V současné době u velké části populace převládá názor, že svět, příroda i lidstvo nevzniklo Božím stvořením, jak učí Církev, ale v důsledku postupného vývoje. Zastánci evolučního názoru operující "vědeckými důkazy" z nejrůznějších oborů. Učení Církve je pak pokládáno za nevědecké. Opak je však pravdou. Objektivní vědecká bádání dokazují omyly evoluční hypotézy a stále více potvrzují teorii kreativní, jak tomu učí Církev. O tom již svědčí celá řada solidně vědecky podložených studií. Některé z nich publikoval dr. Jerry Bergman v CRSA v prosince 1998 v článku "The Transtitional Form Problem" (Problém přechodných forem). S ohledem na délku jej není možno uveřejnit v celém rozsahu. Z tohoto důvodu z něj vyjímáme ve zkrácené úpravě jen několik zásadních bodů, například...
Evolucionisté často tvrdí, že nejpevnější důkazy pro jejich teorii poskytuje paleontologie. Pokud došlo k evoluci od neživé hmoty k člověku, vyžaduje tato teorie mnoho miliard spojovacích článků, přechodných forem života, které by měly tvořit podstatnou část nalézaných fosilií. Evoluční teorie vyžaduje i další miliony přechodných forem mezi lidmi a primitivními předky, podobnými lidoopům, jejichž existenci před dávnými věky předpokládá.
Mluví-li evolucionisté o "chybějících článcích", vypadá to, že chybí několik článků mezi předchůdci člověka a lidmi. Ve skutečnosti chybí tolik článků řetězce, že není jasné, zda kdy takový řetězec existoval. Toto tvrzení kreacionisté (zastánci stvoření) mnohokrát doložili a obhájili. Situace a mínění evolucionistů se ale doposud nezměnily. Vědci stále ještě nenašli ani jeden spojovací článek, který by jasně spojoval, které dvě ze stovek hlavních čeledí fauny či flóry, a neumí důvěryhodným způsobem vysvětlit počátek života, tedy počátek hypotetického řetězce evoluce. První článek tohoto řetězce, který je vlastně největší mezerou stále chybí.
Vědci předpokládají, že fosilie jednodušších forem života by měly být ve starších vrstvách a "vyšší" formy života by měly být ve vrstvách novějších. Předpokládalo se, že odkrýváním jednotlivých vrstev hornin se nám ukáže jasný obraz vzestupného vývoje života od nejjednodušších forem k formám složitějším. Kdyby opravdu došlo k evoluci, fosilní nálezy by ukazovaly dějiny života, pomalu plynoucího v souvislém pozvolném proudu od jedné formy ke druhé. Viděli bychom ryby, jak se mění ve čtyřnohé obojživelníky, ti pak časem v plazy, jejich přední nohy v křídla a šupiny v peří. Jiní plazi a obojživelníci se pak stávají savci, pak opicemi a nakonec lidmi, zanechávajíce za sebou přechodné formy. Z milionů fosilií, které máme k dispozici, ani jedna nesplňuje formu spojovacího článku.
Nejbohatším nalezištěm fosilií jsou vrstvy hornin z období označovaného geology jako "kambrium". Zde nalézáme velmi četné doklady o životě v obrovské rozmanitosti, reprezentující všechny kmeny. Žádný z organismů zde nalezených nesvědčí o postupném vývoji. V prekambických vrstvách (tzn. ve vrstvách ležících hned pod vrstvami kambia s množstvím rozmanitých fosilií) chybí důkazy o nesčetných milionech fosilií, které by musely předcházet rozmanitým druhům života nalézaných ve fosilních vrstvách, je někdy opačné, než by evoluci odpovídalo.
Evolucionisté tvrdí, že život vznikl zhruba před více než 3 miliardami let. Avšak bohaté nálezy fosilií pocházejí z doby před necelými 600 miliony let (podle evolučního počítání). Pro starší období, tedy více jak 2 miliardy roků, celá historie ve fosilních nálezech chybí. Mnoho složitých životních organismů se objevuje ve fosilních nálezech velmi brzy a mnoha "jednoduchým" živočichům se daří i dnes.
