Proč v dnešní době už neslýcháme o vyslyšených prosbách a zázracích na přímluvu sv. Prokopa? Není tím vinen svatý Prokop, ale my. Přece si ale připomeňme zázračné vyslyšení prosby dosud žijící ženy, která svědčí...
"Když můj syn měl už čtyři roky a dosud nemluvil, navštívila jsem odborného lékaře v pražské nemocnici. Byl tam pak zanechán k odbornému vyšetření. Po několik dnech, když jsem si přijela pro dítě, byla mi oznámeno, že chlapec má zasažena určitá centra v hlavě, nikdy se nenaučí rozumně mluvit a vyroste z něho postižený muž, který jednou skončí v ústavě. Plná bolesti v duši jsem jela domů vlakem z Prahy přes Čerčany a nebyl jsem schopná se ani chvíli ztišit na modlitbu. Přišla mi však vzpomínka na Sázavu a sv. Prokopa. Nevysedla jsem, abych jela domů, ale pokračovala vlakem na Sázavu. Plná bolesti jsem ani nevnímala lidi, klášterní bána byla uzavřena, do chrámu ani na nádvoří jsem se nemohla dostat, a tak jsem stála chvíli u brány a snažila se trochu zklidnit a poprosit sv. Prokopa za dítě, které se mě drželo mlčky za ruku. Tam mi přišla myšlenka: "Vrať se zpět ke starému nádraží!" Neuvažovala jsem, byl to silný vnitřní hlas. Když jsem se vrátila, všimla jsem si svatoprokopské kaple i se studní. Přišla jsem ke kapli, chytila jsem železných mříží a dívala se chvíli na obraz sv. Prokopa. Vzpomněla jsem si samovolně na některé zázraky spojené se sv. Prokopem o kterých jsem slyšela jako dítě od své maminky. Začala jsem s vírou vyzývat jméno sv. Prokopa, chlapce jsem pustila a oběma rukama jsem se chytila mříže, začala jsem vzlykat a slzy mi prudce tekly z očí. Velká bolest, kterou jsem měla, se začala měnit v hluboký pokoj: "Pane Ježíši, který jsi činil zázraky a činíš je skrze své svaté, zachraň, uzdrav toto dítě pro zásluhy služebníka Prokopa." Ta prosba nebyla ani tak řečena ústy jako hluboko v srdci. Pokoj ještě víc zaplavil mou duši, bylo mi dobře, cítila jsem tento zvláštní pokoj, ale tu jsem si vzpomněla na svého chlapce. Otočila jsem se a on hleděl upřeně a spokojeně na mě! Otevřela se mu ústa a klidně a přirozeně řekl: "Mama!" Při další prohlídce lékaři trvali na svém: "Dítě sice začalo mluvit, ale podle odborných vyšetření zůstane psychicky postiženo." Znovu jsem přišla na toto místo a prosila Božího Syn Ježíše Krista pro zásluhy sv. Prokopa o uzdravení! Od té doby už uběhlo 40 let, chlapec žádné následky neměl. Maturoval a zastává zaměstnání dost náročné na psychiku. Pane Bože, kdykoliv si na to vzpomenu, děkuji Ti za tento zázrak, který jsi udělal na mocnou přímluvu svatého muže ze Sázavy!"
Světci se v nebi nemění, nestárnou a nemění sv. city. Tak jako sv. Prokop dříve miloval Čechy, tak je miluje i nyní. A tak jako se dříve za ně modlil a přimlouval, tak činí i dnes. Jestliže není slyšet o nových zázracích a milostech, pak je vina u nás. My jsme jsme se odcizili našemu přímluvci, zapomněli jsme činit pokání a ptáme se, proč nám nepomáhá. Vraťme se k úctě, jakou k němu měli naši předkové! A on se obrátí k nám! A úcta k sv. Prokopu spočívá v tom, následovat ho v jeho radikálnosti a horlivosti pro Boží království. To, čemu nás sv. opat sázavský učil, je na prvním místě pokání. Následujme ho tedy v jeho cestě za Kristem, a potom se i my staneme svědky toho největšího zázraku- života Kristova v nás.
Svatý Prokop a démonické působení po 1000 letech
Svatý Prokop je znázorňován, jak křížem pohání ďábla zapřaženého do pluhu a oře s ním brázdu. Od Sázavy- Černých Bud do Chotouně rodiště sv. Prokopa, vede v současné době turistická stezka, která začíná roklinou, kterou dle tradice měl sv. Prokop s ďáblem vyorat. Čertovu brázdu je už dnes těžko sledovat až k městu Kouřimi, ale je zřetelná při svém začátku. Když vyjíždíme z Uhlířských Janovic do města Sázavy, pak popravé straně, ještě před tabuli označující obec, stojí sloup a na něm je obraz sv. Prokopa. Světec má zapřaženého ďábla v pluhu a v ruce drží kříž, kterým ďábla pohání. Touto roklinou se dnes do řeky Sázavy vlévá malý potůček. Vypráví se, že po bratrovražedné bitvě u Lipan, kde se mezi sebou navzájem pobila husitská vojska, jejich krev tekla až k Sázavě, aby tu žalovala sv. Prokopovi na tuto smutnou událost.
