Žijeme v době vyspělého občana. On sám určuje, co a jak. "Všechna moc pochází z lidu," stojí v ústavách. Co má potom znamenat "Buď vůle tvá", jak se modlíme v Otčenáši?...Telekom Austria vydal velké propagační plakáty s heslem: "Já chci" v nejrůznějších variacích. Tím vyslovuje tento podnikatel základní téma naší doby: prosadit se, uskutečnit své představy, to je dnes nejsilnější motiv lidí, program, od kterého se očekává naplnění snu o štěstí...
Dodejme, že sklon uskutečnit sám sebe není nějaký vynález posledních desetiletí, ale samozřejmost, s jakou se sebeuskutečnění propaguje, je zcela nová. "Osobní morálka je ta tam, teď je na programu vlastní prospěch a vyžití," tak to formuloval Erich Brunnmayer v jednom půrzkumu veřejného mínění již v devadesátých letech. Podle toho vystupují také manažeři a různí "machři", kteří chtějí uskutečnit a prosadit své představy v hospodářství, v politice a ve společnosti.
Slogan "Člověče, přičiň se a Pán Bůh ti pomůže", se zatím vytratil. K čemu potřebuje Boha ten, kdo řídí sám sebe? V sekulárním světě to působí jako pozůstatek ze starých dob. Již kdysi ovšem lidé dávali přednost tomu, z bezpečnostních důvodů vzít svůj osud do svých vlastních rukou, ale přitom měli ještě alespoň vágní povědomí, že je výhoda mít Boha na své straně.
Moderní společnost už ho nepotřebuje, funguje přece podle pravidel hry, která si stanovil sám člověk, a díky řídícím strukturám, které se průběžně optimalizují a upravují podle lidské vůle. U mnoha lidí vyvolává sebemenší zmínka o Bohu obranné reflexy, jak to dokazují debaty v konventu EU: zakotvit vztah k Bohu do evropské ústavy je pro mnohé něco jako červený hadr.
Toto smýšlení a prosba "Buď vůle tvá", jsou tedy na hony vzdálené. Jak velká je to výzva, překlenout tuto propast! Nenutí to křesťany, aby žili jako ve schizofrenii mezi dvěma světy: drsným všedním dnem, kdy se člověk musí prosadit, a mezi osobní sférou, ve které už je člověk ochotnější reagovat podle jiných pravidel hry?
Nadlouho však tuto dvojakost nemůže vydržet. A přitom je křesťan stále ohrožován, že se přizpůsobí tomuto kolem dokola panujícímu smýšlení. Kdo by neznal toto pokušení? A kdo mu stále znovu podléhá?
Zde není ani prosba "Buď vůle tvá" bezpečná před svým přehodnocením. To se může uskutečnit tak: Bůh oznámil svou vůli v přikázáních. Pro dospělého křesťana jsou cenné směrnice. V jednotlivých případech jim ovšem mohou při jejich rozhodování posloužit jen rámcově, protože v poslední instanci se musí sami ve svém svědomí rozhodnout, musí sami rozvíjet své plány. Žádná autorita je nemůže zprostit této odpovědnosti.
V rukou dospělého křesťana se pak učení našeho Pána snadno stane ideologií, kterou člověk zapřahuje do své vlastní káry. Myslí si: hlavní rysy znám a vím, co je povinnost Církve a křesťanství v našich dnech, a vezme Boží věci do svých vlastní rukou. Pod vlivem aktuálního světového know-hows se vypracuje projekt, často velice angažovaný. A když se úspěch nedostaví, pak je řada na Bohu: "Pane, teď ukaž, co umíš. Přece se zasazujeme pro tvoji věc."
Při bližším sledování je však zřejmé, že Bůh se tak dostává do role, aby zalepoval díry tam, kde naše plány nedosazují zamýšlených cílů. Jestliže tento postoj poněkud karikují, dovoluji si to jen proto, že mohu svým čtenářům dosvědčit, že já sám jsem si určitou dobu takto v některých věcech počínal. A ani dnes ještě nejsem zcela osvobozen od toho chybného počínání. Přitom tento přístup je přímo fatální, protože nás připravuje o to nejlepší, co nám Bůh může nabídnout: že věci neprobíhají podle naší žabí perspektivy, nýbrž pod pohledem toho, který všechno vidí, všechno může a chce vést k dobrému, pod pohledem vševědoucího a všemohoucího Boha.
