Nabízíme další kapitolu z brožurky
Pouť do Říma od A do Z, kterou napsali poutníci , sestavil Jan Peňáz a vydal tiskový apoštolát A.M.I.M.S.....
Čtvrtý den: pátek 19. května
Večer mše svatá za Boží pomoc při putování. Dopoledne pršelo, odpoledne svítí slunce, ušli jsme 40 km, trvalo nám to 9 hodin, skončili jsme v Türnitz o půl osmé. Máme za sebou celkem 143 km, to je desetina celé cesty, která podle rakouských map má měřit 14 set kilometrů.
Otec Ignatius nám sám, bez Agnešky, připravil snídani postní, ale vydatnou. Ani jsme to všechno nesnědli. Dal nám ještě tisíc šilinků na benzín. V 8 hodin vycházíme, prší, celou hodinu nám trvá, než se dostaneme na konec města. I když si dáváme pozor, trochu jsme si přece jen zašli. Nemáme mapy pro tento kraj, jdeme nejprve po silnici. Řidiči se nám vyhýbají, aby nás nepošplíchali, zde v Rakousku jsou všichni ohleduplní, nechají nás přejít, s úsměvem nám pokynou, nikdo na nás netroubí. Pak přejdeme na cyklistickou stezku údolím řeky Traisen, je to druhé údolí, kterým procházíme, tentokrát vzhůru. I zde poznáváme velkou snášenlivost. Většina cyklistů na nás nezvoní, jedou za námi, dokud si jich někdo z nás nevšimne a nevyzve druhé, aby uhnuli. Déšť chvílemi ustává, mraky vidíme první předhůří Alp.
Po mokrém asfaltu lezou hlemýždi, otec Jindřich je poutnickou holí jemně přesunuje zpět do trávy v příkopě, aby nepřišli k úrazu. Stejně si polezou dál svým šnečím tempem bez ohledu na zásah vyšší moci. My se také hlemýždí rychlostí suneme k Svatému otci, k prahům apoštolským.
Za tři dny máme teprve 103 km. Co si asi o nás myslí ten, který se na nás divá z větší výšky než my na ty šneky. Jistě však na nás hledí s větší láskou a pochopením, když se snažíme k jeho slávě tu pouť konat.
Za pár hodin chůze Miloš, celý bledý, hlásí, že má křeče. Vyšel o tři dny dříve, ze Žďáru do Vranova a ušel už sto kilometrů a je pro nás jakýmsi znamením toho, co přijde. Už vyšel z období puchýřů (měl jich nejvíce), kůže si už zvykla a teď přichází na řadu svalstvo. Říká to upřímně a prostě dodává, že nás to čeká všechny.
Blížíme se k Traisen, městečku pojmenovanému podle řeky (anebo je to obráceně, člověk nikdy neví). Chceme si zkrátit cestu, šplháme do prudkého náspu, pak se pro jistotu ptáme, jestli nám ta zkratka pomůže. Není lehké, aby šest pěšáků zastavilo řidiče, byť jen pro informaci. Automobilisté si zřejmě myslí, že stopujeme. Nakonec se to přece jen podaří. Zastaví nám řidička, jede na mopedu. Vysvětluje nám, že ta zkratka je špatná. Musíme znovu dolů. V Traisen jdeme do nového kostela který byl postaven v době koncilu, a proto má dva ambony. Dnes jeden k hlásání Božího slova a druhý k uchovávání Božího Těla jako svatostánek. Je to pěkné, Pán Ježíš v Nejsvětější svátosti není odstrčený, jak tomu, někdy, žel bývá.
Obědváme v autě, mezitím se udělalo pěkně, takže pláštěnky oschly a mohli jsme je zabalit. Pokračujeme dál do hor, míjíme klášter v Lilienfeld, o pár kilometrů dál obdivujeme Kalvárii s mnoha sochami. Jsme na Mariazellské cestě, na jedné kapli je obraz poutníků. Je na něm znázorněno, že ten první nese kříž obrácený tělem Pána Ježíše k poutníkům, aby na něj viděli. Ne jak u nás, kde nosíme kříž s korpusem dopředu jako transparent při manifestaci. Poutník se totiž vydává na cestu za Kristem, který zve k následování.
Do Türnitz přicházíme, právě, když končí mše svatá, na níž byly jen starší ženy. Necháme je vyjít a jdeme do kostela i s poutnickými holemi. Latinsky oslovujeme řeholního kněze, otce Andrease z řádu cisterciáků. Dáváme mu průvodní dopis. Pozorně jej čte nahlas a při každém jménu se dívá, kdo se přihlásí. Nakonec nám dovoluje mši svatou, souhlasí i s ubytováním dvou lidí na faře, ale hned se ptá, jestli to budou laici nebo kněží. Asi z bezpečnostních důvodů. Musí odjet na nějakou přípravu. Zatím sloužíme mši svatou v kostele sv. Martina, u oltáře jsou dvě ohromné svíce, jednu darovali místní sedláci v roce 1982, druhou hasiči v roce 1998.
Za chvíli po skončení naší bohoslužby se otec Andreas vrací, otevře nám farní sál, kde budeme moci přespat na svých lehátkách, a přilehlou kuchyňku. Do ní nám pak přináší litr meruňkovice a pěkně se s námi baví. Hlásíme mu, že máme desetinu cesty za sebou, neboť podle výpočtů od zeleného stolu máme ujít čtrnáct set kilometrů. Z řeči vyplývá, že když uviděl šest chlapů s holemi, napadlo ho, že mu nadešla poslední hodina. Jsme překvapeni, namítáme, že nechceme kolem sebe šířit strach. On se brání, že to byl jen takový první dojem. Ve farnosti má 1700 duší, 3. června půjde asi polovina farníků pěšky do Mariazell, staří a nemocní je budou v duchu doprovázet.