Ve fosilních dokladech převládá neměnnost po miliony let. To však odporuje evoluční teorii, která tvrdí, že na všechny znaky dějin života můžeme pohlížet jako na stálé přizpůsobování se věčně se měnícím podmínkám prostředí. V nejstarších vrstvách nacházíme například mlže. Tyto ale nacházíme také ve vrstvách nejmladších i ve všech vrstvách mezilehlých. Tedy žádná evoluce, jen mlži. Totéž platí o korálech, medůzách i dalších druzích živočichů.
Paleontologie přišla na to, že zvířata z raných dob přesně odpovídají zvířatům dnešní doby, včetně hmyzu. Rozsáhlé studie údajně starých buněk DNA, nalezených ve hmyzu či jinde, uzavřených v jantaru či jiných konzervantech, zjistily, že tyto organismy jsou téměř identické s organismy dnešními. Tam, kde máme k dispozici dobré doklady, neexistuje žádná evoluce.
Druhy živočichů se objevily náhle a zůstaly nezměněny . Pro evolucionisty vzniká problém, proč po takovém rychlém rozrůznění v rozmanité druhy zůstaly např. mikroorganismy neměnné pro příštích 465 milionů let. Taková stagnace je v běžné biologii udivující.
Strom evoluce stále více připomíná dlouhou řadu izolovaných větví. Laické veřejnosti to však není prezentováno a populárně vědecké televizní programy a časopisy používají velkou dávku umění, aby se dospělo k přijatelnému stromu evoluce. Většina koncepcí, na kterých jsou tyto programy či články tvořeny, je založena na představách a ne na skutečných důkazech. Paleontologie nalézala další a další druhy zvířat, jež vytvářely další a dalších mezery ve fosilních nálezech.
Nálezy nových fosilií neměly za následek objevení spojovacích článků, ale znamenaly potřebu dalších a dalších spojovacích článků, aby bylo možno překlenout propasti mezi existujícím životem a řadou nově nalézaných druhů zvířat.
Francouz Lamarch před více jak 100 lety tvrdil, že tvorové získávají nové vlastnosti vzájemnou interakcí s prostředím, a tyto vlastnosti pak dědí jejich potomci, kteří je pak dále rozvíjejí a po dlouhém čase pomalých změn dojde ke vzniku nového druhu. To však byl omyl. Genetika udělala evolucionistům "škrt přes rozpočet" tím, že dokázala, že získané vlastnosti se nedědí.
Nejdůležitější námitka pro teorii přirozeného výběru je, že tento výběr nemůže vytvořit určitou vlastnost či rys, ale vybírá pouze z vlastností již existujících. Maximálně může zvýšit nebo snížit četnost určitého druhu. Z jednoho páru určitého druhu je možno vyvinout mnoho ras. Doposud se však nepodařilo překročit hranice druhu a vyvinout spojovací článek nebo nový druh. A přitom se o to pokoušeli vědci s největším úsilím, avšak bez výsledku. V přírodě by pak toto mělo probíhat přirozeně, náhodně a výsledkem by měl být člověk.
Propast mezi neživou přírodou a nejjednodušší buňkou ukazuje například prokaryontní mykoplazma, které se skládá ze 40 000 bílkovinných molekul v 600 různých druzích a je tak složité, že si nezadá s žádným předmětem zhotoveným lidskou rukou. Máme k dispozici dostatek fosilií. Bylo nalezeno 2200 kostel dinosaurů, mezi nimiž bylo rozpoznáno 325 druhů. Přechodné formy zde však zcela chybí. A co se týče "evoluce člověka", pak spousta údajných "přechodných fosilií", které máme k dispozici jsou buď jasně lidské nebo jasně opičí. Prakticky všechny nálezy se dají zařadit do těchto dvou kategorií.
