Nabízíme další kapitolu z brožurky
Pouť do Říma od A do Z, kterou napsali poutníci , sestavil Jan Peňáz a vydal tiskový apoštolát A.M.I.M.S.....
C jako Cestovní deník neboli Co jsme viděli a co mě při tom napadlo
(Autor: Jan Peňáz)
Nejprve týdenní přehled, který jsme odeslali s první zprávou z Knittelfeldu 24.5..
Od 16. do 22. května jsme ušli 251 kilometrů, z toho čtyři zbytečně, protože jsme si dva kilometry zašli a pak jsme se museli vrátit. Chůze nám trvala 61 hodin, prošli jsme 71 obcí a měst, Mariazell bylo 50. v pořadí. Přitom jsme přešli 5 map, snědli všechny buchty a cukroví a ještě 12 bochníků. Hodinový průměr kolísá od 3,8 kilometrů za hodinu první den až po 4,5 kilometrů za hodinu v sedmém dni. Je to způsobeno tím, že se zastavujeme k modlitbě u každého kříže, kapličky, Božích muk a obrazu či sochy nějakého svatého. Pro zajímavost jsme počítali svaté Jany Nepomucké, první den jich bylo přes deset, druhý den už jen tři. Toho 17. května jsme se kromě svatých Janů zastavili k modlitbě ještě 45krát. Po prvním týdnu jsme počítali puchýře, celkem jich bylo 19, z toho 7 velkých. Jeden poutník měl 4 velké a 4 malé, jeden neměl vůbec žádný. Dá se říci, že pokožka na nohou si už zvykla, teď přijde na řadu únava svalů a šlach, pak psychika a pak už budeme v Římě, dá-li Pán Bůh.
P. Bartoš má na batůžku našitý obraz velehradské Matky Jednoty křesťanů- kopii ikony Marie- Průvodkyně na cestách, kterou s sebou nosili svatý Cyril a Metoděj. Je to pro nás všechny pěkná připomínka, že Panna Maria provází i nás. Každý den začíná P. Bartoš písní, Ó Matko Páně, Matko rajských krás, protože v ní je celý poutnický program krásně obsažen. On také zanotuje radostné Aleluja, s kterým se vydáváme ráno na cestu. Vede také růženec, který se modlíme každý den celý.
Při různých příležitostech vzpomínáme na své farnosti, v Mariazell jsme za ně obětovali mši svatou i naši diecézi a na Svatého otce. Pravidelně čteme a opakujeme úmysly modliteb, které jste nám dali písemně i ústně. Všude jsme dobře přijati, kněží hlásí svým spolubratřím na příští faře, aby nás čekali. Lidé nám dali napít či peníze na pití. Všichni se ptají, odkud jdeme a kam máme namířeno.
Když se to dozvědí, nevěřícně opakují: "Nach Rom?"
Pouze kostelník v Leoben se nedivil a 23.5 ráno nám řekl: "Odtud je to ještě tisíc kilometrů."
První den: úterý 16. května- sv. Jana Nepomuckého
Ráno mše svatá ve Vranově za Boží pomoc připutování, celý den velké horko, ušli jsme asi 38 km, trvalo nám to asi 10 hodin, skončili jsme v Maria Dreieichen kolem půl desáté hodiny večer a tam na faře přespali.
O půl šesté ráno jsme začali nakládat do auta zásoby jídla, léků, mazání a dalších věcí. Bylo neuvěřitelné, kolik toho tam otec Jindřich narovnal, a to jsme ještě něco museli nechat doma. Nebylo to lehké vybírání, protože mnoho věcí nám bylo darováno s velkou láskou. Zdálo se, že toho tolik nebude potřeba, a většinou se to vyplnilo. Dokupovali jsme jen chleba a zeleninu a dost jsme toho vezli nazpátek.
