třináctý den: 28. května- šestá neděle velikonoční
Mše svatá s farností Sankt Leonhard za svěřený lid Boží celý den pod mrakem. ušli jsme 24 km, celkem 465, trvalo nám to 5 1/4 hodiny. Došli jsme do Camporosso v Itálii a tam přenocovali v klášteře.
Mše svatá byla ve venkovském kostelíku, obětovaná za svěřený lid Boží. Koncelebrovali jsme s místním panem farářem, který vedl bohoslužbu i zpěvy německy a slovinsky. Na oltáři měl každou knihu dvakrát. "Otče náš (bylo navíc ještě česky). Lidé krásně zpívali, i bez varhan, slovinské texty na východní nápěvy. Staří i mladí se modlili v obou řečech. Ministrovali chlapci i děvčata, všichni měli zvláštní červené pláštíky na způsob pluviálu. Slušelo jim to všem, i těm blondýnkám, které se otáčely na všechny strany. Ne že by kluci byli andělé, ale i v ministrování se zachovat řád. Ať se děvčata zapojují, ale ministrantskou službu ať nechají tradičně chlapcům.
Zajímavé bylo také podávání svatého přijímání. Viděli jsme už vícekrát v presbytáři klekátko pokryté ubrusem. Až tady jsme pochopili k čemu slouží. Svaté přijímání podávají dva a stojí tak, že před sebou mají to klekátko. Lidé přistupují také po dvou, někdo přijímá na ruku, někdo do úst. Podobě si někdo při přijímání klekne a jiný zůstane stát. Moc se nám to líbilo. Hlavně ta možnost svobodné voly a praktičnost.
Po mši svaté bylo žehnání opravené kapličky na návsi, jdeme tam procesím. Pak je připravena slavnost. Lidé jdou přímo ke stolům, k nim přicházejí číšníci s lístky v rukou a peněženkami v kapsách, čtyři mladíci začnou vyhrávat. Nás nikdo nezve, trochu nám to přijde líto, ale nakonec jsme rádi, bylo by to velké zdržení. Dostáváme celkem tři sta šilinků od kněze, který v sobotu večer měl mši svatou. Další stovku dává paní, která za námi přišla ze sousední vesnice, když jsme odcházeli ze slavnosti. Otec Jindřich, který držel kasu, pak spočítal, že to, co jsme v Rakousku dostali, stačilo přesně k zaplacení benzínu, noclehu v Mariazell a známek na pohlednice.
Vycházíme pozdě- je neděle. Jsme opět na hlavní silnici, která pomalu stoupá k hraničnímu přechodu do Itálie. Odbočka do Slovinska by byla mnohem prudší. Dan se včera po ní omylem kousek vydal a popisoval, jak málem auto zavařil. Objevili jsme plíseň i na posledních devíti bochnících, jsme nuceni je pohřbít. Je nám to líto, mysleli jsme, že to máme dobře rozpočítáno. Odhadovali jsme tři a půl bochníku na den a těch 42
by stačilo právě do dneška. Jenomže jsme dostali dost buchet a ty jsme se snažili jíst nejdříve, aby se nezkazily. Chleba vlastně vydržel těch 12 dní, jak jsme plánovali, což je dobré. Osmnáct bochníků jsme tedy snědli, devatenáct nechali mravenečkům, několik jsme jich už věnovali těm, kdo zůstali na Vranově. Celou tu čtyřicítku bochníků měl koupit František Řezníček.
Když vidí to pohřbívání, vzpomíná na jednoho ze svých vychovatelů, který říkal: "Když po tobě někdo něco chce, dej mu polovičku."
Ve 14.50 překračujeme italské hranice, kde jsou jen prázdné budovy. Přechod Rakouska trval 13 dní, bylo to 445 km a prošli jsme 125 obcemi. Jdeme stále po silnicích a vnímáme rozdíl. V Itálii už k jejich stavbě a úpravě nepoužívají tolik přírodní kámen jako v Rakousku, všude je jenom beton. U Coccau procházíme prvním tunelem, je jen 520 metrů dlouhý. Proti nám jedou z jihu cyklisté, asi Němci nebo Rakušané a hned jak nás vidí, volají: "Roma?" Celí šťastní přisvědčujeme.
Zastavujeme se v prvním italském kostele v Tarvisio, mají tam velikonoční výzdobu hlavního oltáře. Jako se u nás v postní době dává před sochu či obraz fialové plátno s obrazem Krista Pána trpícího, oni tam měli zřasenou jasně červenou látku a před ní sochu Krista Pána vzkříšeného. Je to moc pěkné, v mnoha kostelích u nás by se to takto také dalo udělat. Lidem je tu dáno přímo před oči nové pojetí velikonočního tajemství, které připomíná spojení dvou stran jednoho díla spásy- smrti a vzkříšení našeho Pána. Teologie druhého vatikánského koncilu, opřená o tradici otců, je tu dotažena až do lidové zbožnosti. V kostele mají také obraz našich věrozvěstů a svých patronů, svatých Cyrila a Metoděje. zase pozdrav z domova a zároveň připomínka Evropy.
Ptáme se na nocleh u sester v klášteře hned vedle. Posílají nás do sousedního Camporrosso. Jsou tam školské sestry. Ve velké budově, asi dřívější škole nebo ozdravovně, která je v nadmořské výšce 819 m, jsou dneska už jen dvě sestry. Tuto neděli bylo první svaté přijímání, zvou nás na večeři a přinášejí zbytky jídel z hostiny i ze své kuchyně. Pochutnáme si všichni. Poprvé jíme italský chléb, který vypadá i chutná jako naše nasládlé velikonoční mazance. Když má člověk hlad, jí ho i s paštikou nebo s masem, po tom našem se nám však bude stýskat. Sestry přinášejí seznam svých klášterů po celém světě a ukazují nám jména spolusester ze Slavkova u Brna.
Říkají, že do Říma je to ještě osm set kilometrů, že tam autem jedou 6 hodin. Otec Marek se proto jako správný průzkumník ptá, jestli nechodíme pořád dokola, když nám říkají už třetí den stále stejné číslo.
Když při různých debatách o tom, kterou trasu vybrat někdo řekl, že všechny cesty vedou do Říma, otec Jindřich mu připomínal podle pravdy: "Ale všechny nejsou stejně dlouhé."
Brožurku je možno si objednat za doporučený příspěvek na tisk
25 Kč + poštovné na adrese:
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S.
Náměstí 20,
Vranov nad Dyjí 671 03,
tel. 515 296 384, email: apostolat@fatym.com