Nabízíme k přečtení brožurku
O výchově, kterou napsal Josef Janšta a vydal tiskový apoštolát A.M.I.M.S.....
Poslání rodiny pro harmonický rozvoj dítěte je nezastupitelné. Všechny formy náhradní
rodinné výchovy musí tuto skutečnost respektovat. Vždycky však půjde pouze o náhradu,
která ve svém finále dítě pro vstup do samostatného života negativně poznamená.
Co se tedy od rodiny očekává? Své poslání by měli rodiče poznat v předávané rodinné
moudrosti a vycítit osobní intuici. Přitom z toho nedělat vědu. Pokud má k tomu pomoci
i tato psaná forma, musíme si naše uvažování jednoduše rozčlenit. Ptáme se tedy: Co má
rodina dítěti poskytnout?
- pocit bezpečí
- formaci svědomí
- rozvoj svobodné osobnosti
1. POCIT BEZPEČÍ
Pocit bezpečí patří k základní dětské potřebě. Bez jejího naplnění nemůže dítě žít. Už
v období těhotenství nastávající maminka vycítí, co jejímu dítěti prospívá k jeho duchovnímu
klidu. Každá těhotenská příručka by měla maminky na to upozornit a vést je k určitému
odříkání, které je naopak darem pro děťátko v lůně matky. Vliv na vyrůstající dítě má
v období těhotenství celá rodina. Možná by bylo dobré simulovat na nějakém „trenažéru“
prostředí v těle matky i to, jak sem bezprostředně doléhá všechno, co se kolem maminky
děje. K vytváření pocitu bezpečí dítěte v děloze slouží přirozená matčina výbava, hygiena,
chování matky i celé rodiny a také její duchovní život.
Jestliže se rodiče modlí a přijímají svátosti, tak zahrnují do tohoto svého kontaktu s Bohem
i své maličké, které vyrůstá v útrobách matky. V životě milosti probíhá neustálá výměna
vzájemného působení mezi Bohem a člověkem. Toto působení je reálné, i když neviditelné.
Je to podobné jako ve vztazích mezi lidmi. Láska je mezi nimi neviditelná, ale kolik siločar je
vysláno k protějšku. Rodiče, kteří se v těhotenství modlí, vtahují děťátko do Boží
přítomnosti, do siločár jeho milosti, které jsou tou nejbezpečnější ochranou, protože jsou
ochranou všemohoucího Boha.
I po narození v kojeneckém a dalším věku patří pocit bezpečí k základní potřebě dítěte
a musí být nasycen. Dítě přitom přirozeně spoléhá na autoritu rodičů, které se rádo podřizuje.
Otevírá se jistotě v Boží přítomnosti a velice brzy poznává, že Bůh je vyšší mocí, na kterou je
spolehnutí i tam, kde rodiče se svými přirozenými silami nestačí. Bůh se tak stává nejvyšším
garantem jeho bezpečí nejenom v nejútlejším věku, ale i ve školních lavicích, v dospívání
a nakonec i v dospělosti. Postupně tak v duši dítěte roste láska k Bohu, která nemá být jenom
instinktivní, ale uvědomělá. Ale k tomu se vrátíme v pozdějších úvahách, tady zatím alespoň
takto.
Zdá se Vám nastíněný program idylický? Samozřejmě je to schéma, které neobsahuje
pády, chyby, zatáčky, nemoci, atd. Jakékoliv „všednosti“ však nesmějí uhnout ze základního
směru, že dítě se nechává vést rodiči a oddává se jejich moci i laskavé síle samotného Boha.
Jak často však vidíme kolem sebe bloudění a výchovné a rodičovské krize, se kterými si
nikdo v oněch rodinách neví rady. Takové rodiny patří do psychologické poradny, když se
paradoxně dostaly do své neřešitelné situace vinou osvícených psychologických systémů. Do
takové situace by se nedostaly, kdyby se opíraly o rodinnou moudrost předchozích generací.
Společným jmenovatelem těchto výchovných katastrof je nesmyslný požadavek, aby
rodiče co nejméně své děti omezovali, naopak nechávali volnost jejich pocitům, jejich
přáním. Rodiče nesmějí poroučet, aby své děti nekřivili. A kleknout si před Boha je srážením
dětské přímé tvůrčí aktivity v pokřivený postoj zakomplexovaného jedince. I mezi
katolickými rodiči se s obdivem šířila příručka, kde rodič se stával stejně vysokým panáčkem
jako dítě. A důsledek z toho? Neporoučet, ale diskutovat, jste přece stejní. Naprostý nesmysl,
který uměle dělá z velkého malého a z malého dospělého. Dítě však na svou roli rovného
nestačí, protože k ní musí mnoho roků růst.
