Nabízíme k přečtení další kapitolu z brožurky
Skřítek Kostelníček, kterou napsala Jana Zehnalová a vydal tiskový apoštolát A.M.I.M.S....
Když se Kája v neděli ráno probudil a uviděl u postýlky nachystané oblečení, uvědomil si, že
on si může vybrat, co si obleče do kostela, ale pan farář se musí oblékat podle svátků a událostí.
Ty krásné barvy ornátu si celý týden opakoval. Vždycky, když maloval, přemýšlel, jestli takovou
barvu může mít pan farář na sobě. A dnes je neděle! Vezme si ten krásný bílo-zla
Hbitě vyskočil z postýlky, oblékl se, nasnídal a šupky hupky i s maminkou do kostela. Nyní se
už docela obešel bez Kostelníčka. Sundal čepici, opatrně namočil ruku do kropenky, aby se
křížem pozdravil s Pánem Ježíšem, a šel za maminkou do první lavice. Věděl, že nahoře budou
hrát varhany, že je má na starosti pan varhaník, ale že v nich bývají usazení všelijací broučci
a pavouci, které je třeba čas od času vyhnat, aby varhany nehrály falešně.
Ani si nestihl všechno zopakovat, když cinkl zvonek - a pan farář přichází. Dnes má na sobě
nádherné zelené oblečení. No neříkal to ráno Kája? Jako kdyby to věděl… Zelená – to je
nejmilejší Kájova barvička. Kája může na panu faráři nechat oči. Zelený ornát – ten panu faráři
moc sluší. Tak moc, že Kája úplně zapomíná zlobit. Dívá se jenom na pana faráře a pozorně
sleduje, co dělá. Už políbil ten velký stůl vpředu, přistoupil k mikrofonu, udělal rukou znamení
kříže a všechny vítá v kostele na mši svaté. To se Kájovi moc líbí: připadá si velice důležitě a cítí
se, jako by ho pan farář pochválil. Jenže – co to pan farář říká teď? „Zamysleme se nad sebou
a přiznejme své hříchy…
„Cože? Pan farář mluví skoro stejně jako maminka,“ pomyslí si Kája rozmrzele. Když něco
doma provede, hned slyší od maminky: „Zamysli se nad sebou“ nebo „Měl by ses nad sebou
zamyslet“. Kája si vlastně ještě nikdy nevšiml, že pan farář mluví v kostele podobně jako
maminka doma. Tahle slova nemá rád: Zamysli se nad sebou… To je vždycky, když něco
provede: „Kájo, zamysli se nad sebou a polepši se.“ A teď to samé slyší od pana faráře
Nakrčí nosík – a vtom si všimne, že u pana faráře stojí Kostelníček. Dnes je nějaký vážný. Má
sepnuté své maličké ručičky, čepičku položenou vedle sebe, hlavičku skloněnou, na Káju se ani
nepodívá. Vypadá, že nad něčím usilovně přemýšlí. Že by i pro něho platila ta slova pana faráře,
že se má nad sebou zamyslet? Že by Kostelníček také udělal něco špatného? Co může takový
Kostelníček provést? Třeba že by paní kostelnici schoval nějakou věc a ona ji nemohla najít?
Nebo že by proháněl myši v kostele, když tam nejsou lidé? Nebo že by třeba foukal do píšťal
a vyfukoval pavouky? Ale to je přece dobrá věc!
„Kostelníčku, co děláš?“ Zavolal opatrně Kája.
„Pssst, máš se nad sebou zamyslet.“
„No, když to já strašně nerad. Kostelníčku, proč se mám nad sebou zamýšlet? Vždyť Pán Ježíš
ví, že nejsem pořád hodný, proč si to mám ještě připomínat, když bych na to nejraději úplně
zapomněl?“
„Protože Pán Ježíš ví, že když si to připomeneš, můžeš se ze svých chyb poučit a příště je
nedělat. Na začátku mše svaté je to zvlášť důležité. Po takovém upřímném přiznání a odhodlání,
že to už nechceš dělat, ti totiž Pán Ježíš může ty tvé hlouposti odpustit. Je to jako když přijdeš za
maminkou nebo tatínkem, přiznáš se a poprosíš za odpuštění. Co se stane?“
„Maminka si mě vezme na klín a dá mi pusu, odpustí mi.“
„No vidíš. Pán Ježíš je taková nejlepší Táto-Maminka. Také nám rád odpustí.“
„Joo?“ protahuje Kája udiveně.
„Jasně. Tak už víš, cos provedl?“
„No jo, vím.“
„Tak poslouchej, co říká pan farář.“
Kája slyší, že pan farář opravdu mluví o odpuštění. Sice tam není nic o tom, že nám Pán Ježíš
dává pusu na usmířenou jako maminka, ale – jestli Kája dobře poslouchal, bylo tam něco
o čistém srdci. Čisté srdce? To Káju nikdy nenapadlo. Maminka mu stále připomíná jen čisté
ruce. Je důležité mít čisté srdce? Proč?
Chce se na to maminky zeptat, ale ta už spolu s ostatními zpívá: „Pane smiluj se“. To nám asi
Pán Ježíš teď zrovna odpouští, rozumuje Kája. Má rád, když mu někdo něco odpouští, ať už je to
maminka, tatínek, paní učitelka nebo někdo jiný. Ale když je to Pán Ježíš, to bude asi to největší
a nejdůležitější odpuštění, protože Pán Ježíš je v Kájových očích největší a nejdůležitější ze
všech. Však na to čisté srdce se může zeptat později.
Zdá se, že Kostelníček zpívá také. Na dálku je vidět, jak otvírá svou malou pusinku. Ale co to?
Najednou začíná vyskakovat, tleskat a mávat do rytmu květinou z velké vázy před stolem.
„Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle,“ zpívají teď lidé. Kde to jen Kája
slyšel? Jé! Kája už nejen ví, kde to slyšel, ale také kde to viděl napsané. Když byly Vánoce, nad
betlémem v kostele byla úplně stejná slova. Maminka mu tehdy vysvětlovala, že takhle zpívali
andělé nad Betlémem, když Pán Ježíš přišel na svět jako malé miminko. Dávali tak najevo
velikou radost, že sám Bůh sestoupil na zem.
Asi lidé teď zpívají stejná slova, protože se také radují. Třeba právě z toho, co všechno jim
Pán Ježíš odpustil, přemýšlí Kája. Nebo se třeba radují z toho, co od Pána Ježíše dostali.
Maminka říká, že máme často děkovat třeba za zdraví, domov, celou rodinu, za spoustu věcí,
které dostáváme jako velký dar, a to nejen o Vánocích.
Brožurku je možno si objednat za doporučený příspěvek na tisk
10 Kč + poštovné na adrese:
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S.
Náměstí 20,
Vranov nad Dyjí 671 03,
tel. 515 296 384, email: apostolat@fatym.com