Nabízíme další kapitolu z brožurky
O výchově, kterou napsal Josef Janšta a vydal tiskový apoštolát A.M.I.M.S.....
To, že se máme modlit, víme z mnoha stránek Písma svatého. Že se máme společně
modlit, víme z modlitební biblické praxe, která je korunována Ježíšovým výrokem: „Kde jsou
dva nebo tři shromážděni v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich.“ Přesto víme, že se
v mnoha křesťanských rodinách jejich členové společně nemodlí a mnozí to ani nepovažují
za potřebné.
Před několika lety jsem se zúčastnil exercicií v Širokem Brijegu. Vedl je františkán P.
Jozef Zovko. Exercicie byly podporovány zvenčí modlitbou několika set lidí. Docházelo tam
k mnoha obrácením a také k vyznáním manželů, jejichž rodiny procházely krizí anebo se již
rozpadly. Tito lidé litovali, že se společně nemodlili a mnozí přímo dosvědčovali, že soužití
v rodině začalo váznout, když se přestali její členové společně modlit.
Při společné modlitbě vítají rodiče a děti ve svém společenství samotného Boha.
Komunikují s ním, když ho prosí, děkují mu a rozjímají s ním například o poselství Bible. Při
modlitbě Bůh rodinu stmeluje, posvěcuje a posiluje. Její členové tak mají k sobě blíž a jejich
vzájemná láska se prohlubuje. Bůh proměňuje jejich srdce tak, aby jejich vzájemná láska
směřovala k jednotě, a tak byla co nejvíce obrazem Nejsvětější Trojice.
Přesto se tak málo lidí u nás společně modlí. Zdůrazňuji: nestačí, když rodiče pošlou dítě,
aby se před spaním pomodlilo. Nestačí, když se s ním pomodlí maminka. Je nezbytné, aby se
k modlitbě připojil otec a převzal přitom svou roli „kněze“ rodiny. Nemám potřebný rozhled,
abych hodnotil, zdali se v jiných evropských zemích modlí rodiny spolu více či méně než u
nás. Nabízím jenom jednu vzpomínku, která se mě však velmi dotkla a poodhalila mi roušku
tajemství nad otázkou, proč jsou Chorvaté mnohem více věrni Bohu než my Češi.
Bylo to na pouti v Medjugorje. V ten den jsme tam zakusili dozvuky zemětřesení, které
mělo epicentrum na severovýchod od Mostaru. Vraceli jsme se po večerním modlitebním
programu na parkoviště k autu. Zjistili jsme, že vedle nás se chystá k odjezdu chorvatská
rodina se čtyřmi dětmi. My i oni jsme byli plní radosti, a tak jsme se rychle sblížili. Otec
rodiny nám vzápětí barvitě líčil, jak zažili zemetras (zemětřesení). Několikrát z různých
pohledů opakoval, jak je rozdělila prasklina v zemi. Prasklina tak oddělila od sebe nejenom
manžely, ale i děti. Pak nám sdělil, že marně shánějí sošku Pražského Jezulátka, aby se kolem
něho mohli modlit. Slíbili jsme jim, že jim sošku pošleme a chystali jsme se s rodinou
rozloučit. A tu se stalo něco, co na nás velmi hluboce zapůsobilo. Otec svolal manželku
a děti. V malém kruhu se rodina postavila čelem ke kostelu a otec se ujal vedení modlitby.
Zdůrazňuji, že tatínek a ne maminka, jak bychom v nějaké lepší variantě čekali u nás. Na
závěr nám otec požehnal a poprosil, abychom požehnali i my jejich rodinu. Pak už jsme si
mávali na rozloučenou s obyčejnou rodinou, kde otec byl poštovním úředníkem a maminka
byla s nejmladším dítětem doma.
Modlící se rodina je nejenom živým společenstvím s Bohem, ale i školou modlitby, kde
modlící se rodiče jsou vzorem, který děti, a zůstanu mu věrní po celý život. Kolik dětí zažilo
ve své rodině s úctou klečícího otce. Kolik dětí mělo to štěstí následovat svého tatínka
v modlitbě. Výchova samozřejmostí a dobrým příkladem je nezastupitelná.
Vraťme se opět do Medjugorje, kde večer probíhají pod širým nebem nezapomenutelné
adorace. Od velkého presbytáře se paprskovitě rozbíhají chodníky, mezi kterými jsou lavičky
s poutníky. V naprostém tichu se tu rozvíjí dialog mezi Ježíšem v Nejsvětější svátosti
a oddaným Božím lidem. Na chvilku nás přitom vyrušuje dvojice otce a syna. Přesouvají se
po chodníku blíže k vystavené monstranci. Když už blíže nemohou, klesá muž na kolena
a opírá se rukama o zem, aby byl v hlubokém předklonu. Jeho syn ho věrně napodobuje. Je to
tak úchvatné, že kromě adorace sleduji i tuto dvojici. Muž nemá ještě padesátku a jeho syn
může být šesťák. Z chlapce přímo sálá úcta k Pánu Ježíši i i šťastný respekt ke svému otci,
který rozhodně není žádný intelektuál. Za nějakou dobu je otec již unaven a zaujímá
snadnější polohu těla. Jeho syn zůstává i nadále v hlubokém předklonu, jak to viděl u svého
tatínka.
Myslím, že tento obrázek by měli vidět mužové, kteří si stěžují na své děti, že nezůstaly
věrné Pánu Bohu. Měli by ho shlédnout jako zpytování svědomí. Jsem přesvědčen, že onen
chlapec z medjugorské adorace neodloží nikdy to, co má tak hluboce vryto ve svém srdci.
A jsem přesvědčen, že navíc si bude tento vnitřní svět chránit proti všem, kdo by mu jej chtěli
vzít.
Milí rodiče, kéž jsou tyto řádky pro vás povzbuzením. Pokud se s dětmi modlíte, můžete
se třeba modlit ještě lépe – s větším nasazením, věrností a oddaností. Pokud se nemodlíte, tak
prosím, začněte a vytrvejte. Přitom neztrácejte energii v obavách, co z vašich dětí vyroste,
zdali zůstanou věrní Pánu Bohu. Obavy, strachy odčerpávají mnoho sil a přitom nic
nepřinesou. Spojte se v péči o domácnost, abyste si mohli společně kleknout či sednout
k modlitbě. A jako je v bezpečí dítě, které oddaně vloží dlaň do dlaně svého tatínka či
maminky, tak je v bezpečí dítě, které v modlitbě podá ruku do napřažené ruky nebeského
Otce. A to nejenom v dětství, ale i v dospělosti, kdy v pohledu na Boží velikost
a stvořitelskou sílu jsme jeho dětmi i v pokročilém stáří.
Brožurku je možno si objednat za doporučený příspěvek na tisk
10 Kč + poštovné na adrese:
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S.
Náměstí 20,
Vranov nad Dyjí 671 03,
tel. 515 296 384, email: apostolat@fatym.com
