Nabízíme k přečtení další kapitolu z brožurky
Skřítek Kostelníček, kterou napsala Jana Zehnalová a vydal tiskový apoštolát A.M.I.M.S....
Týden uběhl jako voda, je tu zase neděle a maminka s Kájou jdou opět do kostela. Kája se těší,
ale ještě více je zvědavý. Bude tam Kostelníček, nebo nebude?
Prošli dveřmi kolem kropenky, jdou si sednout do lavice – a Kostelníček nikde. Marně se Kája
otáčí. Cink! Cink! Začínají hrát varhany. Teď, teď tam musí být! Přece ty varhany někdo řídit
musí! Jenže ať se Kája dívá, jak se dívá, Kostelníčka nevidí. Varhany dnes hrají bez skřítka.
Kája je smutný. Kde je? Tak jsem mu chtěl ukázat, jak si nezapomínám sundávat čepici při
příchodu do kostela, jak umím dělat kříž svěcenou vodou, a teď není komu. Kostelníček je asi na
prázdninách nebo kdoví, kde je.
Zatímco Kája zatlačuje slzičku zklamání, lidé stojí, zpívají a pan farář s ministranty přichází
k oltáři. Kája ho ledabyle sleduje. Kde je Kostelníček?
Lidé přestávají zpívat, pan farář si stoupá k mikrofonu, dělá kříž a všichni lidé s ním. Mše
svatá začíná. Maminka drbne do Káji: „Dávej pozor a nevrť se!“
Kája zvedá oči a kouká na pana faráře. A v tom ho vidí: vedle vyleštěné boty kněze stojí
Kostelníček. Proto ho Kája neviděl! Skřítek dnes nebyl nikde ve výšce! Nebyl na ambonu –
pultíku, od kterého se čte, na kropence se svěcenou vodou u vchodu do kostela ani na zábradlí
kůru. Dnes stojí úplně na zemi vedle pana faráře a dává Kájovi jakési znamení. Šermuje legračně
baculatýma ručičkama a Kája si nejdříve myslel, že mu Kostelníček posílá pusinky. Aspoň to tak
vypadalo. Poslal mu také pusinku, ale Kostelníček se zatvářil nesouhlasně. Co to ten skřítek dělá?
Teď cosi ukazuje na oblečení kněze. Zvedá hlavičku, špulí rtíky, naparuje se, uklání. Co to dělá?
Co mu chce říct?
Vtom to Kájovi došlo. Kostelníček ukazuje na pana faráře, jaké má dnes hezké oblečení. Také
že má! Má bílé roucho vyšívané zlatou nití. Ty jo! Pan farář dnes vypadá jako nějaký král. To
musí Kája uznat. Ale Kostelníček ukazuje ještě cosi, nebo spíš kamsi. Ukazuje do míst, odkud
pan farář přišel, tam, kde jak maminka říkala, se pan farář převléká, do sakristie.
Kája už nějaký čas přemýšlel, proč když on jde do kostela v kalhotách, tričku a mikině,
maminka v šatech a svetříku, má pan farář takové zvláštní oblečení.
Nedávno byl totiž s maminkou na procházce, potkali pana faráře a byl oblečený úplně
normálně. Měl rifle, košili nebo tričko, to už si Kája moc nepamatuje, ale určitě neměl takové
krásné oblečení jako teď. Také mu to slušelo, ale tohle je úplně něco jiného. Teď je jako nějaký
vládce. Kája na něm může oči nechat.
„Díváš se, jak to našemu panu faráři dnes sluší?“ vyrušil ho Kostelníček.
„Hm, dívám! Jak to, že má tak krásné oblečení?“
„To je proto, že pan farář při mši svaté zastupuje všechny lidi před Pánem Bohem a zároveň
zastupuje Pána Boha před lidmi. Vykonává posvátnou službu a má k ní příslušné oblečení.