Z jeskyně na břehu řekly Sázavy vyhnal sv. Prokop tisíc démonů, kteří ji obývali. Na místě, kde byla tato jeskyně, je nyní krypta sázavského chrámu, v níž je sv. Prokop pochován. Co se týče Čertovy brázdy, mnozí tomu doslova věří, jiní tuto brázdu pokládají za přírodní architektonický úkaz. Co se týče vyhnání tisíce démonů z jeskyně, je na to rovněž dvojí pohled. Ale můžeme jít trochu dál. Dvojí pohled je taky na to, co se týče existence démonů. Jenže tady to už má vážné důsledky, nejen pro vztah k Bohu a k Božímu slovu, ale také pro osobní život každého jedince. myslím, že dnes je mnoho lidí, pro které existence démonů není jen záležitostí víry, ale je to pro ně konkrétní zkušenost, i když se mnozí z nich za křesťany nepovažují a do kostela nechodí. Sv. Prokop na Sázavě vyháněl z posedlých démony, ale i po je smrti tito démoni z těchto ubožáků vycházeli, ať v kryptě či v areálu kláštera. O tom máme svědectví historie. Ale i v současné době, kdy se mnozí zvláštním způsobem otevřeli vlivu a otroctví zlého ducha, mohou tito lidé zakusit osvobození skrze víru a pokání. Ježíš Kristus je stejný včera, dnes i na věky a boj jeho království s královstvím temna se odehrává v každém srdci.
Jistě je mnoho duší ovládaných démonem, který v určité oblasti ovládá nejen jejich myšlení, ale i jejich vůli. Jsou i jiní, a těch je většina, kteří zakoušejí, že určitá oblast jejich duše je znesvobodněna, a jsou tedy závislí na démonické svázanosti. Takoví, a zvláště takoví, by se měli obracet na toho, kdo nad ďáblem i jeho démony zvítězil, a tím je Ježíš Kristus, náš Spasitel a Pán. Ten, kdo se obrátil a přijal Krista a zakouší svázanost v určité oblasti, měl by prosit za osvobození z těchto neviditelných duchovních pout. Je možno tak učinit kdekoliv, ale jsou určitá místa, kde je prostředí živé víry nebo v minulosti byla tato místa touto vírou proniknuta, a zde zpravidla dojde k osvobození. Co se týče naší vlasti, je to na prvním místě Sázava a svatý Prokop. On i jiní Boží služebníci, kteří žili životem víry, po svém pozemském životě už obdrželi korunu věčné slávy v novém životě. Jejich tělesné schránky zpravidla už dlouho odpočívají na určitých místech a čekají zde na vzkříšení, proměnění a oslavení. Proto chováme k ostatkům těchto Božích služebníků úctu. Tím vzdáváme úctu jejich nesmrtelné stránce, jejich duchu, který je už u Pána ve slávě. Oni jsou našimi staršími bratry, oni se za nás před Božím trůnem přimlouvají. Úcta k nim není něco, co nás odděluje od Krista, který je naším jediným Spasitelem a naším osobním Zachráncem. On zemřel za každého z nás osobně a každý z nás ho musí osobně přijmout., protože v nikom jiném není spásy. (srov. Sk 4,12)
Za nás nezemřel žádný svatý, i když zemřel, tak nás nespasil, a tím spíše není naším spasitelem nějaký guru či nějaký učitel jógy nebo bojového umění...Tajemství církve nám ukazuje jednotu těch, kteří přijali Krista a přijali jeho ducha. Svatí jsou nám vzory, jak realizovat Kristovo evangelium, jak konkrétně žít v určitých situacích z víry v Krista a jak se nechat vést Duchem Svatým. Jak rozlišovat duchy a hlavně jak bojovat s hříchem, který je v nás, jak se vypořádat se systémem světa a s duchem klamu. Takovým bojovníkem víry je v našem národě svatý Prokop, který je srostlý s počátkem křesťanství u nás, ale i s naší národností a kulturou.
My jsme povinni hlásat Krista a evangelizovat, aby duše byly zachráněny, ale my místo toho, abychom konali misii pohanům, otvíráme sami sebe novopohanskému tlaku, který směřuje k likvidaci živé víry v Krista. Neslané a nemastné křesťanství není pro peklo žádnou hrozbou, naopak- orá pro něj brázdu a zapřaženi jsou oklamaní a teoretizující křesťané. Je tedy otázka v životě každého z nás: kdo orá brázdu, komu a s kým? A tu je vzorem svatý Prokop.
Zdroj: Podle knihy Svatý Prokop Divotvůrce, MCM 2003, Světlo- Týdeník matice cyrilometodějské, č. 26, IX. ročník, 29. června 2003