Nabízíme další kapitolu z brožurky
O výchově, kterou napsal Josef Janšta a vydal tiskový apoštolát A.M.I.M.S.....
Je mezi námi dost rodičů, kteří se bojí, že jejich dítě v dospívání či později v mládí ztratí
víru. Jsem přesvědčen, že víru nikdy neodloží dítě, které vyrůstalo v harmonické rodině, kde
Bůh byl samozřejmým středem jejich společenství. Myslím si, že i výchovné chyby nakonec
vyrovná a převáží dobrý příklad rodičů, kteří se společně s dětmi modlí a žijí jako dobří
křesťané.
Přesto i poctiví katoličtí rodiče musejí být ve střehu. Jejich děti jsou velmi často v různých
kolektivech s vírou osamoceni. Tlak na to, že jsou jiní, že jinak myslí, je velký. Mladí lidé
přitom většinou inklinují ke kolektivismu. Rádi se identifikují s nějakou skupinou
současníků. Na diskotéky či jiné taneční zábavy chodí ve velké většině v nějaké partě. Rádi
něco v partě znamenají. Jak těžko se tohoto postavení dosahuje, když jsou jako katolíci jiní.
Přesto je musíme vést k tomu, že jiní budou a že kvůli tomu zažijí i nemalé ústrky. Je velmi
pravděpodobné, že posměch a jiné „nepříjemnosti“ zažije dítě z věřící rodiny v době školního
dětství, kdy se může opřít o svou rodinu. Takový zážitek má pro dorůstajícího katolíka velký
význam.
Dítě ať je vedeno k tomu, aby nikdy nezapřelo svou víru. Má být připravováno na to, že
bude třeba nejednou vydat svědectví víře a ji obhajovat. Znám jednoho mladého muže, který
studoval na filozofické fakultě. Nejednou se tam i v rámci kolokvií dostával do názorových
střetů. Jeho spolužáci mu říkali „křesťan“. Ale pak od svých spolužáků také slyšel, že si jeho
přesvědčení váží, i když je nepřesvědčil.
Pro svědectví víry jsou dobré všechny kvalitní vědomosti, které získalo dítě v náboženské
výchově, doma, v kostele nebo z četby. I na to je třeba myslet, když chceme vybavit své děti
na cestu k dospělosti. V tomto směru jsou velmi účinné rozhovory třeba při nedělním obědě,
když se rozebírá kázání, hovoří se o nějakém článku či zkušenosti. Nesmírně se tím rozšiřuje
obzor vzdělání, neboť k probíranému tématu se přidružují vědomosti a zkušenosti rodičů,
prarodičů či sourozenců.
Vraťme se však k tomu, co je ke zdárnému projití obdobím dospívání a mládí nezbytné:
mladý člověk nesmí zůstat sám. Nejdůležitější je samozřejmé trvalé spojení s rodinou, ale
jenom to už mladému člověku nestačí. Potřebuje mít oporu ve svých kamarádech či
kamarádkách. Po skončení setkání mládeže jsem se potkal s jedním ze svých bývalých žáků.
Zeptal jsem se ho: „Jak bylo ve Žďáře?“ Než mi začal líčit množství bezvadných přednášek,
katechezí a setkáni, tak mi řekl: „Hned první den jsem tam potkal děcka ze školy. O kus dál
jsme uviděli další známé. Byli tam i někteří, kteří byli rok předtím ve Španělsku.“ Pro onoho
mladíka bylo na celostátním setkání nejdůležitější to, že tam měl své známé.
Vyslechněme ještě mladého muže, který propadl drogám. Líčí, jako to bylo, když začínal.
„Potřeboval jsem mít kolem sebe kamarády, partu, ale neměl jsem nikoho. Když jsem byl
jednou na pivě v hospodě, zastavila se tam skupina, se kterou jsem se bavil. Zaplatili
a odcházeli a mně bylo strašně líto, že už je třeba nikdy neuvidím. Jakmile vyšli z hospody,
vydal jsem se za nimi a tajně je sledoval. Došel jsem tak s nimi až k jedné chatě kus za naší
obcí. Schoval jsem se za keř a pozoroval je, dokud nezatáhli neprodyšně okna. Strašně mě to
za nimi táhlo. Dopadlo to tak, že jsem si na ně počkal a postupně se s nimi skamarádil.
Zanedlouho mě pak vzali mezi sebe. Byli to narkomani, kteří mě přivedli na svou špatnou
cestu. Kdybych tak měl své kamarády, nikdy bych tak nedopadl.“
Je velmi dobré, když mají naše děti v dospívání a v mládí partu kluků či děvčat. Do takové
skupiny však musí mladý člověk většinou vrůstat několik let. Osvědčují se farní skupiny dětí,
ve kterých kluk či holka prožije dětství a v tomto kolektivu tráví i následná období. Nejčastěji
jsou to ministranti a schóla. Jsou to skupiny, které jsou v dětském věku antagonistické, což je
dobře. Kluci mají své potřeby a vyrůstají jako kluci. Holky mají svůj holčičí život, který
uplatňují ve schóle. V pozdějším věku se obě skupiny zprvu nenápadně, později nápadně
spojují a hledají společné akce. Jak je dobře, když zde má vzdálený či blízký dohled kněz,
který udržuje chod společenství v patřičných mezích. Mladým lidem stačí společné scházení
ve „spolču“ na faře, horečně se přitom připravují třeba na hraní nějakého divadla, těší se na
společné poutě, výlety. Kněz je přitom vede k modlitbě a ke vzdělávání, k účasti na setkáních
mládeže, k animátorské formaci. Nejednou v rámci těchto společenství dochází ke spárování
a následné svatbě. Samozřejmě i tato spolča mají svá úskalí, nejednou se drobí v menší
skupiny. Může to být i k dobrému, neboť takto se jedinec ze spolča vyváže a vyjde vnitřně
silný do dospělého života. Zde nastíněný způsob farního života má různé alternativy, mohou
to být i mimoliturgické skupiny, např. dobrý skaut.
Je možné, že některý čtenář nyní vytáhne své zkušenosti, které nemají jenom pozitivní
rozměr. Nicméně si myslím, že vždycky je dobré se o něco snažit. A pokud tyto skupiny
budou mít dobré vedení v knězi nebo v šikovném laikovi, přinese to v drtivé většině velké
požehnání.
Brožurku je možno si objednat za doporučený příspěvek na tisk
10 Kč + poštovné na adrese:
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S.
Náměstí 20,
Vranov nad Dyjí 671 03,
tel. 515 296 384, email: apostolat@fatym.com