V těchto výchovných systémech přenechávají rodiče svou vůdčí roli dětem, které se takto
vedle svých slabých a manipulovatelných rodičů nemohou cítit v bezpečí. Tuto pro ně
nesnesitelnou situaci vezmou děti do svých rukou a staví se do role těch, kteří si svoje
bezpečí zajistí sami. Stále znovu se v tom ubezpečují tím, že doma všechny ovládají:
poroučejí, vydírají, jedí jenom to, co chtějí, a to ještě za přesných rituálů, které stále
zdokonalují, a tak se ujišťují, že vládnou a jsou tak v bezpečí. Samozřejmě to vede ke krachu.
Pokud to doma rodina nějak přežije, tak pád nastane na veřejnosti, kde dítě poroučet nemůže,
jeho systém bezpečí se mu zhroutí a ono padá do duševních stavů, ze kterých je cesta ven jen
velmi obtížná. (K tomu: Jiřina Prekopová, Malý tyran.)
Náboženská výchova dětí, které jsou obětí liberální (ne)výchovy, je svízelná. Dítě, které
nemá pozitivní zkušenost s bezpečnou autoritou rodičů, nechápe ani autoritu Boha. Dítě si
zajišťuje bezpečí samo a Bůh se mu do takového vnímání světa nehodí.
2. FORMACE SVĚDOMÍ
Svědomí je Boží dar, který máme vrozený. Klíčem k jeho fungování je však přirozená
výchova v rodině, na kterou navazuje výchova náboženská.
Naprosto nezastupitelnými aktéry jsou zde opět rodiče. Dítě, které vyrůstá v rodině,
všechno pozoruje a rozhodně není jenom pasivním divákem. Všechno dění kolem sebe
vztahuje k sobě. Vidí rodiče, jak se o něho starají. Chápe velice brzy, co znamená dát svému
potomku čas. Velmi pozorně sleduje, jak se rodiče chovají k sobě. Vzrušuje ho napětí mezi
rodiči a přímo ho hladí následné usmíření. Dovede ocenit kompromisy a rodiče rostou v jeho
očích, když táhnou za jeden provaz. Je to důležité pro potvrzení jistoty rodinné hradby,
kterou nikdo nezboří.
Sociální dovednosti se takto dítě učí doma. Proto by tam mělo platit, že „ano“ znamená
vždy „ano“. „Ne“ znamená vždy „ne“. Takto se upevňuje důvěra dítěte k rodičům, posiluje se
pocit bezpečí. Situace se v různých obměnách opakují a dítě tak získává ve své mysli vzorce
chování. Takto se formuje postupně i svědomí.
Nenechme se přitom vyvést z míry a důslednosti k pravdě různými zlehčujícími návody.
Naprosto vážně čteme nebo slyšíme hlas odborníka, který mluví o toleranci lži. Ve své
moudrosti nazývá lež legální vývojovou záležitostí. U dítěte se můžeme dočasně vyrovnávat
maximálně fabulační lží, kdy dítě nerozlišuje mezi skutečností a svou fantazií. Ale jinak
buďme naprosto důslední v obhajobě pravdy. Děti to přijmou, když my sami budeme
pravdiví.
Jiřina Prekopová zákonitost vývoje svědomí vyjadřuje takto: „Je všeobecně známo, že to
platí u lidí, ale i u zvířat. Cenu má jenom vzor silnějšího. Slabší nenapodobujeme. (Jízdě
autem se neučíme od začátečníků, nýbrž od zkušeného řidiče, učitele autoškoly.) Z tohoto
pohledu se přirozená autorita jeví jako zákonitost, která je podmíněna přirozeným řádem.
Proto je nezbytně nutné, aby dítě ve věku, kdy potřebuje příklad, mohlo vnímat převahu
rodičů. Tak to také zařídila stvořitelská moudrost. Rodiče jsou nejdříve větší, dospělejší
a silnější a děti menší, nezralé a slabší.“
Formace svědomí patří k nejzákladnějším výchovným cílům. V žádném případě se nedá
nastíněný proces nahradit výzvami a poučením, jak se má dítě chovat. To patří pouze
k průvodní naučné formaci svědomí.
Jak však přejde poznání z příkladu i z poučení do uvědomělého používání?
