Hlavní město ostrova Madagaskar se nazývá Antananarivo, krátce často pouze Tana. Má dva miliony obyvatel, ale jejich přesný počet nikdo nezná. V horní části města na pahorcích sídlí bohatí starousedlíci, v dolní části města, která je často zaplavena povodněmi, jsou chudinské čtvrti...
Velký počet těchto lidí žije z odpadků po těch, kteří bydlí nahoře. Nejenže z odpadků žijí, ale doslova žijí v odpadcích. Jejich údělem jsou hlad a epidemie. Sociální pomoc pro ně neexistuje. Zde se nebojuje s nezaměstnaností, ale s nezaměstnanými. Není třeba se obávat jejich voličského hlasu. Neznamenají totiž vůbec nic. Jako by neexistovali. Město se o tyto chudinské čtvrti rozšiřuje stále jako chobotnice.
Ti přicházejí z venkova hledat práci. Když ji dospělí nenajdou, posílají žebrat děti. Tito malí žebráci jsou brzy odkázáni sami na sebe, a aby úplně nezahynuli, tvoří samovolně pěti až dvacetičlenné přísně organizované skupiny na základě solidarity a násilí. Vrhají se na odpadky, aby z nich vytěžili, co se dá. Často tak vydělají více než dospělí, ale když takto inkasované peníze otec propije a pro zbytek rodiny má jen násilí, děti odcházejí a vedou samostatný život. V hadrech žijí pod širým nebem v přístřešcích z kartonu či plastu. Mnozí z nich trpí malárií, tuberkulózou, kožními chorobami.
Na skládku Adrenalitra se přiváží denně 300 tun odpadků. Auta je přivážejí převážně v noci a skládají střídavě na pěti různých místech. Vrhají se na ně tyto opuštěné děti a chrání je proti konkurenci, psům a krysám. Jsou jako malá divoká zvířata, která se mezi sebou rvou o lepší pozici a lepší sousto. Hledají všechno, co je ještě k jídlu a co se dá zužitkovat. Jsou jich v Taně tisíce, nikdo nezná jejich skutečný počet. Jsou to děti, ačkoliv nikdy neměly šanci být skutečnými dětmi. Do tohoto prostředí poslala Boží Prozřetelnost jejich neobyčejné dobrodince.
Pater Pedro: narodil se jako syn slovinských přistěhovalců do Buenos Aires. Jako mladík se stal Pedro talentovaným fotbalistou a přiváděl diváky argentinské ligy k šílenství. Vstoupil jako student do řádu sv. Vincence z Pauly, a ti ho postavili před rozhodnutí: buď- anebo. Zavázal se, že svůj život věnuje blahu těch nejchudších. Ve 22 letech odchází na Madagaskar. Přišel sem s vědomím, že nejdříve se musí dívat, naslouchat a učit se, nikoliv učit druhé. Tento ostrov ho již nikdy neopustil. Po studiu v Paříži a kněžském svěcení v Argentině se sem vrací v roce 1989 jako řeholník- lazarista.
Nehnout pro druhé prstem, nebo poslechnout Krista a zasadit se o spravedlnost? Nikdy Kristus bez lidí a nikdy lidé bez Krista. Toto dvojí nikdy se stalo pro P. Pedra klíčem a branou, která ukázala jemu a jeho lidem budoucnost: "nepřišel jsem k těmto lidem, abych je osvobodil. Přišel jsem, abych jim ukázal pravdu. Všechno, co jim nabízím, je láska. Láska naprosto nezištná." Ti lidé to hned pocítili a pochopili. Kdyby za tím stála nějaká ideologie, skryté zájmy, pouhé hlásání, uzavřeli by se před ním. Proto jde s nimi pracovat na rýžová pole. To je velice překvapilo. Tento běloch je s nimi při jejich těžké práci. To není pán, to je přítel a náš bratr. Mluví s námi naší řečí. Chce nám porozumět, váží si nás, má nás rád. Nemohl jsem spát, když jsem spatřil ty děti na odpadcích. Jak je možno spát, když zde žijí tisíce lidé na odpadcích? Jsou vlastně krásní jako andílci...Ale jsou hladí a nemocní, odění do cucků. Jsou to přece lidé, i když jsou otupělí a bezcitní již jako děti, zbaveni všech práv, která tvoří součást lidské důstojnosti.
Pravá láska znamená sebeobětování pro druhé. Bohatství dobrých je jejich láska. Pomáhat jim, to je morální povinnost každého člověka, kterému zbyla trocha soucitu.
Bylo hrozné vedro a na skládce nesnesitelný zápach. Vzal jednoho mladého člověka za ruku.
"Co chceš?"
"Mluvit s tebou."
"Mluv!"
"Můžeme si sednout?"
"Vstup!"
Po kolenou vlezli do kartonového přístřešku. Přidali se k nim ještě dva muži. Dívali se na něho jako na bílého muže, který má krásný život, noho peněz a žádné starosti. Proto nemůže být jedním z nich, protože oni jsou hladoví a bez budoucnosti. "Chtěl bych vám pomoci, ale nemám peníze. Opatřím vám nářadí. Jste ochotní pracovat?" "Jsme"
Ale tito lidé byli už mnohokrát podvedeni. Nedůvěřují. Proč by jeden bílý- vazaha- měl pomáhat splaškům civilizace? Tento lazarista pochopil, že problémy těch druhých se musí stát jeho problémy, že není možné žít dále v pohodlí svých privilegií. My jsme se stali bohatí. My již dlouho užíváme plody nejen své vlastní práce. Pater Opeka má představu: nikoliv revoluce skrze chudé, ale je třeba revolucionizovat svět chudých. Naše chudoba je jiná chudoba. Naše chudoba je tím větším břemenem, čím méně jsme si této chudoby vědomi." "Proč se křesťanství hlásá jako samé zákazy? Ty nesmíš to a ono, aby tě Bůh nepotrestal. Vždyť křesťanská víra je především láska. Nemám sice žádné peníze, ale Boží Prozřetelnost je na mojí straně."
