Nabízíme další kapitolu z brožurky
O výchově, kterou napsal Josef Janšta a vydal tiskový apoštolát A.M.I.M.S.....
Samozřejmost je něco, co je všeobecně uznávané, používané, nediskutované, prostě platné.
Například v civilním životě je samozřejmé, že dítě se musí vzdělávat. Na animální úrovni pak
je platné, že musíme jíst. V občansko - právní rovině je neoddiskutovatelné, že někdo musí
vládnout.
V běžném rodinném životě je spousta samozřejmostí, o kterých se nediskutuje. Například
to, že je třeba jít zavčas spát, abychom mohli ráno pracovat. Je to samozřejmost, kterou se
snaží každý člen rodiny nějak zachovat, aby byl na druhý den použitelný. Ale pozor! Až na
dítě, které si usmyslelo, že ono spát nepotřebuje! Ostatní členové rodiny kroutí nechápavě
hlavou, když maminka capartovi vysvětluje: „Musíš jít spinkat, abys ráno mohl běhat.“ –
„Nemusím spinkat, budu běhat.“ – „Budou tě bolet očička.“ – „Nebudou. Ty taky ještě nejdeš
spát.“ – „Já už jsem velká, nemusím tolik spát.“ – „Já jsem taky velký, podívej.“
Nesmyslná diskuze, která unavuje maminku i dítě. Závěr přitom bude vždycky špatný.
Pokud maminka přece jenom neustoupí, tak dítě půjde se vztekem či brekem do postýlky.
A závěr dne bude pokažený. Jestliže maminka ustoupí, tak dítě bude na druhý den nevyspalé.
A navíc si ověřilo, že i v samozřejmých záležitostech může slavit vítězství.
Rozumní rodiče s dětmi o samozřejmých věcech nediskutují. Snaží se dítěti například
vysvětlit, že je třeba navštívit nemocnou babičku. Nevysvětlují mu to však tehdy, když je
třeba se vypravovat a dítě protestuje, protože si chce například hrát. V takové rodině platí
jako samozřejmé, že když se rodiče vypravují, tak děti jdou bez diskuze s nimi.
Je například samozřejmostí, že dítě zdraví toho, koho zdraví rodiče. Může nastat situace,
že rodiče na nedělní procházce pozdraví někoho, kdo se dítěti nelíbí. V samozřejmosti
vychovávané dítě pozdraví také a o kus dál se rodičů zeptá, proč zdravili někoho, kdo to byl.
Přitom se dozví, že ten pán je tatínkův zaměstnavatel, na němž závisí příjem pro rodinu. Dítě,
které nemá vžitou zásadu samozřejmosti, nesympatickou osobu nepozdraví, na maminčin
káravý pohled třeba i nahlas odpoví drzým nesouhlasem. Tatínek se za svého
„nevychovance“ stydí. Jeho zaměstnavatel si udělá obrázek. Vycházka může končit „tichou
domácností“, když otec je naštvaný, že jeho žena si pěstuje rozmazlence.
Výchova samozřejmostí je velmi účinná. Není přitom demagogická, neboť s dětmi
o domácích „zákonech“ hovoříme. Dítě pak samozřejmě poslouchá, neodmlouvá, uklízí,
všechno sní, zdraví, pomáhá… Toto chování je samozřejmé pro rodiče, snadno se stává
samozřejmým i pro dítě, protože dítě rádo chce být jako rodiče. Samozřejmé úkony neubírají
na svobodě, neboť v rámci samozřejmosti (například jít s rodiči na procházku) si dítě
libovolně běhá, nechá se nést, rodiče mu vyhoví a jdou kvůli němu oklikou atd.). Výchova
samozřejmostí vnáší do rodiny řád, klid a přispívá k vnitřně svobodnému dítěti.
I v náboženské výchově je výchova samozřejmostí klíčová. V dobré rodině se o Pánu
Bohu mluví, zdůvodňuje se víra, náboženské postoje a chování. Přitom se samozřejmě před
jídlem rodina modlí. Pokud by dítě z jakéhokoliv důvodu chtělo modlitbu bojkotovat, tak se
mu gestem samozřejmostí řekne, že se bude modlit. To, co rodiče považují za samozřejmé
náboženské chování, tak jako samozřejmé požadují od dětí. Přitom se jeho svobodě ponechá
spousta dalšího náboženského chování (např. samozřejmost je, že se v pátek postíme;
svoboda je, jak se postíme, co si odřekneme.) Samozřejmost se vzrůstajícím věkem
uvolňujeme. Její zásady má však dítě tak vžité, že samozřejmé principy neopouští.
Někdo možná řekne, že samozřejmost není svobodná, proto ji nepoužívá. Stačí přece
dobrý příklad a dítě jej bude následovat. Odpovídám: Dobrý příklad patří neoddělitelně
k samozřejmosti, ale výchovu samozřejmostí nenahradí. Jeden ředitel církevní školy na
začátku svého ředitelování prohlásil: „Budu chodit do kaple. Děti mě budou vidět a budou
chodit se mnou. Nijak je nebudu nutit, ony přijdou svobodně samy.“ Po dvou desítkách let
říká tentýž ředitel: „My učitelé a děti chodíme se modlit do kaple spolu. Samozřejmě, bez
diskuze. Nikdo nezůstává někde ve škole mimo kapli. Jít se společně modlit je samozřejmé.
A děti o tom nepochybují, podobně jako nepochybují, že vyučování nemůže být bez učitele.
Copak je možné začít den bez Toho, kdo nám dal svět, naše tělo, které může běhat, naši duši,
která může milovat?“
Výchova samozřejmostí v náboženské oblasti vštípí dětem život z víry, naděje a lásky tak,
jak jej žijí rodiče, farnost, církev. Jednou si stěžovali rodiče při poučení ke křtu, že jejich
první dítě nerado chodí do kostela. Zeptal jsem se: „A jdete do kostela i vy s radostí a s chutí
a samozřejmě každou neděli?“ – Nechodili ani každou neděli, ani s radostí, ale s jakousi
povinností. Z rozhovoru vyplynulo, že nevychovávají ani samozřejmostí ani dobrým
příkladem.
O výsledek náboženské výchovy se vůbec nemusí obávat rodiče, kteří vychovávají
samozřejmostí. Jejich děti je následují a rodiče mohou v klidu a úspěšně zasévat semínka
Božího slova do jejich otevřeného srdce, které se otevírá rádo a ochotně proto, že je vnitřně
svobodné.
Brožurku je možno si objednat za doporučený příspěvek na tisk
10 Kč + poštovné na adrese:
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S.
Náměstí 20,
Vranov nad Dyjí 671 03,
tel. 515 296 384, email: apostolat@fatym.com