Nabízíme zajímavý příběh k zamyšlení...
Kdysi dávno žil jeden starý pastýř, který rád sledoval noční oblohu a znal dobře dráhu každé hvězdy. Když byla jasná noc, opře se na pastvině o hůl a pozoroval hvězdy. "ON" přijde," říkával. "A kdy"? ptával se jeho vnuk, malý chlapec. "Brzy!" Ostatní pastýři se smáli, "To určitě! Říkáš to už tolik let, a pořád se nic neděje."
Starý pastýř si jich nevšímal. Bylo mu líto jen pochybností, které četl v pohledu svého vnuka. Kdo bude předávat slova dávného proroka, až on umře? Kéž by brzy přišel! Tolik toužil dočkat se JEHO příchodu.
"Bude mít zlatou korunu?" vyrušil ho chlapec z přemýšlení.
"Ano"
"A stříbrný meč?"
"Jistě"
"A královský plášť?"
"To víš, že ano."
Chlapce jeho odpověď uspokojila. Sedl si na kámen a začal hrát na píšťalku. Starý muž poslouchal. Chlapec hrál čím dál lépe, melodie zněly čistě a jasně. Cvičil se v hraní každý den. Chtěl písničkou přivítat krále, až jednoho dne přijde. Nikdo neuměl hrát tak krásně jako on.
"Zahrál bys také králi bez koruny, bez meče a královského pláště?" zeptal se starý pastýř.
"Kdepak," zavrtěl hlavou chlapec.
Jak by se mu asi mohl odvděčit král bez koruny, meče a pláště? Ten by ho jistě neodměnil zlatem a stříbrem!
Zato král s korunou, mečem a pláštěm by ho zahrnul bohatstvím, a ostatní by mu pak záviděli a zůstali by na něj koukat s pusou dokořán.
Stařec posmutněl. Proč jen chlapci sliboval to, v co sám nevěřil? Jak vlastně má král přijít? Sestoupí na oblaku? Přijde z neznáma? Narodí se jako dítě? Bude chudý nebo bohatý? Určitě se poprvé objeví bez koruny, meče a pláště, ale přesto bude mocnější než všichni ostatní králové. Jak jen to má vnukovi vysvětlit?
Jedné noci se na nebi objevila znamení, na která pastýř dlouho čekal. Hvězdy zářily jasněji než obvykle a nad Betlémem svítila jedna zvlášť veliká. A pak se objevili andělé, kteří volali: "Nebojte se, dnes se vám narodil Spasitel!"
Chlapec se rozběhl za světlem. Píšťalku měl zastrčenou za pasem a utíkal, jak nejrychleji dovedl. Doběhl jako první. Pozorně si prohlížel dítě, které leželo v jesličkách zavinuté v plenkách.
Jakýsi muž a žena se na něj šťastně dívali a pastýři, kteří doběhli chvíli po chlapci, padli před novorozenětem na kolena. A dědeček se mu také poklonil. To tedy má být ten slibovaný král?
Ne, to musí být nějaký omyl.
Tady hrát nikdy nebude a zklamaně a s opovržením se obrátil.
Zamířil do noci a nic nedbal na majestátní krásu nebes a anděly, kteří se objevili nad chlévem.
Ale pak se dítě rozplakalo.
Nechtěl ho slyšet.
Zacpal si uši a rozběhl se pryč. Ale pláč ho pronásledoval, pronikal mu až do srdce a nakonec ho přiměl vrátit se k jesličkám.
A tak před ním stál té noci už podruhé.
Viděl, jak se Marie a Josef i pastýři snaží utěšit plačící dítě.
Ale nikomu se to nedařilo.
Co si jen s ním počít?
Chlapec neměl na vybranou. Vytáhl píšťalku a začal hrát. Dítě se hned uklidnilo a přestalo plakat. Podívalo se na chlapce a usmálo se. V tu chvíli pocítil radost i chlapec- ten úsměv byl větší dar než všechno zlato a stříbro světa.
zdroj: Vánoční příběhy pro potěchu duše, Bruno Ferrero, str. 9-11
