Slavíme dnes mimo jiné i sv. Hedviku, hlavní patronku Ostravsko-opavské diecéze, část modlitby se čtením k této světici...
Ze „Života svaté Hedviky“
Boží služebnice věděla, že živé kameny, které mají být vestavěny do budovy nebeského Jeruzaléma, se musí v tomto světě opracovávat otesáváním a obrušovaním, a že je třeba hodně vytrpět, máme-li dojít do věčné slávy a do nebeské vlasti.(1) Proto se zcela vydala napospas vlnám utrpení a bez milosti ustavičně trestala své tělo mnohým trýzněním. Ukládala si každý den tak přísné posty a zdrženlivost, že se mnozí divili, jak může tak slabá a jemná žena snést takové týrání.
Čím více při vší rozvaze umrtvovala vytrvalým trýzněním své tělo, tím větší měla sílu ducha, prospívala v milosti a stupňoval se v ní žár zbožnosti a božské lásky. Velmi často ji povznášela a strhovala k Bohu tak horoucí touha, že necítila a nevnímala, co se děje kolem ní.
Tak jako zbožnou myslí stále tíhla k Bohu, skláněla se také s dobročinnou slitovností k bližnímu. Potřebným štědře rozdávala almužny. Podporovala bratrstva a řeholní osoby v klášterech i mimo ně, vdovy a sirotky, nemocné a slabé, malomocné, vězně v okovech nebo žalářích, pocestné i chudé ženy s malými dětmi; a vůbec nikoho, kdo si k ní přišel pro pomoc, nenechala odejít bez útěchy.
A protože tato Boží služebnice nezanedbala žádný dobrý skutek, který mohla udělat, dal jí Bůh také tu milost, že když jí při její činnosti chyběly lidské prostředky a nedostávalo se jí vlastních sil, mohla vykonat silou Boží a silou utrpení Kristova, oč ji bližní toužebně prosili ve svých potřebách. A tak mohla podle zalíbení Boží vůle pomáhat těm, kdo se k ní utíkali, aby je zbavila trápení tělesného.
1 Srov. Sk 14,22.
