Nabízíme pár řádků k zamyšlení...
Papež František opakuje, že žijeme v době skartační. Často tuto svou myšlenku vysvětluje: dřív bylo běžné, že když se něco rozbilo, například boty, pračka, židle, hledalo se řešení, jak to spravit. A vždy byl někdo, kdo to uměl a kdo to opravil. Mělo to ten dopad, že jsme si všeho vážili mnohem víc a také s tím podle toho zacházeli. V dnešní době, kdy "na to máme", se už moc nezdržujeme opravováním. Něco se pokazí, tak to vyhodím a pořídím si místo toho něco nového. Tento přístup vede ke změně mentality smýšlení: nemusím si ničeho moc vážit, mohu se vším zacházet, jako by to bylo na jedno použití, vždyť si zase pořídím další. Toto smýšlení vede k plýtvání a pak i k hromadění odpadů, a to se stále více stává problémem. Horší však je, že se tento skartační postoj vkrádá i do mezilidských vztahů a na lidi samotné.
Jak? Ve vztahu dojde k nedorozumění a pod vlivem této skartační mentality se už ti dva nesnaží nalézt řešení v odpuštění, smíření, v překonání krizového období, ale volí cestu rozchodu a navázáni nového vztahu, který však potrvá jen do nejbližšího vážnějšího problému. To nese s sebou spoustu zranění a bolestných proher.
ještě horší je skartační pohled na člověka samotného. Z tohoto úhlu pohledu totiž ten, kdo je nemocný nebo starý a neprodukuje pro společnost žádné vyčíslitelné hodnoty, se stává adeptem na skartování. Přestože nás stále ještě trochu drží smýšlení v duchu křesťanských kořenů, které máme v sobě, totiž že si vážíme každého člověka, každého lidského života, i tehdy, když je neproduktivní, tak přece i nás skartační smýšlení do jisté míry ovlivňuje.
Papež opakovaně burcuje proti této skartační mentalitě. A není divu, vždyť pokud bychom vše jen krátce použili a pak odhodili, nedá se to takto dělat do nekonečna.
A navíc, každý z nás jednou zestárneme a... V tomto směru mě právě silně oslovilo tvrzení faráře z orlického Neratova Mons. P. Josefa Suchára: "Nikdy není pozdě začít opravovat věci, které se rozbily."
Těmito řádky chci povzbudit, abychom se v tomto duchu zamysleli alespoň nad pochroumanými vztahy, o kterých dennodenně slyším a které se neřeší, ale řešit by se mohly. Vždyť Bůh je ochoten napomáhat těm, kteří se v jeho duchu snaží o znovu-sblížení a sjednocení.
zdroj: Vranovský zpravodaj č. 2/2022. auto: P. Marek Dunda- farář vranovský