Kdyby došlo k údajné evoluci, přírodním výběrem není možné vysvětlit, proč se tak stalo. Například mnohé opičí rysy jsou totiž daleko výhodnější pro přežití než příslušný rys lidský. Prakticky žádná teorie o počátcích člověka nebyla postavena na fosilních nálezech. Teorie se neopírají o fosilie a dokonce v některých případech stojí proti fosiliím.
Fosilní nálezy koster často provázely i podvody či fikce. Například roku 1891 objevil Dubois na Jávě fragmenty lebky a nějaké zuby. Později našel o 50 stop dále stehenní kost a byl na světě "člověk jávský". Časem se ale zjistilo, že uvedené nálezy patřily dvěma různým jedincům.
Roku 1912 Dawson při stavbě dálnice objevil úlomky lebky, čelist a 1 zub. Později také špičák. V roce 1949 Brit Vakley zjistil z rozboru obsahu fluoru, že nález pochází z doby před 10 000 lety a ne před 500 000 lety, jak se původně předpokládalo, a že je tedy 50x mladší. Navíc lebka patřila modernímu člověku s zmozkovou kapacitou stejnou, jakou má člověk dnešní, čelist a zub pak nedávno zemřelému šimpanzovi. Špičák byl uměle upilován, obarven a impregnován zrnky písku, aby napodobila fosilizace. než se však na to přišlo, celý svět obletěla zpráva, že se našel spojovací článek mezi primáty a člověkem.
Vzhledem k tomu, že fosilní nálezy, tedy důkazy, jsou velmi neúplné, znamená to, že nepodporují žádný možný scénář evoluce. Existují zde obrovské rozpory. o nichž se však v učebnicích nedočteme nic. Evolucionisté nyní všeobecně věří, že všichni lidé pocházejí z jednoho kmene, protože rozdíly mezi nimi nejsou významné.
Příběh o Adamovi a Evě v knize Genezis byl již z větší části potvrrzen vědou. Jeho hlavní tvrzení, že existuje jedna lidská rodina se společným původem, je nyní obecně přijímáno. Nové genetické důkazy svědčí o tom, že dnešní lidé sdílí geny s jedním mužským předkem, nazývaným Adam, s chromozonem Y a že lidé mají velmi mělké genetické kořeny, odvíjející se od jediného předka, který žil relativně nedávno. Existují důkazy, že lidé upadají a jsou méně zdatní než v minulosti.
Našly se pozůstatky zcela jistě předpotopních lidí, které nesly známky dlouhověkosti mnohem větší, než si dokážeme představit. Důkazem jsou například opotřebované zuby až do jejich lůžek. Existují také důkazy z dávných dob o tom, že žila rasa zdatných lidí se svaly a mozkovou kapacitou, která představuje kapacitu moderního člověka a má všechny známky extrémní dlouhověkosti.
Navíc neexistují důkazy o evoluci řeči. Mnohé jazyky přírodních národů se strukturou podobnou sanskrtu jsou velmi složité. Starší jazyky jsou složitější než jazyky moderní, současné. Člověk tedy nezačal jednoduchou řečí, která se komplikovala, ale složitou, která se zjednodušovala.
Lecomte du Nouy usoudil před půl stoletím, že důvodem, proč evolucionisté zavrhují kreacionismus, je fakt, že víra v Boha-Stvořitele se stala ve vědě kacířstvím. Evolucionisté často odmítají zvážit důkazy pro stvoření, ačkoliv evoluce je nedokázaná a nedokazatelná a věří se jí pouze proto, že jediná alternativa- stvoření-je považována oficiální vědou za něco, co ve vědě nemá co dělat. Watson to vystihl, když před téměř 70 lety řekl: "Sama evoluje je přijímána zoology ne proto, že by ji pozorovali nebo... že by ji bylo možno logicky koherentními důkazy dokázat, nýbrž proto, že jediná alternativa, speciální stvoření, je prostě neuvěřitelná."
zdroj: Watson, D.M.S. 1929, Adaption, Natue, 124:231-233), Světlo- Týdeník matice cyrilometodějské, str. 14-15 (č. 29 /XI. Ročník)