V sedm hodin byla mše svatá, sloužili všichni kněží, kázal jsem já, protože svatý Jan Nepomucký je můj křestní patron. Připomněl jsem, že na poutě se chodí na znamení pokání. Velký ohlas způsobila moje poznámka, že si toho pokání ještě užijeme. Dalším důvodem je vděčnost Pánu Bohu, neboť on nám dal ručičky a nožičky, jak to rodiče učili své malé děti, než totalita poručila říkat: Paci, paci pacičky, táto koupil botičky. Tržnímu hospodářství to asi vyhovuje také, mnoho vychovatelů asi ani nezná originál této říkanky. Paci, paci pacičky, Pán Bůh stvořil ručičky, aby ručky dělaly a nožičky běhaly. My se pokusíme to dát najevo. Také za svobodu v naší vlasti budeme děkovat, jak připomíná stále Miloš Sláma. Třetím úmyslem pouti je prosba. Hodně úmyslů nám lidé dali písemně, někteří nám telefonovali, všechny jejich prosby chceme s sebou nést. Po mši svaté zpíváme Ó Matko Páně...Často je terčem kritiky pro svou příliš líbivou melodii a dětsky jednoduchá slova, ale když jsme si představili ty stovky kilometrů před námi, mluvila nám tato píseň ze srdce. "Pojď se mnou krajem mého domova... do širých dálek světů! A dobro tvé kéž vždy nás provází!"
Na farním dvoře je žehnání auta, otec Jidnřich dělá svěcenou vodou na jeho zaprášené přední i zadní kapotě výrazný kříž. Ještě krátká modlitba ve farním kostele a kolem tři čtvrtě na devět vyrážíme v plné polní, totiž s holemi, které pro nás připravil tatínek P. Dundy, s klobouky se širokou střechou a s malými batůžky na zádech. Pouze jáhen František má tašku na řemeni. Říká, že je na ni zvyklý a že se mu dobře nosí.
Vychází s námi dost lidí, aby aspoň chvíli měli podíl na naší pouti. Jsou mezi nimi vranovští občané i farníci ze Znojma i Velkého Meziříčí. Někteří mladí z Vranova s námi chtějí jít celý první den. Na rovince před prvním kopcem se odpojují první z doprovázejících. I to je úctyhodný výkon vzhledem k jejich věku. Ostatní stoupají do prudkého kopce směrem na Čížov. Jdeme po asfaltové cestě, na kterou správcové národního paku dali navézt kameny a naházet pokácené stromky. je to milá snaha, aby park zůstal parkem, nám se však jde obtížně. Konečně jsme v Čížově. Je to druhá obec, kterou procházíme. Za ní je na památku totality ponecháno asi 50 metrů železné opony s vysvětlivkami. Krátce se zastavujeme, ale mladí lidé si to ani moc neprohlížejí. Naštěstí jim to už moc neříká, nám starším přece jen zatrne. Bohu díky, že to všechno už patří minulosti, že můžeme svobodně jít na pouť. Však ji také někteří z nás obětují na poděkování Bohu za svobodu pro náš národ.
Kolem jedenácté procházíme pohraniční kontrolou na pěším přechodu v Čížově. Ti, kdo nás doprovázejí a nemají pas, se s námi ještě fotografují na hraniční čáře přímo na středu mostu a pak se vracejí domů. Pouze několik mladých pokračuje dál na Hardegg. V této první rakouské obci, ve které žije jen 90 obyvatel a přesto má statut města. jsme v pravé poledne a modlíme se Raduj se Královno nebeská. Je květen, i naši sousedé mají máje, ta první je z jedné břízy s původním kmenem, vypadá úplně jinak než ty naše smrkové ohoblované.
Když se pak zastavujeme u Božích muk, památky na mor, přijíždí Dan s autem, kterému se říká Šnekobu. Pan Jurák o něm prohlásil: "Věřím, že vy do Říma dojdete, ale pochybuji, jestli tam dojede to auto." Jak se později ukáže, křivdil dvanáctsettrojce i naší automobilce. Dal nám i jednu cennou radu: "Nedělejte z té pouti dobrodružství, aby se z toho dobrodružství nestalo!"