Po půl roce zničil požár všechny dřevěné chatrče, které Pater Pedro s pomocí lidí ze skládky odpadků postavil. Chudí se však zachránili. Co teď? Měli to všechno oplakávat? Velice brzy se z šoku vzpamatovali. "Postavíme to ještě jednou," zvolal nejstarší. Tak začala nová výstavba a rostla rychleji než předtím Tato zkouška upevnila jejich důvěru. Rozumní se přizpůsobují světu. Nerozumní chtějí svět přizpůsobit sobě.
Brzy vypadala Andranalitra zcela jinak. Měli dokonce svou školu, čtyři učitelky po 140 dětí. Malá skupina studentů začala spolu s P. Pedrem navštěvovat tyto nejchudší městské čtvrti. Mladí intelektuálové se učili poznávat krajní chudobu svých krajanů. Poznali, že je možno změnit mnoho sociálních problémů, je-li tu ochota pomáhat bližním. Člověka, který už byl odepsán, je možno rehabilitovat, když je k dispozici solidarita. Založili společnosti "Dobří přátelé." Pedro se zavázal, že udělá všechno, aby zorganizoval svépomoc pro lidi ze skládek. I když bude třeba zaklepat na lidská srdce ve světě. Ti nejchudší založili podnik, který sice znamená těžkou práci v kamenolomu, ale zajišťuje stabilní příjem. Od úsvitu až do soumraku pracují muži i ženy s nejjednoduššími nástroji ve skále. Vydělávají sice jen hubenou, ale jistou mzdu. Obytné díry na okraji skládky odpadů se začínají měnit ve velkoměsto, které je vybudováno podle společenských a hygienických kritérií a vytváří síť pro hlubší mezilidské vztahy.
Rodiny, které bydlí v domech vystavěných ze sponzorských darů, splácejí měsíčně určitý obnos, který je určen na výstavbu nových domů. Po pěti letech přejde dům do jejich vlastnictví. V Akamaose vznikají nové pracovní příležitosti v oblasti zpracování dřeva a kovů, umělecké výroby a krejčovství, ve stavebnictví a v kamenolomu. V těchto zařízeních pracuje na 5000 lidí. V projekci a výstavbě škol a zdravotních středisek je trvale zaměstnáno 300 lidí. Má být vysázeno 100 000 stromů a vytvořena nová pracovní místa. Tam, kde vládla beznaděj, dostává 24 000 lidí pomoc díky dílu lazaristy P. Pedra. jeho práce si vysloužila mezinárodní uznání, protože mu bylo zcela jasné, že problémy těch druhých se musí stát jeho problémy.
Akamaosa se stala největším projektem výstavby na Madagaskaru. V 17 vesnicích vzniká 1000 zděných domů pro rodiny, které zatím bydlí v provizoriích. Jedna budova stojí 4000 eur. 8500 chlapců a děvčat od tří let do maturity je zaměstnáno ve vlastních školách, kde se učí i vyučují. Více než polovina obyvatel je mladší dvaceti let. Mladí vědí: kdo má hlad, začne nakonec krást. Kdo je ponižovaný, toho plný talíř neuspokojí. O prázdninách děti nezahálejí. Netoulají se po ulicích. Mohly by se zase dostat do špatné společnosti nebo popadnout prostituci. Tráví prázdniny doma u zvláště prémiované práce.
Pater Pedro zve bývalé vyhoštěnce pravidelně k modlitbě, ze které získávají potřebnou duchovní sílu, aby byli schopni uspořádat svůj života. O tom je přesvědčen. Tak se také překonává egoismus a podporuje ochota udělat něco pro ty, kdo jsou na tom ještě hůře. Každý večer se nejméně 150 mladých účastní adorace. Nedělní mše je zvláštní zážitek. Na žádné z nich není méně než 5000 věřících: "Kdybychom my křesťané opravdu uskutečňovali alespoň polovinu těch krásných slov, která slyšíme a říkáme, bylo by na světě více světla a lásky a méně bídy."
"Děti z haldy odpadků jsou budoucnost Akamaosy. Stávají se jejími vlastními apoštoly. Proto nesmíme nic dělat polovičatě." Křesťanké ze Skutků měli všechno společné. Denně se shromažďovali k modlitbě, žili v radosti a prostotě. Proto je také všichni i uznávali.
Na místě odporné skládky odpadků a nelidských podmínek vznikla krásná vesnice Adranalitra. Je zde základní a střední škola s 2800 dětmi. P. Pedro nepomáhá tím, že jim dává peníze a banány, ale tím, že jim zajišťuje dobré vedení. Do jeho sídliště se hlásí stále noví příchozí. Lidé, kteří přišli o práci, rodiny, které opustil otec.
Ano, je to vlastně velký tábor uprchlíků. Lidé, kteří jsou zde, jsou na útěku z bezcitné společnosti. V této zemi a především v tomto městě vládne válka, který si denně žádá své oběti, mrtvé a zraněné. Je to nevyhlášená válka proti těm, které ti dobře zajištění prohlásili za bezcenné a kteří se pro svou nevědomost nedokážou bránit. Zbývá jim buď smrt, nebo útěk z ulic Tany.
Ruce, které dávají, jsou světější než rty, které se modlí.
Zdroj: zkrácený překlad textu, který auto publikoval na internetu, Týdeník Světlo- Matice Cyrilometodějská, 27/2006, str. 7-9