V padesátých letech minulého století se staly budované dětské domovy zárukou výchovy
k socialistickým hodnotám. Bylo to jistě podle ruského vzoru. Komunisté se nemuseli
spoléhat na rodinu, kde navíc pozitivní vztah k socialistickým hodnotám byl nejistý. Do dětí
se v domovech hodně investovalo. Byly vychovávány k oddané poslušnosti, k dodržování
ústavního řádu. Když však vyšli z domova, začali se chovat zcela jinak, než jak byli navyklí.
Jejich chování bylo nezodpovědné, naprosto nespolehlivé. Namísto domnělých opor
socialistického zřízení se pohybovali po svobodě lidé, kteří sahali až ke kriminální činnosti
a končili často ve vězení.
Psychologové se ptali, proč se tak chovají, když se do jejich výchovy tolik investovalo.
Došli k závěru, že tyto dospělé děti nemají svědomí. Ne, že by nevěděly, co mají dělat. Pod
dozorem jednaly naprosto správně. Ale jakmile to zůstalo jenom na nich, svědomí je ke
správné činnosti nedovedlo. Dělaly pravý opak. Proč tomu tak bylo?
Po nějaké době se podařilo nepovedenou výchovu zdůvodnit.
V rodině stejně jako v dětském domově jsou děti vedeny ke správnému jednání. Je
položena norma, která se musí dodržovat. V rodině se však děje něco, co se v kolektivním
zařízení jenom těžce probouzí, nebo se neprobudí vůbec.
Například maminka zakáže dítěti, že nesmí sahat na knoflíky od sporáku. Dítě však
knoflíky velice lákají. Když se maminka nedívá, tak nepozorovaně přistoupí ke sporáku
a příkaz poruší. Maminka se zlobí, dítě potrestá. Je smutná z toho, že ji dítě neposlechlo.
Situace se za chvíli opakuje znovu. Dítě je opět silně pokoušeno na knoflíky sáhnout. Avšak
neudělá to. Běží namísto toho k mamince a zvěstuje jí, že na knoflíky nesáhlo. Maminka má
z toho nefalšovanou radost a dítě se dočká velké pochvaly.
Dítě nesáhlo na knoflíky kvůli zákazu, že nesmí. Motivem nebyl ani strach, že dostane
trest. K poslušnosti maminčina příkazu je vedla touha udělat mamince radost. Příkaz tedy
splnilo z lásky k mamince. Kolikrát v dětství se bude podobná situace opakovat! Mnohokrát
dítě poslechne proto, že má maminku rádo, že jí chce udělat radost, že se těší na pochvalu.
Něco takového zažívá dítě v domově jenom v omezené míře. Ve vztahu absolutní rodičovské
lásky vůbec ne. A právě jednání z lásky k rodičům je podstatný prvek pro růst uvědomělého
svědomí.
Formace svědomí patří k nejdůležitějším výchovným cílům. Daří se pouze v rodině, kde
dítě vidí v rodičích vzor a má k nim úctu a lásku. Rodič je přitom dítěti laskavým průvodcem.
Výchova svědomí je jednoduchá a nepotřebuje žádné metodické příručky. Svědomí v dítěti
však nikdy nerozvine rodič, který není pro dítě vzorem, není garantem pravdivosti. Selže i ten
rodič, který svou nedostatečnou láskou nevyprovokuje u dítěte jednání z lásky.
3. VÝCHOVA KE SVOBODNÉ OSOBNOSTI
Svobodu málokdo v pozitivním smyslu spojuje s křesťanstvím. Spíše se mají křesťané za
ty, kteří různýmí zákazy a příkazy svobodu berou. Proto je třeba vyjasnit si pojmy.
„Svoboda je mohutnost, zakořeněná v rozumu a ve vůli jednat nebo nejednat, udělat to
či ono, a tak sama od sebe konat vědomé skutky. Díky svobodné vůli rozhoduje každý sám
o sobě.“ (Katechismus katolické církve, 1731)
Svobodu však může člověk ztratit zvenčí, když je někým přinucen jednat tak, jak on sám
nechce. Může se jednat o zločinné násilí, domácí násilí, život v totalitním režimu nebo menší
či větší omezování svobody v mezilidských vztazích. Takové ztrátě svobody se každý brání.
Svobodu však můžeme ztratit i jiným způsobem. V Katechismu katolické církve, 1887 se
píše: „Jestliže se člověk vzdálí od mravního zákona, ohrožuje vlastní svobodu, stává se
otrokem sebe sama.“
Z toho plyne, že:
Svobodný člověk je tedy jedinec, který není vnitřně zotročen vášní, hříšnými návyky,
zraněními, strachem, jakoukoliv závislostí, komplexy a je tedy schopen nezatíženě volit
mezi dobrem a zlem, rozhodovat se bez vnitřní svázanosti.