Se svým biskupem Kurtem Krennem je spokojený, váží si ho. Říká, že média se k němu nechovají korektně. Na to téma dokonce vypráví vtip: Papež přijede do Hogkongu. Novináři se ho ptají. "Svatý otče, byl jste tady v nočním klubu?" Papež udiven namítá: "A tady je Hongkongu je noční klub?" Druhý den se v novinách objeví. První papežova otázka v Hongkongu byla: Je tady noční klub?"
Při řeči se mluví i o našem nocování. Říkáme, že jsme už jednou spali venku. Ptá se, kde to bylo a proč, a říká: "Tu farnost znám, tam jsem působil. Pak mě dali na místo kněze, který byl zde a musel být přeložen." Svým způsobem se naplnila slova o shledání, vyřčená ve 21.40 před dvěma dny.
Pátý den: sobota 20. května
Večer mše svatá u milostné sochy Panny Marie na úmysl místních dárců, dopoledne déšť, odpoledne svítí slunce. Ušli jsme 31 km, trvalo nám to 8 hodin, celkem máme 174 km, už je osmina cesty za námi. Skončili jsme v Mariazell v 6 hodin večer a přespali u sester v Salvatorheim.
Ráno přináší otec Andreas lísteček s českou písni, kterou zpívali mariazellští poutníci při zastávce v Türnitz. Zde je totiž uchovávána částečka trnové koruny Pána Ježíše. Přál si, abychom mu si na rozloučenou zazpívali. Prosíme ho o požehnání na cestu. Dává nám je a prosí o ně také nás. V osm hodin vycházíme, opět za mírného deště. Na cestu nám hlaholí všechny zvony, které otec Andreas na chvilku pustil, jak se po silnici přes Annaberg, která je dlouhá se spoustou serpentin, ale směrem na vodopády ve Falkenschlucht. Asi po půlhodině nás dojíždí auto. Náš hostitel v něm přiváží ručník a další věci, které si jeden z nás zapomněl.
Za chvíli už jdeme po lesních cestách kolem bystřin, kde hnízdí vzácní skorci vodní. Velikostí se podobají kosu, proto se jim v některých jazycích říká vodní kos. Jejich hnízda nejsou vůbec vidět, protože si je staví pod proudem padající vody. Francouze to vedle k rčení. Chudý jak vodí kos, protože si mysleli, že skorec ani to hnízdo nemá. Vodopády procházíme po dřevěných lávkách, je to opravdu romantická cesta. Pak jdeme kolem horských luk s kvetoucími narcisy. Poutníci měli krásnou cestu poslední den pouti ke Královně slovanských národů, Velké matce Rakouska a Velké paní Maďarů. Když si stěžujeme na puchýře a otlaky, Miloš nás utěšuje: "už na to nemyslete, protože za pár dní budete mít úplně jiné bolesti a budou mnohem větší." (Tento citát se za pár dní na sto procent potvrdil).
Odpoledne se udělá hezky. Přicházíme na křižovatku dvou poutních cest. My přicházíme po té od Svatého Hippolytu, jak se dá Sankt Pölten přeložit do čestiny. Naše cesta se spojuje s vídeňskou a za pár kilometrů pak tato rakouská s maďarskou. Jsme vysoko v horách, dnešní cíl je ve výšce 871 metrů nad mořem, okolní vrchy však mají kolem jedenácti set metrů. Dnes je 20. května, a tady teprve kvetou šeříky, v trávě blatouchy a petrklíče. Těsně před Mariazell vidíme na pastvině jakýsi divoký skot, snad někde z Asie.
Do Mariazell vstupujeme pak po ulici Uherské a zpíváme: Nastokrát buď pozdravena, o Matičko celenská. Máme se hlásit u českého kněze, otce Václava Steinera. Nejprve však jdeme do sakristie na mši svatou. Bude německá, připojíme se. Podpisujeme, že budeme sloužit mši svatou na úmysl dárce, a dostáváme z ní 30 šilinků, které jsou určeny pro kněze. V sakristii pak vidíme nápis, že mešní stipendium činí 100 šilinků nebo 15 marek. To ostatní by mělo být pro chudé, kostel, varhaníka a další, kteří jsou při mši svaté zapojeni.
Otec Václav nám domluví ubytování u řeholních sester. Vedou ubytovnu s názvem Salvatorheim. Na světelné procesí nejdeme, jsme rádi, že jsme na místě a v teple. Večeříme z vlastní zásob. Otec Václav pak přichází za námi. Říká, že v Mariazell je osm měsíců zima a čtyři měsíce chladno. Vypráví o poutích a o Rakušanech a Češích. Připomíná, že v pražském telefonním seznamu najdeme velice mnoho jmen německých, podobně jako v tom vídeňském zase českých. Klade nám na srdce, ať se nezapomeneme se sestrami vyrovnat. Asi mají své smutné zkušenosti. A provoz domu jistě stojí dost peněz. Píšeme první pohlednice, připomínáme, že máme první osminu cesty za sebou. Ve skutečnosti to už bylo více, ale v té chvíli nás to stejně potěšilo.
Brožurku je možno si objednat za doporučený příspěvek na tisk
25 Kč + poštovné na adrese:
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S.
Náměstí 20,
Vranov nad Dyjí 671 03,
tel. 515 296 384, email: apostolat@fatym.com