To v podstatě znamená veliké osvobození, když si nebereme na bedra břemeno, že musíme sami zařídit záchranu světa. To je ostatně přílišný požadavek, když to střízlivě uvážíme. Jaká svoboda nás naopak zaplaví, když chceme skutečně všechno vložit do Otcových rukou!
Pohled do evangelia nám ukazuje, s jak nesmírnou svobodou vystupoval Ježíš, jehož pokrmem bylo plnit vůli toho, který ho poslal. A totéž platí pro apoštoly o Letnicích. Každý rok jsem nesmírně dojat úžasnou odvahou, s jakou tito ještě před krátkou dobou ustrašení mužové vystupují před židovskými autoritami. Jaká vnitřní svoboda je nyní vlastní těmto Duchem naplněným a do Otcovy vůle odevzdaným apoštolům!
Člověk je svobodný do té míry, v jaké je ochoten se odevzdat do Božích rukou. Buď vůle tvá, to není cesta do otroctví, do utlačování, nýbrž otevírá možnost mít podíl na spásném Božím působení v tomto světě. Kdo se upřímně otevře Boží vůli, neocitne se v ghettu, nýbrž vyjde do ulic a domů tohoto světa s nasazením, většinou ovšem zcela obyčejným způsobem.
Protože Bůh nás obezřetně vede v souladu s našimi schopnostmi a možnostmi. Nikdy nás nepřetěžuje. Zpravidla nevyžaduje nijak hrdinské sebezapření, nýbrž použije kousek ze schopností, které každému dal, aby rozvinul nový potenciál a vybudoval a otevřel postupně nové perspektivy, zavedl nás na nové cesty nebo nám dal pokročit na těch, které jsme nastoupili.
Všední den zůstane všedním dnem. Ale kdo ho začíná den co den s připraveností, aby se stala Boží vůle, ten zažije, že to není jen zbožné přání, část jedné modlitby, nýbrž že má skutečné důsledky pro náš život. A pak se dějí malé zázraky: úzkosti se rozplynou, vztahy se ozdraví, nepřátelství jsou pohřbena, jsme schopni přijmout utrpení, život ztratí charakter monotónního poklusu.
Často spatříme Boží působení teprve retrospektivně. Pak poznáváme, že v Božích rukou překonané vyprahlé úseky se mění ve fáze obnovy, že z vedlejší poznámky z něčích úst dodává Pán jinému odvahu, že váhavě a pracně začaté dílo, které prošlo zkouškami, přináší obdivuhodné ovoce...
To zvláštní na tom všem je, že člověk který se odevzdá do Božích rukou, učí se zříct se něčeho, co se ve světě velmi nosí, co je, jak se zdá, zárukou úspěchu, totiž moci. A i když toto zřeknutí přináší nesmírné osvobození, jsou rozhodnuti vydat se k tomuto dobrodružství vždy znovu a znovu těžká.
A ještě jedna zkušenost, kterou udělají ti, kteří se odevzdají do Boží vůle. V míře, v jaké se sami představují s prázdnýma rukama, mohou s vděčností prožívat, že Bůh jejich chudobu naplňuje bohatstvím jaké zná jen on, který jedná s nejvyšší svrchovaností. Často dají plody takového jedná na sebe dlouho čekat,
protože Boží časomíra podléhá jiné aritmetice než naše.
Aby se mohly dít takové divy, je třeba se denně znovu a znovu modlit "Buď vůle tvá!" Tento dar není člověku dán na dluh, aby se nevyvyšoval, Jen v této stále obnovované podřízenosti roste zkušenost a důvěra, že Pán všechno obrací k dobrému.
zdroj: z Vision 2000 3/2003, přeložil L. Š. Světlo- týdeník Matice Cyrilometodějské č. 27/XI. ročník, str. 4
