Nabízíme zajímavý příběh k zamyšlení....
Před dávnými lety byla jedna země, kde lidé žili šťastně. Všichni byli přáteli, měli se rádi, hráli si spolu a pomáhali si. Byli milí, srdeční a ohleduplní. Na ulici, ve frontě na poště i na školním dvoře.
Samozřejmě měli svoje tajemství.
Pokaždé, když se narodilo, dostalo sáček sladkých pusinek. Sladké pusinky byly velmi oblíbené. Každý, kdo nějaké dostal se cítil plný něhy a vřelé náklonnosti. Ti, kteří žádné nedostali skončili s bolestí zad, chřadli a někdy i zemřeli.
V těch dobách ale bylo snadné si sladké pusinky opatřit. Když na ně měl někdo chuť, postě za někým přišel a požádal ho: Chtěl bych sladkou pusinku. A ten druhý sáhl do sáčku a jednu takovou mu vytáhl.
Kdo ji dostal, položil si ji na srdce, na tvář nebo na paži a hned cítil, jak ho zaplavuje teplo a příjemný pocit na těle i na duši. Lidé si pusinky vyměňovali neustále, a protože byly úplně zadarmo, mohli jste jich mí, kolik jste chtěli. A tak skoro všichni žili šťastně a cítili se laskaví a vroucí.
"Skoro" všichni. Jedna osoba vůbec nebyla spokojená s tím, jak si lidé pusinky vyměňují. Jmenovala se Belzefa a byla to zákeřná a neustále vzteklá čarodějnice, která vymyslela zlý plán.
Jednou ráno vtrhla do jedné domácnosti. Přistoupila k otci, který si zrovna četl noviny a ukázala na jeho ženu, která pusinkovala nejmenší dcerušku.
"Nevidíš, kolik sladkých pusinek tvoje žena dává tomu dítěti? Jestli to takto půjde dál, za chvíli na tebe žádné nezbydou!" pošeptala mu Belzefa
Muži to dělalo starost: "Chceš říct, že když bude rozdávat sladké pusinky, nebudeme už mí v našem sáčku žádné? "
"No jistě", sykla čarodějnice. "V jednu chvíli prostě bude konec." A s chichotáním odletěla na svém koštěti pryč. Tatínek vzal Belzefina slova vážně.
Od té chvíle se pokaždé, když viděl, jak jeho žena dává sladké pusinky dcerce, cítil smutný a nervózní. Co když měla čarodějnice pravdu? Promluvil si o tom se ženou. Také se polekala. Je nutně potřeba začít šetřit se sladkými pusinkami. Muži, ženy i děti se na sebe raději přestali usmívat, chovat se k sobě laskavě a pomáhat si. Ale stalo se něco zvláštní...
Do této smutné země přišla malá holčička. Zřejmě o té zlé čarodějnici nikdy neslyšela, rozdávala sladké pusinky plnými hrstmi a vůbec se nebála, že by jí snad došly. Rozdávala je jen tak, dokonce i když jí o ně nikdo neřekl. Děti ji měly rády, protože se s ní cítily opravdu dobře. A také začaly rozdávat sladké pusinky, kdykoli se jim zachtělo.
Dospělí vyhlásili zákon, který zakazoval rozdávat pusinky napravo i nalevo, ale děti to dělaly dál. A dělají to dodnes, protože jich je víc než dospělých, možná jednou vyhrají.
Jestli se to už stalo, se dozvíte, když se rozhlédnete kolem sebe.
Zdroj. Bruno Ferreo, z knihy Útěcha pro duši, str. 32-34
