Nabízíme něco málo k zamyšlení....
Obtížné zimní doby, kdy dny jsou krátké a noci dlouhé a mrazivé, bychom snášeli jistě hůře, kdyby nás stále neprovázela nadějná vyhlídka, že se opět dočkáme nového jara. Když pak jaro nastane se vší svou kvetoucí svěžestí, nevzpomínáme na obtíže, které jsme museli překonávat. Opět prožíváme skutečnost, že slunce, ačkoliv se dočasně jevilo tak skoupé, nic neztratilo na své životodárné síle. Čím více na nás doléhaly svízele zimních měsíců, tím více se pak těšíme z radostných jarních dnů. Obtížná období prožíváme snáze díky naději, odůvodněné očekávání, že opět přijdou radostné dny, nám pomáhá, abychom neklesali na mysli.
Tato odvěká zkušenost lidstva poznamenávala od pradávna i náboženské cítění a přesvědčení a poznamenala i křesťanský koloběh církevního roku, který nám dává opakovaně prožívat všechno to, co je pro nás bezpečnou oporou pravé křesťanské naděje.
Křesťanskou nadějí potřebujeme stále živit a posilovat, protože i v duchovní oblasti se dostavují kromě vlahých i mrazivá období, která poznamenávají život jednotlivců i lidských společenství a která by bez opravdové naděje byla někdy k neunesení. Skutečnými posly a přímo vzorovými ukázkami duchovního jara i v mrazivém prostředí hříchu a temna jsou pro nás světlé postavy světců, kteří jsou přímo živým dokladem nejen toho, že stále svítí a hřeje. Slunce života, ale i toho, že se na toto Slunce nedá čekat pasivně jako v zimě na jaro, ale že je možno také nutno vy vyjít vstříc a otevřít své srdce. Jarní teplo z těchto Bohu blízkých osob vyzařuje tak intenzivně, že to pociťují nejen jejich současníci, ale často mnohé další generace.
V čem je tajemství jejich povzbuzujícího a kypícího duchovního života? V tom, že byli a zůstávali tím, k čemu byli stvořeni: živou a plodnou ratolestí na jediném a pravém živém vinném Kmeni. To je pro nás povzbuzením i napomenutím. Být takovou živou a plodnou větví totiž není něco fakultativního, co si můžeme vybrat jako nějaký program navíc, nýbrž patří to k samé naší podstatě, tak jak ji chtěl mít náš Stvořitel. Bez této živé příslušnosti k němu nejsme už něco normálního nebo snad průměrného, ale suchou ratolestí, která nejen že nerodí, ale přímo zavazí, škodí a přechovává nebezpečné škůdce.
Obdivuhodný zázrak Bož slitovností se pak projevuje v tom, že nebeský Vinař nechce zatratit ani uschlé ratolesti. Jak s nim naloží? Své Milosrdenství (= všemohoucí dobrotivost) nám Bůh nezjevuje proto, aby nám řekl, že změnil svůj postoj, že už to nevadí, že jsme jen suché větve, ale oznamuje nám něco mnohem většího, co je v naší přírodě zcela nemyslitelné: projevíme-li ochotu a souhlas, je připraven i z těchto uschlých pahýlů vytvořit poznovu živoucí a plodné větve.
Bez životodárné mízy vinného Kmene totiž nakonec všechno sebevznešenější a sebehonosnější lidské úsilí uschne a zvrátí se ve svůj opak. Tak jsme svědky, jak negramotný řeholní bratr píše slova věčné moudrosti, zatímco domněle osvícení vzdělanci tlachají do prázdna a ve jménu lidu, demokracie, svobody a bratrství se ve skutečnosti hanebně a krutě šlape po lidské důstojnosti i lidských životech.
Nesnažme se proto Boha přesvědčovat, aby změnil svůj názor a postoj a aby se nám přizpůsobil. Nekonečně moudrý Otec se nikdy nemýlil a nemůže se tedy ani měnit. Ani naše nejvroucnější modlitba není přemlouvání, které by ho mělo oblomit. Nemůže k nám být ještě laskavější a milosrdnější, než je, protože se nám vydává zcela a beze zbytku. Všechna naše modlitba směřuje k tomu, aby proměnila nás samotné, abychom uznali pravý stav věcí i svůj skutečný stav a ztotožnili se s jeho nejdokonalejší a nejsvětější vůlí, takže v nás může bez zábran a naplno proudit božská míza z jeho Kmene. Jsme-li s ním takto zajedno, pak nám Pán nemůže nevyjít vstříc a splní vše, oč prosíme. Takový intenzivní koloběh božského života nemůže ujít pozorností našich bližních, protože žít s Bohem a v Bohu znamená přinášet do mrazivého světa velký kus nebeského jara a s ním i vytouženou naději.
Čím to, že skutečná Otcova tvář je tolika lidem tak cizí? Nezardousila v nich nedobrá zkušenost s vlastním tělesným otcem v samém zárodku představu, že by OTEC mohl být také nejdobrotivější, Bohužel, pohlavní zralost není s duchovní zralostí synchronizována a leží mezi nimi často velká propast, která se nazývá odpovědnost. Jak docela jinak by vypadala tvář světa, kdyby se otcové svou dobrotivostí zapisovali tak nesmazatelně do srdcí a myslí svých potomků jako bratr Tomáš z Olery do srdcí svých krajanů.
zdroj: Světlo, Týdeník Matice Cyrilometodějské, č. 20, XI. Ročník, 2003