Někteří říkají liturgické roucho.“
Příslušné oblečení? To už Kája ví, co to je. Když jde na písek, obleče mu maminka staré
tepláky. Když jde do školy, musí být, jak říká maminka, slušně oblečený. A když jdou se školou
do divadla nebo na focení, to ho vždycky maminka vyfikne, jak říká tatínek. Dnes se takhle
vyfikl pan farář. Spojuje lidi s Pánem Bohem a Pána Boha s lidmi. Má na sobě něco z té Boží
krásy a nemůže přijít jako Kája v riflích a tričku.
„Když je svátek jako dnes, obléká si pan farář bílý ornát zdobený zlatem,“ vyrušuje Káju
z úvah už dnes podruhé Kostelníček.
„No jo, ale minulou neděli na sobě takové krásné oblečení neměl. To měl cosi červeného.“
„Správně si to pamatuješ. Minulý týden jsme si připomínali jednoho mučedníka, který zemřel
za svou víru v Pána Ježíše. Červená, to je barva krve a Ducha svatého, který sestoupil na apoštoly
v podobě červených plamínků, to si lehce zapamatuješ.
„A má pan farář ještě jinou barvu oblečení?“
„Co myslíš, má?“
„Myslím, že ano. Když jsme nedávno byli na pohřbu paní odvedle, měl pan farář fialové
oblečení.“
„Máš výbornou paměť, Kájo. Musím tě pochválit. Ano, fialová je barvou tajemného
očekávání. Očekáváme, že se se zemřelými zase jednou sejdeme v nebi u Pána Boha, ale
očekáváme také Vánoce v adventu a Velikonoce v době postní. Tehdy také nosí pan farář
fialovou barvu.“
„A co zelenou? Tu já mám tak rád,“ chce vědět Kája.
„Tak to tě potěším. Zelenou nosí pan farář nejčastěji. Vždycky, když se nehodí jiná barva,
oblékne na sebe zelený ornát.“
„Zelený co?“
„Zelený ornát. To je ten vrchní plášť, který vidíš. Někteří kněží mají třeba přes bílý ornát
přehozenou jen štolu příslušné barvy.“
„Štolu? To sis teď vymyslel, viď? Maminka říkala, že štola je taková chodba někde pod zemí,
kde horníci dolují uhlí.“
„To ti maminka říkala správně. Ale v kostele říkáme štola takové šále, kterou má kněz
přehozenou za krkem a oba konce směřují vpředu dolů.“
„Myslíš, že maminka ví, že pan farář má na sobě štolu? Třeba by si myslela, že pan farář
podpírá celou podzemní chodbičku – nebo buchtu!“
„Jakou buchtu? Co to zase pleteš?“
„No, jednou jsme byli s maminkou u jedné staré paní, a ona povídala: Pojďte dál, zrovna
vytahuju z trouby štolu. Vedla nás pak do takového parádního starobylého pokoje plného
háčkovaných deček a všelijakých naleštěných obrázků a porcelánových sošek, přinesla ozdobnou
konvici s čajem a na talířcích jakýsi pocukrovaný moučník – štolu.“
„Hm, tak se štolou pana faráře má ten moučník stejné jenom jméno.“
„A ještě má pan farář na sobě oblečené něco zajímavého?“ vrátil se Kája k tématu.
„Nevím, co tím myslíš. Pod ornátem má bílou albu a pak normální oblečení jako tvůj tatínek.“
„Al - bum? Co to je?“
„Albu, ne album, Kájo. Alba je taková bílá dlouhá košile až na zem. Album se spíš podobá
knížce, ve které jsou třeba známky, tak si to nepleť.“
„Už tomu rozumím, ale jestli se mi všechny ty názvy nepopletou, to tedy nevím.“
„Tak víš co? Přijď se po mši svaté podívat do sakristie. Některý ministrant, který pomáhá
u oltáře panu faráři, ti to určitě rád vysvětlí a ukáže.“
Cože? To se může? Valí Kája oči. Jen jestli to maminka dovolí. Ale poprosí ji. To za to určitě
stojí.
Brožurku je možno si objednat za doporučený příspěvek na tisk
10 Kč + poštovné na adrese:
Tiskový apoštolát A.M.I.M.S.
Náměstí 20,
Vranov nad Dyjí 671 03,
tel. 515 296 384, email: apostolat@fatym.com