Takový člověk je cílem naší výchovy.
Pro porozumění vyjděme z negativního příkladu. Před časem jsem navštívil Cenacolo
v Medjugorje. Je to zařízení, které založila v Itálii sestra Elvíra. S množstvím svých
spolupracovníků v mnoha zemích se snaží pomoci mladým lidem, kteří se cítí být se svým
životem v koncích.
Cenacolo v Medugorje pořádá setkání poutníků s mladými muži, kteří prošli Cenacolem
a jsou schopni o své proměně veřejně hovořit. Byl jsem v české skupině a měli jsme štěstí, že
k nám hovořil Čech. Dozvěděli jsme se, že mladík pocházel vcelku z dobré rodiny. Od útlého
dětství měl všechno, co chtěl. Rodiče měli na něho málo času, ale peněz mu dopřáli dost. Měl
všechno a chtěl mít stále víc. Musel mít motorku, aby se mohl vytahovat před ostatními.
Musel získat děvče, na které ukázal. Peníze od rodičů mu přestaly dostačovat, ale on chtěl
mít, co chtěl. Začal krást, ubližovat druhým. V duši měl prázdnotu, do které se tlačil strach.
Hledal únik v droze. Namísto úlevy se však strach a úzkost zvětšovaly. Nedostávalo se mu
peněz, ale bez drogy už žít nedokázal. Proto kradl. Začaly problémy s policií, cítil ji za sebou
na každém kroku. Dobrý člověk mu řekl o Cenacolu. Dorazil do Medjugorje a požádal
o přijetí do komunity.
Nic od toho však nečekal. Byl to jenom únik. Co mohl čekat člověk, který měl v srdci
jenom touhu mít a užívat si. Viděl jenom sebe a své potřeby. Potřeboval tu najít ochranu,
zlepšit si zdraví a pak zase jít.
V Cenacolu dostal anděla strážného – chlapce, který na tom byl kdysi podobně jako on.
A ten byl pořád s ním. Těšil ho a pomáhal mu v prvních dnech bez drogy. Volal ho nazpět,
když už byl u brány, aby odešel. Zval ho do kaple, kam nechtěl v žádném případě vstoupit.
Anděl strážný dokázal, že ho má rád. A on v sobě objevil něco malinko podobného. Neviděl
už jenom sebe. V Cenacolu není žádná zábava: jenom těžká práce a vztahy mezi kamarády.
Náš mladík zažil první chvíle radosti z toho, že má někoho kolem sebe. Postupně objevil, že
život pro druhého přináší radost. Prokousal se prvními krůčky modlitby do blízkosti Boží.
Bez Boha si další život nedovedl představit. Cítil jeho sílu i lásku.
Před námi poutníky stál mladý muž zbavený vnitřních svázaností – svobodný od touhy
pořád něco mít, vynikat, chlubit se před druhými. Osvobozený od drogy, která ho stahovala
do pekel. Měl krásný úsměv člověka, jehož srdce je svobodné od všeho, co mnoho mladých
lidí více či méně poutá a brání jejich rozletu. Říkali jsme si mezi sebou: „Ten to má dobře
poskládané.“
Loučili jsme se s ním viditelně osvěženi jeho osobností. Zůstával zatím v komunitě. Věděl,
že přijde den, kdy se bude cítit už dostatečně silný k tomu, aby odešel tam, odkud sem přišel.
Naposledy nám zamával a zvolal: „Řekněte mladým, ať mají rádi a neubližují.“
Mladý muž z Cenacola dopadl zatím velmi dobře. Dospěl do stadia vnitřní svobody, ve
které není svazován a tažen dolů změkčilostí, zakomplexovaností, zraněními, vášněmi,
hněvem, závislostí na alkoholu či drogách, na majetku… Nemá ještě vyhráno, neboť droga se
jim stále nabízí jako falešné a jednoduché řešení v jakékoliv těžkosti.
Jak hluboce nesvobodným se stal onen chlapec vinou špatné výchovy navenek normálních
rodičů, kteří takto nesplnili svou roli. Z jejich domova se vybelhal člověk nesvobodný,
zraněný, neschopný života pro druhé. Říká se, že každý člověk může vychovat narkomana.
Souhlasím s tím jenom potud, pokud rodina vychová nesvobodného člověka.
Brožurku je možno si objednat za doporučený příspěvek na tisk
10 Kč + poštovné na adrese:
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S.
Náměstí 20,
Vranov nad Dyjí 671 03,
tel. 515 296 384, email: apostolat@fatym.com