Až mnohem později jsem si uvědomil, že ta první věta měla ještě větší cenu. Vůbec se netýkala technického stavu vozidla. Bylo to pro nás slovo vpravdě prorocké. Pořád jsme si říkali, že kdyby se něco stalo, máme auto. Vážnost jeho slov jsme si hned neuvědomili. Tím, že jsme si je opakovali jako citát dne, se nám však vryla do paměti. Od té chvíle jsme byli nuceni spoléhat se jedině na Boha, jako praví poutníci. Přesně tak, jak o tom mluvili naši předchůdci, Nobilis a Kolman, když došli koncem března do Říma na národní jubilejní pouť. Jakmile Dan přijel, hned se ho vyptáváme, jak dopadl na celnici ve Vratěníně. Tento přechod jsme mu vybrali kvůli malému provozu a pro jistotu měl s sebou měl česky a německy psaný doklad, že ve vozidle jsou zásoby pro šest pěších poutníků na šest týdnů. Dan nám klidně říká: "Naši celníci se jen ptali, jestli nevezu starožitnosti. Napadlo mě přitom, že jediná starožitnost je tohle auto. Rakušané se rozčilovali nejvíc nad tím, že jsem nemluvil německy a ani se o to nesnažil." Přitom to uměl dobře, to se pak poznalo.
Na kopci za Hardeggem se ohlížíme na svou rodnou Moravu, vidíme z ní jen dukovanské komíny. Jsou opravdu nebezpečně blízko, ani se nedivím Rakušanům, že z nich mají takový strach. V obci Pleyssing si všímáme lípy zasazené k 60. výročí panování Františka Josefa, tehdy i našeho císaře pána. Když jsme ušli 14 kilometr, upozorňuji, že máme za sebou jedno procento. Odpovědí je mlčení, každý si myslí své, každý asi v duchu prosí o vytrvalost. Za horkého odpoledne nám jedna dobrá paní kupuje 9 litrů minerální vody, a ještě nám dává bonbóny. Říká přitom, že mají v rodině také kněze. Kdo se nás ptá, zda jdeme do Dreieichen. Když mu říkáme, že ano, nevěřícně pokračuje: "A to tam chcete dojít dnes?" Po našem druhém ano říká: "A zítra zase domů?" "Ne, až do Říma!" Nato nám nabídne vodu a na ochucení do ní přidává víno. Jsme vděčni.
Jdeme většinou po místních silnicích, každá díra v nich je pečlivě opravena, okraje jsou prakticky a ekologicky upraveny, celé to vypadá moc hezky. V každé obci vidíme památník občanům, kteří padli ve světových válkách. Seznam obětí z té druhé je skoro vždy dvakrát tak dlouhý než z té první. Někteří Rakušané se možná těšili, že Hitler připojil jejich zemi k jedné velké a mocné Říši. Přivítali, že mají konečně unitární stát pro všechny německy mluvící občany. Mnozí však kvůli tomu národnímu běsnění plakávají jeho oběti dodnes. Velký stát znamená vždy větší nebezpečí války. Evropa už naštěstí pochopila, že mírová budoucnost se připravuje na regionální úrovni. U každého pomníku padlých se modlíme za všechny oběti válek bez rozdílu národnosti a za všechny zemřelé. Za celý den jsme se víc jak desetkrát potkali s naším svatým Janem Nepomuckým. U každé jeho sochy nebo obrazu se zastavujeme a modlíme. A také u nesčetných křížů u Božích muk, které jsou v drtivé většině ve velmi dobrém stavu.
Dnes máme dojít do Maria Dreieichen, na poutní místo Panny Marie Třídubské, jak se to překládá do češtiny. Z Rodingersdorfu tam vede asi 6 kilometrů dlouhá turistická stezka se značkami, které jsou mnohem větší než u nás, ale ne tak blízko sebe. Už se pomalu stmívá, naše skupina se trhá, v lese nad Maria Dreieichen jsme už dost daleko od sebe. Zůstáváme na konci s jáhnem Františkem a v jedné chvíli nevíme, kterým směrem šli ti před námi. Po povrchem jako by už doutnala panika, když František ve 21 hodin a 10 minut prohlásí: "V každém případě jsme blíž k cíli, než jsme byli ráno." Tomu se říká optimismus do všech důsledků, to je ta ruka podaná v pravý čas! O půl desáté už jsme všichni na faře, místí farář, otec Robert, vše zařídil. Od něho máme také turistické mapy celého Rakouska. Je to celkem deset listů a stalo ho to skoro tisíc šilinků. Není však přítomen, je v Římě na kněžském setkání při příležitosti osmdesátých narozenin Svatého otce.
Brožurku je možno si objednat za doporučený příspěvek na tisk
25 Kč + poštovné na adrese:
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S.
Náměstí 20,
Vranov nad Dyjí 671 03,
tel. 515 296 384, email: apostolat@fatym.com